Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Uhlíř (* 1946)

• narodil se 5. dubna 1946 v Mělníku

• v letech 1961 až 1965 studoval stavební průmyslovou školu

• vojenskou službu absolvoval v letech 1965 až 1967 u pohraniční stráže a silničního vojska

• v roce 1967 nastoupil do Průmstavu Mladá Boleslav

• v roce 1974 přestoupil k SBD Mělník

• od roku 1982 zastával funkce ve stavební komisi na MNV v Byšicích

• v letech 1990 až 1994 byl zástupce starosty v Byšicích

• v roce 1992 znovu otevřel rodinný obchod

Zdeněk Uhlíř se narodil 5. dubna 1946 v Mělníku a odmalička pobýval v domě v Byšicích, kde rodina provozovala i svůj obchod. Dům na náměstí koupil jeho děda v roce 1901 a o rok později, po renovaci z bývalého statku, v něm začal provozovat svůj koloniál. Karel Uhlíř, tatínek Zdeňka Uhlíře, chtěl v rodinné tradici pokračovat, a proto vystudoval živnostenskou školu v Byšicích, kde se vyučil obchodníkem. Výuční list získal přímo v koloniále u svého otce.

Rodinná historie a problémy za protektorátu

V roce 1915 dostal Karel Uhlíř povolávací rozkaz, ale na frontu už dorazit nestihl. „Otec měl štěstí nebo smůlu, že ve vlacích, který mířily na frontu, byla špatná strava, špatná hygiena a většina vojáků byla postižena průjmama a různejma nemocema a otce zastihla jakási střevní nemoc a onemocněl dost těžce se žaludkem a museli ho vysadit v Maďarsku, kde se dostal do lazaretu a několik měsíců tam pobýval.“ Na rekonvalescenci byl pak převezen zpátky do Čech a narukování na frontu se díky tomu vyhnul.

Po skončení první světové války pracoval Karel Uhlíř se svým otcem v obchodě se smíšeným zbožím a od roku 1929 jej sám vedl. V roce 1938 se svých 43 letech oženil a obchod provozoval dál se svou ženou i během války. Vedení obchodu ale nebyla jediná činnost, kterou Karel Uhlíř vykonával ve prospěch společnosti. V roce 1942 si pro něj proto přišlo gestapo. „Mně se dostaly shodou okolností teprve letos v měsíci lednu do rukou z archivu bezpečnostních sborů dokumenty, jakým způsoben se otec do toho vězení dostal, kde teda byl poslán telegram do Boleslavi, aby byl otec zatčen.“ Karel Uhlíř se znal od mládí s Janem Kolářem, podplukovníkem československé armády a poválečným velitelem milovického letiště. Gestapo správně předpokládalo, že mu Karel Uhlíř pomáhá v odbojové činnosti, kterou rozvíjel na několika místech po republice. Jan Kolář svou výpovědí zachránil Zdeňkovu otci život, žádnou odbojovou činnost mu nedokázali a byl zase propuštěn. Jana Koláře odsoudili za velezradu a léta do konce války strávil ve vězení a v koncentračních táborech, kde se mu i přes těžké podmínky podařilo přežít a šťastně se vrátit domů ke své ženě.

V poválečném období se postupně zhoršovalo postavení živnostníků a byli nuceni k předání svých živností. Uhlířův koloniál byl po inventuře v roce 1950 začleněn do družstevního společenství Svépomoc, pozdější Jednoty. Otec směl po vstupu do Komunistické strany Československa setrvat v obchodě jako vedoucí. Zůstal jím až do odchodu do důchodu v roce 1960, přestože byl ze strany později vyloučen. Jednota platila Uhlířovým nájemné 5000 korun, ze kterého po odečtení domovní daně (která tehdy činila 50 % částky), nákladů na údržbu a daně z příjmu nezbylo ani 1000 korun.

Na vojně

Zdeněk Uhlíř svůj živnostenský původ a jeho důsledky vnímal po celý život. Po základní škole nastoupil na studium na střední průmyslovou školu stavební v Mělníku a hned po maturitě byl povolán na vojnu: „Když jsme byli u odvodu, tak si pamatuju přesně, že se ptali, jestli jsem syn živnostníka, protože v tý době bylo slovo živnostník jakýsi nepřátelský slovo. Živnostníci se sice živili sami, ale neměli na růžích ustláno. Tento zápis jsem dostal i do vojenský knížky.“ Zdeněk Uhlíř nastoupil k útvaru pohraniční stráže na hranici s Německou demokratickou republikou ve Šluknovském výběžku v malebném prostředí Českého Švýcarska. Vojnu vnímal spíše jako práci, ve které se dva dny sloužilo a jeden den bylo volno. Nezažil na vojně žádné nesmyslné úkoly nebo šikanu, přestože v pohraničních podmínkách nebyla práce vždy jednoduchá. „Některý ty služby byly krutý, protože jít 1. ledna do služby, když je venku minus třicet v jedenáct v noci, v šest se vracet, přejít vrchol Tanečnice, kde je půl metru sněhu, nikdo ho neuklidil, v podstatě to přebrodit se psem – to byla služba i do šesti do rána.“

