Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslava Tvrzníková (* 1940)

• narodila se 17. dubna 1940 v Praze

• po maturitě v roce 1957 začala studovat herectví ve Studiu E. F. Buriana

• ve druhém ročníku přestoupila na DAMU, promovala v roce 1962

• v letech 1962–1965 angažmá v Divadle S. K. Neumanna

• v letech 1965–1981 angažmá v Národním divadle

• v roce 1981 s rodinou emigrovala do Rakouska

• od roku 1983 žili v Mnichově, kde pamětnice příležitostně hrála, učila herectví a spolupracovala s rádiem Svobodná Evropa

• roku 1994 se s rodinou vrátila do Čech, pokračovala ve spolupráci s rádiem Svobodná Evropa

• v letech 1996–2018 spolupracovala s Českým rozhlasem; až do roku 2021 učila herectví

• vrátila se i k herectví; dnes hraje v Divadle Na Jezerce a pro Agenturu Harlekýn

• v roce 2020 získala Cenu Františka Filipovského za herecké mistrovství v dabingu

Jako herečka zazářila Jaroslava Tvrzníková již v šestnácti letech, kdy se objevila jako filmová Robinsonka. Následovala jedna nabídka za druhou, studium DAMU, angažmá v Národním divadle a sňatek s neméně populárním Martinem Štěpánkem. Ty dva kromě lásky k divadlu spojovala i láska k pravdě, čestnost a odvaha nazývat věci pravými jmény. A to v komunistickém Československu nebylo žádoucí. V sedmdesátých letech minulého století začala přicházet omezení, zákazy. Jako jedni z mála herců nepodepsali Antichartu a nakonec viděli jediné řešení v emigraci. Začátky tam byly těžké, a když se jim konečně začalo dařit, přišla sametová revoluce. Nakonec se do své rodné země vrátili, ale ta je nepřijala tak, jak by si zasloužili. Přesto se Jaroslava Tvrzníková cítí být Češkou, která už by svoji zemi neopustila. A moc si přeje, aby ji nemusela z donucení opouštět ani dnešní mladá generace.

Dětství v jednopokojovém bytě bylo krásné

Narodila se 17. dubna 1940 v Praze. Otec Jaroslav pocházel z velmi chudé rodiny; babička Emilie měla šest dětí, tři z nich brzy zemřely; ona neuměla číst ani psát. Tatínek se vyučil cukrářem a při práci v Jihlavě se seznámil s maminkou pamětnice Annou. Později si v Kopistech u Mostu otevřel vlastní provozovnu, kde se v roce 1932 narodil syn Jiří Tvrzník. Nakonec ale musela rodina všechno opustit a odejít ze Sudet do Čech. Nejdříve se usadili v Mlazicích, kde prožila první roky života i Jaroslava. Otec si opět otevřel obchod a provozovnu ve Vysočanech, kam se později přestěhovali do jednopokojového bytu. Žili společně s prarodiči, tetou a prodavačkou z obchodu: „Jak jsme se tam vešli, nevím, příslušenství nebylo, koupelna nebyla, ale já jsem se cítila šťastná. Všichni se o mě starali, byla tam spousta dětí, hráli jsme si všichni na dvorku a život byl krásný a pestrý.“ Malá holčička neprožívala hrůzy války, přesto si vybavuje období, kdy cítila strach rodičů, i vzpomínku na bombardování: „Vysočany byly v pětačtyřicátém bombardovány a vím, že tam byl kryt pod nádražím. Měla jsem tehdy černý kašel, když mě tam dovedli. Lidé plakali, volali na sebe a ten strach tam byl tak zjevný, že já jsem také dostala strach a začala jsem brečet.“ 

Po válce přišla škola, která znamenala pro malou Jaroslavu ztrátu výlučného postavení, jaké znala z rodiny. Neměla ji nejdříve ráda, ale nakonec tam našla celoživotní přítelkyni a později i podporu pro své filmové aktivity; již ve třinácti letech byla vybrána na natáčení filmu Můj přítel Fabián. Problém přišel s přechodem na tzv. jedenáctiletku, který jí ředitel nechtěl povolit. Byla přece dítě z živnostenské rodiny. Rodiče byli založeni protikomunisticky, po převratu v roce 1948 opět o všechno přišli. Nejdříve zůstali v původně svém podniku pracovat, ale po pěti letech byli přeloženi jinam; maminka byla zaměstnaná jako prodavačka a otec jako cukrář. Situace dopadla i na staršího bratra: „Bratr nesměl studovat, jakožto synovi živnostníka mu to zakázali. Šel na vojnu, potom studoval něco pro něj úplně nesmyslného a teprve postupně přešel na FAMU. Tam absolvoval produkci, ale nakonec se stal žurnalistou.“

