Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Saša Uhlová (* 1977)

• narozena 9. března 1977 v Praze

• roku 1979 byl její otec Petr Uhl odsouzen na pět let odnětí svobody

• po sametové revoluci absolvovala střední školu ve Francii

• vystudovala romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• čtyři roky působila jako pedagožka na Romské střední škole sociální v Kolíně

• později novinářkou v Deníku Referendum a A2larm

• v roce 2024 žila v Praze

Už jako dvanáctiletá se v roce 1989 účastnila se svým bratrem protirežimních demonstrací. Když přišel 17. listopad a s ním naděje na lepší zítřky, myslela si, že potřeba veřejně se vymezovat vůči státu už nebude tak silná. V tom se však Saša Uhlová pletla. I po sametové revoluci se účastnila rozličných protestů, aby upozorňovala na společenské problémy, o kterých by se podle ní mělo mluvit. Demonstrace, které zná z dětství za minulého režimu, jí pomohly naučit se „poznat okamžik, kdy je třeba se stáhnout, aby člověk nepřišel k úhoně.“

Táta je ve vězení, protože je statečnej

Saša Uhlová se narodila 9. března 1977 v Praze do disidentské rodiny Anně Šabatové a Petru Uhlovi. Osudy obou se protnuly díky jejich protirežimní činnosti. „Rodiče se seznámili tak, že táta byl ve vězení a moje máma tam byla taky. Ona měla dva bratry, kteří byli uvěznění i s dědou ve stejném roce v jednom procesu. Její bratr se ve vězení potkal s mým tátou a pak ho pozval domů, když se všichni vrátili,“ vzpomíná na seznámení svých rodičů.

Velmi rychle po seznámení se Anna Šabatová s Petrem Uhlem vzali. „Vykládá se, že moje máma psala svému otci do vězení, že se seznámila s Petrem Uhlem, a ve druhém dopise psala, že si ho vzala... Prý se vzali takhle rychle, aby mohli za sebou chodit na návštěvy, kdyby je zase zavřeli,“ vypráví. Manželům se narodil nejprve syn Pavel a pak 9. března roku 1977 dcera Saša.

Když bylo Saše Uhlové rok a půl, čelil otec Petr Uhl dalšímu procesu, tentokrát se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). „Já mám na něj jen jednu vzpomínku, než ho zavřeli. Měl manšestráky a já jsem se držela jeho nohy,“ popisuje. Za otcem do vězení mohla rodina chodit jednou za půl roku. Návštěvy byly v zásadě depresivní, protože probíhaly pod pečlivým dohledem bachařů. „Byl tam takovej umakartovej stůl, úplně prázdná místnost. On seděl za stolem a já vedle mámy. Nesmělo se samozřejmě mluvit o žádných důležitých věcech,“ vzpomíná.

Když otce z vězení propustili, chodila Saša Uhlová do první třídy. Vyrůstala v prostředí, kde se otevřeně mluvilo o tom, že část rodiny je ve vězení, a Saša Uhlová celou dobu žila v obavách, aby nezatkli i maminku a ona s bratrem nebyli posláni do dětského domova. „Měli jsme velkou fotku táty na stěně a věděli jsme, že je ve vězení a že tam je, protože byl statečnej,“ říká.

Vězení neměla jako malé dítě spojené s trestáním zločinců, ale vnímala ho jako místo, kde končí odvážní lidé. „Až ve škole jsem pochopila, že ve vězení jsou i lidi, co udělali něco špatnýho. Do tý doby jsem tak nějak automaticky předpokládala, že se tam chodí jenom, když je člověk statečnej... Od dětství jsem to měla nastavený tak, že to vězení je vlastně pozitivní položka do životopisu,“ vypráví.

Jsem ráda za to, co rodiče dělali

Rodina Anny Šabatové a Petra Uhla byla pod nepřetržitým dohledem Státní bezpečnosti (StB) a mnohokrát u nich proběhla domovní prohlídka. „Mám takový obrazy třeba, jak jim máma říká, jestli by nebyli tak hodní a ty knížky tam vraceli. Vždycky vzali knížku, vyklepali a dali ji tam schválně naopak. A odnesli si třeba osm pytlů věcí,“ popisuje, jak probíhaly prohlídky.

Saša Uhlová, která svého otce téměř nestihla poznat, neprožívala jeho nepřítomnost zvlášť tragicky. Vnímala však, že otec velmi chybí jejímu staršímu bratrovi, který například stříhal metr, kdy už se otec vrátí, a často pak plakal. „Já se musím přiznat, že než se vrátil, tak mně nic tak úplně nechybělo. Když se pak vrátí domů člověk, který seděl takhle dlouho ve vězení, tak toho člověka to poznamená a není to úplně to, co jste si představovali, když se o něm jen mluvilo,“ říká.

