Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Tvrdý (* 1953)

• narodil 10. srpna 1953 ve Vroutku

• otec i matka pocházeli ze smíšených česko-německých rodin

• část příbuzných se musela po válce vystěhovat do Německa

• pamětník pracoval jako zedník u Vojenských staveb

• byl zraněn vojáky sovětské posádky

• v 60. letech navštívil rodinu v Německu

• v 70. letech se oženil a narodila se mu dcera

• po revoluci v roce 1989 pracoval jako jeřábník

• v roce 2024 žil v Lubenci jako důchodce

Václav Tvrdý se sice narodil až v padesátých letech, vybavuje si ale vyprávění své maminky Eleonory, která zažila odsun německých obyvatel po druhé světové válce a která vzpomínala na tragédie, jež tamní Němce potkaly.

Otec i matka Václava Tvrdého pocházeli ze smíšených česko-německých rodin. Otec, také Václav, se vyučil pekařem a narodil se v Pšově u Žlutic, ale pracoval ve Vroutku v lomu. Později se stal zaměstnancem železničních drah. Maminka Eleonora byla v domácnosti. Část druhé světové války prožila  jako nuceně pracovně nasazená v Žatci. Když se vrátila do Vroutku, stala se svědkyní řádění Revolučních gard, které mučily a zabíjely tamní Němce.

„Násilníci z Revoluční gardy chtěli místnímu ševci znásilnit dceru. Ten jednoho gardistu pobodal a musel si pak s celou svou rodinou vykopat jámy, všechny je postříleli a zakopali je tam, kde je dnes dětské hřiště,“ vybavuje si Václav Tvrdý vyprávění své matky.

Otec dezertoval z wehrmachtu

Ta mu vyprávěla také o tom, jak se chovali někteří sovětští vojáci, kteří Československo osvobozovali. „Posádka byla nad Vroutkem v lesích. Jeden z vojáků se ve vsi opil, a když šel zpět, tak po něm chtěli heslo. Nevzpomněl si, a tak ho zastřelili. Má pomník na hřbitově s rudou hvězdou a je tam napsáno: ‚Padl, abychom my mohli žít‘,“ líčí Václav Tvrdý.

Sám vzpomíná na to, že bezpráví se původním obyvatelům vesnice dělo ve Vroutku i v období padesátých let: „Estébáci odvlekli statkáře Knora, protože odmítal vstoupit do JZD. Chtěl jen soukromničit dál. Tak přijeli, odvlekli ho a už ho nikdy nikdo neviděl.“

Otec Václav Tvrdý starší během války sloužil ve wehrmachtu a byl nasazen v Africe. Tam dostal malárii a přesunul se do Francie, kde z německé armády dezertoval a utekl do USA. Po válce se vrátil do Československa a dostal na výběr: buď narukovat do československé armády, nebo jít vězení. Vybral si vojenskou službu. Zemřel, když bylo Václavovi Tvrdému dvaadvacet let, ve svých jedenapadesáti letech.

Otcův bratr také sloužil v německé armádě, bojoval u Stalingradu a padl do ruského zajetí. Šest let strávil jako vězeň v gulagu. Na válku vzpomínal, když dostal Václav Tvrdý v šedesátých letech povolení svého strýce navštívit, a to když v televizi dávali film o Stalingradu, o kterém prohlásil, že je vylhaný a neukazuje skutečnou hrůzu tehdejší doby. „Prý tam byl kanibalismus, a když někdo umřel na ulici a zmrznul, ženy ho braly, aby nakrmily své děti,“ říká Václav Tvrdý. Strýc ho přemlouval, aby v Německu zůstal a vystudoval, ale pamětník nechtěl nechat v Československu svou rodinu, maminku a sourozence.

Okupační vojska osvětlila Krušné hory

Václav Tvrdý chodil do základní školy ve Vroutku. Vzpomíná, že dosídlení pováleční obyvatelé tvořili pestrou národnostní směsici – jeho spolužáci pocházeli třeba z Bulharska, někteří byli zase volyňští Češi. Sám měl v rodném listě a později v občanském průkazu zapsáno, že je národností Němec, přestože jeho bratr i sestra byli zapsáni jako Češi, důvod ovšem nezná.

