Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Tvrzník (* 1931)

• narozen 21. března 1931 v Jablonci nad Nisou

• zažil válečnou atmosféru v Jablonci

• pamatuje osvobození Jablonce Rudou armádou

• vzpomíná na likvidaci bižuterního průmyslu po roce 1948

• v letech 1959 až 2005 učitelem rytectví a technických předmětů na střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci

• žije v Liberci-Radčicích

Dětství a rodina

Josef Tvrzník se narodil 21. března 1931 v Jablonci nad Nisou. Otec Josef se vyučil nástrojařem u švýcarského podnikatele Pfenningera, který měl v Mšenu (dnes součást Jablonce) firmu vyrábějící technické textilní potřeby: „Táta dělal u Pfenningera nástrojaře, pak mu v nástrojárně i mistroval. V roce 1959 ho ale komunisté z pozice mistra vyhodili, protože na jeho místo potřebovali dát soudruha.“ Matka Marie, rozená Brožová, pracovala jako průmyslová malířka (s galanterií a bižuterií) ve stejném podniku jako otec: „Rodiče na mě neměli mnoho času, maminka měla hodně práce, nosila si ji i domů. Sháněla něco k jídlu, udělala večeři a i po ní se opět vrátila k práci, malovat knoflíky. Musela, nešlo odmítnout. Táta byl jako nástrojař přesný a důsledný. Dostal jsem od něj dobrý základ.“ Otec Josef hrál fotbal za Jablonec v tehdy smíšeném mužstvu Čechů a Němců. Oba rodiče vedli svého syna ke sportu a přírodě: „Ve Mšeně jsem chodil lyžovat. Téměř každý týden jsme chodili po Jizerských horách, i během války. Všude se chodilo pěšky, to není jako dnes.“

Úroveň jablonecké bižuterie a řemesel za první republiky

Jablonecký kraj se během staletí etabloval jako vyhlášená sklářská a bižuterní oblast. Počátkem 20. století se na Jablonecku vyrábělo asi 65 % celkové světové produkce bižuterie a obor zaměstnával v první polovině 20. století přes 30 tisíc lidí. Tou dobou se na Jablonecku věnovalo obchodu s bižuterií téměř 700 firem. Dá se říci, že Josef Tvrzník se zabýval bižuterií a následnou odbornou výukou studentů na jablonecké střední uměleckoprůmyslové škole, kterou sám vystudoval, téměř celý svůj profesní život.

O vývoji bižuterního průmyslu si pamatuje mnoho, včetně předválečného stavu: „Ve městě se hodně pracovalo, bižuterie vzkvétala. Město i lidi bohatli. Vznikalo mnoho řemesel, rytectví, zlatničina, umělecké zámečnictví, dělali se raznice a tak dále. Bižuterie i sklo se zpracovávaly různými způsoby, každý živnostník měl svoji cestičku. Řemeslo prostě kvetlo a Jablonec ohromně bohatl. Bižuterní výrobky se vyvážely do celého světa – do Kanady, Ameriky, Afriky. Posílalo se to všude, dokonce i indiáni brali naši bižuterii. Vznikala široká paleta výrobků.“ Jablonec se stal světově proslulým střediskem obchodu s bižuterií. Ročně ho navštívily desetitisíce lidí.

Vzrůstající předválečné napětí mezi Čechy a Němci

Druhá polovina 30. let byla sice v Československu hospodářsky úspěšná, současně to však byla doba rostoucího napětí mezi Čechy a Němci. V Jablonci narůstal počet movitých lidí: „Bohatli hlavně Němci, ale i Češi. Vznikala konkurence, postupně už to mezi námi a Němci nešlo dohromady, protože si mezi sebou záviděli, vznikaly národnostní česko-německé třenice. Byla v tom konkurence, peníze. A Němci chtěli neustále víc a víc a chovali se povýšeně. Na radnici a nejen tam se mluvilo německy, Češi museli o české školy bojovat. Do té doby bylo normální, když si spolu Čech s Němcem povídal v hospodě. Běžně existovala smíšená manželství, která do té doby nikomu nevadila. Ale napětí rostlo. Němci měli svoje oslavy, kde jim do toho hodně mluvil s jejich ideologií Konrád Henlein. Dovedl je dost zmanipulovat a zfanatizovat. Šlo to tak daleko, až to šlo proti sobě.“

