Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Učíková (* 1932)

• narozena 11. července 1932 v Brně

• jediné dítě Oldřicha a Marie Krčmových

• otec pracoval na poště, matka byla v domácnosti, za války nuceně nasazena

• prožila bombardování Brna, lokální válečné události

• matce hrozilo zatčení gestapem, konec války prožili ukryti v Trpíně

• vystudovala dvouletou školu pro ženská povolání v Olomouci

• pracovala jako účetní ve velkoobchodu textilu ve Šternberku

• roku 1951 sňatek s Karlem Učíkem, vojákem z povolání, vychovali dva syny Karla (1952) a Richarda (1962)

• roku 2024 žila ve Šternberku

Když začala druhá světová válka, bylo Evě Učíkové sedm let. Matka byla brzy nuceně nasazena ve Zbrojovce, otec pracoval na poště v brněnské Alfa pasáži nedaleko hlavního nádraží. Oba mívali noční směny. Malá Eva tak zůstávala v noci sama doma. I když rodiče protestovali, sedmileté dítě bylo pro úřady dost staré na to, aby situaci zvládlo. Dodnes si vybavuje hlášení v němčině, varující obyvatele, a zvuk sirén, provázející letecké poplachy. Znamenal pro ni děsivou povinnost: Vzít kufřík s rodným listem a pár nezbytnostmi, baterku, obléct nachystaný kabát, obout boty a sejít sama z prvního patra domu na dvorek. Město tonulo ve tmě. Prošla brankou na zahradu, na jejímž konci otec se švagrem vybudovali kryt – jámu, kterou zpevnili a do níž umístili lavici na sezení. Přejít přes zahradu se bála nejvíc. Někdy přišla do krytu teta, většinou ale zůstávala doma, stejně jako Evini prarodiče, bydlící ve stejném domě. Sedávala zde a třásla se strachy, dokud se neozvala siréna a hlášení, oznamující konec. Dodnes ji rozruší zvuk sirén při cvičném poplachu.

Vila za zlato zmizelých

Eva Učíková, roz. Krčmová, přišla na svět 11. července 1932 v Brně. Vyrůstala s rodiči v Husovicích, na Jižní ulici (později Nováčkova), kde dědeček ze strany otce koupil dům. Prarodiče obývali v domě třípokojový byt, Eva s rodiči zde měli menší byt, čítající kuchyni, jednu místnost na spaní a chodbu. Otec Oldřich Krčma byl poštovním úředníkem, pracoval na poště v brněnské Alfa pasáži, v té době byl jeho spolupracovníkem básník Petr Bezruč, od nějž později dostal na památku sbírku Stužkonoska modrá s věnováním. Maminka Marie, roz. Ševčíková, byla ze Žabovřesk, kde její rodiče provozovali restauraci U Ševčíků. Sama vystudovala školu pro ženská povolání. Eva byla jedináček, další děti rodiče neměli. Oba byli věřící, chodili do kostela, otec si vážil prezidenta Masaryka. Eva Učíková si nevybavuje, že by byl členem nebo příznivcem některé z politických stran. Ve volném čase se věnoval myslivosti.

Předválečné dětství bylo krásné, Eva si vzpomíná, že odmala milovala vodu, každou volnou chvíli trávila s maminkou nedaleko bydliště u řeky, kam se chodila koupat. Poklidné období však mělo brzy skončit. Politická situace v Evropě se vyostřovala. V reakci na sílící hrozbu ze strany Německa byla 23. září roku 1938 vyhlášena mobilizace. Tatínka se nedotkla, jako zaměstnanec pošty byl potřeba, narukovat proto nemusel. Naděje občanů na zvrácení celé situace vzaly brzy zasvé, podpisem mnichovské dohody byly příhraniční oblasti postoupeny Německu a mobilizovaní muži se vraceli do svých domovů s pocitem hořkosti.

