Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Unčovský (* 1930)

• narozen 19. července 1930 v Bystrém

• v roce 1938 svědkem vystěhování dědečka, hajného v Rohozné, z obsazených Sudet

• odešel studovat gymnázium do Prahy

• 18. června 1942 svědkem zátahu na parašutisty ukrývající se v Resslově ulici

• po válce členem Sokola

• vystudoval textilní školu v Brně

• v letech 1951 až 1953 sloužil na vojně v Armádním tělovýchovném klubu

• v roce 1968 pomáhal při natáčení filmu Všichni dobří rodáci

Bysterský rodák Zbyněk Unčovský pomáhal jako malý chlapec prarodičům v roce 1938 při nuceném vystěhování z německého území po ratifikaci mnichovské dohody. Během studií v Praze mohl ze svého bytu slyšet rány při osudné přestřelce v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje, při níž padli členové skupiny, která vykonala atentát na Reinharda Heydricha.

V dětském věku blízce poznal bysterského podnikatele Josefa Čiperu, zabitého těsně před koncem války partyzány. Dynamické dění počátků komunistického režimu pozoroval z tribuny XI. sokolského sletu, ale také při akci Mládež vede Brno. Vojnu nastoupil v Armádním tělovýchovném klubu, kde se setkal s řadou předních sportovců. V roce 1968 pak spolu s otcem pomáhal Vojtěchu Jasnému při natáčení filmu Všichni dobří rodáci. „Život je krásnej a je potřeba ho s radostí prožít,“ říkal si při tom všem.

Nevěříme, že jsi nic neukradl, říkali Němci hajnému

Zbyněk Unčovský se narodil 19. července 1930 jako nejstarší ze tří bratrů v Bystrém u Poličky. Jeho otec, František Unčovský, se živil jako švec. Zdědil tuto profesi po svém otci, v Bystrém byl v té době ostatně ševcem každý druhý. Matka Štěpánka přinášela rodině peníze coby dámská krejčová. Její otec a pamětníkův dědeček František Pečínka sloužil jako hajný v nedaleké obci Rohozná. Zbyněk Unčovský rád vzpomíná na dlouhé dny, které v jeho hájence strávil. „Tam jsem si s dědou užíval lesa. Měl jsem dvě ochočené kavky a pak jsme jednou našli mládě jestřába, které vypadlo z hnízda. Tak jsem ho vzal k těm kavkám a oni se skamarádili, lítali do lesa a vždycky se večer vraceli,“ popisuje radost z poznávání přírody v přítomnosti svého dědečka.

Návštěvy v Rohozné však náhle skončily, když obec na základě mnichovské dohody roku 1938 připadla německé říši. Dědeček byl nucen hájenku odevzdat a prarodiče se museli odstěhovat do Bystrého, kde František Pečínka nastoupil do práce ve státním lese. Pozici hajného v Rohozné dostal jeden z jeho bývalých německých zaměstnanců. Zbyněk Unčovský tehdy navštívil hájenku naposledy. Pomáhal s převozem dřeva do Bystrého a čelil přitom aroganci nových německých správců lesnické oblasti: „Když jsme dojeli na hraniční čáru, s úsměvem říkali: ‚Ty jsi to nakládal, a my jsme to celé neviděli, takže to složíš tady, abychom si prohlídli, jestli tam něco nevezeš, a potom si to naložíš.‘ To mě jako osmiletýho kluka dost vzalo,“ vzpomíná.

Němci mě zatlačili zpátky, obléhali kostel

Po absolvování obecné školy v Bystrém v roce 1941 nastoupil Zbyněk Unčovský na přání svých rodičů na Arcibiskupské gymnázium v Praze. Když byla v lednu roku 1942 na příkaz K. H. Franka škola uzavřena, přestoupil spolu se svými spolužáky na Jiráskovo gymnázium v Resslově ulici, poblíž chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Aniž to kdokoli z nich tušil, právě zde se od konce května schovávala skupina parašutistů, která zorganizovala atentát na Reinharda Heydricha. Den jejich prohraného boje s gestapem si Zbyněk Unčovský pamatuje takto: „Sotva jsem vyšel do školy, tak mě zatlačili Němci zpátky, protože obléhali kostel, kde byli schovaní ti atentátníci. Takže jsem se blíž nedostal. Byla jenom slyšet celý den střelba. Ten den jsme školu neměli.“  