Soužití s otcem po návratu z vězení bylo pro rodinu složité, ale Saša Uhlová velmi obdivuje jeho statečnost a ochotu nepodřídit se lživému systému i za cenu ztráty osobní svobody. „Je tam ta úzkost, že mě odeberou, ale brala jsem to jako nevyhnutelný a jediný správný, že to moji rodiče dělali, a samozřejmě jsem hrozně ráda, protože si myslím, že to pokřivení té společnosti spočívalo i v tom, že lidi dělali i věci, který úplně nemuseli.“

Byli jsme neustále v nějakém kolektivu

Saša Uhlová se pohybovala celé dětství ve společnosti chartistů a dalších disidentů. I když byli její rodiče a jejich známí výrazně šikanováni Státní bezpečností, tak si dokázali vytvořit přátelské prostředí relativní svobody panujícímu režimu navzdory. „Jinak já jsem měla strašně šťastný dětství. Rodiče na nás měli čas, v práci netrávili moc času... Dělaly se společný akce, chodilo se na pikniky, Nový rok se slavil společně. U nás doma každý večer někdo seděl. Ty lidi měli děti, takže my jsme byli neustále v nějakým kolektivu,“ vzpomíná na první roky života.

Ráda vzpomínala například na Petrušku Šustrovou, která jim nosila samizdatové knihy. „Překládala knížky a my jsme ji vždycky hrozně prosili, ať už to je hotový, a ona nám vykládala o tom, jak vymyslela jméno pro létajícího koně v nějaké knize,“ vypráví. Dále Saša Uhlová vzpomíná třeba na Václava Malého nebo Jiřího Dienstbiera.

Zpětně vnímá, že měla krásnější dětství než většina tehdejších dětí, a to díky tomu, že vnímala své rodiče jako morální vzor, protože se nezkřivili pod nátlakem režimu. Z dětství si odnesla jediný pocit strachu. „Hrůzu, kterou jsem měla, byla, že mi zavřou rodiče a já půjdu do dětského domova. To mě myslím traumatizovalo a ovlivnilo na celý život,“ zakončuje.           

Co já se tady budu snažit

Saša Uhlová počítala s tím, že nebude z kádrových důvodů přijata na střední školu. „Docela tomu odpovídalo i moje nasazení ve škole, protože jsem si říkala: ,Co já se tady budu snažit?‘ Pak byl trochu problém, když přišla ta revoluce a já jsem měla poměrně špatný známky.“ Do školy nechodila Saša Uhlová moc ráda, protože vnímala, že ostatní spolužáci moc nerozumí prostředí, ve kterém vyrůstala.

Společenstvím, ve kterém se naopak cítila dobře, byl oddíl, kam s bratrem docházela. Oficiálně šlo o oddíl pod hlavičkou Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV), ale byl veden ve skautském duchu. „Někdy v historii toho oddílu se někdo lekl a ten oddíl vstoupil do Pionýra a pak se zase někdo jiný pochlapil a z toho Pionýra vystoupili, což bylo samozřejmě mnohem horší než tam vůbec nejít,“ říká.

V oddíle se Saša Uhlová potkávala s dětmi z rodin kriticky naladěných vůči panujícím poměrům. „Chodili tam lidi, kteří měli třeba taky rodiče disidenty nebo hodně věřících lidí. Mělo to takového ducha, že se tam mohlo hodně svobodně mluvit o těch věcech,“ vypráví. Skauting samotný vnímala Saša Uhlová jako zcela zásadní součást svého dospívání. „Jednak ten kolektiv a solidarita. Pak i vztah k té přírodě a i to, že se člověk nezlepšuje v jedné věci a snaží se být šampion v jednom, ale že se klade důraz na tu mnohost a na to, že lidi mají spíš rozvíjet svoje kvality.“

Myslela jsem, že už se tam nikdy nepodívám

V roce 1987, kdy už se poněkud uvolnily podmínky k cestování, se Saše Uhlové a jejímu staršímu bratru Pavlovi podařilo vyjet do Francie. „Já jsem chodila do školy, kde jsem se učila francouzštinu, a táta nás učil oba každý den. On měl takovou metodu, že každý den alespoň dvacet minut. Takže když jsme tam jeli, tak už jsme docela uměli jazyk,“ vzpomíná. Do Paříže jeli sourozenci vlakem, který tehdy jezdil přímo z Prahy. „Hned za hranicemi začal ten průvodčí rozdávat Svědectví a najednou se ta atmosféra změnila i v tom českém vlaku, kde byli Češi, kteří jeli na Západ.“

