Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Život na Slánsku od počátku 20. století až do dnešní doby
narozen 2. června 1929 v obci Pozdeň
vzpomíná na kulturní a společenský život v Pozdni
na vojně sloužil v Plzni
celý život pracoval v podniku Baterie
stál v čele pozdeňského Sokola
„Pane Ulrichu, jak vzpomínáte na vaše rodiště Pozdeň?“
„Já jsem se tam narodil, nikdy jsem jinde nebyl. Samozřejmě Pozdeň miluji. Někteří říkají, že jsem největší Pozdeňák a já se k tomu hlásím, protože pro nás Pozdeň je jedna na světě a není na žádné jiné planetě. Vyrostl jsem v holičském a kadeřnickém kšeftu rodičů. Od takových pěti let si pamatuji, co se v Pozdni dělo, rodiče mě neměli kam dát. Nyní spolupracuji s panem Červenkou, přesvědčil se o tom, co všechno si pamatuji.“ Jiří Červenka v roce 1991 založil vydavatelství Gelton. Vydává Slánské listy a píše knihy z oblasti literatury faktu.
„Můj táta byl holičem, chodil líčit herce do divadla, mimo to měl talent kreslit kulisy, v tom jsem tedy vyrostl. Já za největšího Pozdeňáka považuji pana Fojtíka, i když ho znám jen z vyprávění. Zemřel v šestadvaceti letech, ale co on všechno dokázal! V Srbči založil Sokol, u nás ho chtěl založit také, ale pro malý zájem vznikla alespoň pobočka srbčského Sokola. A hrál divadlo!“
Na počátku století mezi lety 1903–1914 byly v Pozdni sehrány divadelní hry Mýlka v poschodí, Směry životy, Zlý duch Lumpacivagabundes, Vonný dech Vánoc, Paličova dcera, Kříž u potoka, Terna, Papagena, Hraběnka Ostrovínská.
Prvními herci byli slečny Wolfová, Hrdličková, Charvátová, Šubrtová, Paurová, paní Růžičková, Pokorná, sestry Hüblerovy a pánové Fojtík, Paur, Neuman, Novák, Karbus, Tipolt, Pokorný, Kučera, Hybler, bratři Paurovi, Podojil, Šubrt, Pospíšil, Perníček, Houdek, Brejcha, bratři Svítkové, Urban, Ludvík a Gustav Svitkovi, a dokonce pozdější člen Národního divadla v Praze Vítězslav Vejražka.
„Třeba taková ‚Mýlka v poschodí‘ byla sehrána v roce 1903, hlavní roli hrál pan Fojtík, druhou roli hrála paní učitelka Ludmila Wolfová. To byla paní učitelka, kterou zavraždili.“ O její smrti se dočteme v pozdeňské matrice z roku 1905:
28. ledna:
Pozdeň, v lese k Jedomělicům, Okres soudní N. Strašecí, okres politický Slaný. Ludmila Wolfová, industriální učitelka v Pozdni, narozená ve Strádonicích, okres politický Slaný, a matky Marie, rodem Vohankové z Vinařic – svobodná, římsko-katolické vyznání, narozena 6. 3. 1880.
C. k. hejtmanství ve Slaném ze dne 30. 1. 1905 č. 5297 dalo svolení ku převozu mrtvoly do Pochválova. Smrt násilná – poranění mozku a vykrvácení. Komise c. k. okr. soudu N. Strašecí. MUDr. Kafka a MUDr. Tuzar, Smítek adjunkt.
Za vraždu slečny Ludmily byl na doživotí odsouzen mentálně postižený mladík Josef Šrámek zvaný Vamberák. Když umíral, přiznal, že toho dne zabil srnu, odtud krev na jeho šatech. V témže roce 1945 přiznal se na smrtelné posteli knězi k vraždě učitel, že slečnu zabil z důvodů neopětované lásky. Tragédii připomíná pomníček v lese nad Pozdní.