Zrození herečky

Jaroslava měla větší štěstí, na přímluvu nakonec mohla na jedenáctiletku postoupit. A v desáté třídě, když jí bylo šestnáct let, přišla první velká role – Robinsonka, kterou režíroval Jaromír Pleskot. Natáčení předcházela řada zkoušek i problémů. Nejdříve nesouhlasil tatínek, kterému se zdálo filmové prostředí pro dceru nevhodné, a později sama autorka předlohy, Marie Majerová: „Dostala jsem se do nejužšího výběru, už jsem s tím začala počítat, ale když viděla paní Majerová moji fotografii, řekla, že takhle si Robinsonku nepředstavovala. A nechtěla mě. Ale nakonec po dlouhém přemlouvání souhlasila.“ Škola Jaroslavu podpořila; i když chyběla půl roku, učitelé jí pomohli všechno zvládnout. Po Robinsonce začaly přicházet další menší role a pamětnice přemýšlela, jak se stát herečkou: „Neměla jsem potuchy, že existuje nějaká škola herectví. A když jsem to zjistila, bylo po maturitě a na podání přihlášky na DAMU už pozdě.“ Nakonec se dozvěděla, že E. F. Burian zřizoval nové herecké studio, které zajišťovalo praktickou výuku s tím, že teorie bude probíhat na DAMU. I tam ale už bylo po zkouškách, jenže Jaroslava to nechtěla vzdát a vyrazila přímo domů k Burianovým: „Vyrazila jsem do jeho bytu na Hradčanském náměstí, zazvonila a otevřela mi Zuzana Kočová, která se ptala: ,Co chceš, holčičko?‘ A já jsem řekla, že bych si přála dodatečně dělat zkoušky do Studia E. F. Buriana. A on to povolil, asi mu byla má drzost sympatická.“ Všechno se tedy podařilo, ale studium nebylo takové, jaké si představovala. E. F. Burian se studentům vůbec osobně nevěnoval a navíc platil přísný zákaz přijímat jakékoliv role. A Jaroslava v té době dostávala jednu nabídku za druhou. Nakonec ve druhém ročníku neodolala a vystoupila v živém vysílání. Přišel okamžitý zákaz vstupu do Studia E. F. Buriana. Opět se nevzdala, napsala protestní dopis rektorovi Brousilovi a dostala možnost dělat v dubnu mimořádné zkoušky. Byla přijata, ale musela se vrátit do prvního ročníku.

Studium samozřejmě bylo pod ideologickým dohledem. Jaroslava Tvrzníková vzpomíná, jak se vyšetřovaly události ohledně majálesu, kde se dopustil přestupku Ladislav Mrkvička a bylo žádoucí, aby ho celá škola odsoudila a žádala jeho vyloučení: „Já jsem v době konání majálesu byla nemocná, a tak jsem zvedla ruku a jenom jsem nahlas před celoškolní schůzí požádala, aby mi někdo řekl, co se vlastně stalo. A za tuto otázku jsem nesměla na zkoušku z marxismu-leninismu, což znamenalo o rok později dokončit školu. Láďa byl vyloučený, Petr Čepek na protest ze školy odešel.“ Když se ke zkoušce po roce dostala, zkoušel ji Ján Mlynárik a došlo k dalšímu incidentu. Poté, co ji bezdůvodně obvinil, že není připravena, se na něj Jaroslava osočila. On jí něco zapsal do indexu, a až když odešla, viděla, že jí dal jedničku. Bez zajímavosti není, že Ján Mlynárik byl v roce 1968 ze školy vyloučen, později vězněn, nakonec podepsal Chartu 77 a emigroval. Ti dva se o řadu let později sešli a spřátelili v redakci rádia Svobodná Evropa.

Po absolvování DAMU dostala Jaroslava Tvrzníková nabídku do čtyř divadel. Nakonec šla do Divadla S. K. Neumanna v Libni, kde měla možnost hrát velké role. Dobře se tam ale necítila, vládla tam atmosféra řevnivosti a intrik. Po třech letech ráda přijala nabídku Jaromíra Pleskota na hostování v Národním divadle. Tam nakonec získala stálé angažmá a mnoho krásných velkých rolí. Začínala druhá polovina šedesátých let 20. století, období naděje a sounáležitosti. Jaroslava ráda vzpomíná na osobnosti, které v Národním divadle potkala, herce i režiséry. Kromě Jaromíra Pleskota byl pro ni zásadní Alfréd Radok: „On pro mě byl dokonalý režisér a pracovat s ním byl nezapomenutelný zážitek.“ Hrát mohla například vedle legendární Leopoldy Dostalové nebo Dany Medřické. A v neposlední řadě zde potkala i svého budoucího manžela Martina Štěpánka v divadelní hře Strakonický dudák, kde hrála Dorotku.

