Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Tvrská (* 1928  †︎ 2021)

• narodila se 24. dubna 1928 v jihočeském Protivíně do židovské rodiny

• 18. dubna 1942 – odjela transportem Akb do ghetta Terezín

• byla umístěna do Jugendheimu L 410

• pracovala na terezínských šancích

• prosinec 1943 – transportována do koncentračního tábora Osvětim

• červen 1944 – transportována do táborů Freihafen a Neugraben

• duben 1945 – odsunuta do koncentračního tábora Bergen-Belsen

• 15. dubna 1945 osvobozena v Bergen-Belsenu

• červen 1945 – vrátila se do Protivína

• po válce dokončila školu a pracovala v mlékárně a v obchodě s parfémy a bižuterií

• zemřela 1. května 2021

Mládí na malém městě

Hana Tvrská, rozená Weilová, se narodila 24. dubna 1928 v jihočeském Protivíně do židovské rodiny. Protivín je malé městečko nedaleko Písku, a tak zde bylo i málo obyvatel židovského vyznání. Pamětnice jich během rozhovoru napočítala deset, ale z koncentračních táborů se vrátila pouze ona s maminkou. Většina československých Židů byla v té době téměř asimilovaná a také rodina Weilových navštěvovala synagogu pouze na velké svátky, jakými byl Pesach nebo Jom Kipur. Rodina měla v Protivíně obchod se smíšeným zbožím, kde pracoval tatínek Alfréd, a otevřeno muselo být prakticky neustále: „Po zavření obchodu udělala maminka doma večer pesachovou večeři. To se nezavíralo, nejezdilo se do synagogy. Tam jsme jezdili na Jom Kipur a na Nový rok už jsme měli otevřeno. Žádný půst se nedržel, tak jsme měli otevřeno, ačkoliv jsme měli slavnostní večeři. Moji rodiče byli věřící a já jsem také věřící, ale ortodoxní nejsem, nikdy jsem nebyla a ani moji rodiče nebyli.“

Do roku 1938 prožívala pamětnice krásné dětství. Maminka Olga byla v domácnosti a dcera postupně absolvovala obecnou školu a poté přešla na měšťanskou. Prý si nepamatuje, že by jí někdo před válkou kvůli jejímu vyznání odsuzoval. Jakmile se však s nástupem nacistického Německa začala situace zhoršovat, rodina Weilových začala společně s příbuzenstvem z Mnichova Hradiště uvažovat o emigraci na Filipíny. Nakonec si to ale tatínek rozmyslel.

Nová protižidovská nařízení

Obchod Weilových byl v roce 1940 zlikvidován, pamětnice nesměla navštěvovat školu, rodina dostala potravinové lístky a musela se odevzdat rádia, kožichy, kola a další věci. Seznam protižidovských nařízení šel ruku v ruce se zhoršující se situací rodiny. Maminka byla doma a tatínek si musel najít práci u obuvníka, který pracoval pro německou armádu: „Ale nebyl to žádný kolaborant. Tatínka zaměstnal. Můj otec, který měl obchodní akademii, ovládal perfektně podvojné účetnictví jako jeden z mála obchodníků v Protivíně, a tak majiteli dělal podvojné účetnictví. Poté musel přestat a pár Židů, co tam bylo, jezdilo na regulaci do Bavorovic. Prostě jsme přežívali, jak se dalo.“

Odjezd do Terezína

Hana Tvrská nakonec musela i s rodinou odejít dne 18. dubna 1942 do Českých Budějovic, odkud rodina odjela transportem Akb do ghetta Terezín: „Když nás lidé viděli jít do Českých Budějovic, tak nám mávali a brečeli. Co jsme šli kolem domků. Já si nepamatuji, že by byl nějaký antisemitismus. (...) My jsme de facto byli nejdříve Češi a pak Židé.“

Pamětnice a maminka bydlely v Terezíně spolu, zatímco tatínek byl separován. Vše se událo ještě době, kdy se v Terezíně vyskytovali civilisté. Hana Tvrská si s rodinou přivezla i povolených padesát kilogramů oblečení a různých věcí, které mohla v Terezíně ještě užívat.

V terezínském Jugendheimu

Poté byla přestěhována do Jugendheimu L 410, kde žila s dalšími mladými děvčaty. S tatínkem i s maminkou se mohla scházet pouze jednu hodinu denně: „Byl tam hlad, byla tam bída, stísněné poměry a všechno, ale přece jenom jsme měli svoje oblečení a volný pohyb, že jsem se mohla s rodiči vidět. Terezín se dal bez větších takových problémů přežít.“

Na pokoji v Jugendheimu bylo s pamětnicí dalších čtrnáct děvčat a neustálým tématem diskusí bylo jídlo. Hana Tvrská navíc pracovala mimo Terezín na zemědělských pracích: „To byla zaplevelená místa kolem Terezína, která jsme jako děti předělávaly na úrodné zahrady, jejichž výpěstky šly do německých kuchyní.“

Od roku 1942 začaly jezdit transporty z Terezína, ale nikdo prý nevěděl kam. První transport vyrazil v září a říkalo se, že odjel na práci do Německa. Nikdo však netušil, kam doopravdy zamířil. 