V hlavním městě Francie se Saša Uhlová a Pavel potkali s Pavlem Tigridem a jeho ženou a následně cestovali po zemi s kamarády rodičů. „To byla pohádka... Když jsme jeli zpátky, tak jsem ležela na tom lehátku a fakt strašně jsem brečela, protože jsem si myslela, že už se tam nikdy nepodívám,“ vybavuje si. V tu dobu Saša Uhlová nemohla tušit, že pouhé dva roky poté se komunistický systém zhroutí a za pět let nastoupí do Francie na dva roky na střední školu.

Nemůžu se povyšovat nad ty, co je zlomili

Když jí bylo dvanáct let, přišel rok 1989 a s ním sametová revoluce. „Já si pamatuju, jak jsem v tu dobu začala vnímat věci okolo sebe a jak jsem jim rozuměla. V podstatě už jsem byla dospělá,“ bilancuje zhroucení komunistického režimu v Československu během několika hektických týdnů na sklonku roku 1989. Ještě před 17. listopadem spolu s bratrem chodili na nelegální protirežimní demonstrace. Jejich rodiče často nemohli opustit byt, před vchodem jim permanentně stálo auto StB. „Nás tolik nekontrolovali, takže my jsme i mohli pronášet nějaký věci a chodit na ty demonstrace,“ vzpomíná a dodává, že je i několikrát zasáhla vodní děla.

Saše Uhlové zvlášť utkvěl v paměti jeden zážitek z 1. června, kdy pořádala recesistická disidentská Společnost za veselejší současnost program pro děti. U vstupu na hřiště stáli policisté a kontrolovali každého, kdo šel dovnitř nebo ven. Na akci byl i zahraniční novinář, který dostal strach, že mu policisté zabaví film s fotkami, které na akci nafotil.

Rychle tedy dal film dvanáctileté Saše Uhlové a domluvil se s ní, že mu film později předá. „Najednou zastavilo auto a v něm dva pánové, teď už ani nevím, jestli byli uniformovaný, ale já jsem hned pochopila, že je to policie, a začali se mě ptát, co jsem dala tomu člověku. A já, přestože jsem byla odmalička odkojená v tom, že s nima nemám vůbec komunikovat, tak jsem nedokázala mlčet a řekla jsem, že nic. A oni řekli, ať nelžu,“ vypráví a pokračuje: „Já jsem furt opakovala, že nic, a takhle se mi klepaly kolena. Když se třeba někdo vyjadřuje o lidech, kteří podepsali spolupráci nebo něco udělali pod nátlakem, tak tohle ani nebyl výslech a o nic nešlo, ale stejně ten strach byl takovej, že já se třeba nemůžu vůbec povyšovat nad někoho, koho zlomili.“

Tam máma pochopila, že ta holka nemluví pravdu

Její rodiče sehráli významnou roli při rozšíření dnes již legendární zprávy o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Po demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 se začala šířit informace o tom, že na demonstraci zemřel student. Zprávu rozšířila vrátná z kolejí Drahomíra Drážská a Petr Uhl ji předal do redakce Svobodné Evropy. „Pamatuju si, jak se u nás doma řešilo, jestli zveřejňovat tu zprávu o mrtvém studentovi.“

Od sobotního večera 18. listopadu tak zněla z vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa zpráva o smrti studenta Martina Šmída, což zjitřenou atmosféru po brutálním policejním zásahu na Národní třídě ještě více eskalovalo. Postupně se ukázalo, že zpráva byla lživá. Saša Uhlová vzpomíná, že její matka šla s Drahomírou Drážskou k rodičům imaginárního mrtvého studenta. „Tam třeba moje máma asi pochopila, že ta holka nemluví pravdu. Stáli tam před zvonkama a ona v jeden moment pochopila, že lže. Ten proces už byl ale rozjetej.“

Saša Uhlová dodnes dojatě vzpomíná, jak v pondělí ráno 20. listopadu sledovali z oken svého bytu nedaleko Václavského náměstí masy lidí přesouvající se na demonstraci. „V tu chvíli bylo jasný, že konec, že to skončilo... Pro mě to bylo úplně neuvěřitelný. To byla euforie, kterou já jsem už potom nikdy v životě nezažila,“ říká.

Najednou se mi smáli, že jsou rodiče komunisti

I když sametovou revoluci vnímá jako jednoznačně pozitivní událost, tak ji bolestivě zasáhl vývoj poté. V období revoluce se z ní najednou stala celebrita třídy, protože se hodně psalo a mluvilo o jejím otci.

