Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Urban (* 1951)

• narozen 27. března 1951 v Hradci Králové

• otec za války v odboji, člen KSČ

• 1965: otec velvyslancem ve Finsku

• 1967-1968: studijní pobyty v Anglii

• 1969: maturita na rusko-finském lyceu v Helsinkách

• 1970: otec vyloučen z KSČ

• 1969-1974: studium filozofie a historie na FF UK v Praze

• stěhování do Prachatic, kde pracoval jako učitel

• leden 1977: kolektivní prohlášení proti Chartě 77

• vyhozen ze zaměstnání, později dělnické profese

• začátkem 80. let se odstěhoval do Prahy, pracoval jako přidavač u Pražského stavebního podniku

• signatář Charty 77, fungoval jako spojka, pašoval tiskoviny i materiál přes hranice

• 1988: spoluzaložil Východoevropskou informační agenturu

• spolupracoval se Svobodnou Evropou a Rádiem Svoboda

• 1989: několikrát u výslechu, domovní prohlídky

• 18. listopadu 1989 vystoupil na shromáždění studentů a divadelníků v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého

• spoluzaložil Občanské fórum a vedl je k prvním svobodným volbám

• pracoval jako novinář v Lidových novinách, působil jako válečný zpravodaj v Bosně a Hercegovině

• nyní přednáší na University of New York v Praze

Šťastné dětství na výsluní

Jan Urban se narodil 27. března 1951 v Hradci Králové jako druhé ze tří dětí. Rodina se záhy přestěhovala do Prahy, kde otec, komunista a bývalý odbojář, udělal kariéru v horních patrech tehdy vládnoucí komunistické strany, která se o své špičky dokázala postarat. Ke krásnému bytu v tzv. Molochově ‒ známý dům v ulici Milady Horákové na Letné s luxusními obydlími pro tehdejší věrchušku a s podobiznami V. I. Lenina, Julia Fučíka a spoustou krásných obrazů ‒ patřila ještě řada dalších výhod, jako například zvláštní zásobovací systém. Táta, máma, dvě sestry, rodinné zázemí Urbanových fungovalo skvěle. Pod okny Letenská pláň, o prázdninách se na pionýrských táborech taky dalo ledacos zažít, chodilo se na puťáky, vedoucí byli skvělí, rok od roku se zpívalo méně a méně častušek, a když, tak spíš s nadhledem. Navíc na obzoru se už rýsovala „zlatá šedesátá“.

„Majáles v pětašedesátém s Allenem Ginsbergem… Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale bylo to opojné. V tomhle věku mě samozřejmě okamžitě přestal bavit sborový zpěv a nahradili jej Beatles, džíny a rádio Luxembourg. Začal jsem ohromovat holky boucháním do kytary a indoktrinace už k tomu nepatřila,“ vzpomíná Jan Urban na dobu dospívání. Rodiče mu prozíravě platili soukromého učitele angličtiny a v šestnácti letech ho poprvé vyslali na tři týdny na zkušenou do světa, a rovnou do kapitalistického ‒ jel do Anglie. Názorové střety se spolustraníky přemístily otce z pozice na ústředním výboru KSČ na velvyslanecký post ve Finsku, kam s ním odjela celá rodina, a Janova studijní cesta do Anglie se mohla zopakovat i v dalším roce, tentokrát na déle než tři měsíce. „Tehdy vyšlo Bílé album a já byl v Anglii! Lezli jsme přes plot na kolej Oxford University, pracovali jsme různě jako dobrovolníci, vystřídal jsem různá prostředí a to všechno s fantastickými lidmi,“ popisuje pamětník anglickou zkušenost.