Cesta do Osvětimi

Do druhého transportu (v prosinci 1943) už byla zařazena i rodina Weilových a do Osvětimi dorazila kolem Vánoc: „Teď si představte, že jsme nevěděli, kde jsme a co se děje. Jeli jsme z Terezína dobytčáky, v jednom koutě byl kbelík na potřebu a jinak nic. Jeli jsme ve dne a celý den a celou noc, myslím, ráno vlak zastavil, v šeru otevřeli vrata od dobytčáku, esesáci začali řvát, psi štěkali jako šílení a teď všechno ven, řvali německy: ‚Los, Los, alles raus!‘ My jsme nevěděli, co se děje. Na nádraží nás hned rozdělili, šli jsme do nějakých místností, strčili nás pod sprchy a potom nám hodili nějaké hadry. Kufry nám všechny vzali. Nakonec nás zavedli do místnosti, kde nás jednoho po druhém tetovali. V Osvětimi jsem přestala být číslo Akb 385 a bylo mi vytetováno číslo 73685, což bylo moje další jméno.“

Z hlavního tábora odešli do Birkenau a cestou potkávali takzvané muselmany,[1] lidi vyzáblé na kost: „My jsme se jich česky ptali a oni nám třeba polsky povídali, že jsme v Osvětimi. No otřesné. Když jsme z určité civilizace přijeli do Osvětimi, tak to byl otřesný zážitek. Tak jsme přijeli do našeho rodinného lágru, kde bydleli muži a ženy zvlášť. Tam už jsem bydlela s maminkou.“

Maminka pracovala v Osvětimi v dílně na výrobu řemenů pro pušky a tatínek myl nádobí. Vězni dostávali ráno osminu chleba na den a kousek marmelády, v poledne tuřínovou nebo řepovou polévku a večer „dojídali“ chleba z rána. Až v Osvětimi se prý pamětnice dozvěděla, co znamenají plynové komory. Také vzpomíná, že po nějaké době zařídil Fredy Hirsch, jeden z mladistvých vězňů, že děti mohly stát pouze v bloku a nemusely chodit na apely ven. 

Hana Tvrská vzpomíná na útěk Vítězslava Lederera: „Když utekl, tak jsme stáli na apelu od rána pomalu do večera. Tam lidé omdlévali, sesypávali se a všechno. Počítali a furt počítali, a stejně se nedopočítali. Stejně jim ten jeden chyběl. Také z vedlejšího lágru utekl jeden vězeň, oni mu usekli hlavu, položili ji vedle něj a my jsme museli kolem něho projít. Ta mrtvola seděla na židli a my jsme kolem toho museli jít, děti a dospělí, a dívat se na to.“

Tatínek nakonec v Osvětimi dostal krční tuberkulózu a zápal plic: „On už pak jenom sípal, už ani nemohl mluvit a v dubnu na maminčiny narozeniny zemřel. Jeho spolubydlící na kavalcích, když jsem tam ťukala, mi řekl, že je tatínek vyhozený před blokem. Tam vyhazovali mrtvoly, tak jsem viděla tatínka vyhozeného a nahého mezi těmi kostlivci.“

Odklízecí práce v Hamburku

V roce 1944 již byla Hana Tvrská v Osvětimi půl roku a nyní „měla jet na práci“. Domýšlela se, že půjde do plynové komory: „Víte, tam už to člověk bral normálně. Už vám ani mozek nebral, že by to mohlo být jinak. (...) My jsme byli otrlí, vidět mrtvolu – to vám nic neříkalo. Ráno jste viděl před blokem kopici mrtvol anebo když jeli vězni s károu do krematoria, na káře byly naházené mrtvoly jedna na druhou a tam visela ruka a tam noha, tak jste to bral jako normální věc. Ta atmosféra popsat nejde.“

Pamětnice však doopravdy mířila na práci, prošla selekcemi a byla odtransportována do prostoru Hamburku. Vzpomíná, že vězeňkyně brečely, prý doufaly, že už to nikde jinde než v Osvětimi nemůže být horší, a rády tak odjely. Vězeňkyně byly odvezeny do pobočních táborů koncentračního tábora Neuengamme, do Freihafenu a poté do Neugrabenu. Hana Tvrská pracovala v továrně Shell, ale také nakládala kameny v kamenolomu.