Co se stalo, se studenti dozvěděli od svého třídního učitele až druhý den. Oznámení bylo stručné a učitel se pečlivě snažil neprojevit žádný osobní názor. Poté už byla další diskuse přísně zapovězena. Nikdo z učitelů si ji nedovolil. Jak Zbyněk Unčovský vzpomíná: „Fámy sice šly, oficiálně to ale bylo prostě tabu. Vůbec se o tom nemluvilo.“ Mezi studenty však téma potajmu přece jen rezonovalo. „Drtivá většina žáků fandila těm atentátníkům, takže to bylo takový hezký souručenství,“ dodává pamětník.

Továrník se na partyzány těšil, ti ho ale střelili do zad

Když začala být Praha ohrožována spojeneckými nálety, vrátil se Zbyněk Unčovský kvůli obavám rodičů do Bystrého. Ti s ním navíc začínali mít jiné plány. Otcův blízký přítel Josef Čipera vybudoval úspěšnou textilní přádelnu se sedmnácti zaměstnanci. Chyběl mu ale odborník na vedoucí pozici. Rozhodlo se tedy, že pamětník vystuduje vhodnou školu a pozici obsadí. Plány otců šly ještě dál. Až Zbyněk Unčovský dospěje, mohl by se oženit s některou ze tří Čiperových dcer, uvažovali.

Na konci války proto pamětník přestoupil na Vyšší průmyslovou textilní školu do Brna, na víkendy se však stále vracel domů. V té době se v okolí Bystrého objevili sovětští i místní partyzáni. Usadili se v nedaleké vesnici Vír, v Bystrém ale sháněli jídlo a zásoby. Vedle partyzánů a jejich pomocníků žilo ve městě také nemálo těch, kteří se s okupační mocí snažili vycházet.

Na nacistickou správu přicházelo stále více anonymních udání jednoho souseda na druhého. Jednou že někdo pěstuje načerno prase, podruhé o tajném kšeftování a mnoho dalšího. Nikdo neměl tušení, od koho udání pocházejí. Všichni ale věděli, že továrník Josef Čipera se během svého života vypracoval z chudého ševce v jednoho z nejbohatších mužů v okolí. K partyzánům se doneslo, že anonymní udání psal zcela jistě on. Důkazy chyběly, ale to nikoho nezarazilo.

V noci z 24. na 25. dubna 1945 vylákali partyzáni Josefa Čiperu mimo dům a zde ho střelili do zad. Zemřel na místě. „A to se přitom na partyzány tolik těšil. Měl pro ně schované jídlo a boty,“ vzpomíná dnes na svého známého Zbyněk Unčovský. V podezření navíc upadli i továrníkovi přátelé, bysterský farář a František Unčovský. Jak se pamětník později dozvěděl, plánovali vírští partyzáni v odvetném zabíjení pokračovat. Dále měl jejich rukou zemřít jeho otec a nakonec i bysterský kněz.

Plány naštěstí přerušil konec války. Ten byl v Bystrém doprovázen přesuny vojenských skupin z obou táborů, které potřebovaly ubytování. Unčovští tak museli hostit nejprve členy německých jednotek různé národnosti, po kterých následovali sovětští vojáci. Na přípravu mnoho času nebylo. Členové národního výboru jim oznámili, že mají pro vojáky připravit určené místnosti. Do hodiny bylo potřeba přestavět ševcovskou dílnu na ubytovnu. Nesmělo se zapomenout ani na ukrytí cenností. Že by v domě zůstaly, totiž nebylo jisté.

„Táta dodával boty nějakému Jugoslávci do Prahy. On tátu před koncem války umluvil, měl strach, že bude Praha bombardovaná, jestli by nemohl svoje skladové zboží umístit u něj v Bystrém. Táta musel svému největšímu zákazníkovi vyhovět. Schovávali jsme pět tisíc párů bot ve sklepě. Ten se zazdil, vybílil a zadělal regály,“ vzpomíná Zbyněk Unčovský.