Vnímání její rodiny však opět velmi rychle změnilo. „To, co mě zasáhlo, bylo, že strašně rychle se začalo o mým tátovi mluvit jako o komunistovi. Můj táta nikdy nebyl členem komunistický strany. Moji oba rodiče jsou levicový, já taky. To najednou bylo daný jako synonymum tomu, co tu bylo před rokem 1989... To jsem nepochopila, co se stalo. Teď se mi začali spolužáci smát, že jsou moji rodiče komunisti, a začala šikana na základní škole,“ vzpomíná na období po roce 1989.

V 90. letech Saša Uhlová těžce nesla i útoky na svého dědečka Jaroslava Šabatu. Ten byl od 50. let skutečně komunistou. „On byl z docela bohaté rodiny a on jako dítě hodně trpěl tím, že je bohatý, a ti jeho kamarádi z vesnice nemají ani boty. Tam ty sociální rozdíly byly hodně veliký. Stal se přesvědčeným komunistou, i poměrně vysoce postaveným. Dopustil se i nějakých špatných věcí, třeba se podílel na propouštění lidí z vysokých škol na základě jejich původu, což v jeho případě bylo obzvlášť paradoxní, protože on ten původ měl taky špatnej,“ vypráví.

Jaroslav Šabata byl však po roce 1969 zbaven všech funkcí a stal se naopak jedním z nejdůslednějších oponentů normalizačního režimu. Za to byl také v roce 1971 zatčen a na sedm let uvězněn. Po propuštění podepsal Chartu 77 a následně byl v roce 1978 uvězněn znovu. Se svou komunistickou minulostí se pak sám náročně srovnával. „Když jsme se o tom bavili dlouho po revoluci, tak říkal, že si myslí, že ten strach, že on bude na základě toho svého původu exkomunikovaný z té strany, tak ho hnal, aby udělal tohle, že hlasoval pro vylučování těchto lidí. On se s nima pak setkal po revoluci a celý život se s tím nějak vyrovnával.“

Saša Uhlová si svého dědečka velmi vážila, takže pochopitelně těžce nesla, když se proti němu na začátku 90. let v Brně stavělo mnoho lidí a musel čelit agresi. „Můj děda byl úplně nejtolerantnější člověk, jakýho jsem kdy potkala... a celý život si nesl v hlavě, že se stal tím fanatikem... Myslím, že se toho svého fanatismu celý život bál,“ říká jeho vnučka.

Bavit se i o tom strachu

Po sametové revoluci studovala Saša Uhlová dva roky na Francouzském lyceu v Praze, nezamlouval se jí ale údajný elitářský styl výuky, a tak další dva roky absolvovala ve Francii na levicově zaměřené střední škole. Následně absolvovala romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnovala se antropologickým terénním výzkumům v sociálně vyloučených lokalitách. Čtyři roky pak učila na Romské střední škole sociální v Kolíně. Později se věnovala výzkumu a novinářské práci. Nejprve psala do deníku Referendum, od roku 2011 působila v neziskové organizaci Romea jako redaktorka měsíčníku Romano Vod a od roku 2017 působila jako redaktorka serveru A2larm. S manželem Tomášem Tožičkou má čtyři syny. Z dnešního pohledu matky obdivuje ještě víc odvahu svých rodičů během normalizace. „Já to vůbec nechápu... Racionálně vím, že mi je nevezmou, ale měla jsem takový období, kdy jsem si říkala, že bych se asi prostřílela na hranice, kdyby mi chtěla sociálka vzít děti.“

Saša Uhlová vnímá, že se lidé za normalizace báli víc, než bylo nutné, a neustálým strachem a přistoupením na lživou propagandu režimu si křivili charakter. „Myslím, že mě režim poznamenal míň než většinu jiných lidí. Je mi jasné, že dává nějaké podmínky a podle nich se člověk musí chovat, ale myslím si, že kdyby lidi byli trochu statečnější, tak ty podmínky mohly být radikálně odlišný,“ říká.

Podle Saši Uhlové neprošli Češi ještě pořádným vyrovnáním se s komunistickou minulostí. „Trochu se v tom ztrácí ta morální rovina jednotlivých lidí. Možná, kdyby se dneska mladý lidi víc ptali doma a bavili se i o tom strachu, tak je to určitá prevence toho, co nás třeba čeká... To, co se v Německu stalo ve vztahu k nacismu. Tam to proběhlo určitě líp než tady.“ V roce 2024 žila v Praze.