Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zděnka Uhlířová (* 1934)

• narodila se 17. března 1934 v Josefově

• válku prožila jako školačka

• zažila příchod Rudé armády do Jaroměře a Josefova

• roku 1953 nedostala doporučení na vysokou školu kvůli své víře

• pracovala jako laborantka v chemických závodech

• v letech 1955 - 1956 se účastnila budovatelské brigády na Šumavě

• v roce 1956 byla přijata na Vysokou školu zemědělskou

• z náboženských důvodů odmítla vstup do KSČ

• v roce 1961 promovala

• pracovala jako agronom na různých místech v okolí Jaroměře

• stala se odbornicí na chov kožešinových zvířat

• odešla do invalidního důchodu

• působila ve Svazu invalidů

Na svět přišla chvíli po svém dvojčeti Evě. Se sestrou sdílí Zdena Uhlířová nejen rodné příjmení Faltusová a den narození 17. března 1934, ale také dědičnou vadu zraku – maligní myopii. Obě děvčata spolu vyrůstala v Josefově, dnešní části Jaroměře na Náchodsku. Spolu chodila do obecné školy, měšťanky i na gymnázium a spolu pásla kozy v časech války.

Než přišla dvojčata na svět, rodiče stavěli na rozhraní obou měst prvorepublikový rodinný dům. Zdena s Evou měly ještě dva starší sourozence z tatínkova předešlého manželství, Aničku a Roberta, kterým maminka zemřela na rakovinu.

Otec pamětnice Robert Faltus pracoval jako civilní úředník u vojenské správy v Josefově. Paní Zdena vzpomíná, že díky krásnému rukopisu byl všude vítán, protože se tehdy většina dokumentů a listin psala ručně. Působil mimo jiné i na pražském ministerstvu obchodu nebo jako vedoucí úřadu práce na tehdejším jaroměřském okresním úřadě.

Maminka Marie, rozená Beranová, se starala o rodinu, pečovala o dům i úrodnou zahradu, prala nájemníkům a chovala domácí zvířata. Hlavně díky jejímu přičinění mohla rodina vyžít z malého hospodářství a zároveň splácet stotisícový dluh za dům. „Před druhou válkou stál náš dům 120 000 Kč a naši měli do začátku jen 20 000 Kč! Málokdo si dovede představit to úporné šetření, když byl jen tatínkův nevelký plat a čtyři děti. Stále chodili věřitelé upomínat o splátky. Dům byl plný nájemníků, sami pro sebe jsme měli jen dvě místnosti a sklepní kamrlík, kde spal strýček. Děda, maminčin otec, spal v nynější koupelně.“

Za pramen světla deset korun

Dvojčata chodila do dívčí školy v Jaroměři od 1. září 1940. Vzpomínky pamětnice na válečnou dobu se prolínají se vzpomínkami její sestry Evy Plaché, jak je sepsala v knížce Má školní léta.

Okna domů musela být se setměním zatemněná, když jim jednou po straně světlo unikalo, přivedla na ně sousedka četníka, kterému rodiče zaplatili deset korun pokuty. Auta, která měla s příchodem Němců nařízeno jezdit vpravo, musela mít reflektory také částečně zakryté. Než si zatemnění pořídila škola, začínalo vyučování na podzim až ve tři čtvrtě na devět. Řídící učitel Jaroslav Hojný dětem vysvětlil, co znamená protektorátní „ochrana“ Velkoněmecké říše a že mají zdravit vztyčenou pravicí jen v případě, že by někdo takovým způsobem pozdravil po příchodu do třídy. Děti znaly německou hymnu i hymnu jednotek SA, ale přesto se s nimi pan řídící vždy před vyučováním modlil Otčenáš.