Téhož roku Eva nastoupila do obecné školy. Vyučovalo se náboženství, později samozřejmě také němčina. Dosud si pamatuje pana ředitele. Právě jeho hlas se v září 1939 ozval ze školního rozhlasu při hodině tělocviku. Učitelka požádala žáky o klid, stáli a místností se rozléhala slova, jejichž obsah jako děti nedokázaly ještě zcela domyslet. Oznamoval, že začala válka. Ta brzy začala zasahovat do běžného života, bylo nařízeno zatemňování, potraviny a veškeré zboží se vydávaly na lístky Velmi brzy se také začaly projevovat perzekuce Židů, šikanovaných nesmyslnými zákazy a nařízeními, zbavujícími je postupně občanských práv. Mezi blízké přátele Eviných rodičů patřili Bienenstockovi, mladý manželský pár, bydlící nedaleko od nich v Husovicích. Provozovali zubní ordinaci. V průběhu války museli do transportu. Přišli za Eviným otcem s prosbou, zda by jim neschoval krabičku se zlatem. Ten s omluvou odmítl, bál se, že by ji mohl někde ztratit. Svěřili ji tedy jinému známému, který si za zlato po válce postavil vilu. Bienenstockovi, tak jako mnoho dalších, se už nikdy nevrátili. Krčmovi se nedozvěděli, jaký byl jejich další osud. Křestní jména si Eva Učíková již nevybavuje. Dle zveřejněných seznamů transportů, vypravených z Brna, šlo pravděpodobně o MUDr. Janinu Bienenstockovou a MUDr. Vojtěcha Bienenstocka, kteří odjeli transportem Ad, č.541, 23. března 1942 z Brna do Terezína. MUDr. Vojtěch Bienenstock odsud odjel 28. září 1944 transportem Ek, č. 513 do Osvětimi, kde zahynul. MUDr. Janina Bienenstocková ho do Osvětimi následovala o něco později transportem Eo, č. 129, který byl vypraven 6. října 1944. Ani ona nepřežila. (V seznamech jsou tyto dvě osoby jediné stejného příjmení, s titulem MUDr. a bydlištěm v Brně).

Z Kounicových kolejí se vždycky ozýval řev

Mezi nařízení, za jehož porušení končili lidé ve vězení, patřil i poslech zahraničního rozhlasu. Také Oldřich Krčma doma poslouchal tajně Londýn. Eva si vybavuje, jak míval ucho přitisknuté k potichu hrajícímu rádiu a pak rychle ladil jinou stanici. Veškerá domácí zvířata musela být evidována, zabíjačky hlášeny a z každé odváděn určitý podíl. Tatínek oplotil kousek pozemku za domem a umístil zde slepice, měli tak přes válku aspoň vlastní vajíčka. Eva si vybavuje, že jednou chovali napůl se sousedy i prase. Umístěno bylo u jiné rodiny v Husovicích, kde proběhla i zabíjačka. Zabíjelo se na černo, v noci, za což hrozilo také vězení. Prase začalo do nočního ticha kvičet, naštěstí kolem bydlely samé české rodiny a nikdo je tehdy neudal.

Jak válka pokračovala, přibývalo náletů na město. Častým cílem byla Zbrojovka, kde byla nuceně nasazena Evina matka a která byla od jejich bydliště vzdálena pět minut vzdušnou čarou. Rodiče se dohodli s babičkou Ševčíkovou, že u nich Eva bude pobývat do konce války, aby nemusela být v noci sama. Eva Učíková má v živé paměti datum 20. listopadu 1944, kdy bylo Brno bombardováno spojenci. Dostupné zdroje uvádějí, že pumy dopadly na město ve třech vlnách. Šlo o zničující koberec, který se rozprostřel prakticky nad celým centrem a některými předměstími. Nálet si vyžádal přes čtyři sta obětí. Dvě stovky domů byly zničeny a další těžce poškozeny. Bez střechy nad hlavou zůstalo šest tisíc obyvatel města.

Tehdy Eva už bydlela u babičky v Žabovřeskách. Když hlásili, že nejvíc poškozená byla Zbrojovka, na nic nedbala, oblékla se a utíkala se přesvědčit, zda je maminka v pořádku. Cesta vedla kolem neblaze proslulých Kounicových kolejí, kde probíhaly výslechy a popravy řízené gestapem. „Utíkala jsem ze Žabovřesk, kolem Kounicových kolejí, tam jsem se vždycky bála. Odtud byl vždycky slyšet řev. Týrali tam lidi, když po nich něco chtěli a nechtěli jim to prozradit. Šla jsem kolem Kounicových kolejí přes Cejl a utíkala do Husovic. Když jsem přišla, maminka na mě vykulila oči a já povídám: ‚Pánbůh zaplať, já jsem měla strach, že se ti něco stalo‘,“ vzpomíná. Maminka se tehdy oblékla a šly spolu zase zpátky k babičce, které ve spěchu neřekla, kam jde.