„Další divadelní sbor měli hasiči, fotbalisti sportovní, byl tam vynikající Sokol, vedl ho řídící učitel pan Buzický, který se pouštěl i do takových her, jako byla Maryša, Naši furianti, Otec od Jiráska, Lucerna… to všechno tam proběhlo a já u všeho byl. Pan řídící mě měl rád, viděl, jak pro to hořím. Tatínek říkal: ‚Už půjdeš domů.‘ Ale pan učitel ho přemluvil, ať mě nechá. Druhý den ve škole Pepík Paur, jeho táta byl legionář a také velký herec, na mě žaloval: ‚Sim, pane řídící, Ulrich byl u muziky,‘ ale pan řídící řekl, že o tom ví, že mě tam posílá, protože Jaroušek to tady jednou povede. A tak to pokračovalo, až už jsem začal sám režírovat. Ale to nebylo moje hlavní. Nejdůležitější pro mě bylo, že jsem rád zpíval. Už od dvanácti let jsem zpíval s kapelou pana Fořtíka.“
„Nedávno za mnou přišel mšecký pan starosta, abych jim složil hymnu. Řekl jsem, že hymnu ne, složil jsem už tři a říkají mi hymňák, ale protože jsem se tam učil na housle, zpíval jsem tam a chodil do školy, napsal jsem polku.“ Text písničky je součástí připravované knihy o Mšeci. Součástí knihy jsou historické fotografie a vyprávění o zaniklých provozovnách, řemeslech i lidech, kteří v Mšeci žili a jak si to pan Ulrich pamatoval.
„Pane Ulrichu, ještě byste mohl vyprávět o vašem zaměstnání v Baterii?“
„Ano, to bych mohl, na to se mě často ptali. Jaké tam bylo prostředí a jak jsem tam vlastně mohl žít, když jsem byl nestraník. Jestli jste četla moje poznámky, tak jste četla, že mě pánbíček miluje a čtyřikrát mě ochránil. Teď jsem si uvědomil, že mě před tím vrahem Kalivodou ochránil po páté.“ (Kalivoda si vybíral náhodné oběti v středočeských lesích, byl zadržen ve Slaném).
„Když jsem slavil 90. narozeniny, navštívil jsem pana učitele Čurku, který učí v Kvílicích, a požádal ho, aby mně na oslavě zahrál. Byl velmi ochotný, chtěl jsem mu dát pětistovku, ale odmítl. Přes mé přesvědčování si ji nevzal – a já když jsem se vracel, někde jsem ji ztratil. V baráku měl krásný dřevěný nábytek.“ Pan Ulrich s panem učitelem zjistili, že mají společnou známou, která, když byl malý, mu dělala chůvu a zachránila ho před srážkou s autem.
„Na vojnu jsem narukoval do Plzně. Maminka z toho onemocněla a zemřela. Hned první den se na vojně ptali, kdo je Ulrich Jaroslav.“ Na pana Ulricha přišlo z obce udání, že je reakcionář, nikdy nevstoupil do Svazu mládeže ani do strany. „Že na sletě jsem křičel: ‚Beneš – Tito‘ a ‚Bez Beneše, bez Hany nebyly Hradčany.‘ A pan starosta, vlastně soudruh předseda, napsal dopis, že jsem za trest musel tři měsíce nosit pytle v hospodářském družstvu. Jenomže neuměl pravopis a napsal pytle s měkkým i, tak se tomu v družstvu smáli. Pan správce byl velký Sokol, takže jsem to tam měl dobrý. Na vojně jsem to takhle pověděl – oni řekli, že si to prověří. Utekl asi měsíc, já už jsem dával dohromady soubor. Politruk řekl, že si do Pozdně zajedou a za ta nařčení je zrichtují.“
Při vojenském cvičení byl pan Ulrich raněn, dva dny měl vysoké horečky, penicilin ho sice zachránil, ale zůstaly mu trvalé následky. Vojenský velitel napsal na odbor pracovního úřadu ve Slaném. „Měli mě tam moc rádi, přemlouvali mě, abych zůstal na vojně, nechtěl jsem, byl už jsem ženatý, a tak se stalo, že pan velitel napsal na úřad práce dopis, že po zranění mám omezenou pohyblivost ruky atd. – a to je začátek mého působení v Baterii.“