Boty nikdo z vojáků nenašel, ve sklepě ale natáhly plíseň a rodina je pak musela zdlouhavě čistit. Po válce přijeli do Bystrého vyšetřovatelé zkoumat případ zabití Josefa Čipery, než ale stihl být vynesen rozsudek, přišel únor 1948, po kterém se tématem již nikdo nezabýval. Továrna byla pozůstalým zabavena a plány na vedoucí pozici pamětníka v tomto podniku vzaly zasvé.

Když jsem se vrátil z hor, bylo vymalováno

O politickém převratu se Zbyněk Unčovský dozvěděl se zpožděním. Konec února 1948 totiž trávil se spolužáky na lyžařském výcviku. V chatě nebyl ani elektrický proud. „Když jsme se vrátili, bylo vymalováno. Byli jsme z toho jako jojo. Mysleli jsme si, že si z nás spolužáci dělají legraci,“ vzpomíná. Na změnu studenti reagovali během majálesu. Nosili hesla jako: „Dnes už každá kráva chce provádět práva“ a podobně.

„Víceméně to ale byla taková študácká legrácka, že jsme si z toho dělali srandu, no a ona to sranda nebyla,“ přemýšlí dnes pamětník. Vážnost situace pochopil, když se o pár týdnů později účastnil XI. všesokolského sletu. Díky vítězství svého týmu v sletové soutěži mohl pozorovat dění přímo z hlavní tribuny. Viděl odsud, jak komunisté zatýkají cvičence ihned po odchodu z hřiště. Členskou legitimaci tehdy ale neměl a oficiálně do sokolské jednoty ani později vstoupit nestihl. Týden předtím, než se to mělo podařit, byl Sokol komunistickou vládou zrušen.

V Brně měl Zbyněk Unčovský možnost na tři dny si vyzkoušet práci sazeče novin, když se účastnil akce Mládež vede Brno, propagandistického projektu komunistického představitele Otty Šlinga, při kterém měli v květnu 1949 mladí lidé na tři dny převzít práci dospělých. Vzal si na starost rubriku počasí v deníku Lidová demokracie. „To byla jedna z nejlepších šancí, jak se z toho dostat. Osobně jsem byl ale rád, že jsem poznal něco jiného, protože my jsme se tam asi měsíc chodili zaškolovat. Takže to bylo docela zajímavý,“ vzpomíná Zbyněk Unčovský.

Kotrmelce mě zachránily od nejhoršího

Po studiu nastoupil do továrny na koberce Moravan. Se svým ředitelem, ačkoli komunistou, vycházel dobře. Uměl rusky, a mohl tak provázet návštěvy ze Sovětského svazu po továrně. Ředitel mu dokonce nabídl podporu při přijímacím řízení na průmyslovou vysokou školu.

„Protože jsem měl velké množství odpracovaných hodin, nemusel jsem dávat výpověď, ale studoval jsem jako zaměstnaný,“ vzpomíná Zbyněk Unčovský. O studiu se však dozvěděl jeho kamarád a kolega z firmy. „On se mohl rozpustit, když se dozvěděl, že chodím na vysokou. Byl to předseda Svazu mládeže, a já jsem ho nežádal o doporučení. To jsem dostal od svého dělnického ředitele,“ vysvětluje pamětník.

Kolega nevěděl, jakou školu Zbyněk Unčovský studuje, pro jistotu proto rozeslal všem vysokým školám v Brně požadavek o studentovo prověření a následné vyhození. Když se to nepodařilo, rozhodl se mladý komunista pro jiný krok. Zrušil pamětníkovi odklad povinné vojenské služby, který se v té době se studiem pojil.