Probudil jsem se na jiné planetě

„Vrátil jsem se posledním letem s British European Airways do Prahy 20. srpna 1968 večer a probudil jsem se na jiné planetě. A byl jsem sám doma, protože naši byli ve Finsku.“

Příštích deset dní v okupované Praze viděl mrtvé u rozhlasu, ostřelování Národního muzea i lidi plačící při projevech politiků po návratu z Moskvy. Pro jistotu schoval všechny dokumenty a bydlel v jiném bytě. Za rodiči vycestoval přes Vídeň o několik dní později, 31. srpna, protože z Prahy už nic nelétalo. Cesta vlakem se mu vryla do paměti: „Podél trati stály rakety i tanky a já měl pocit, že paní průvodčí a já jsme asi jediní, kdo nechtěli zůstat venku. Celý vlak mluvil o Austrálii a Spojených státech, všichni už byli na útěku, vezli si fotky a také konec naděje.“ Pro rodiče, zejména pro otce, znamenal rok 1968 tragédii. Po několika diplomatických aktivitách byl odvolán z postu velvyslance, Jan ale ještě stačil složit v Helsinkách maturitu a na začátku roku 1969 se rodina vrátila do Prahy.

Ještě pár měsíců pokračoval na střední škole (SVVŠ – střední všeobecně vzdělávací škola, nyní gymnázium), kde zažil studentskou stávku a první zkušenosti s veřejným vystoupením ve školních debatách, složil rozdílovou maturitu a s ne příliš velkým nadšením zahájil studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zažil tam vyhození profesorů Václava Černého a Milana Machovce, aféru kolem docenta Josefa Haubelta, normalizátora, ale také generaci mladých kantorů Vladimíra Nálevky, Roberta Kvačka, jejichž semináře vyhledával a od kterých se učil: „Pamatuju si dodnes seminář Roberta Kvačka o Mnichovu, kdy tvrdil: ,Jsou věci a hodnoty, o kterých se nedebatuje! O hranicích se nedebatuje! Měli jsme se bránit!‘ Ale celkově tam byla hrozně dusná atmosféra. Najednou se tam objevil Karel Vaš, jindy přivezli lektory ze Sovětského svazu, kteří měli na filozofické fakultě přednášet politickou ekonomii….“

Následky normalizace se projevily i na otcově postavení. „Tátovi nabídli asi nejšpinavější kšeft. Řekli mu: ,Budou prověrky, buď půjdeš s námi a budeš náměstek ministra, nebo neseženeš zaměstnání vůbec.‘ A  táta je poslal do háje! Já jsem na něj byl hrozně pyšný, jenomže jsme ještě vůbec netušili, co všechno jeho odmítnutí bude obnášet,“ vzpomíná pamětník. Otec opravdu nesehnal práci a následovalo pronásledování, šikana, odebrání řidičského průkazu, loveckého lístku, prohlášení o nesvéprávnosti pomocí zfalšování zdravotní dokumentace a dlouho trvalo, než se podařilo tento stav zrušit. Později Janův otec pracoval jako noční vrátný a úředník na poště. Matku vyhodili z nakladatelství Albatros, takže živila rodinu přepisováním rukopisů a Jan si během studia přivydělával na poště a v kladenském divadle. Žili skromně.

Seznámil se s novými přáteli, bratry Šlingovými, s Rudolfem Slánským a jeho sestrou. Šlo o potomky komunistů popravených počátkem padesátých let ve vykonstruovaném  procesu s Rudolfem Slánským a jeho skupinou. Spolu chodili k soudu na první politické procesy s Hnutím revoluční mládeže. „My jsme ještě byli ti naivní socialisti, takže si pamatuju, jak vedli Petra Uhla a ostatní  do soudní síně a my, abychom ukázali solidaritu, jsme jim zpívali brumendo Internacionálu …“

Prachatice a kantor ideál

Na konci roku 1975 požádal svou spolužačku Elenu ze střední školy o ruku. Souhlasila, a nejen to: „Vymyslela to pro nás ideálně, protože sehnala zaměstnání ve vzduchotechnických závodech v Prachaticích s bytem. Shodou okolností prachatické gymnázium potřebovalo kantora, takže jsme najednou v pětadvaceti byli samostatní, bez rodičů, s bytem, se zaměstnáním, v krásné krajině. Do Prachatic jsem přijel s batohem a kytarou, nic jiného jsme neměli, až na pár židlí a matrace na zemi, ale byli jsme šťastni,“ vzpomíná Jan Urban na začátky manželského i profesního života.