„Když jsem přišel z vojny, řekl mi velitel, že půjdu do Baterie a tam budu pracovat. Baterie byla zvláštní podnik. Byl tam pan ředitel, to byl Antonín Hnátek, a soudruh ředitel Václav Bernard. Oba byli moc hodní. Pan ředitel Hnátek znal moji tetičku. Byla profesorkou ve Zbraslavi. Jezdil tam hrát šachy, jezdil tam také hrabě Kolovrat a primář z Františku, čili takováhle parta. Tetička ho zřejmě informovala, že nastoupím do Baterie. Nejdříve mě vzali k němu. Úžasně mě přivítal a předal mě na kádrové oddělení, kde byl vedoucím Josef Šrámek. U Pálů dělal takového správčíka. Když byl Pála živ, krmil u nich slepice a snad i prase. Byl to velký soudruh. Odvedl mě k soudruhu řediteli Bernardovi, který ve mně okamžitě poznal Sokola. O sletu jsme přebývali v jedné místnosti. Šli jsme tenkrát tancovat a těm, co s námi nešli, jsme krémem na boty namalovali fousy. Takže jsem měl vlídné přijetí i u něj. Pracovně jsem byl zařazen na osobní oddělení k paní Anně Růžičkové, že budu mít na starosti dopravu. Po třech dnech za mnou přišel ředitel, že musím jít na ústřednu, protože zaměstnankyně ústředny odešla na mateřskou dovolenou, a tak jsem střídal ústřednu s osobním oddělením. Všude to bylo dobré. Tvrdím, že tam nebyl jediný komunista – janek, kromě Miterků. Ti byli oddaní Sovětskému svazu. Můj šéf Šrámek mi řekl: ‚Jardo, do strany nelez. Byl bys samá schůze. Máš dva soubory, to by tě žena vůbec neviděla a nechala by tě.‘ Na jeho doporučení jsme s jeho dcerou Martou, dělala v souboru konferenciérku, v Baterii založili soubor. V 89. roce jsme oba, zaplať pánbůh, odešli do penze. Zaplať pánbůh říkám proto, že já jsem nebyl na počítače. To by mně bývalo nešlo. S Martou jsme dokonce dostali vyznamenání od Husáka.“
„Znal jsem dceru továrníka Pály Aničku. Byl jsem u ní asi třikrát. Od pana Šrámka jsem jí nosil různé dobroty nebo vajíčka. Měla ho ráda. Pála byl hodný člověk, lidé ho měli rádi. Jeho manželka byla hodně panovačná. Z toho, co se Pálovi stalo, byli lidé otřeseni. Anička třikrát bezvýsledně žádala, aby ho propustili.
Asi po třech měsících můj šéf pan Šrámek řekl, že musím na schůzi, protože je to veřejná schůze. V roce 1956 bojovali Sověti proti maďarské revoluci. Soudružky, jinak dobrotivý a podniku oddaný, plakaly: ‚Co s námi bude? Co se stane? U nás v Podlešíně postavili tak krásnej kravín a prasečák, co z toho teďka bude?‘ Držkatá Vlastička Procházková pravila: ‚No co by bylo, zavřou vás tam.‘ Soudružky se obrátily na velkou soudružku Annu Čermákovou a ta to rozvířila. Šly do vrátnice za soudruhem Josefem Štáfkem a ten to udal. Jednalo se o tom, zda Vlastu vyhodit. Zasáhla v tom mistrová Cinková. 1/ Ta tý Čermákový řekla: ‚Anka, neblbni, ty mi připadáš, že tvůj fotr byl snad Stalin.‘ Vyšetřovalo se, mělo dojít k vyhození, ale zázračně se za Vlastu vzala celá fabrika. Jinak jsem byl v Baterii spokojený, sice jsem se nemohl stát náměstkem, protože jsem do strany nevlezl. Když odešel ředitel Bernard do penze, nastoupil nový ředitel inženýr Václav Junek. Soudruzi se těšili, že zatočí s nestraníkama. Hned po jmenování do funkce ho navštívil můj velký nepřítel, bývalý předseda MNV soudruh Veber. Po návratu ze sokolského sletu mě potrestal nošením pytlů pro hospodářské družstvo. Požadoval vyhození Ulricha, Standy Husníka a sekretářky Zeisové. Inženýr Junek mu odpověděl, že si pořádek udělá, ale nikoho vyhazovat nebude. Celá léta mě Junek přesvědčoval, abych vstoupil do strany, aby mě mohl přidat, ale já jsem se držel rady svého šéfa. 1/
„Při stém výročí Baterie jsem si objednal auto, podnik zakoupil knihy, koupil jsem k tomu bonboniéru a rozvezl jsem to po starých zaměstnancích a pozval je na oslavu stého výročí. Rozhodovali jsme se, zda máme pozvat také Šultyse. Někteří mně to rozmlouvali, ale já jsem za ním s pozváním poslal dceru. Na oslavu nepřišel, ale došel za mnou s výčitkami, že já jsem v Baterii vládnul a ředitel mě poslouchal.“