Mosazné kliky ze školních dveří, bronzové sochy, zvony, vše se hodilo pro válečný průmysl. Jaroměř tak přišla i o Španielovu[1] sochu Tomáše Garrigue Masaryka, jejíž kopie dnes stojí na Hradčanském náměstí v Praze. Lidé se po válce složili na novou, v roce 1953 ji však strhli komunisté. Jen v budově obecné a měšťanské školy dívčí, kam sestry chodily, zůstaly kliky původní, protože je prozíravý ředitel Josef Marván nechal včas pochromovat.[2] 

Maminka jezdila pomáhat do nedaleké Jasenné při žních a vozila odtud vzácnou pšenici. „Jasenná je vzdálena od našeho domu asi šest kilometrů a ještě další tři kilometry na její horní konec; nebylo proto zrovna lehké vézt na kole pytel pšenice a ještě tak, aby to nikdo neviděl. Když jsem pak jela s maminkou s malým žebřiňáčkem do Podklasného mlýna pšenici semlít, viděly jsme zdálky přicházet četníka. Dělaly jsme, jako že jdeme dál, a schovaly jsme se za kůlny, které tam naštěstí byly. Počkaly jsme, až četník odešel, a teprve potom jsme mohly jít my. Kdybychom toho četníka potkaly, maminka také mohla skončit v koncentráku. Nikdy člověk nevěděl, na koho narazí. A z toho jsme měly rozum i my – děti.“

Potravinové lístky, šatenky a tabačenky, to také patřilo k dětství pamětnice. Stejně jako sběr surovin, papíru, hadrů, kostí, kovů a v přestupném roce i chroustů používaných pro výkrm prasat.

Konec války a osvobození

Koncem války se často vyhlašovaly letecké poplachy, když nad územím přelétávala spojenecká letadla. Bombardování Pardubic, zvláště pak nedalekého Semtína, kde se vyráběly výbušniny, slyšeli až v Josefově. Při náletech pouštěli děti ze školy domů nebo se všichni schovávali ve sklepě. Před příchodem Rudé armády městem projížděli na vozech němečtí uprchlíci ze Slezska. Mluvilo se o nich jako o „národních hostech“, putovali do Německa.[3] 10. května přišlo osvobození Jaroměře,[4] československé vlajky vlály na domech, sovětští vojáci přijížděli na vozech a koních. Zdena s Evou jejich jízdu obdivně sledovaly. „Veselá je moje vzpomínka, jak jsme na Čápovce u strýčka Josefa já a sestra lezly po ruských konících, kdy nám na ně pomáhali vylézt sovětští vojáci. Byli na nás moc hodní. Já a sestra jsme byly do koní zblázněné, všude jsme je kreslily a malovaly.“

K té době se váže také vzpomínka na postavu místního gestapáka ze sousední ulice, kterého lidé tahali na voze s nápisem „krvavý gestapák Liebel“ a jehož později utloukli. „Toto počínání lůzy jsem neschvalovala ani tehdy, bylo mi toho člověka ‚na pranýři‘ docela líto a měla jsem z toho, co jsem viděla, hrůzu.“

S příchodem Rudé armády se u Faltusových v kuchyni často objevovali sovětští vojáci. Za „vodku“ jim jeden nabízel i gramofon. Jiný, který chodil, dokud mu měli co nalévat, ukazoval, že u nich doma se vodka lije do půllitru. Na dotaz otce, co si myslí o kolchozech, odpovídal: „Kolchózy dóbry.“ Další, na kterého se sestrou vzpomínají, pocházel z Uzbekistánu. Vzhledem k tomu, že jeho otce Rusové ubili a hospodářství rodině vzali, odpovídal na stejnou otázku slovy: „Kolchózy ně dóbry.“ Alkoholu tolik neholdoval, naopak vyprávěl, jak do nich na frontě velitelé nalévali před bojem vodku a Němci je pak hromadně pobíjeli.

„Vojáci všemu říkali vodka. Kdepak by se za války někde sehnala vodka! Maminka ale dělala ze švestek a slív jakousi pálenku. Nebyla to slivovice, protože to bylo nějaké růžové. Za války se doma dělalo kdeco, co se nedalo sehnat nebo toho bylo na lístky málo. Maminka vařila pivo, pekla chléb, vyráběla mýdlo. A z čeho to mýdlo bylo? Sádlo z králíků, a když se mylo nádobí, sebrala na škopek nalepený tuk, ten shromažďovala a pak z něho s přidáním louhu dělala mýdlo na praní, protože i mýdlo bylo na příděl. Volně se sehnalo jen takzvané plovoucí mýdlo – plavalo, když se dalo do vody. Mýt se s ním moc nedalo. Na zahradě jsme pěstovali i tabák a spolu s takzvanými tabačenkami, přídělovými lístky na cigarety a tabák, je maminka měnila s náruživými kuřáky za přídělové lístky na potraviny.“