Následovalo relativně klidné období dvou let, kdy učil, začal hrát amatérské divadlo, jezdil divokou vodu, v novém prostředí si mladí manželé našli spoustu kamarádů. Se studenty si rozuměl, věkový rozdíl nebyl tak velký, navíc nějakou průpravu už měl, dělal třídního a začal hrát se studenty i divadlo.

Nadějné období skončilo brzy: „Pak přišel slavný leden 1977 a já jsem se odmítl ponížit. To už prostě nešlo, to bych se styděl před tátou i před sebou,“ vysvětluje situaci pamětník. Všichni státní zaměstnanci včetně učitelů museli podepsat protest proti prohlášení Charty 77. Zastupující ředitel svolal všechny vyučující do sborovny, že prý soudruzi z okresního výboru KSČ chtějí, aby všichni podpisem vyjádřili podporu, a poslal to kolem stolu. „Já byl asi čtvrtý na řadě a řekl jsem, že to nemůžu podepsat, protože řadu těch lidí, kteří stáli za Chartou 77, znám celý život. To bylo asi den poté, co v Rudém právu vyšel slavný článek o ztroskotancích a samozvancích… Psali o nich jako o travičích studní a roznašečích moru. To prostě nešlo, tak jsem ten papír šoupnul dál. Tři jsme to nepodepsali. Deset dní se nedělo vůbec nic.“

Tehdy byl k okamžitému zrušení pracovního poměru nutný souhlas Revolučního odborového hnutí (ROH) příslušného pracoviště, a protože byli všichni v odborech, bylo vlastně potřeba souhlasu všech kolegů. Nikdo se Janovi neodvážil nic říct, kamarádi a kolegové se „házeli marod“ a uhýbali očima. Okamžité zrušení pracovního poměru odmítl podepsat, a tak ho ze školy před zraky studentů vyvedla Veřejná bezpečnost. Ještě své žáky uklidňoval, chtěli se za něj postavit a bouřili se. Najednou v celých Prachaticích i nejbližším okolí nebyla práce, z rozkazu ho nikdo nesměl zaměstnat. Později s pomocí rodičů svých bývalých studentů našel práci jako ošetřovatel koní na zámku Kratochvíle. Od té doby neunikl pozornosti StB, tehdy začala Janova disidentská „kariéra“, sledování, výslechy, drobná či větší šikana, zastrašování.

U dostihových koní pracoval dva roky. Když se mu narodila první dcera Tereza, nechtěl už dojíždět, a tak dělal šponaře a vozíčkáře ve stejném závodu, kde pracovala i jeho žena. Pak se narodila druhá dcera Kamila a v té době tlak StB postupně sílil. „Nějak nám nedošlo, že disidentů je v kraji málo, že jsme tři v okresu a má nás na starost oddělení o jedenácti chlapech, kteří musí vykazovat činnost. Snažili se mě všelijak zastrašovat. Elena byla poslední den v práci, měla si jít druhý den lehnout do nemocnice, a oni neuměli nic lepšího, i když věděli o jejím stavu, než ji otravovat v kanceláři a vyslýchat. Elena se tvářila jako hrdinka, ale večer potratila,“ popisuje Jan Urban praktiky Státní bezpečnosti.

Osmdesátá léta, ošklivá doba

Začátkem osmdesátých let se rodina odstěhovala do Prahy. Historik a kamarád Rudolf Kučera Janovi našel místo přidavače u Pražského stavebního podniku, který právě začínal s rekonstrukcí starého domu na Malé Straně. Brzy se začal stýkat s chartisty, fungoval jako spojka mezi lidmi kolem Ivana Gabala a mluvčími Charty. Později pašoval s malou skupinou věci přes hranice, pomáhal při využití polských vysílaček, pracoval podle svých slov spíše „pod povrchem“ a stranou pozornosti StB, což bylo pro jeho úkoly a činnost důležité.

