„Bylo jasný, a to jsem věděl, že ono se nedá jen tak zase přejet, zvlášť když měl člověk ten šedej pas československej, kterej nikde jinde neplatil, takže co teď? Někdo mi říkal příběh o tom, nějaký čas předtím kdosi projel autem přes pole z Jugoslávie do Rakouska. To mi zůstalo v hlavě, takže projedem taky nějak. Tak jsme jeli z Živogošče na Karlovac a tam odsud se jede na Maribor. A v tom Mariboru byl velký přechod. Přijel jsem až k tomu přechodu a tam jsme viděli, že tam skutečně je závora, že auto tu závoru neprojede, tak jsme to otočili a jeli jsme nazpátek a kousek za tím Mariborem jsme zahli do lesa. A jeli jsme přes ten les, nějakou lesní cestou a tam trabant zapadl do bahna a už dál nejel, tak jsme si vzali dvě tašky do ruky a dítě na záda a že půjdeme pěšky. A strávili jsme na cestě asi dvanáct hodin, protože jsme se do Rakouska dostali až nějak k ránu. Když jsme se ptali, pravda, mluvili jsme takovou lámanou ruštinou, takže nám nikdo neporadil až na jednu paní, už jsme byli v těch horách a tam byla taková chaloupka, docela vypadala chudobně. Paní viděla, že máme dítě, my jsme jí požádali o vodu, byla to taková perlivá voda v láhvi, ta nebyla tenkrát zadarmo, to si pamatuju, tak té jsme se taky ptali a ona jako nechtěla, ale nakonec řekla: musíte přejít dva potoky. A důvod, proč s námi nechtěli mluvit, to si taky pamatuji, protože to bylo v roce osmdesát tři, v Jugoslávii nebyla káva. Já nevím, co oni tam dělali, ale prostě něco bylo špatně a nebyla tam káva. My jsme to někde předtím slyšeli, vezli jsme si jí s sebou, ale hned v první restauraci někde v Chorvatsku, když paní viděla, že chceme platit kávou, tak chtěla všechnu. My jsme měli asi tři nebo čtyři sáčky, tak jsme jí tam ty tři sáčky kávy nechali a bylo vidět, jak je celá z toho šťastná. A tam se pašovalo z Rakouska a občas se tam v roce osmdesát tři i střílelo, takže pochopitelně lidi, co tam žili, tak se báli, si myslím, to je moje interpretace toho. Takže s námi nikdo moc mluvit nechtěl, ale tahleta paní, co nám řekla, to jsme si zapamatovali. A my jsme skutečně šli a přešli jsme jeden a pak byla noc, tma a někdy v noci už za tmy jsme se dostali k tomu druhýmu potoku, o kterým ona mluvila, a problém byl v tom, že tam byl přes dva metry sráz, a my s tím dítětem na zádech, tak jsme chvíli chodili okolo, abysme našli místo, kde ten sráz byl menší, a nakonec jsme ho našli, takže jsme do tý vody skočili a přelezli jsme. A to už bylo Rakousko, potok byla dělící čára, hranice, protože tam jsme šli kousek po louce, a když jsme přišli na první venkovskou silničku a dali jsme se doprava, tak tam byla směrovka, která byla v němčině a říkala Jugoslawien, tak jsme věděli, že jdeme špatně, že musíme jít na druhou stranu, a tam jsme šli k jednomu domu. A proto, že moje manželka ztratila sukni a v podstatě šla v kalhotkách a tričku, jak jsme tam lezli přes keře, tak jsme zazvonili u jednoho domu, těm jsme řikali situaci a řikali prosím, lámanou němčinou, odvezte nás do hotelu, my vám zaplatíme, měli jsme pár marek, který jsem dostal od kamaráda, a oni ale na nás zavolali celníky.“