Počátkem listopadu 1945 sovětští vojáci z Jaroměře odešli. Dvojčatům bylo tehdy jedenáct let. Díky koze, která jim během války dávala mléko, se těšila celkem dobrému zdraví, a byla tak po jejím konci ušetřena každodenní lžíce rybího tuku, který povinně dostávaly podvyživené děti ve škole.

Padesátá léta

Po čtyřleté měšťance složily sestry přijímací zkoušky do kvarty reálného gymnázia. „Gymnázium jsme absolvovaly zrovna v těch nejhorších, padesátých letech, kdy se zakládala JZD a byly inscenované procesy s nevinnými lidmi.“ Zdena Uhlířová vzpomíná, jak pro ni bylo nepochopitelné, když v rozhlase slyšela Rudolfa Slánského žádat pro sebe smrt. Už tehdy jim to bylo podezřelé, ale o pravém pozadí procesů a naučených textech obžalovaných se dozvěděli pravdu až mnohem později. Připomíná anekdotu, která tehdy mezi lidmi kolovala a trefně vystihovala povahu dané doby: „Tři se sešli v jedné cele. ‚Proč jsi tady?‘ ptá se jeden. ‚Já jsem nadával na Slánského.‘ ‚A ty, proč tady jsi?‘ ‚Já jsem ho chválil.‘ A ptají se toho třetího, proč tu je: ‚Já jsem Slánský.‘“

Tehdy se povinně maturovalo ve svazáckých košilích. Pamětnice nedostala ani vyznamenání, ani doporučení na vysokou školu. Ředitelka gymnázia Božena Drobková dvojčatům doporučení nedala kvůli sporům o náboženství, které s ní měly. „Maturovala jsem s výbornými z matematiky, chemie a ruštiny a s chvalitebnou z češtiny, a tu jsem dostala jen proto, abych měla aspoň jednu dvojku! Zdůvodnění bylo kuriózní: nepřečetla jsem si zcela bezvýznamný román Terezy Novákové Jiří Šmatlán! A kvůli tomu mám na maturitním vysvědčení závěr ‚prospěla‘, ačkoliv tam mělo podle školního řádu být ‚prospěla s vyznamenáním‘. To je ukázka, co si mohli dovolit.“

Zdena Uhlířová nesla tuto nespravedlnost velmi těžce. Po prázdninách se sestry přihlásily do pardubické chemičky jako laborantky. Eva odešla po dvou letech do Brna na pedagogickou školu.

Ještě na gymnáziu se pamětnice stala členkou Svazu české mládeže (SČM). Vzpomíná na svazáka, který je ve škole přesvědčoval slovy: „‚Svaz mládeže bez vás bude, ale vy bez svazu nebudete!‘ No tak všichni byli ve svazu.“ Náplň setkání byla tehdy ryze apolitická, většinou se hrály hry. Když v roce 1953 zemřel Stalin, Zdena Uhlířová plakala, stála s ostatními studenty povinnou čestnou stráž u jeho fotografie a později, když se hovořilo o Stalinově kultu osobnosti, zazlívala ostatním jeho posmrtnou kritiku, kterou považovala za zbabělou. „Byli jsme zpitomnělí, nevím, jestli tohle dneska někdo pochopí.“

Čas brigád aneb Budovatel pohraničí

V rámci chemických závodů fungovala mládežnická organizace, jejímiž členkami se automaticky po nástupu sestry staly. „To tenkrát ani jinak nešlo.“ S jejím předsedou Hořeňovským pamětnice odjela do Vyššího Brodu na Českokrumlovsku. V budově kláštera, kde sídlil svaz brigád, dojednali roční brigádu pro skupinu mládežníků. Doma ji od nápadu s brigádou zrazovali, ale Zdena Uhlířová považovala za svou povinnost odjet také, když k tomu přemlouvala ostatní. 