Spolupracoval s Věňkem a Libuší Šilhánovými. Dnes líčí jednu z typických situací, které disidentská společenství prožívala: „Bylo třeba schovat velký, asi sedmdesát kilo těžký xerox, který sem propašovali z Vídně. Už jeho cesta sem byla dobrodružná ‒ nějaká paní na bednu s xeroxem posadila tři děcka, kterým nedala snídani, a xerox nacpala přesnídávkami, zeleninou a plenami. Hladem řvoucí děti na hranicích pak kontrole hrály na nervy, takže to vyhrála a my jsme najednou, bez jakéhokoliv varování, měli xerox, po kterém jsme samozřejmě neuvěřitelně prahli, ale museli jsme ho schovat, což jsem dostal na starost. Schovalo se to u jedné z dcer dvojčat Líby Šilhánové, která byla po dětské obrně o berlích. Taková cynická kalkulace, že když na nás přijdou a budou potíže, tak že invalidu nezavřou. To jsou prostě situace, které se neodvážím ani po třiceti letech hodnotit.“

Spolupráce fungovala a Libuše Šilhánová Jana upozornila na možnost zúčastnit se první mezinárodní disidentské konference v Moskvě koncem roku 1987. „Doma jsme nabídku probrali s Elenou a já jsem na ni kývnul s tím, že o tom nebude nikdo vědět, že si všecko zařídím sám, ať mi akorát dají peníze na letenku. Protože tehdy byl už mým velkým učitelem Petr Uhl, starý kriminálník, který razil heslo: ,Konspirace? V Čechách? Jasně, ale musíš dělat všecko sám.‘ Takže tím jsem se řídil a přes Čedok jsem si koupil individuální turistický zájezd do dvou moskevských galerií, kde jsem měl cosi studovat, a to se podařilo. Dostal jsem se až k Andreji Sacharovovi, povídali jsme do rána, což  byl obrovský zážitek. Sacharov druhý den vydal prohlášení, že si dá pozor na to, co se bude dít s Janem Urbanem. To pak mělo dohru, protože jednou při výslechu pán ztratil nervy a začal bouchat do stolu: ,Kdybyste neměl toho svýho Sacharova, já bych vám ukázal!‘“ směje se dnes při vzpomínce na konferenci Jan Urban.

Auta se zadýchanými skly

Po návratu z Moskvy byl v centru pozornosti, více psal, častěji chodili novináři, taky proto, že uměl anglicky a rusky, brzy začal pracovat jako stringer pro rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Rádio Svoboda. Díky moskevské konferenci spoluzaložil Východoevropskou informační agenturu, pomocí které vyměňoval informace a komunikoval se Sovětským svazem, s Polskem, s NDR, s Maďarskem nebo s Jugoslávií. Přibyla práce v redakci samizdatových Lidových novin a bylo toho tolik, že koncem roku 1988 už neměl čas pracovat jako zedník a začal fungovat jako „disident na plný úvazek“.

Perestrojka byla sice v plném proudu, ale režim stále bděl, StB si nedala pokoj, a tak „osmačtyřicítka“, zadržení na 48 hodin, se střídala se čtyřdenním zadržením, občas proběhla domovní prohlídka nebo horký odposlech - telefon odposlouchávaný v reálném čase. Navíc před domem stále parkovalo auto se zadýchanými skly. V tom zlém čase přišla další tragická rodinná událost, Janovi zemřel táta. Jan Urban popisuje okolnosti otcovy smrti: „Vzali ho na výslech tři dny po sobě, a přitom věděli perfektně, že neví nic o tom, co dělám já. Pak táta ještě tři neděle bojoval, ale umřel.“

Rok 1989 začal ve znamení honiček, šikany, domovních prohlídek, častějších zadržení, vše se stupňovalo. Přes kurýry se domluvil druhý pokus o setkání v Moskvě, v plánu byla cesta přes Varšavu, odkud mu Adam Michnik měl zařídit letenku, ale StB to z odposlechu zjistila a na hranicích ho vytáhla z vlaku. V létě proběhla operace KGB a StB v podobě ruského provokatéra, rozsáhlé domovní prohlídky bytu i chaty rodičů, odebrání řidičáku.