Mobilizace, počátek války

V roce 1937 nastoupil Josef Tvrzník do první třídy obecné školy. „Tou dobou začali bláznit henleinovci a NSDAP. Začal špatný kus mého života. Po Mnichovu 1938 si pro mého dědu přišli henleinovci, protože byl komunista. SA obstoupili barák: ,Bajonet auf,‘ a dědu nám zavřeli. Asi rok a půl byl zavřený ve sklepení poblíž staré radnice. Občas jsme tam za ním chodili, nechovali se k němu zákeřně. Pustili ho, až když potřebovali pracovní síly. A protože byl tesař, tak ho dali k technickým službám města.“

Otec Josefa Tvrzníka v září 1938 mobilizoval. Ocitl se v bunkru (řopíku) u Chrastavy (na vršku u cesty z Machnína do Chrastavy). Sedmiletý Josef tam navštívil otce dvakrát: „Byl tam tehdy i nějaký Slovák, asi tři až čtyři lidé. Byli připraveni, odhodláni, to jako ano, bylo to tvrdý, oni tehdy věděli, že to nebude jednoduchý.“ Po demobilizaci se Josef Tvrzník starší obával návratu zpět. Jablonec se mezitím stal součástí Říše, a tak mu hrozila msta ze strany Němců. Útočiště našel u strýce ve Střížovicích u Turnova: „Půl roku nepřišel táta domů, po celou tuto dobu jsem ho neviděl.“

V roce 1930 čítal Jablonec bezmála 34 tisíc obyvatel. Z toho přes 27 tisíc Němců a 5600 Čechů. Po mnichovské zradě prchala spousta Čechů pryč ze Sudet do zbytku republiky okleštěné nacisty. Josef Tvrzník s rodinou měli situaci komplikovanější: „Táta nebyl doma, děda byl zavřený, a tak nás neměl kdo odvést pryč do protektorátu. Zůstali jsme proto v Jablonci.“

Češi, kteří zůstali, se rázem stali cizinci ve vlastním – a často rodném – městě. Museli čelit četným úskalím a projevům nesnášenlivosti. Ne všichni Němci se ale chovali špatně: „Němci byli různí, nedá se paušalizovat. Ne všichni byli fanatici. Ze začátku tomu dost podléhali, ale potom pozvolna vystřízlivěli. Chodil jsem k pekařce paní Faltusové. Tam jsem byl vždy příjemně přivítaný, byli slušní a uctiví ke všem. Ale chodil jsem i do koloniálu k Hübnerům. A tam když člověk ukázal, že neumí pořádně německy, tak nic nedostal. Syn paní Hübnerové, ohromný chlap, byl příslušníkem SS. Jednou tam přišel a chlubil se, co vše dělá zajatcům a nasazeným, co umí. Tvrdil, že ‚wir müssen die Büme ausrotten‘, že Čechy musíme zlikvidovat, vyhladit. A já si jen řekl: ‚No, potěš pánbůh.‘“

V noci z 9. na 10. listopadu 1938 se odehrál protižidovský pogrom, tzv. křišťálová noc. V Jablonci se nacházela synagoga z roku 1882. Dne 10. 11. 1938 ji zfanatizovaní Němci zapálili. V plamenech ji spatřil i Josef Tvrzník. „Při zpáteční cestě ze školy jsem šel kolem a již hořela. To byly takové neočekávané věci, stále se něco dělo, hrozné to bylo,“ vzpomíná. 

