Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Tykalová (* 1931)

• narodila se 26. ledna 1931 v Radlicích u Prahy

• matka byla členkou strany a přesvědčenou komunistkou

• v roce 1943 se Marie zapojila do komunistického odboje

• šířila protinacistické letáky

• po válce vystudovala střední průmyslovku a pracovala v učňovské škole

• později byla vyloučena z komunistické strany

• pak zametala ulice

• žije v Praze

Maminka přesvědčenou komunistkou

Marie se narodila 26. ledna 1931 v Radlicích u Prahy v tehdejším Československu. „Dědeček byl mistrem v Královodvorských železárnách, měl opravdu veliké sociální cítění a maminka to zdědila po něm. Mě k tomu taky vedli. To, co potom komunisté udělali, to už je jiná věc. To nebyli praví komunisté, to byli lidé u komunistů.“

Rodina Tykalových bydlela v Radlicích (nyní součást Prahy) a Marie vzpomíná, že zde existovalo opravdové dělnické hnutí. Jednalo se o komunisty, kteří se vyznačovali rovnostářským přístupem k životu, navzájem si pomáhali a komunistická idea pro ně představovala životní cíl. To ovšem nemá s komunistickým režimem z let 1948 až 1989 nic společného, jak dodává.

Maminka byla v domácnosti a nevlastní tatínek pracoval jako dělník na jatkách. Tatínek pochází z Kolovče u Domažlic a měl jít do Klatov na učení, ale v rodině panovaly nevlídné poměry: „Jeho macecha ho odvedla na učení s jídlem a s bydlením a řekla: ‚Vícekrát domů nesmíš.‘ Pak se jí to vymstilo. Když jsme jeli kolem statku, kde se narodil, tak tam volala stará paní a říkala: ‚Vašku, Vašku.‘ Prosila ho, aby jí odpustil, jaká na něho byla. Říkala, že oni jsou na poli a ona sedí na zápraží.“

Maminčino příbuzenstvo pocházelo nejen z Československa, ale i z Vídně a z Berlína. Sama maminka se narodila v Králově Dvoře u Berouna, kde se seznámila se svým manželem a společně se přestěhovali do Radlic: „Otec byl vynikající, matka byla v první řadě funkcionářka Komunistické strany Československa. Ta parta z první republiky byla úplně něco jiného. Když se stane nějaká idea státní ideologií, tak ztratí téměř všechny ideály a to se komunistické straně fantasticky povedlo. Komunisté z první republiky si mimořádně pomáhali.“

Marie vzpomíná, že když v roce 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku, tak v bytě Tykalových spali hned dva interbrigadisté. Otec měl maminku velice rád, a proto toleroval její horlivou lásku ke komunismu.

Komunistický odboj

Na Zlíchově nedaleko Radlic bylo v meziválečném období silné komunistické hnutí vedené Janem Harusem. Jednalo se o velice pracovitého komunistu, který v roce 1939 utekl do Sovětského svazu a v Praze nechal svou manželku Annu. Ta se bez manžela zapojila do komunistického protinacistického odboje a spolupracovala s Mariinou maminkou. Mladá Marie tehdy pracovala pro obě ženy jako spojka: „Já jsem odnášela zprávy k Harusové a ona je potom distribuovala dále. (…) Naštěstí se vždy znali jen jeden nebo dva lidé.“

Marie znala z celé komunistické ilegální buňky dva lidi – svou maminku a Annu Harusovou. Poslední jmenovaná byla zatčena a tvrdě vyslýchána, například jí gestapo vráželo špendlíky pod nehet a chtěli vědět, odkud brala peníze: „To je hrozná bolest. Teď vás drží. Ona to neřekla jenom proto, že si myslela, že to nevydrží. Řekla si, co by bylo s mojí maminkou, tak odpovídala: ‚Ne, všechno jsem si to vyšila sama.‘ Ona říkala, že si peníze vyšila.“ Poté byla vězněna, ale válku přežila.