Zákazy trvaly dlouhých osm let

Přišel ale 21. srpen 1968. Jaroslava se se svým tehdejším přítelem zapojila do protestního dění: „Každý v té době dělal, co mohl, aby se tomu zabránilo.“ V lednu následujícího roku začal její vztah s Martinem Štěpánkem. I ten byl samozřejmě aktivní. Dokonce do té míry, že po smrti Jana Palacha šla fáma, že on je druhý na řadě: „Nebyla to pravda, ale vím, že Bohoušek Záhorský mi tenkrát volal a prosil: ,Řekni Martinovi, ať to nedělá.‘ Bylo to těžké období pro nás pro všechny. Později začal tlak na vstup do komunistické strany. Já jsem to odmítla, Martin to odmítnul. Poté dostal v roce 1973 z Národního divadla výpověď, v podstatě bezdůvodně. Vystoupili proti tomu herci, například pan Pešek, ale nic nepomohlo. A pro oba začaly velmi tvrdé zákazy. Nesměla jsem být v televizi, v dabingu, Martin nakonec nesměl téměř nic, byli jsme s malým dítětem bez peněz.“ A v této situaci si Martina Štěpánka vybrali a nakonec i prosadili sovětští filmaři do filmu Sokolovo, který se natáčel v Sovětském svazu a režíroval ho Otakar Vávra. Absurditu celé situace dokresluje to, že když byla v Praze premiéra, manželé na ni nesměli přijít: „Kvůli Martinovi mělo být zrušeno i představování herců, ale dostavili se slovenští kolegové, a tak představování muselo proběhnout. Martin samozřejmě nesměl před plátno, ale zavolal mu tehdy režisér Vávra a jeden lístek mu nabídl. Tajně mu ho pak předal ve filmovém klubu na záchodě a Martin do kina přišel jako návštěvník. Byl z toho samozřejmě skandál.“ 

Podobně absurdní situace se stala i Jaroslavě Tvrzníkové v Národním divadle. Ve chvíli, kdy už dostávala pouze alternace, na které jí nebylo dovoleno zkoušet, a tedy fakticky ani hrát, a kdy se chystalo její propuštění, si ji vybral maďarský režisér jako jednu z hlavních postav v Kočičí hře, kde si nakonec zahrála Myšku právě po boku Dany Medřické. Doba nejrůznějších zákazů trvala osm let. Manželé byli osloveni i k podpisu Charty 77. Bylo to těsně před porodem dcery,  a tak se nakonec rozhodli nepodepsat: „Nepodepsali jsme Chartu 77, ale nepodepsali jsme samozřejmě ani Antichartu. Pro mě to nebylo úplně těžké, protože jsem ležela po porodu v nemocnici. Ale na nás nikdo netlačil, my už jsme byli pro ně mimo. My jsme měli zákazy, my jsme nebyli ti slavní. Tam se tlačilo na významnější herce.“ Jaroslava Tvrzníková vzpomíná i na to, jak samotné podepisování Anticharty probíhalo: „Herci v Národním divadle se podepisovali hned na začátku, když se vstupovalo do divadla. Tam se všichni podepsali a to bylo zneužité. Dneska se říká, že všichni podepsali až dodatečně, ale já si myslím, že v Národním divadle to bylo takhle a teprve v Hudebním divadle se podepisovalo, jak říkala i Eva Pilarová, až po projevu. Tam už se museli rozhodnout, kdo to podepíše, a podepsali to vlastně všichni. Lidé podepisovali ze strachu.“