V průběhu jeho vojenské služby, v roce 1966, došlo k uvolnění politické situace a ze střežené hranice s NDR se stala pouze hranice hlídaná. Zdeněk Uhlíř proto odešel na výcvik k silničnímu vojsku, ve Znojmě se dva měsíce seznamoval s činnostmi, které měl vykonávat, a pak po zbytek vojny stavěl silnice, kanalizace a chodníky po celé republice. Režim u silničního vojska byl už trochu volnější a Zdeněk Uhlíř se dostal každý měsíc domů. Dostával za svou práci u armády čtyřicet procent platu, tj. přibližně 1200 korun, zbytek si nechala armáda na svoje výdaje. „Je fakt, že peníze nám pomohly v tom, že jsme se vraceli do civilu prakticky vybavení, ustrojení. Já si pamatuju, že v Brně jsem si koupil veškerý civilní oděvy, obutí a ještě jsem si přivezl na knížce asi 5000 korun.“

Srpen 1968 a normalizace

Po návratu z vojny nastoupil Zdeněk Uhlíř do Průmstavu Mladá Boleslav a v červenci 1968 odjel s Cestovní kanceláří mládeže poprvé k moři do bulharského mládežnického tábora. S mladými lidmi z mnoha socialistických zemí tam hráli fotbal a zúčastňovali se různých soutěží. Jednou soutěžili ve vytváření staveb z písku a Zdeněk se nechal ovlivnit aktuálními událostmi v naší republice, ve které po jarním cvičení na Šumavě dlouho setrvávaly ruské tanky. „Pamatuju si, že jsme u moře vymodelovali Pražský hrad a zapíchli jsme tam československou vlajku a kolem Pražského hradu byly z písku vyrobený tanky. A přišli organizátoři soutěže, okamžitě ukončili soutěž a všechno rozkopali. To už byl náznak toho, že se něco bude dít a že v socialistických zemích klíčila zloba a nenávist proti tomu, co se u nás děje.“ Domů se měli z tábora vrátit původně 22. srpna, ale přijeli už o dva dny dříve. Zdeněk Uhlíř si to vysvětluje připravovanou invazí. Po příjezdu nemohl spát a od čtyř hodin ráno poslouchal rozhlas. Slyšel tedy zprávy o okupaci jako jeden z prvních. Když šel ráno do práce, byly už všude kolem tanky, přesně jako v pískovém modelu.

V období normalizace Zdeněk jako stavbyvedoucí pozoroval, že se v pozicích stavebních dělníků začali objevovat bývalí učitelé i absolventi dalších profesí, se kterými se na stavbách dříve nesetkával. „Objevovali se i důstojníci československé armády, ono stačilo špatně někde něco říct a v tu ránu jste měli šrám.“ Na stavbě mu krátce dělal nastřelovače dokonce i major Milan Knížák. Po náročných letech strávených realizací velkých staveb se v roce 1974 rozhodl přestoupit na klidnější pozici ve Stavebním bytovém družstvu Mělník, kde pracoval až do roku 1982. Odtud přesídlil do Stavební komise MNV Byšice, kde zůstal až do roku 1990.

Zpět ke kořenům

V roce 1990 se Zděněk Uhlíř rozhodl vrátit k tradici rodinného obchodu. Začátky ale byly kvůli stavu nemovitosti velmi obtížné. „Obchod, když nám ho Jednota předala, byl zdevastovanej. Mám fotografie, jak byly sklady prorostlý dřevomorkou i uvnitř v tom vlastním krámě, rok jsem z nich doloval klíče.“ Prostory se musely zrenovovat a nově vybavit. První zboží do obchodu nakoupil za rodinné úspory, protože uvažovat o úvěru z banky nebylo v tehdejší době vůbec myslitelné. Zároveň v roce 1990 kandidoval do obecního zastupitelstva a čtyři roky pracoval jako zástupce byšického starosty. Ve volbách dostal dokonce nejvíc hlasů, ale post starosty odmítl. Věděl, že by se takové funkci nemohl plně věnovat, když chtěl obnovit tradici obchodu po rodičích, na které mu záleželo. „Náš rod Uhlířů a vlastně ještě jeden rod Pakandlů jsou jediný rody tady v Byšicích, který pokračují ve stoletý tradici. My jsme vlastně ve čtvrtý generaci a to samý u Pakandlů, kde pokračují v opravách aut.“

V září 1992 obchod slavnostně otevřel, ale stále si přivydělával i svou původní profesí stavaře, aby podnik podpořil. Trvalo to roky, než se obchod znovu zavedl a začal prosperovat. Dnes má Uhlířovo železářství zákazníky v okruhu patnácti kilometrů nejen v řadách běžných spotřebitelů, ale i významných firem. Přestože je Zdeněk Uhlíř už v důchodu, v obchodě na náměstí synovi stále aktivně pomáhá.