Suš

V Suši na jihu Čech, kam skupina vybavená nafasovanými pracovními oděvy dorazila 1. září 1955, na ně čekal brigadýr Buday a „kuchárka“ Feriancová. Podmínky zcela předčily očekávání všech zúčastněných. „Chalupy na Suši byly totálně zdevastované, neměly ani střechy. I ty se patrně ‚zlatokopům‘, když tam už nic jiného nebylo, co by ukradli, hodily. Naším dočasným domovem byl narychlo z prken stlučený barák.“

Na toaletu se chodilo do bouraček, pro vodu do studánky, kde se v zimě museli nejdříve prosekat ledem. Osobní hygiena probíhala v nulovém soukromí. Původní ranní rituál vztyčování vlajky brzy vystřídal rituál vyklepávání blech z přikrývek. Jídla bylo málo, zima a hlad se staly každodenní součástí zdejšího pobytu, stejně jako dřina. Zpočátku při pozdních šumavských žních rovnali a vozili fůry, pracovali na polích, kopili směsku nebo kopali odvodňovací strouhy. Tupými noži ořezávali chrást z krmné řepy, kterou předtím vytrhali holýma rukama.[5] Pamětnici z nedostatečné hygieny začaly hnisat nehty na nohou.

Jednou o víkendu měli takový hlad, že se vloupali do spíže, kterou před nimi kuchařka zamykala. Očekávaný trest se ovšem nekonal, což jen potvrdilo přesvědčení skupiny, že dostávají mnohem méně, než na co mají nárok. „Odměna za práci byla jen symbolická –200 Kčs za měsíc. Jednou mi i to málo někdo ze skupiny ukradl.“ Nespokojenost brigádníků dovedla Zdenu Uhlířovou a pár dalších do Českého Krumlova na okresní svaz mládeže, kde žádali o přeložení. Po původním „Soudruzi, utíkáte z boje?!“ je ale přeložili na Olšov.

„Nebyla to samozřejmě první brigáda, na které se pracovalo. Už na gymnáziu jsme měli povinnost každé prázdniny pracovat někde na brigádě, nejčastěji na žních a senách. I během roku byly brigády na brambory, na chmel, na sena nebo v továrnách. Za práci jsme nic nedostávali, snad nějakou tu svačinu. Vzpomínám si na žňovou brigádu v jednom JZD, kdy nám ke svačině na pole v ukrutném vedru přinesli každému suchý rohlík. Napít jsme se šli k blízké studánce, ještě že tam byla.“

Olšov

Patnáctikilometrovou cestu absolvovali v únoru v šestnáctistupňovém mrazu. Věci jim stěhovali na voze, a když konečně dorazili na olšovský dvůr, dostali od správce slamníky, které si, cestou promrzlí a vyčerpaní, slámou vycpali a bez jídla přečkali noc ve stodole. Stavení, ve kterém pak v nedalekém Žlábku bydleli, si museli nejdříve vyklidit. „Bylo plné harampádí všeho druhu a sutě, někde až v metrové výšce.“ Zdena Uhlířová vařila, než přišla na místo kuchařka, a poté pracovala u telat. Zapřáhla si koně, o kterého se nikdo nestaral a který jim pak vozil šrot. Živě vzpomíná na černou, bohatou zeminu v kompostu, která tu ještě zůstala po Němcích. Podmínky na novém místě byly příznivější než v Suši, přesto stále velmi drsné, ale tady alespoň už neměli hlad.

Ve Žlábku, malé osadě, bydlely snad jen dvě rodiny. Někdy se vídali s lidmi z jiných brigád; poblíž se budovala přehrada Lipno, na jejímž břehu dnes Žlábek leží. Ve skupině jich bylo asi deset, později dorazili další ze slovenské Spiše. Krušná šumavská zima byla sice k nevydržení, ale pamětnice se tu díky ovzduší zbavila kožních problémů, které trápily od dětství její ruce, a nevzpomíná si ani na to, že by během té doby kdokoli z brigádníků onemocněl. Do kostela chodila ze Suše do Svérázu, ze Žlábku do Černé v Pošumaví.

