Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alena Uhlířová (* 1945)

• narozena 10. července 1945 v Písku

• vyrůstala v Praze na Letné

• vystudovala Vysokou školu ekonomickou

• ve dnech srpnové invaze roku 1968 se vracela z Rakouska

• pracovala jako programátorka

Alena Uhlířová, za svobodna Tomášková, se narodila 10. července 1945 v Písku. Její rodiče žili v Praze, ale maminka odjela ke konci války za rodiči do městečka Březnice, aby nezůstala ve městě během bombardování. V Březnici pak pobývala pár měsíců po válce a v červenci porodila holčičku v nedalekém Písku. Aleně se později narodila ještě sestra Hana. „Měla jsem rodiče učitele, kteří to s dětmi uměli, takže jsme to měly fajn.“

Alena vyrůstala v Praze na Letné, kde od té doby žije téměř celý život. Prázdniny však trávila vždy u babičky v Březnici. „Rodiče jako učitelé s námi mohli být celé léto v Březnici. To bylo báječné!“ Vyrůstala v letech, kdy se moci v Československu chopili komunisté, ale v dětství ji to příliš neovlivňovalo. Vzpomíná si však na květnové průvody, které chodila s tatínkem sledovat z balkónu. „Vzal mě tam s sebou a vždycky říkal: ,Prosím tě, hlavně mlč.‘ Kdybych tam něco plácla, tak jeho vyhodí ze školy.“

Počítač přes celou místnost

Po základní škole absolvovala Alena střední všeobecně vzdělávací školu, tedy ekvivalent dnešního gymnázia, a po maturitě nastoupila na Vysokou školu ekonomickou, na obor výpočetní technika. Na vysoké škole studovala v období uvolnění režimu v šedesátých letech.

V průběhu studia si Alena již našla zaměstnání u jednoho z prvních počítačů, který byl umístěn v tzv. Bruselském pavilonu na Letné. Ten byl zbudován v rámci československé expozice na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958. „To byl počítač přes celou místnost a obsluhovalo ho několik lidí.“ Během práce dostudovala Alena školu dálkově. V roce 1963 bohužel zemřel Alenin tatínek, a tak žila jen se sestrou a maminkou.

Z Vídně do okupované Prahy

V roce 1967 se seznámila se svým budoucím manželem Josefem Uhlířem, který byl v tu dobu na vojně. V létě 1968 využila možnosti cestovat a se sestrou a kamarádkou odjely na letní brigádu do penzionu v rakouském Innsbrucku. Dne 20. srpna se vydaly domů a přejely do Salzburgu, odkud chtěly pokračovat přes Vídeň do Prahy.

Ze Salzburgu odjížděly nočním vlakem do Vídně. „Ráno jsme jely a tam si lidi četli noviny. My jsme jim viděly přes rameno, že tam mají obrázek tanků u Prašné brány.“ Dívky v ten moment nenapadlo, že se v Praze děje něco neobvyklého, ale divily se, proč v srpnu píšou na titulních stranách o květnových vojenských přehlídkách v Praze.

Brzy s hrůzou zjistily, že je jejich země skutečně okupována armádami Varšavské smlouvy. „Dojely jsme do Vídně a šly jsme na velvyslanectví, aby nám řekli, co máme dělat.“ Do Československa nejezdily vůbec žádné spoje a ani na velvyslanectví v ten moment netušili, co dívkám poradit. Mnozí lidé tehdy volili emigraci. Tu Alena se sestrou ani nezvažovaly, protože věděly, že jejich maminka se kvůli nim vrací z Březnice do Prahy a bylo jim jasné, jak by se o ně bála, kdyby nedorazily zpět.

Nakonec se dívkám podařilo najít auto, které je z Vídně odvezlo do Prahy. „Nějaký otec se synem jeli autem z Itálie, a tak nás vzali.“ Alena vzpomíná, že pro ně bylo velkou úlevou, že mohly cestu absolvovat s dvěma muži, protože o sovětských vojácích kolovaly pověsti, že znásilňují ženy. Takto se bezpečně dostaly do Prahy na Pankrác, kde přespaly u tety. Přes noc se nesmělo chodit po ulicích. Druhý den se přes ochromenou Prahu dostaly v pořádku za maminkou na Letnou.

Nechtěla jsem, aby šel k policajtům

Alena dál pracovala jako programátorka u počítače. „Byl tam programovací jazyk, který jsme napsali na děrné štítky a projelo se to počítačem.“ Během normalizace pocítila změny v práci především v úbytku lidí. Přibližně třetina jejích kolegů po okupaci emigrovala na Západ. Nespravedlnost režimu zaznamenala nejvíc, když jejich účetního vyhodili z práce jen kvůli poznámce na adresu syna jejich komunistického vedoucího.

V roce 1970 byl Alenin přítel Josef propuštěn z vojenské služby do civilu, a tak se mohli vzít. Josef byl v tu dobu ubytován na tzv. svobodárně, tedy ubytovně pro svobodné muže, kterou mu poskytoval zaměstnavatel, podnik Mitas. Alena tam nějakou dobu bydlela s ním, ale když se manželům v roce 1971 narodil syn Jan, přestěhovala se Alena s miminkem zpět k matce na Letnou a nějakou dobu bydleli s manželem odděleně, než se jim v roce 1973 konečně podařilo získat byt v Hostivaři.

V roce 1975 se manželům Uhlířovým narodila dcera. Josef pracoval v podniku Mitas nejprve u výroby pneumatik a následně v kancelářích. Časem se však rozhodl změnit povolání a odešel k policii, kde působil u kriminální služby. „To já jsem byla naštvaná, nechtěla jsem, aby šel k policajtům.“ S manželem Josefem se Alena před pár lety rozvedla.

Zachovejte klid a dobrou mysl        

Sametovou revoluci sledovala Alena v televizi a vzpomíná, jak bylo zpočátku náročné zjistit nějaké informace, protože komunistická média o demonstraci neinformovala. V týdnu už její děti chodily v Praze na demonstrace. Václava Havla jako prezidenta vítala, i když k němu má výhrady. „Byl to pan spisovatel a nevěděl o všem, co se děje.“

Pád komunistického režimu přinesl možnost cestovat do zahraničí, což Alena s nadšením využila. Podívala se například na Kubu nebo na Kapverdy. Její dcera se provdala za muže původem z Egypta a Alena se tak podívala do Egypta za jeho rodinou.

Alena Uhlířová má ráda humor a líbí se jí, že Češi si v každé, i krizové situaci ze všeho udělají legraci. Mladé generaci by tak ráda vzkázala toto: „Zachovejte klid a dobrou mysl.“