Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Uhříková (* 1933)

• narozena 2. července 1933 v pasekářské chalupě nad obcí Hošťálková

• rodiče podporovali partyzánské hnutí

• v době kolektivizace se bránili odevzdat hospodářství do JZD

• pamětnice pracovala celý život v podniku Sandrik v Hošťálkové

• roku 2023 žila v Hošťálkové

Život na pasekářských osadách na Valašsku býval nelehký, obzvlášť v zimě. Když se na sklonku roku 1944 po Slovenském národním povstání v kraji objevili partyzáni, našli úkryt a podporu právě zde. I rodná chalupa Zdenky Uhříkové Pod Vrchem na hranici Hošťálkové a Ratiboře se stala jedním z útočišť partyzánů brigády Jana Žižky.

Pasekáři jako spása partyzánů

Jako první se v chalupě u Češků, jak se u nich také říkalo, objevil jednoho dne osamělý raněný muž. Zdenka Uhříková (*1933) si ho vybavuje pod jménem Gardij a pravděpodobně se jednalo o uprchlého sovětského zajatce. V dřevěnici na pasekách žil v té době s Uhříkovými a jejich čtyřmi dětmi i staříček Tomáš Češek. Nejstarší dcera Emilie (*1929) dostala na starost péči o raněného a otec pro něj našel úkryt „v hoře“ nad chalupou. Maminka Jana mu věnovala svůj kabát, otec mu zanesl vydělanou kůži z telete, ze které si údajně ušil boty. Za péči, kterou mu věnovala nejstarší sestra pamětnice, od něj dostala kazetku ze spletené ovesné slámy. O jeho dalším osudu už ale pamětnice víc neví.

První partyzáni 1. čs. brigády Jana Žižky se v Hošťálkové objevili již v říjnu 1944, styky s pasekáři pak začaly být pravidelné už o měsíc později. Ukrývali se jak na pasekách nad Hošťálkovou tak v sousední Ratiboři nebo Jablůnce.  V osadě Končiny nad Kateřinicemi partyzáni tragicky zasáhli do života rodiny Londových, jak o tom vyprávěl Jan Mikšík .  Na straně více ke Vsetínu, v Liptále v osadě V Háji podporovala partyzány zase například rodina Škrabánkových. O své zkušenosti s partyzány vyprávěla pro Paměť národa dcera Škrabánkových Věra Smilková . Její bratr Miroslav Škrabánek působil stejně jako otec Zdenky Uhříkové coby partyzánská spojka.

Otcova role v protinacistickém odboji byla předávat zprávy, ale také distribuovat výbušniny, které se na Podvrší shromažďovaly. Jelikož pracoval jako tesař, pohyboval se volně po lese i po kraji a v kabele s nářadím šlo nepozorovaně ledacos ukrýt a v pravý okamžik předat do povolaných rukou. I přes otcovu značnou opatrnost málem došlo u Uhříkových k neštěstí, když byl zadržen Jan Spívala, který mu z jablůnské zbrojovky výbušniny nosil. Gestapo zajistilo i dalšího člena odboje, který od otce trhaviny přebíral, a ve své výpovědi uvedl, že výbušný materiál mu předával tesař. Díky dodržování pravidel konspirace ale otcovo jméno naštěstí neznal a stopa k Josefu Uhříkovi tak skončila ve slepé uličce…  Jan Spívala ale za podporu odboje skončil v koncentračním táboře.

Stála jsem vedle něho, když mu vystřelila odjištěná zbraň

Podpora partyzánů nebyla jen vyjádřením nesouhlasu a odporu proti nacistické okupaci, ale také otevřením dveří neočekávanému a neznámému a de facto se rovnala vydání rodiny všanc nezřídka traumatizovaným a tím pádem i leckdy neopatrným odbojářům. „Partyzáni k nám přišli na zelí. Elektrika nebyla, tož si lampu vzali do komory. A jeden byl u nás v kuchyni. Stála jsem vedle něho, i bratr vedle něj stál, když mu vystřelila odjištěná zbraň. V kuchyni bylo tma, jen jsem zahlédla, jak vyletěla kulka – nad okénkem tam potom byla z toho taková ďura,“ vzpomíná pamětnice, které tehdy bylo jedenáct.

Takové podobné příhody se v době partyzánského odporu udály na řadě míst na Valašsku, například i na Ploštině. Jinou, mnohem tragičtější zkušenost, měla rodina pasekáře Jaroslava Češka z chalupy na Kotároch, kde se nekontrolovaný výstřel z partyzánovy zbraně stal osudným pro jejich šestnáctiletou dceru Olgu. S průstřelem břicha ji bratr Jaroslav ještě stihl dopravit do vsetínské nemocnice, ale na druhý den zraněním podlehla.