Nakonec jsme našli druhý domov

V následujících letech manželé často uvažovali o emigraci, prodali i svůj podíl v domě rodiny Štěpánkových, aby případně o dům nepřišli. Nakonec situace vygradovala při dalším nátlaku na vstup do komunistické strany. A možnost dostat celou rodinu na Západ se otevřela díky tomu, že děti trápilo těžké astma, a na lékařské doporučení tak rodina získala výjezdní doložku na cestu k moři. V létě 1981 překročili v autě s turistickými zavazadly hranice do Rakouska. Nikdo nic netušil, s nikým se nemohli rozloučit. Po příjezdu do Rakouska se za ně zaručili přátelé, což je ale zbavilo nároku na veškerou podporu a sociální zázemí, které by získali coby uprchlíci. Jaroslava Tvrzníková s vděčností vzpomíná na pomoc řady přátel; Pavla Landovského, Pavla Kohouta, Ivana Medka. V Rakousku rodina prožila dva těžké roky. Bydlení bylo provizorní, syn zažíval šikanu ve škole, Jaroslava pracovala jako uklízečka. To všechno komplikovaly vážné zdravotní problémy dětí i rodičů. Jako vysvobození přišla nabídka z rádia Svobodná Evropa. Bohužel podle amerických pravidel mohl být z rodiny zaměstnán pouze jeden a tím se stal Martin Štěpánek. Jaroslava odcházela do Německa s obavami a jistými předsudky. Ty se ale ukázaly jako neopodstatněné. V Mnichově rodina našla druhý domov, od zaměstnavatele získala k pronájmu krásný byt a hlavně se všichni cítili přijímáni. Nakonec pro pamětnici přišla i nabídka na divadelní roli. Postupně dokázala překonat jazykovou bariéru, začala hrát, a dokonce i učit herectví. K tomu i ona časem získala externí práci pro rádio Svobodná Evropa.

Přesto jim ani v emigraci nebyl dopřán úplně klidný život. Bylo před Vánocemi 1986, když se v poštovní schránce objevil výhrůžný korespondenční lístek: „Přicházelo víc přání, ale mezi nimi byl tenhle anonymní korespondenční lístek, kde se psalo, že jestli Martin nedonutí Svobodnou Evropu, aby někde složila milion marek, tak že bude zavražděný, jako byl zavražděný Hlavniak.“ Martin Štěpánek ještě tu noc všechno ohlásil na policii a dozvěděl se, že Hlavniak je slovinský redaktor, který pracoval pro nějaké české noviny a dva dny předtím zmizel. Asi po půl roce ho skutečně našli mrtvého.“ Rodina se od té chvíle bez policie nemohla hnout ani na krok, policie seděla u nich doma a doprovázela děti do školy. Před Silvestrem jim dokonce doporučili, aby se ukryli na neznámém místě. Časem všechno utichlo, ale před dalšími Vánocemi přišel další výhrůžný dopis s obrázkem uřezaných hlav. Ze schránky ho s pláčem přinesla tehdy desetiletá dcera. Strach byl všudypřítomný. Všechno se opakovalo včetně toho, že ani tentokrát vyšetřování nikam nevedlo. Trochu neuvěřitelné se zdá, že další podobný lístek přišel o řadu let později ve svobodném Československu, kam se redakce rádia Svobodná Evropa přestěhovala a kde v té době Jaroslava Tvrzníková pracovala. V roce 1996 anonym požadoval její propuštění a výhrůžka smrti směřovala k jejímu nadřízenému, řediteli české pobočky. Česká policie této hrozbě tehdy věnovala jeden výslech. Nikdy se nezjistilo, kdo za tím vším stál.

Tak je to pravda, jsou tady!

Na konci osmdesátých let minulého století Jaroslava Tvrzníková se svým manželem založila divadelní spolek Franz Werfel – Theatre ensemble V. M. s myšlenkou šířit hry autorů z východního bloku. Krátce po jeho založení přišla sametová revoluce a přijížděla řada herců z Československa, kteří si v Mnichově rádi zahráli. Manželé všechno financovali z vlastních zdrojů a záleželo jim na tom, aby účinkující byli dobře zaplaceni. Byla to práce pro radost, kdy byli rádi, pokud se podařilo ze zisku uhradit alespoň náklady. Na období sametové revoluce a první návštěvu Československa vzpomíná Jaroslava Tvrzníková dodnes s velkým pohnutím. Na cestu se vydali před Silvestrem 1989, kdy se jim podařilo během jediného dne sehnat doklady k výjezdu; druhý den se budili s myšlenkou, že jedou domů: „Slavili jsme s rodinou a druhý den byl Silvestr, který jsme zažili mezi lidmi venku. Byli jsme v Činoherním klubu, vím, že nás tam vítali, to ještě všichni žili. Přišel Ladislav Frej s Věrou Galatíkovou a Věra jenom křičela ze schodů: ,Tak je to pravda, jsou tady!‘ A potom jsme byli na scéně Národního divadla, přišel tam Václav Havel, se kterým jsme se zdravili.“