„Hlavně ze začátku byli zfanatizovaní. Chodili v průvodech z města s pochodněmi. To bylo něco. Oni když něco oslavovali, tak byla celá silnice červená, zaplněná hakenkreuzy. Srocovali se nahoře na Poršáku (neboli Pušperk či Jungen-Spielplatz, dnešní Žižkův vrch – pozn. aut.). Tam bylo zaplněné celé hřiště. Šel jsem se tam jednou podívat. Neměl jsem to dělat, protože v tu ránu na mě vyjeli, jak to, že nemám zvednutou ruku. Hned si mě školili. Každý musel provolávat ,Sieg Heil‘ a ,Wir wollen heim ins Reich!‘.“

V německé škole

Po přičlenění Jablonce k nacistickému Německu začali Němci řešit, co s českými dětmi, které ve městě zůstaly: „S námi dětmi si nevěděli rady. Do německých škol jsme chodit nemohly. Tak nám milostivě nechali jednu třídu pro holky i kluky od první do poslední třídy, v Pivovarské ulici. Dobře se nám tam nedařilo. Chodil jsem potlučený, bylo to hrozný. Pranice byly skoro každý den, hlavně ze začátku. Do školy jsem chodil tím způsobem, že jsem se u silnice musel podívat za roh, jestli je čisto a nikdo tam není, a teprve pak jsem mohl utíkat. Máma nade mnou vždycky brečela, spravovala mi věci, košile jsem měl roztrhané, viselo to na mně. Postupně jsme otrnuly. Když to trvá rok, stále a stále, pořád si dávat pozor, tak vám to pak ani nepřijde. Když potom dostanete nějaký pohlavek nebo kopanec, tak už to berete, člověk si zvykne. Hlavně ze začátku to bylo hrozný. Nevěděl jsem, jak přijdu domů, jestli přijdu s boulemi, zkopaný… Po čase jsem přesně odhadl, jak vypadala situace na silnici, a podle toho jsem se uměl chovat.“

O tom, co dokáže propaganda s dětskou duší, svědčí i vzpomínky Josefa Tvrzníka na jeho dřívější německé kamarády: „S německými kluky jsme se znali a kamarádili s nimi za první republiky. Stavěli jsme spolu draky, chodili jsme na Jungen-Spielplatz (dnešní Žižkův vrch – pozn. aut.), normálně jsme takto spolu žili. Ale potom přišla změna, zlom, po kterém museli kluci do Hitlerjugend. Tam ty kluky správně zpracovali. Učili je tam nenávidět nás. V tom okamžiku jsem se stal nejen pro mého kamaráda Herbstpepiho největším nepřítelem. Kde jsme se viděli, tam jsem byl bit, popliván, pokopán. Oni jim dali hned ty německé opasky a kudličky. Bylo ohromný, jakým způsobem je vybavili. Říkali jim také, že to či ono bude takhle a takhle, že takto to chce Hitler, a takhle to muselo všude být. I pro ně to bylo špatný, ne všichni s tím souhlasili.“

K tomu pamětník dodává: „A tento Herbstpepi měl tatínka komunistu. Šéfoval zajatcům v kamenolomu. A i když nebyl žádným fanatickým komunistou, tak ho zavřeli do KT a tam ho ve 43 roce zavraždili. S Herbstpepim jsme se poté opět stali velkými kamarády.“

Do obecné a měšťanské školy v Pivovarské ulici chodil Josef Tvrzník a jeho přibližně 35 českých spolužáků různé věkové kategorie šest let. Mezi českými dětmi panovala soudružnost: „Víte, když jde čecháčkům do tuhého, to byste koukal, jak jsme byly ve třídě jednotní. Holky se praly za malé děti. Na přestávku jsme musely chodit na dvůr za plot, raději nás dali stranou. Byly jsme na tomto dvoře anebo ve třídě, jinak to nešlo. Neměly jsme ani jednu knížku, vše jsme si musely psát, prostě jsme neměly nic. Přeci nám nebudou dávat české učebnice. Musely jsme zpívat německou hymnu, když přišel pan inspektor. Každý den byl pro nás nebezpečný. Německé holky se nechovaly tak hrozně, ale kluci chodili do Hitlerjugend a tam byly ty jejich ideje zesílený, protože: ,Ein Volk, ein Reich, ein Führer.‘“