Mamince hrozilo zatčení

„Potom, ještě než byl konec války, maminka řekla, že už nepůjde do Zbrojovky, že už se snad nic nestane. Nakonec to dopadlo tak, že k nám přišel takový Čechoněmec - Čechům pomáhal - a říká: ‚Musíte se ještě večer vypravit, protože pro maminku přijdou z Kounicových kolejí za to, že přestala chodit do práce‘. Tak jsme ještě ten večer sbalili do batohu nejdůležitější věci a oblečení,“ vzpomíná. Rozhodli se ukrýt v Trpíně u tatínkova dobrého přítele, který v obci provozoval restauraci. Ten jim poskytl jednu místnost, kde zůstala Eva s maminkou, otec se vrátil do Brna, dále chodil do práce. To se mu stalo málem osudným, když byla při jednom z náletů na Brno zasažena Alfa pasáž a otec se spolupracovníky byli v budově zasypáni. Evě pak vyprávěl, jak si v krytu vařili rajskou polévku, kterou postupně dolévali vodou, aby jim vydržela, než se k nim dostane pomoc zvenčí. Poté byl otec propuštěn, vydal se za rodinou do Trpína, kde s nimi pobyl pár dní, než se znovu vrátil do Brna.

Ani v Trpíně konec války neproběhl klidně. Z kroniky obce vyplývá, že od ledna 1945 se v okolních lesích pohybovali partyzáni, obraceli se na místní obyvatele, kteří je vybavovali jídlem i šatstvem. Na jaře 1945 partyzáni několikrát navštívili četnickou stanci v nedalekém Svojanově, aby získali jídlo a zbraně. Ve stejné době také navštívili sousední Hlásnici. Koncem dubna už docházelo v okolí Trpína k pravidelným bojům mezi partyzány a ustupujícími Němci.

8. května 1945 byl mezi Trpínem a Hlásnicí zastřelen německý voják. Protože se tak stalo na katastru Hlásnice, obstoupila procházející jednotka vesnici. Podle rozkazu se chystala místní muže postřílet a vesničku vypálit. Drama bylo ukončeno přijetím zprávy o blížící se sovětské armádě a němečtí vojáci se dali na útěk. Eva Učíková si z posledních dní války pamatuje, jak lehávali na štrozocích na zemi, postele byly naskládány u okna, aby dovnitř nepronikly střely.

Vzpomíná, že ustupující Němci se zastavili v průchodu domu otcova přítele, který rodinu schovával. Zabili prase a maso měli porůznu rozvěšeno. Spěchali tak, že zde vše zanechali, a domácí pak zabíjačku zavařil do konzerv. Maminka věnovala koncem války ženě tatínkova přítele kožený kabát, který se jí líbil, jako poděkování. Paní domácí pak dala Učíkovým kyblík sádla, aby měli alespoň něco k snědku, potravinové lístky nestačily, mívali hlad. Tatínek se s kyblíkem vypravil domů do Husovic, nahoru dali tvrdý papír, přes nějž navrstvili marmeládu. Otec nastoupil do vlaku až na další železniční stanici, aby se vyhnul kontrolám. Při cestě lesem jej překvapili dva sovětští vojáci, kteří požadovali „bumážku“. Otec jednal instinktivně, sáhl do kapsy a místo potvrzení vytáhl revolver. Šlo pouze o dětskou hračku, to však zaskočení vojáci nezkoumali a naštěstí se dali na útěk. Otec Evě vyprávěl, že si musel sednout na pařez a vzpamatovat se, když si posléze uvědomil, co se mohlo stát. „Když tatínek přišel potom domů do Husovic, v našem bytě bylo nastěhovaných plno Rusů, seděli u stolu a hráli karty. To už bylo Brno osvobozené, ale každou chvilku tam ještě chodili Němci, byly tam různé přestřelky,“ vzpomíná.

Trpín byl osvobozen 8. května 1945. Sovětští vojáci měli ve vsi na svědomí i znásilnění, Eva Učíková vzpomíná, že maminka tehdy chodívala pro mléko zahalená do šátku, shrbená, aby budila dojem starší ženy. V souvislosti s koncem války se jí vybavuje vzpomínka, jak se vypravily se sestřenicí, která do Trpína přijela s tetou, pro cukr k lesu. Proslýchalo se, že ho tam prodávají sovětští vojáci. Zdálky viděly vojáka, opřeného o strom, když však přišly blíž, zjistily, že je mrtvý, opodál ležel jeho kůň. Eva Učíková uvádí, že tehdy byly zřejmě tak otupělé válkou, že s nimi pohled na mrtvé tělo nic nedělal. Dnes si nedokáže představit, jak by reagovala.