Dnes atmosféru předcházející změně režimu popisuje s úsměvem: „Vzpomínka na červenec 1989, když přijeli čtyři Poláci ‒ Adam Michnik, Janek Litynsky, Zbyšek Bujak a Zbyšek Janas. To už byli tenkrát disidentský páni bozi. Když mi volal Adam, že přijede do Prahy, tak jsem mu to nedoporučil. Ale on: ,Slyšel jsi, že jsme vyhráli volby? Já mám diplomatický pas, na mě nemůžou.‘ Tady je drželi několik hodin na hranicích, asi ve tři ráno jsme se sešli u Petra Uhla. Oni chtěli na Václavák a tam Adam řekl: ,Pojďte se vsadit, že do dvanácti měsíců tady nebude ani jedna rudá hvězda! Nevěřil jsem mu to. Ale za čtyři měsíce jsme dávali vládu! To bylo strašný, jak jsme byli nepřipravený!“

Startovní pistole revoluce aneb udělejte to hned!

Dne 18. listopadu 1989 odpoledne probíhalo v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (nyní Švandově) shromáždění, které předchozí noci svolali studenti DAMU a jejich herečtí kolegové. Přímí účastníci páteční demonstrace na Albertově a následného policejního zásahu na Národní třídě převážně z řad studentů a herců popisovali, co se předešlého večera na Národní opravdu stalo. Pro většinu z přítomných to byl šok, rozhořčené reakce na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak když studenti přečetli prohlášení odsuzující zásah a vybízející k protestní stávce a herci se se svým prohlášením přidali, celý sál to přivítal potleskem ve stoje. Záhy se objevily pochybnosti, kdosi tlačil na strach, obavy z konfrontace, debata se začala točit v kruhu váhavosti a přešlapování na místě a postupně začala vítězit únava a skepse.

Jan sledoval neblahý vývoj diskuse ‒ kdyby existovalo něco jako startovní pistole revoluce, tak z ní vystřelil právě v tu chvíli. Rozhodně řekl: „Musíte se rozhodnout! Udělejte to tady a teď hned a já vám garantuju, že do hodiny to má Svobodná Evropa a ta to dá dál do světa.“ Všichni se ohlíželi k balkonu, pod nímž stál. Nikdo v sále ho neznal, ale všichni znali Jiřího Kodeta, herce z Činoheráku: „Čtyřicet let hrajeme jako blbci každý večer a dostali jsme se tam, kam jsme se dostali! Jestli chceme udělat něco víc než dosud, pak nám zbývá jenom nehrát.“ Debatu ukončil aplaus a ten večer se nehrálo v žádném z pražských divadel a v několika mimopražských, následující večer v žádném z českých a slovenských divadel.

Den zdaleka nekončil, Jan ještě musel obejít schůzky studentů na Hradčanech a na Bílé Hoře a těm váhajícím už mohl říct, že herci už se hnuli a už není čas čekat, ale je potřeba jednat. A pak letět domů na schůzku Československého helsinského výboru s Poláky, ale tu přerušila StB, takže následoval útěk po lešení, přes střechy a malostranské dvorky. Soused ho dovezl autem do Divadla Na zábradlí, kde se Zdenou Gabalovou překládali divákům, převážně cizincům, prohlášení herců a vysvětlovali, že se nebude hrát a proč. Před divadlem stála opět policie, takže znovu běh přes dvory zadem, kde už na něj čekal Ivan Gabal. Jan tu noc spal u něj. Byl to hodně vypjatý den, kdy ještě vůbec nic nebylo jasné. Pamětník pokračuje: „Ráno jsme se sešli u Havla, kde už byl Saša Vondra, a tam se ,upeklo‘ Občanské fórum. Já jsem navrhl ,Fórum‘, Václav k tomu přidal ,Občanské‘, dělali jsme rozhovor pro BBC, dole estébáci. Už to bylo hodně vypjatý, čelní střet. Od Havla mě dostalo BBC, nesl jsem jim stativ na kameru a v tom hloučku mě nazabásli.“

Večer se v nabitém Činoherním klubu zakládalo Občanské fórum, ale Jan se tam nedostal, protože se skrýval na chodbě nějakého domu poblíž Wolkerova divadla, kde měl promluvit společně s herci, ale i divadlo hlídala auta se zadýchanými skly.