„Tam nebyly plynové komory, ale hlad byl všude. Tam nám nedávali nic jíst. A každou noc byl nálet. Anebo ob noc. Takže jsme zase měli hrůzu, když jsme přišli utahaní z práce, protože jsme jezdili na práci do fabrik odklízet rozbombardované věci anebo jsme jezdili do lomu. (...) Traverzy jsme ve fabrice nosili z jednoho místa na druhé nebo nás odvezli do centra Hamburku, dali nám kladívko a museli jsme vybírat ze sutin pěkné cihly. Prostě odklízecí práce všeho druhu.“

Hana však nemá na válečné období pouze špatné vzpomínky, vzpomíná i na jednu pozitivní. V Hamburku ji totiž „pozvala“ na oběd jedna z místních obyvatelek, ačkoliv podobné pozvání představovalo pro Němku riziko: „Zatáhla mě do kuchyně, tam mi dala porci brambor a karbanátek a: ‚Jez.‘ Já to zhltla. Ona se šla podívat ven, takhle se rozhlédla, vyšoupla mě z těch vrátek, mamka byla celá vyjevená a já říkala: ‚Já byla na obědě.‘ Také mezi nimi byli antifašisté.“

V prostoru Hamburku byla pamětnice s maminkou přibližně do března 1945, kdy byly obě převezeny do Bergen-Belsenu. Opět nevěděly, kam je vezou.

Osvobození v Bergen-Belsenu

Podmínky v koncentračním táboře Bergen-Belsen již byly velice špatné, o vězně se téměř nikdo nestaral, v komplexu tábora se hromadily mrtvoly a vězni měli tyfus, žloutenku i další nemoci: „Latríny nestačily pojmout tolik tisíc lidí, protože tábor nebyl postavený pro tolik lidí. Němci tam už létali, jedna esesačka si dokonce chtěla s námi vyměnit oblečení. Chtěla pruhované[2] hadry. Tam už jsme nedělali nic, tam jsme vlastně skomírali.“

Hana i maminka dostaly tyfus a zejména maminka byla ve velice špatném stavu. V dáli již byla slyšet blížící se spojenecká armáda, respektive dělostřelectvo: „Tak jsme došly s děvčaty na konec lágru a najednou přišli Angličané. Utíkali jsme všichni zpět do našeho ubytování a říkali jsme, že jsme osvobození, že tam jsou Angličané. Ti byli úplně vyděšení a rozdávali jídlo. Já teda nedostala nic, ale kdo něco dostal, tak mu tím nepomohli, protože když do prázdného žaludku něco dostal, tak se to ještě zhoršilo.“

Proběhlo odvšivení, vězně naložili do aut a odvezli na zotavenou do kasáren ve městě Celle. Pamětnice vážila třicet čtyři kilogramů a čtyřicetiletá maminka měla o tři kilogramy více. Jelikož maminčina přítelkyně Helena napsala manželovi do Loun, který objednal nákladní vůz a přijel do Bergen-Belsenu, byla Hana Tvrská s maminkou odvezena do Prahy. Zde již pobýval maminčin bratr Jaroslav Sladkus, který obě bývalé vězeňkyně krátce ubytoval, než odjely do Protivína. V koncentračních táborech ztratila pamětnice šedesát sedm příbuzných včetně prarodičů.

Po válce

Hana po válce dokončila základní vzdělání a poté pracovala v protivínské mlékárně. V roce 1949 se vdala za Alexandra Tvrského a o rok později se jim narodila první a následně i druhá dcera. Kvůli manželově pozici ředitele podniku Fruta se rodina odstěhovala do Tábora. Nakonec se s manželem i s maminkou přestěhovali do Českých Budějovic. Pamětnice pracovala až do důchodu v Českých Budějovicích v obchodě Mona, který se zaměřoval na kosmetiku, parfémy a bižuterii. Manžel i maminka zemřeli v roce 1985. V současnosti žije Hana Tvrská v Českých Budějovicích a na závěr dodává, že až v důchodu je schopna vzpomínat na události ze svého věznění.

„Mně už nejde o koncentráky, kdybych i to pominula, ale mě hrozně mrzí, že rodina byla úplně rozbitá. Já jezdila na prázdniny do Mnichova Hradiště, děti zase jezdily k nám, z Pardubic k nám jezdily dvě holky stejně staré plus minus jako já, já jsem jezdila zase do Pardubic. Bratranec jezdil k nám do Protivína. Celou rodinu, která držela pospolu, rozbili tak, že jsme se s mámou vrátily opravdu úplně samy. To já nemůžu zapomenout.“

„Pro nás děti to věznění mělo vliv na psychiku, ale pro rodiče ještě větší. Člověk to v dětském věku vidí jinak než máma s tátou. Hlavně máma, když vidí dítě v zuboženém stavu a hladové. Pro rodiče to bylo ještě náročnější než pro nás.“

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Muselmann

[2] Vězeňské.