Po válce rodina odešla do vysídleného Šternberku

Válka skončila, v následujících dvou letech probíhal odsun německých obyvatel. Tehdy třináctiletá Eva vídala v Brně zástupy Němců, táhnoucích na kárkách majetek, který si s sebou směli vzít. Otec dostal hned po válce nabídku pracovního místa ve Šternberku, kde chyběl vedoucí pošty. Po zvážení přijal. Matka s Evou zůstaly ještě několik měsíců v Husovicích, než odešly za ním. Eva začala v Brně chodit do Sokola. Za otcem se stěhovali zřejmě v roce 1946. Uvádí, že němečtí obyvatelé už byli v době jejich příchodu do Šternberku odsunutí. Eva zde dochodila poslední ročník měšťanky a poté dojížděla dva roky do rodinné školy pro ženská povolání v Olomouci (Pöttingeum). Po dokončení školy nastoupila jako účetní ve velkoobchodu textilního zboží ve Šternberku. Na tomto místě setrvala až do svého odchodu do důchodu.

Roku 1950 potkala svého budoucího muže Karla Učíka, vojáka z povolání, který byl do Šternberku odvelen po absolvování vojenské školy v Hranicích. Seznámil je společný známý, jemuž si Karel postěžoval, že už by si měl najít nevěstu, bylo mu dvacet šest let. První schůzka nedopadla nejlíp, nápadník čekal na smluveném místě, ale protože začalo silně pršet, Eva si řekla, že na schůzku nepůjde. Karel, který na ni čekal v dešti, dostal chřipku. Zahleděla se do něj až později, když ho viděla v průvodu. Vedl ostatní vojáky, oblečen do slavnostní uniformy. Brali se roku 1951. Roku 1952 se narodil syn Karel, v roce 1962 mladší Richard. Mateřská dovolená byla v době narození prvního syna tři měsíce, manželova matka se za nimi přistěhovala z Josefova u Jaroměře a pomáhala jim s péčí o dítě. Eva Učíková se vrátila do zaměstnání ve velkoobchodu textilního zboží.

Manžel se bavil s rodinou letce RAF, vyhodili ho z armády

Padesátá léta rodině přinesla těžké události. Tragicky zahynul maminčin bratr, který v Brně provozoval zlatnictví. Evě Učíkové šel na svatbě za svědka. O práci dočasně přišel manžel Evy Učíkové, kterého vyhodili z armády. S manželkou chodívali občas ve Šternberku tančit do Šternberského domu, tzv. Šternberáku. Jednou se zde dali do řeči s manželi Červenými, pan Červený býval letcem RAF. Na návštěvu za nimi tehdy zrovna přijel manželův přítel z Jaroměře, který žil v emigraci v Austrálii. Karla Učíka někdo udal, že se s nimi stýká, a z armády byl propuštěn. Poté, co generál Čepička odešel z funkce, byla mu vrácena hodnost a nabídnuto umístění v Červeném Kostelci. Eva Učíková už se ale stěhovat nechtěla. Ve Šternberku měla stárnoucí rodiče. Manžel nabídku odmítl a začal pracovat jako nákupčí ve Vojenském opravárenském podniku ve Šternberku. Působil zde až do svého odchodu do důchodu. Učíkovi také cestovali, několikrát vyjeli do zahraničí, dostali povolení vyjet například do Jugoslávie. Koupili si chalupu, na kterou jezdívali, a žili klidným rodinným životem. Politiku příliš neřešili. S manželem nebyli členy KSČ. Mezi běžnými povinnostmi příliš nevnímali ani události Pražského jara, bezprostředně je neovlivňovaly. Nikdo z nich neočekával nadcházející srpnové události ani v nejmenším.

21. srpna 1968 odešli dědeček se synem Učíkových, Richardem, na houby do lesa. Vyšli časně ráno, rodina ještě spala. Když vstali a pustili rádio, nevěřícně poslouchali informace o invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Šternberkem projížděli polští vojáci. První myšlenka patřila dědečkovi a synovi, doufali, že jsou někde v lese, daleko od silnic a tanků. Vrátili se naštěstí v pořádku. Vyprávěli pak, jak, nic netušíc, na tanky přátelsky mávali, v domnění, že jde o nějaké cvičení.

Dobu normalizace prožívali bez větších dramat. Oba synové postupně vystudovali vysokou školu. Sametovou revoluci a s ní spojenou změnu režimu v roce 1989 sledovali Učíkovi už spíše zpovzdálí, nevěděli, co mají od přicházejících změn očekávat. V roce 1992 odešla Eva Učíková do důchodu. S manželem žili ve Šternberku, zemřel, když mu bylo 88 let. Eva Učíková ještě nějakou dobu žila sama v jejich bytě, po zdravotních komplikacích se přestěhovala do domova pro seniory ve Šternberku, kde žila i v roce 2024, v době natáčení, navštěvována rodinou. Mladým lidem by poradila, aby se snažili pracovat na svých partnerských sporech a neuchylovali se hned k rozvodu.

Zdroje:

https://www.holocaust.cz

https://www.trpin.cz/obec/kronika