Čas štěpení

„Pamatuju si ten šok, kdy mi došlo, že jsme vyhráli, ale že nevíme, co s tím. Později jsem o tom mluvil se spoustou lidí z disentu, nikdo si nepamatoval jedinou schůzku, kde by se mluvilo o budoucnosti, byli jsme tak zatlačeni do kouta, že jsme jen odháněli ty pracky, ale o budoucnosti jsme vůbec nepřemýšleli. Já nevěřil, že to vůbec kdy skončí, já jsem jenom chtěl do té doby co nejvíc škodit, ale zakazoval jsem si snít, to jenom bralo energii. Jenže teď najednou jsme měli moc a zodpovědnost, ale jediné, co bylo naprosto neoddiskutovatelné, byl všeobecně sdílený strach z násilí a chaosu. Nebylo nic připravené, nic promyšlené, a tam právě začalo to štěpení,“ popisuje Jan Urban listopadovou atmosféru.

S návrhem Václava Havla na prezidenta nesouhlasil, myslel spíš na Miroslava Hanzelku, který byl populární. Navíc, jak připomíná, „... Hanzelka postrádal nešťastnou kontroverzi s Dubčekem. Já jsem byl proti, protože tak velká změna potřebuje motor a tím bylo OF a Václav, a pokud by Václav odešel, ten motor by se zastavil, protože by se začala vytvářet mocenská centra a vázla by komunikace, což se přesně stalo. Z té bipolární krizové situace, zda Havel, nebo Dubček, se mělo vystoupit tím, že by to byl někdo třetí. Havel by zůstal ve fóru jako mravní autorita, získali bychom čas promyslet dopředu, co vlastně chceme. Mě totiž zarazila absolutní nepřipravenost nás všech a uvědomoval jsem si, což možná souviselo s tátovou zkušeností, že jsem moc a politiku zažil z obou stran.“

Volby jsme vyhráli a já už jsem druhý den nepřišel

„Do čela OF jsem se dostal vlastně náhodou. Petr Pithart se zhroutil a dostal pozici, kterou jsme při neznalosti věcí považovali za tiché klidné místo, post předsedy vlády ČSR. V koordinační radě OF se diskutovalo, co dál, a jak to tak bývá, vedení často na někoho prostě spadne. O mně se vědělo, že zůstanu jen do voleb, takže to padlo na mě. Při pohledu zpět to byla hrozná chyba, já jsem pak na některé věci tlačil, protože mi zbývalo jenom pět nebo šest měsíců, zatímco na jiné jsem kašlal, ale především jsem blokoval ten post pro někoho, kdo by chtěl v politice zůstat. Bylo to uličnictví, ale co už s tím teď nadělám? Pak jsme volby vyhráli a já už jsem další den nepřišel.“ Že skončí, Jan Urban veřejně vyhlásil v prosinci 1989, tedy dávno předtím, než to skutečně udělal.

Poté pracoval Jan v Lidových novinách jako redaktor, cestoval, studoval, dělal válečného zpravodaje v Bosně a Hercegovině, vydával časopis Transitions. Dnes učí na University of New York v Praze. Stačil si rozbít rodinu. Sám svou hektickou činnost lakonicky hodnotí: „Napsal jsem pár knih, televizních pořadů, divadelní hru, teď se pomalu stahuju. Pánbůh mě má asi nějak rád, protože Elena i holky mi odpustily.“

Ta zem je taky moje!

Přiznává, že zásadní vliv na formování jeho postojů měl otec, který sám zažil obojakost moci: „Táta, a ten to měl zase od svého táty, mě učil, že vztah k zemi musí být osobní, že to není jenom jejich, ale taky moje zem a že mám nárok se naštvat, když ji někdo vede blbě, a že mám nárok se proti tomu postavit. Každý slušný člověk by asi měl mít tenhle pocit vlastnictví nebo spoluodpovědnosti. Při jednom výslechu se mě pokoušeli pobízet, abych odešel, ale já odpověděl fanfarónsky:,Tak běžte vy!‘ Tehdy jsem to považoval za výborný fór. Později mi došlo, že to má hlubší kořeny. Ano, je to moje zem, proto se cítím být zodpovědný i za chyby a ošklivosti. Táta mi vždycky říkal: ,Chtěj zažít tu chvíli, kdy budeš na svou zemi pyšný.‘ To se mi zatím stalo jednou, ale třeba to ještě přijde,“ uzavírá Jan Urban.