Během roku 1943 si začali Němci uvědomovat, že válku nevyhrají. Poměry a chování Němců se začaly uvolňovat i v Jablonci: „Po Stalingradu útrap s Němci ubývalo. Věděli, kam to spěje, mluvili už jinak, měli jsme větší pokoj.“

Pro chleba za tetou do protektorátu

Během války existoval přídělový systém. Češi žijící na území Říše dostávali daleko nižší příděly potravin než jejich němečtí spoluobčané: „Když to vyšlo a my měli jednou za týden buřta, tak to byl zázrak. Celkově jsme na tom byli špatně a byli jsme si toho vědomi. Týkalo se to i jídla, potravinové příděly byly malé. Nebyli jsme na tom dobře ani s chlebem. Teta žila v Chroustově u Kopidlna. Pracovala u sedláka, dostávala za to mouku a z té pekla chleba. Když měla dost mouky, napsala nám dopis a my mohli přijet. S tátou jsme za ní jezdili na kole. Bral si mě s sebou, aby to vypadalo, že jedeme na výlet. Kdyby nás chytli, tak by byl malér, protože teta žila za hranicemi v protektorátu. V sobotu jsme jeli tam, v neděli nazpátek (celkem cca 130 km – pozn. aut.). Teta tátovi zašila chleba do pytle, on si ho přivázal na kolo a už jsme jeli. Naštěstí nás nikdy nechytli. Takto jsme několikrát jeli načerno přes hranice takovou dálku pro chleba.“

Kdokoliv měl hospodářská zvířata nebo pole, musel odevzdávat povinné dávky: „Měli jsme slepice. Museli jsme odvádět vejce. Přišel Němec na dvůr, sáhnul do kapsy, vytáhl trochu zrní, slepice celý divoký se seběhly, když zjistily, že je to zrní. Spočítal slepice, bylo jich šest a řekl: ‚Ze šesti slepic budete odvádět tolik a tolik vejcí.‘ Sami jsme měli prd, ale vejce jsme museli odvádět.“

Konec války, osvobození

První květnové dny ustupovala německá vojska Jabloncem. V úterý 8. května 1945 ráno byl spolu se sousedními bojovými skupinami železnobrodského praporu obsazen celý Jablonec. V 15 hodin se představitelé města vzdali do rukou Revolučního národního výboru. Kolona německé armády jedoucí přes Lučany a Novou Ves k Černé Studnici byla ve stejný den napadena osmi ruskými letadly. Bomby padaly nejen na Jablonec, ale i okolní vesnice. Po ustupující německé armádě zbyla na Horním náměstí děla, vozidla a těžká technika. Dne 10. května přijeli do města vojáci 88. střelecké divize generálmajora Samochvalova.

Na příjezd ruských tanků a následný příchod ruských vojáků nemůže zapomenout ani Josef Tvrzník. Byl nadšený, že válka a s ní i německý útlak končí. Málem ale na jejím samotném sklonku přišel o život: „Když přijížděly tanky, tak nad nimi létaly stíhačky. Rusové měli podmínku, že všichni musí vyvěsit bílý prapor nebo prostěradlo. My jsme doma z různých kusů látek sešili československou vlajku a vyvěsili jsme ji. Rusák ve stíhačce si asi myslel, že se nechceme vzdát. Vykoukl jsem z okna, koukám na stíhačku, letěla nahoru, pootočila se a mířila střemhlav dolů proti našemu oknu. A najednou jsem postřehl záblesky, které ze stíhačky vyšlehly. Ucukl jsem, byl to zlomek vteřiny a v tu ránu se ozvala obrovská rána do plechu, měl jsem namále.“