Děti s Janem Harusem neměla, protože on sám rodinu zakládat nechtěl. Když otěhotněla, šla k takzvané andělíčkářce na potrat. Jan Harus byl ale velice zajímavou osobu Komunistické strany Československa a vůbec československých dějin. Byl dělník na Zlíchově a v roce 1925 získal poslanecký mandát za komunistickou stranu. V roce 1939 utekl do Sovětského svazu a 16. října 1943 vstoupil do československých jednotek v Buzuluku. Bojoval v řadách druhé paradesantní brigády a v letech 1945 až 1948 pracoval jako poslanec Prozatímního národního shromáždění a později Ústavodárného národního shromáždění. V letech 1948 až 1967 byl poslancem v Národním shromáždění a v letech 1952 až 1953 působil jako ministr státní kontroly. Vojensky dosáhl na hodnost brigádního generála.[1]

Jak dále Marie vzpomíná, když se Jan Harus vrátil ze Sovětského svazu, nešel ke své ženě, ale začal bydlet někde jinde: „Pamatuji si, jak k nám teta přišla a říkala: ‚Aničko, pojď, Harus má přednášku.‘ Bylo to, myslím, v kinu Arbes. Harusová si myslela, že to není možné. Ona s ním vylízala bídu první republiky, protože jako komunista byl věčně haněn, a mohla se mít dobře.“

Po válce

Marie po válce dostudovala obecnou školu v Radlicích a poté čtyřletou průmyslovou školu. Pracovala jako učitelka na učňovské škole v Jinonicích: „Já jsem si představovala, že povedu děti dělníků, aby nechlastaly, aby nemlátily manželky a aby se staraly o děti.“

Její další osudy nebyly příliš šťastné. Maminka zemřela velice brzy a ovdovělý otec se již neoženil. Marie se provdala za kariéristu, který chtěl pouze využít rodinného statusu Tykalových coby předválečných komunistů, a tak následoval rozvod.

To nejsou ti komunisté…

Marie vzpomíná, že pováleční komunisté nebyli „pravými“ komunisty z první republiky, ti pováleční byli spíš prospěcháři, kteří využili lidských ztrát komunistické strany ve válečném období: „Komunistů z první republiky moc nepřežilo a také se jich zbavovali. Víte, já jsem vyloučená ze strany. Já nejsem vyškrtnutá,“ říká pamětnice. Jak k tomu došlo? „Já jsem ráda, že jsem to zapomněla. Já jsem prostě kritizovala,“ odpovídá. „Já jsem znala plno poctivých komunistů, kteří si pomáhali. Když se měl někdo lépe, tak druhému dal, protože když byl někdo bez zaměstnání, tak byla každá koruna dobrá. Já jsem vyloučení obrečela. Nemohla jsem z toho spát. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to bylo úplně jedno. Ovšem když jsem do toho nakoukla, tak jsem si říkala, že s tím nechci mít nic společného. (…) Jsem vyloučená. Když půjdu s prosíkem, tak mě nevezmou. To je rozdíl mezi vyškrtnutým a vyloučeným – vyloučený nemá nárok. Ale můžu říct, že mi to dnes ani moc nevadí.“

Maminka se převzetí moci prospěcháři nedožila: „Neberte to tak, že se jí nemohlo nic stát. Buď by ji zavřeli, protože by určitě kritizovala, anebo by byla taková: ‚Jádro strany je dobré, oni se polepší.‘ Prostě byla až idealistou. Myslela si, že to bude zase taková komunistická strana jako za první republiky.“

Marie před vyloučením ze strany pracovala jako učitelka, po vyloučení podobné zaměstnání najít nemohla. Bála se však, že by ji kvůli tomu mohl vlastní muž udat, a tak si hodlala najít novou, byť horší práci: „Chtěla jsem na čištění města. Zavolala jsem a zeptala se, jestli mají místo. Ona říkala: ‚Ano.‘ Přišla jsem: ‚Ne.‘ Říkala jsem: ‚Proč? Místo máte a je protiústavní mně práci upírat.‘ Tak jsem metla ulice,“ vypráví pamětnice.

„Já jsem znala plno poctivých komunistů. Většina jich dopadla, jak se říká, jako sedláci u Chlumce. Prostě se s tím nedokázali smířit.“

[1] Převzato z wikipedie.cz a z dalších internetových zdrojů (valka.cz aj.).