Naštěstí měl Zbyněk Unčovský ze svých gymnastických cvičení mnoho známých vrcholových sportovců. „Když jsem se s nimi domluvil, jak jsem dopadl, řekli mi: ‚Klidně jdi na vojnu.‘ Když se necháš zavřít za jakýkoli malý přestupek, tak my si tě z vojny vyreklamujeme.“

Přátelé plánovali zažádat o pamětníkovo přeřazení do nově vzniklého Armádního tělovýchovného klubu v Praze. Pochybení mu mělo zamezit v možnosti postupu do poddůstojnické školy, odkud by byl postup nemožný. „Takže já jsem něco provedl, takže jsem dostal tři dny vězení po službě a vypadl jsem ze hry jako kandidát pro nějakou vojenskou šarži. Nahlásil jsem to známým, olympionikům ve sportovní gymnastice,“ popisuje. Zadařilo se a Zbyněk Unčovský byl převelen do Prahy. „Takže nakonec mě kotrmelce zachránily od nejhoršího,“ hodnotí.

Hraješ švédského důstojníka

V Praze pamětník rád a často navštěvoval divadla. Toužil se dostat i do jejich zázemí. „To jsem se vždy domluvil s vrátným. Protože jsem byl voják, poradil mi, ať přijdu večer, že mi všechno ukáže.“ Navštěvovat zázemí divadel si Zbyněk Unčovský přál i po návratu do Brna. Zde to ale tak snadné nebylo, protože vrátný brněnského Národního divadla ho vždy vyhnal.

„Až jsem jednou dával k dobru po tréninku ve sprše, jak mě tam nepustí. Byl tam jeden basketbalista a povídá: ‚Já dělám v divadle statistu, já tě tam propašuju,‘“ vzpomíná Zbyněk Unčovský. Druhý den se tedy vydal na dlouho vysněnou exkurzi. Došlo ale ke změně programu a do divadla nečekaně přijel tehdejší prezident Antonín Zápotocký. Celou budovu obsadila tajná policie a statisté museli po zbytek večera zůstat zavření v šatně. Ani tentokrát si tak pamětník divadlo neprohlédl.

Láska k divadlu se v rodině Unčovských dědila. Otec, František Unčovský, působil jako ochotnický herec a režisér. Za svůj život režíroval pětašedesát divadelních her a v pětaosmdesáti hrál. Když mu chyběla herečka, musela nastoupit jeho manželka. Malého Zbyňka neměl kdo hlídat, a tak s nimi trávil zkoušky i představení v divadle. Když pamětník dorostl, začal i jeho otec do svých her zapojovat. „To jsem třeba přijel z Brna a táta už stál u autobusu a hlásil mi: ‚Hraješ švédskýho důstojníka.‘ A v ruce už měl kostým. Tak jsem sobotu neděli hrál švédskýho důstojníka,“ směje se pamětník.

Město žilo natáčením, herci spali po rodinách

Když si režisér Vojtěch Jasný vybral pro svůj film Všichni dobří rodáci kulisu města Bystré, přijel sem, aby se seznámil s místními a navázal potřebnou spolupráci. Brzy se setkal s nadšeným místním ochotníkem Františkem Unčovským. Oba muži si velmi porozuměli a Vojtěch Jasný se k Unčovským po dobu natáčení nastěhoval. Zbyňkův otec byl režisérovi velkou oporou. Pomáhal mu z místních obyvatel vyhledávat herce vedlejších rolí. „To se třeba Vojtěch Jasný táty zeptal: ‚Potřeboval bych nějaké dva bratry, asi sedmileté, byli by?‘ – ‚Byli by,‘ odpověděl táta a vzal Jasného do vedlejší vesnice.“ Také ostatní herci si postupně našli ubytování mezi místními. „Bylo to takové hezké propojení a Jasný tím velmi ušetřil,“ uvažuje Zbyněk Unčovský. Kolem tří set Bysterských navíc obsadilo ve filmu role komparzistů.

Na rozdíl od zbytku města si mohli Unčovští už během natáčení přečíst scénář filmu. „Když jsem ho přečetl, nedivil jsem se, že to Jasnému nechtěli dovolit,“ vzpomíná Zbyněk Unčovský na obsah filmu, který byl na svou dobu velmi odvážný. Scénář se mu ale líbil. Zbytek města se s dějem filmu seznámil až při předpremiéře. Všichni tleskali. „Přece si tři sta Bysteráků nebude netleskat,“ vysvětluje pamětník. Zbytek svého života prožil pamětník střídavě v Brně a Bystrém. Ještě ve svých devadesáti letech provází zvídavé návštěvníky po místech natáčení filmu Všichni dobří rodáci.