Ptám se Josefa Tvrzníka jaké má vzpomínky na příjezd sovětské armády a jejich vojáků: „Když přijely tanky, tak to ano, to byl hukot. Ale pak přišli obyčejní vojáci a to byla bída! Každý měl na zádech takový svázaný pytlík, přijeli na vozech s koňmi. Ti kluci byli velmi unavení, to bylo vidět. Viděl jsem, jak spící voják vypadl z vozu. A ti další ho přejeli, no, ‚nas mnógo‘. Byli ze všeho velmi strnulí, hrozné to bylo. Spali na těch vozech, měli tam slámu, bylo jim vše jedno. To jsem teprve viděl, jak to pro ty kluky musí být hrozné. Na ničem jim nezáleželo.“ vypráví pamětník.

„Pár Čechů vojáky vítalo, mnoho jich tam ale nebylo. Němci byli zalezlí, ti vůbec nevylézali. Hlavně ze začátku měli strach, protože nevěděli, co s nimi bude. My kluci jsme sbírali kde co, měli jsme všechno, granáty, pušky, já to vždy přitáhl domů, děda a táta mi to sebrali.“

Němci prchali z města, mnoho z nich skončilo ve sběrném středisku v Rýnovicích: „Nebylo to nějak divoký. Žádného excesu jsem svědkem nebyl, Češi se k nim nechovali nějak zle. Takoví, kteří si byli vědomi, co udělali, tak raději drželi pusu.“ Němečtí antifašisté a lidé potřební kvůli svým profesním dovednostem mohli zůstat: „Mezi Němci bylo opravdu mnoho zručných řemeslníků, to byla neskutečná kvalita. Jejich práce, jejich řemeslo bylo naprosto dokonalé. Ti v Jablonci zůstali.“ O jejich kvalitách se Josef Tvrzník přesvědčoval před válkou i po ní: „Patnáct Němců, kteří zůstali a se kterými jsem několik let pracoval, to byli ve svých oborech světové špičky! Dělali u národního správce formařinu, knoflíkařinu, nástrojařinu, bižuterii, dalo se od nich hodně naučit. Dělali celý život řemeslo a bylo to na nich vidět. Chodilo se do práce od šesti hodin a ti Němci byli tak ukáznění, že v šest již seděli u práce. To byla výchova! Neexistovaly u nich výmluvy. U těchto lidí byl základ pracovní kázně takový, že jim nešlo až tak o peníze, ale v prvé řadě o výsledek své práce. Ti na to byli natolik zvyklí, že to nedokázali odfláknout. Byli to neskuteční odborníci.“

Likvidace bižuterního průmyslu po roce 1948

Josef Tvrzník nastoupil po válce na střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci. Dokončil ji v roce 1949. V roce 1948 došlo ke znárodnění podniků a o produkci a prodej bižuterie se začal starat stát. Hospodářství bylo rázem budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký a vojenský průmysl, zcela na úkor lehkého a spotřebního. Nejen pro bižuterní průmysl na Jablonecku to znamenalo strmý pád, jak vzpomíná Josef Tvrzník: „V roce 1949 začal řádit poslanec Jan Harus (původem sklářský dělník, 1952-1954 členem předsednictva ÚV KSČ, 1952–1953 ministr národní kontroly – pozn. aut.), který tvrdil, že nebudeme dělat maloměšťácké buržoazní cetky, že je to zbytečnost, že budeme budovat těžký průmysl. V roce 1949 likvidovali komunisté v Jablonci bižuterii. Byly to miliardové škody. Němci tou svojí precizností, přesností a dokonalostí vybudovali ohromný základ pro průmysl. A my to dávali do šrotu, celoživotní díla se dávala do šrotu. Bižuterie se téměř zlikvidovala.“  