31. srpna, přesně po roce, brigáda skončila a Zdena Uhlířová se s odznakem „budovatel pohraničí“ vrátila domů, kde během uplynulého roku byla snad jen dvakrát.

Víra a komunismus dohromady nejdou

Po brigádě začala studovat Vysokou školu zemědělskou v Praze. Zároveň asistovala na katedře chemie jako pomocná vědecká síla a samostatně dokončila jeden z vědeckých úkolů, na kterých se podílela. Jedním z míst, kde za studií bydlela, byla kolej nazývaná Kolonka,[6] dnes již nestojící skromně zařízená dřevěná ubytovna na Letenské pláni.

Vše probíhalo celkem poklidně, dokud při jednom semináři vědeckého komunismu lektor neřekl, že „náboženství se s komunistickou myšlenkou neslučuje a komunista nemůže být věřící“. Zdena Uhlířová namítla, že Lenin do bolševické strany přijímal i popy, na což jí vyučující odpověděl, že to bylo jen zpočátku a z taktických důvodů. Poté, co veřejně řekla, že ona sama věřící je, a co tedy s tím, poslal ji za „školní odbornicí na tuto problematiku“, jejíž tvrzení, že „většina nevěří a pravdu má většina“ Zdeně Uhlířové finálně proměnilo optiku. Do té doby nevylučovala, že by se členkou strany stala. Tímto věc uzavřela a vedení školy poslala dopis, kde všechno objasnila. „Myslela jsem si, že když budou ve straně spravedliví, i strana bude lepší. Netušila jsem tenkrát, jak hrozně se mýlím.“ Bála se, že ji nepustí ke státní zkoušce, její dopis se totiž četl na schůzi školy. Červený diplom si ale nakonec odnesla. 

„Jaká byla tehdy doba, o tom svědčí i to, jakým způsobem se mě podařilo ‚propašovat‘ do Karolina na promoci. Byla jsem čtena a zařazena mezi dálkové studenty, aby si mě snad nepovšiml některý fanatik z členů strany. Výhodou bylo i to, že jsem po provdání měla jiné jméno. Dodnes jsem vděčná tomu, kdo mi takto pomohl.“

Zdena Uhlířová se směje, když někoho slyší popisovat čas socialismu tím, že nebyly k dostání banány. „Nebylo nic! Fronty se stály na všechno, co mělo jméno. Když něco přišlo, stála se fronta na lžíce, sirky, základní hygienické potřeby nebo kvasnice. Kdo si chtěl pořídit auto, musel být zapsán v pořadníku a čekal na něj i mnoho měsíců. Se sestrou jsme obvykle čekaly na speciální skla do brýlí až rok, kdy jsme často už potřebovaly skla silnější. Lidé žili v atmosféře strachu, báli se promluvit i před sousedem... V padesátých letech si nikdo netroufl něco říct. I za nic zavírali. On málokdo chce být mučedníkem, tak radši drží zobák.“ A u těch, kteří ho nedrželi, se režim postaral, aby jim ho exemplárně zavřel. Nadlouho a třeba i natrvalo.

[1] Otakar Španiel, sochař a medailér, profesor na UMPRUM a AVU v Praze, pocházel z Jaroměře, za druhé světové války byl vězněn v internačním táboře. (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_Španiel)  

[2] Zmíněný ředitel unikl popravě po vyřčeném rozsudku za schvalování atentátu na protektora Heydricha poté, co za něj orodovala učitelka Vilma Růžičková a docílila přímluvou u ženy gestapáka Liebela zlikvidování spisu a jeho následné propuštění. (Zdroj: Eva Plachá: Má školní léta 1940–48.)

[3] https://hloubkari.wordpress.com/2008/08/28/384678-kdo-byli-narodni-hoste-a-proc-na-ne-hloubkari-utocili/

[4] http://www.fronta.cz/fotogalerie/velichovky-kveten-1945

[5] Texty písní, které o podmínkách na brigádě složili, jsou k nalezení v dodatečných materiálech.

[6] http://www.praguecityline.cz/prazske-pamatky/letna-studentske-koleje-kolonka