Konfidentka gestapa

Ne všichni stáli v době protektorátu na straně usilující o konec nacistické nadvlády. Konfidenti gestapa pronikali do řady odbojových skupin, partyzány nevyjímaje, a po svém prozrazení se stávali oběťmi msty. V autentických dobových zápiscích ředitele hošťálkovské školy Richarda Pavlíka se lze dočíst o jednom takovém osudu: „Na podzim 1944 usadila se v Hošťálkové cizí žena udávající své jméno: Josefína Mikuličová. Byla středních let, slušně oděná, bruneta příjemného zevnějšku. Našla si byt v katolické škole.“ Podle Zdenky Uhříkové působila především na ratibořských pasekách a poznámky o pohybu partyzánů a jejich podporovatelích si zapisovala na svá stehna. V rukou psaných pamětech se o ní zmiňuje i četník Jan Žůrek nebo již zmiňovaný Jaroslav Češek. Následující citace je pokračováním zápisků R. Pavlíka: „Později zjistili partyzáni, že Mikuličová přišla do Hošťálkové na podnět Němců, aby tu konala špionážské styky pro Němce, hlavně o partyzánech a jejich úkrytech. Partyzáni ji sledovali a 5. XII. ji vlákali do svého úkrytu. (…) Po ostré slovní potyčce ji vyvedli do lesa a usmrtili ji bajonety. (…) Její mrtvola přikrytá četinou zůstala tam ležet v křoví až do jara. Teprve po osvobození byla počátkem května pohřbena na hřbitově v Hošťálkové.“

Zajatci z Vařákových pasek

Den před osvobozením obce vojáky 4. brigády 1. československého armádního sboru pod vedením generála Klapálka 4. května 1945 zahynuli v Hošťálkové tři muži a jedna žena – obyvatelé Vařákových pasek: Karel Vařák (*1925), Jan Polčák (*1909), František Žák (*1903) a Rozina Šopová (*1920) z Prlova. Za jejich smrt dle badatele Romana Babici nenese odpovědnost gestapo, ale wehrmacht. Většina ze zadržených obyvatel Vařákových pasek (vypáleny 2. května 1945) byla den po tragédii na přímluvu faráře Jana Absolona a Němky Aurelie Ludwigové propuštěna (11 osob, převážně žen a dětí) z Valašské Polanky, kam byli dříve z Vařákových pasek (deset usedlostí nad obcí Pozděchov a v sousedství Ploštiny) postrkem přivedeni. Výše zmíněný Karel Vařák, Jan Polčák, František Žák a Rozina Šopová se stali rukojmími na ústupu německé jednotky směrem k Bystřici pod Hostýnem. Smrt nalezli ve Spívalově dolině asi 400 m pod chalupou Uhříkových. Jejich osud dnes na tomto místě připomíná Pamětní kámen obyvatel Vařákových pasek. Těla mužů skončila zpola zahrabaná ve vykopané jámě, zohavené tělo Roziny Šopové pohodili do potoka a zběžně zakryli větvemi.
„Nevím, co to byl za nápad od tej tetičky Gajdošovej, ale šli jsme se tam podívat. Našli jsme jich a viděli jsme, jak byli zastřelení,“ vzpomíná pamětnice na hrůznou zkušenost z dětství.

Střemcha jako symbol znovunabyté svobody

Fronta postoupila k Ratiboři a Hošťálkové od Vsetína. „V noci před osvobozením jsme ještě viděli, jak vyletěl do povětří most v Jablůnce. Ráno jsme se s mojí nejstarší sestrou a ještě s tetičkú šly dívat k silnici dolů, jak jeli Čechoslováci [přísl. osvobozujícího 1. československého armádního sboru]. Tehdy kvetla střemcha, tak jsme to trhaly a házely po nich,“ vzpomíná. I když se už po Hošťálkové procházeli českoslovenští vojáci a přidávali se k nim i členové partyzánské brigády, otec ještě děvčata poslal do bezpečí. Objevila se totiž skupina německých vojáků a nebylo jasné, jak dopadne jejich pokus o dobrovolné složení zbraní. Proto, aby se děti nepřipletly k další tragické události, poslal je otec raději k Zahumeňům, sousedům z dolního konce Spívalovy doliny blíž obci. „Tehdy jsme neměli ani sklep, tak nás poslal pryč. Nevěděl, jestli tam ty Němce nebudou střílet. A jak jsme šly, tak po mezi, kulky kolem nás hvízdaly. V potoce u Dančáků byli schovaní Němci a pak zapálili Dančákovic chalupu. Ten oheň, jak to tam hořelo, jsme viděly. Zůstaly jsme u sousedů až do večera, pak si pro nás přišli rodiče. Němci byli staří chlapi a vzdali se. Ale pak jsme stejně slyšeli, že je u Jablůnky postříleli…“ vypráví Zdenka Uhříková své poslední zážitky spojené s druhou světovou válkou.

Pár let po válce vystřídala jednu totalitu druhá, komunistická. Ačkoliv se pamětnice otevřeně hlásila ke křesťanské (evangelické) víře, nikdy ani v zaměstnání nezažila žádné ústrky. Komunistickým funkcionářům mnohem více vadil přístup jejích rodičů, kteří se odmítali vzdát gruntu na pasekách ve prospěch jednotného zemědělského družstva (JZD) a vydrželi soukromě hospodařit až do roku 1969, kdy odešli na odpočinek a kdy i nejmladší dcera Uhříkových odešla z domova.
Své vyprávění pro Paměť národa uzavírá pamětnice přáním: „Abychom sa drželi Pána Boha, abychom neodpadli, abychom byli jeden ke druhému laskaví a hodní.“