Poptávka po kvalifikovaných řemeslnících rázem klesla, což mělo logický následek i v oblasti vzdělávání: „V roce 1952 zrušili a zlikvidovali střední uměleckoprůmyslovou školu, která byla pro tento průmysl základ. Tato škola byla, dá se říci, univerzitou. Byla výborně vybavená. Průmysl si řídil a podporoval průmyslovou školu. Kde co bylo ve světě nového, jakákoliv výrobní a materiálová technika a tak dále, tak to vše bylo na této průmyslovce. A oni to vše v roce 1952 zrušili. Vyházelo se to oknem na dvůr a dalo do šrotu. Těch exponátů, tisíce modelů, fantastická knihovna, modelovna, výbava celé školy byla tou nejmodernější, co tehdy bylo. Ale komunisté tvrdili, že to nepotřebujeme, že nebudeme dělat maloměšťácké cetky.“

Co pro Josefa Tvrzníka znamenal únorový převrat v roce 1948? „Únorový převrat byl hrozný. Zažil jsem rok 1938, 1939, během války jsme jako Češi nebyli nic. A v roce 1945 jsme si oddychli. Začali jsme chodit do Skauta. Studoval jsem na průmyslovce a tam jsme byli připravováni na to, že budeme vyrábět bižuterii pro celý svět. Dávali nám tam zabrat, vštěpovali nám vše potřebné, abychom to byli připraveni převzít. Přišel rok 1948 a komunisté řekli tak a dost. Víte, co to pro mne znamenalo?! Byl zakázaný Skaut a přišel Československý svaz mládeže. Mně to připadalo tak, jako když mladí Němci museli tenkrát chodit do Hitlerjugend. Připadalo mi to podobný, že nás chtějí vychovávat stejným způsobem. Já vyšel ze školy a neměl jsem kde nastoupit. Místo aby se budovalo, tak se všechno rušilo. Pro mne osobně, když jsem vše toto zažil, tak to bylo něco hrozného! Ale zavinili jsme si to sami!“

Během komunistické totality

Po absolvování střední uměleckoprůmyslové školy nastoupil Josef Tvrzník do nástrojárny a rytecké dílny k národnímu správci v Lučanech nad Nisou. V letech 1952–1954 absolvoval základní vojenskou službu u mechanizované jednotky v Jincích (Čenkov) v Brdech. Na vojně se mimo svých povinností věnoval běžeckému lyžování. „Ve Mšeně jsem s lyžemi začal, a tak mě na vojně drapli, přivedli k jednomu baráku s tím, že založíme lyžařský oddíl a budeme to dávat dohromady. Ten barák byl plný německých lyží. V současnosti mají závodníci padesát párů lyží, my jsme je měli také. (smích) Dva roky jsem běhal na lyžích a dělal tak na vojně i sport za Duklu Jince.“

Po návratu z vojny do roku 1959 pracoval Josef Tvrzník spolu s otcem ve firmě Naveta, která vznikla znárodněním firmy pana Pfenningera. V roce 1959 nastoupil Josef Tvrzník na střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci jako učitel rytectví a dalších odborných předmětů, jež s rytectvím souvisely a navazovaly na něj (technologie, grafika, rozšiřující výtvarně technické předměty apod.). Úroveň školy, především jejího vybavení, byla po faktické likvidaci školy v roce 1952 a jejímu znovuotevření v roce 1954, stále tristní. Josef Tvrzník to takto nechat nehodlal: „Když jsem na té škole dělal a viděl jsem, jaká je tam bída, jak to vypadalo, tak jsem si řekl, že není možné to takto nechat. Zůstával jsem tam po vyučování i pár hodin navíc, abych to dostal na lepší úroveň. Byl jsem jeden z mála, ale nikdo mi do toho nemluvil.“ Aby mohl pokračovat v pedagogické profesi, musel Josef Tvrzník vystudovat vysokou školu pedagogického směru. V letech 1972–1976 proto dojížděl do Prahy, kde na Karlově univerzitě studoval dálkový pedagogický obor zaměřený na technické vyučování. I ve svém volnu nadále dělal, co mohl, aby úroveň školy stoupla. To se mu podařilo, přestože, jak tvrdí: „Ani po 45 letech, co jsem tam pracoval, jsme to nedostali na úroveň, na které to bylo v roce 1945.“