Rozhodnout se pro definitivní návrat ale nebylo snadné. Jaroslava Tvrzníková už nechtěla znovu začínat, v Mnichově byla spokojená a měla pocit, že by ji čekala druhá emigrace. Dokonce v Německu složila velmi náročné zkoušky pro taxikáře a následně další na obchodní akademii, aby mohla sama podnikat. Navrhovala manželovi, že když to nepůjde jinak, tak on odjede a ona může podnikat v taxikaření. Radili se samozřejmě i s dětmi. Syn se mezitím oženil s Češkou a plánoval v Praze dělat zkoušky na scénografii na DAMU; nakonec se tedy v roce 1994 vrátili všichni. Obavy se ale do jisté míry naplnily. Počáteční euforie již pominula a Češi se nechovali k emigrantům příliš vstřícně. Ač měli nárok na bydlení i práci, kterou museli opustit, všechno bylo jinak. K bydlení nezískali adekvátní náhradu svého bytu: „Nakonec jsme dostali dopis z Prahy 1, kde se psalo, že jsme si měli uvědomit, jaké občanství si necháme, a že jsme si jistě přivezli dost peněz, abychom si byt mohli koupit.“ V Národním divadle Jaroslavu Tvrzníkovou zdvořile odmítli s tím, že kdyby pro ni byla role, určitě se ozvou: „Samozřejmě jsem mohla vytáhnout doklad o rehabilitaci s tím, že mám právo na původní zaměstnání i bydlení, ale když s vámi ředitel jedná takovým způsobem, tak jsem jen řekla, že velmi děkuji a počkám, až se ozvou. Nikdy se neozvali.“ S bydlením tehdy opět pomohlo rádio Svobodná Evropa, v jehož pobočce oba manželé v prvních letech pracovali. Pamětnice spolupracovala i s Českým rozhlasem, začala pořádat zájezdová představení a později hrála v Divadle Na zábradlí. 

Můj život byl pestrý

Ani rodinný život nebyl příliš poklidný. Martin Štěpánek dál nahlas říkal, co si myslí, a opět to bylo nepohodlné. Když se v době televizní krize v roce 2001 vyjádřil, že jde o peníze, přišly nenávistné útoky, zákaz práce v Českém rozhlase i v regionálních novinách. Opět měl problém sehnat práci a nakonec hledal východisko v alkoholu. K tomu se přidala vážná nemoc. Před operací rakoviny v roce 2006 dostal nabídku na funkci ministra kultury v tzv. první vládě Mirka Topolánka. Byla to práce na pouhé čtyři měsíce a poté působil spíše ve formální funkci poradce. Postupně prodělal další operaci i neúspěšnou léčbu alkoholismu. Tato pro něj bezútěšná situace bez naděje na zlepšení zdravotního stavu vyvrcholila v roce 2010 sebevraždou. Jeho manželka ho nalezla doma zastřeleného: „Věděla jsem, že už to asi všechno dohromady nemohl vydržet, uvědomoval si, že by to nemělo perspektivu. Jen jsem prosila policii, aby nezveřejňovala, že to byla sebevražda, ale v tu chvíli už to prý běželo v televizi.“ Rodina tak nemohla truchlit v klidu, ale byla pod všudypřítomným mediálním tlakem, i když všichni odjeli mimo Prahu. Nakonec náročné období překonali a všechno se zklidnilo. Jaroslava Tvrzníková ještě několik let pracovala v Českém rozhlase, začala znovu učit herectví a dál hrála. Role ve filmu ji míjely, ale na divadelních prknech ji můžeme vidět stále, například v Divadle Na Jezerce. V budoucnu by se ráda vrátila i k vyučování herectví.

Když se dnes dívá zpět na svůj život, říká, že ji naučil jisté moudrosti, nadhledu a hlavně trpělivosti. Někdy se jí zasteskne po klidu života v Německu, ale cítí se být Češkou: „Beru to se vším všudy, i s negativními vlastnostmi, o kterých jsem mluvila, jako je nepřejícnost, závist. Musím to přijmout, protože zde žiji a asi je toho kus i ve mně.“ Sama svůj život nevnímá jako těžký, ale jako pestrý: „Pořád jsem žila v relativním klidu. Když nyní sleduji uprchlíky z Ukrajiny, je mi těch lidí nesmírně líto. Jsou na tom daleko hůř, než jsem byla já. Já jsem s myšlenkou odchodu mohla koketovat, byla to otevřená možnost, ale tyhle ženy se musely rozhodnout z minuty na minutu, nechat tam muže a odejít s dětmi. A tak bych si přála, aby v tom relativním klidu, ve kterém jsem mohla žít já, mohly žít i mé děti, vnuci a další generace.“