Během první světové války došlo v Pozdni v kulturní činnosti k odmlce. Teprve když se z války vrátil legionář, velký sokol Ludvík Paur, začalo se opět hrát. 1/ „Po válce, kdy se vrátil z legií v Rusku Ludvík Paur, pokračoval v divadelním režírování a Sokole. S velkým úspěchem herci nastudovali Tylova Jana Husa, Švandu dudáka, Jiráskovu Vojnarku, Jízdní hlídku. Zanikl soubor Havlíček, ale začali hrát fotbalisti a hasiči. Nastudovali Kostnické plameny, Evropa hoří. V Evropa hoří jsem si prvně zahrál. Navrhla to paní Šlajchrtová, hrál jsem mrtvé dítě v rakvi. Měl ho hrát syn pana Perníčka, ale ten by se do těch necek nevešel. Tak jsem hrál, a bylo to dobré. Ovšem – když se válka přiblížila blíž, střílení jsem ještě přečkal, ale když jeviště ozářilo bengálské světlo, tak jsem si v těch neckách sedl. Lojzička hrála nešťastnou ženu – muže na vojně a dítě jí zemřelo, si na mě lehla: ‚Jaroušku, musíš ležet, musíš ležet.‘ Až do konce představení na mně ležela. To byla moje první role. Ve třetím jednání jsem už nehrál, měli obavy, že bych jim do hry mluvil.“
„U vás byla pobočka Sokola?“
„Ano, od dvaceti let jsem to řídil já. Pořádali jsme šibřinky.“
„Až do 60. let pokračovala tradice ochotnického divadla. Přicházeli noví herci, v režii vaší a pana Hamouze jste nastudovali Na letním bytě, Jedenácté přikázání, Kolebka, Paličova dcera a dvě pohádky Dluh a láska a Zakletá holubice. A v 50. letech jste založili soubor Osvětová beseda.“
„Ano, ten vedla nejprve paní ředitelka Bradáčová a já byl jako kulturní. V 50. roce jsem se také ženil, na svatbu jsem Pavlínce přinesl přihlášku do souboru a od té doby hrála i ona. Měla roli ve hře Na letním bytě, v Jedenáctém přikázání, Paličovo dceři, ale na hraní měla málo času, takže nehrála často.“
„Se souborem jste se přihlásili do soutěže a měli jste úspěch. V roce 55 jste byli první.“
„To jsme byli víckrát, co se týče souboru.“
„V roce 1959 jste ve spolupráci s ochotníky z Líského pod vedením učitele Eduarda Eichlera nacvičili Raisovy Zapadlé vlastence a s poštmistrem Burdou Třetí zvonění. Potom už se žádné divadlo nehrálo a věnovali jste se estrádám.“
„Těch bylo spoustu – Babiččina krabička, Co s načatým večerem, Sbalte střelivo a palte na pivo a spoustu dalších. Také jsme pořádali šibřinky.“ 1/ Pro baráčníky a Sokol jsme nastudovali českou a moravskou besedu a pochodový tanec ‚Po našem‘.
„Dalším fenoménem bylo pozdeňské kino. Hráli jsme někdy i třikrát v týdnu a některé filmy jsme uváděli dříve než Slaný. Kino bylo nejrentabilnější v Středočeském kraji, nedoplácelo se na něj.“
„Ještě mám jednu nevyřízenou věc. Setkal jsem se s Václavem Valeriánem Kýzlem, přinesl dopis, který se vztahuje k pozvání Karla Gotta do Slaného. Že začal Gott zpívat ve Slaném, byla zásluha pana Husníka.“ Při vyhlášení 1. ročníku Zlatého slavíka jel Jaroslav Ulrich do Prahy se souborem z Baterie podpořit Karla Gotta. „Letos se tam vypravíme. Koupili jsme plátno, vyrobili transparent ‚Jedno je nám jisté. Gott na prvním místě.‘ A jeli jsme na Zlatého slavíka. Celkem z Baterie jelo 28 lidí. Seděli jsme v první řadě. A já jsem vyrazil s transparentem. Mám ho doma dvakrát Gottem podepsaný. Chtěl, abych mu ho dal. Slíbil jsem, že transparent, až umřu, dostane od mé dcery. S Gottem jsme se měli setkat na Zichovci, ale pan Husák (starosta Zichovce a majitel pivovaru) chtěl, aby tam Gott zazpíval, ale paní Ivanka to ze zdravotních důvodů zarazila. Pan Valerián Kýzl sehnal z televize záznam naší účasti na Zlatém slavíku, ale bohužel náš transparent neukázali. Neukázali ho proto, že to byli samí Matuškovci. Setkání na Zichovci se pro nemoc Karla Gotta neuskutečnilo.
Na večeři nás pozval Karel Krautgartner. Všichni Bateráci jsme měli zadarmo večeři. Řekl jsem mu, že máme ve Slaném krásné divadlo a pozval jsem ho k nám. Bohužel už nás nenavštívil.“
_________________________________________________
1/ Jaroslav Ulrich: Vzpomínání jednoho Bateráka. Strojopis J. Ulricha uložený ve Vlastivědném muzeu ve Slaném.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
Příbeh pamětníka v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska (Jaroslav Ulrich a Blažena Hrabánková)