A co především spadá do rytecké práce, které se Josef Tvrzník věnoval po velkou část svého života? „Výroba medailí, raznic, mincí, porývání a zdobení zlatých a stříbrných věcí, grafika, bankovky i poštovní známky jsou též rytecká práce, to vše je můj obor.“

Socha rytíře Rüdigera a její symbolika

V roce 2016 Jablonec nad Nisou oslaví 150 let od povýšení na město. Více než 70 let od skončení druhé světové války odsouhlasilo jablonecké zastupitelstvo záměr vrátit kopii sochy rytíře Rüdigera z Bechelaren na Horním náměstí. Osazení sochy na její původní místo budí vášně a rozdílné názory.

V roce 1923 ji pro tehdy vyspělý a bohatnoucí Jablonec koupil tehdejší starosta Fischer. Od roku 1930 stála socha u kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova na dnešním Horním náměstí (za války Adolf Hitler Platz). Tak tomu bylo do roku 1945, kdy ji v noci ze 14. na 15. června čeští vlastenci strhli a jako symbol tehdy nenáviděného Německa ji táhli za nákladním autem před radnici. Byla označena nápisem „Rüdiger se hlásí jako antifašista národnímu výboru“ a skončila ve sběrně. V roce 1958 převzala sochu Národní galerie v Praze. V 60. letech ji odkoupilo německé město Kaufbeuren, část Neugablonz (Nový Jablonec). Tam kašnu s pomníkem Rüdigera v létě 1970 znovu slavnostně odhalili a stojí tam dodnes.

Rytíř Rüdiger je bájná postava německé mytologie. Jde vesměs o kladného hrdinu, který však byl v dobách před válkou a za druhé světové války zneužit jako symbol německého vlastenectví (viz. fotogalerie). Josef Tvrzník se o této soše zmiňuje během vyprávění vícekrát: „V roce 1945 ho naši čeští kluci strhli, protože před válkou a za války to byl rytíř, který byl proti násilí. Povzbuzoval Němce, aby se nenechali Čechy znásilňovat. To byla podstata té sochy! U Rüdigera měli ty své slávy. Vždy se u něj srocovali Němci a organizace jako NSDAP a podobné partaje, co oni měli – že jsou jako námi Čechy znásilňováni! Henlein jim do toho mluvil a oni řvali: ,Wir wollen heim ins Reich!‘“ vzpomíná pan Tvrzník.

Dále k tomu říká: „U nich to bylo všechno stejný, vždycky ,Sieg Heil, Sieg Heil‘, všude hákové kříže, davy zfanatizovaných lidí a ti řvali… a ty pochodně věčně! Když si vzpomenu na tuto sochu, tak si vždy vzpomenu na tyto záležitosti, které se kolem toho děly, vždycky nějaké oslavy. Jak říkám, to byl symbol nenechat se ponížit, nenechat se utlačovat! To byla myšlenka té sochy.“

S povzdechem navazuje: „Když si pamatuji všechny tyto věci… no, nemám dobrý pocit. Víte, já si kolikrát říkám, že lidi jsou snad nepoučitelní. Ředitel, kterého jsem na uměleckoprůmyslové škole měl jako posledního, chce s mými absolventy nahoře u kostela usadit sochu toho Rüdigera! Ty lidi jsou nepoučitelní! Víte proč? Podívejte se na ty nynější partaje na Slovensku (např. Marián Kotleba a jeho Ľudová strana Naše Slovensko, která se po březnových volbách 2016 dostala do Národní rady Slovenské republiky – pozn. aut.). Takhle chodili henleinovci s pochodněmi. To je něco podobného. Takovou partaj jsou oni schopni mít. Jak je to možný, že moji absolventi s panem ředitelem chtějí usazovat německého rytíře u kostela?! A my za 70 roků nejsme schopni osadit to místo českým člověkem (patronem). On tam byl voják, rudoarmějec, toho sundali. K 150. výročí města bychom měli být schopni udělat místo toho německého rytíře nějakou naši českou práci. Takhle se na to dívám. Proto říkám, lidé jsou snad nepoučitelní. Svou minulost bychom měli znát.“

„Ta socha se tam hodila. Ano je to krásná socha, ale jak vám říkám, copak je to možné takto? Ale oni (příznivci usazení sochy) to nevidí, myslí si, kdoví jaký neudělají hrdinský čin. Tyhle věci bychom měli mít jako národ v paměti!

Současnost a několik názorů

„Po roce 1989 jsme se snažili dostat to na jinou stranu, ale zase se kradlo ve velkém. Zase! Kdo co mohl ukrást, rozkrást, tak to udělal. Opět další doba, po této stránce špatné.“

„Loni na podzim jsem se šel v podvečer projít Jabloncem. Jak jsem jím procházel, bylo mi smutno. Uprostřed města svítila jedna výkladní skříň, na radnici svítilo jedno okno, jinak tam byla tma. Jako chlapec si pamatuji, jak se Jablonci říkalo malá Paříž. Dělalo se tehdy ve dne v noci. Hodně se obchodovalo, přijížděla sem spousta obchodníků a cizinců. To bylo živé město, a teď když tam přijdete, tak tam skoro nikdo není.“

A několik dalších otázek, které jsem Josefu Tvrzníkovi položil:

Jak vnímáte dnešní dobu? „Koukám na to následovně. Český člověk byl dříve člověkem ochotným, který uměl a byl schopný. A dnes - lepší jsou peníze než práce, o práci jako takovou lidem až tak nejde, spíš o ty peníze. My jsme moc přišli na to jak to udělat tak, aby to moc nebolelo. Lidé se namlsali. Ona ta práce vychovávala k poctivosti a respektu. To je podstata, kterou vidím. Dříve byl každý řemeslník na svůj výrobek pyšný a měl respekt k vykonané práci. Dnes si práce nevážíme, hlavně chceme peníze. A to následně vychovává lidi tímto směrem. Vše to na sebe navazuje. Myslím si, že budoucnost na to přijde, protože to není lidské. Chce tomu dát větší poctivost, aby nešlo jen o ty peníze. Takto to dřív v Čechách nebylo. Svědčí o tom i naše výrobky. Co vše jsme jako malý stát uměli. Ve všech průmyslech jsme měli zastoupení - sklo, textil, strojařina, fantastický! Co máme dnes? Přivezou nám nějakou fabriku a my jdeme robotovat. To je náš dnešní hlavní směr. Mrzí mě to.“

Co v současnosti vnímáte jako největší hrozbu? „Když stát potřebuje nějak pomoc, tak přeci musím pomoci, pomoct stát budovat. Když vidím mnohé přistěhovalce, tak kam to v tomto světě povede? …když mi to tady nepůjde, tak zítra půjdu tam a tam, do Německa. Takhle to ti mladí lidé dnes dělají. Mladí lidé musí svůj domov, místo kde vyrostli bránit a starat se o něj, to nelze takhle opustit. Musím umět za svůj stát a národ, za to kde jsem vyrostl, bojovat. A ne že se o nás postarají druzí. Ukazuje se to například už ve Franci. Tihle lidé tím, že jich bude hodně, tak budou silní. A pak bude záležet na tom, jestli tu situaci (Němci apod.) ukočírují. Pakliže to zvládnou, tak mají vyhráno. Pakliže si přistěhovalci nenechají vše líbit, tak to bude horší.“

Co pro vás znamenal Václav Havel? „Znamenal pro mne něco lidského, co mě skutečně oslovilo. Ne jako ti ostatní politici. Takový jednoduchý, ale upřímný, co dokázalo oslovit. Klaus a Havel byli v tomto pojetí opační. Každý na to šel jinak. Havla jsem bral. Je to člověk, se kterým bych si rád popovídal a věřím, že by to bylo upřímné.“