Po základní škole nastoupil do učení v Lounech. Prázdniny v roce 1968 trávil u rodičů ve Vroutku a zažil zde okupaci vojsky Varšavské smlouvy. „Vojáci sjížděli seshora od hranic přes Doupov a Nepomyšl na Prahu. Krušné hory byly tak osvícené, jak tudy jezdily kolony z Německa, že to bylo vidět až od nás,“ vzpomíná pamětník. Tehdy byl ale ještě příliš mladý na to, aby se nějak zapojoval do protestů proti okupaci. Vybavuje si jen, že si s kamarády dělali ze sovětských vojáků na vroutecké křižovatce legraci. Regulovčíci na ně ale namířili samopaly, odjistili závěry a kluci se rychle rozprchli.

Vzpomíná také, že v blízké vesnici okupanti málem způsobili tragédii: „V Nepomyšli vjeli tankem do domu, který byl v zatáčce, a probourali se stěnou na místě, kde měla tamní rodina umístěnou postýlku pro dítě. To tam ale naštěstí v tu chvíli neleželo.“

Opilí sovětští vojáci ho srazili z motorky

I později měl s vojáky okupační moci nemilou zkušenost. Po vyučení nastoupil jako zedník u Vojenských staveb. Tehdy se mu stala nehoda. Jel na motorce domů do Vroutku z Valče, kde měl přítelkyni, svoji budoucí manželku. Opilí sovětští vojáci se pokoušeli otočit na silnici s nákladním vozem a motocyklistu přehlédli.

Následkem pádu se mu přetrhly vazy v koleni. Lékaři mu koleno špatně ošetřili, vazy mu nesešili, ale jen mu dali nohu na devět týdnů do sádry bez následné rehabilitace s tím, že to „sám rozhýbe“. Přestože stále nemohl dobře chodit, dostal povolávací rozkaz na vojnu a byl odveden. Narukoval do Strašic u Rokycan. Tam ovšem zjistili, že není schopen služby, odvezli ho tedy do plzeňské vojenské nemocnice, kde lékaři konstatovali, že koleno bylo špatně ošetřeno a je nutná operace. Ještě dlouho se mu noha uzdravovala.

Rozhodl se tedy, že požádá o odškodnění. „Mluvil jsem o tom i se zmocněncem vlády pro dočasný pobyt vojsk v Československu. Pak přišli důstojníci z vojenské posádky, abych tu žádost stáhnul. Prý pokud ji nestáhnu, tak toho vojáka, co řídil, pošlou na Sibiř. Řekl jsem jim: ‚Proč mi to říkáte? Tak neměl jezdit opilý!‘“ vypráví Václav Tvrdý. Pak už ho ohledně této nehody nikdo nekontaktoval a k odškodnění nedošlo.

Syn hraběte seděl ve Valči a plakal

Václav Tvrdý až do revoluce v roce 1989 pracoval jako zedník, přivydělával si také jako kombajnér na státním statku. Tam dostal nabídku, aby vstoupil do komunistické strany. „Předseda hospodářství mě hecoval do partaje. Řekl jsem mu: ‚Podívejte se, já se na to necítím. Kdybyste to dělal dobře, tak už by ve straně byli všichni,‘“ vzpomíná a spojuje tuto událost s tím, že se pak zřejmě stal v očích komunistů nedůvěryhodným. „Když jsem dělal myslivost, musel jsem třikrát žádat o flintu, než mi ji vůbec dali,“ směje se pamětník.

V roce 1975 se mu narodila dcera Monika. Jeho manželka Marcela, tchán i tchyně pracovali ve Valči na zámku v tamním dětském domově. Když zámek v roce 1976 vyhořel, nechala ho tehdejší státní správa chátrat, shořelou střechu ani nezakryla a do zámku pršelo. V té době se stali  Václav Tvrdý s rodinou svědky smutné scény.

Valeč tehdy navštívil syn posledního soukromého majitele zámku, hraběte Jana Larisch-Mönnicha. Ten odešel v roce 1945 s rodinou před blížící se frontou do Palfau v Rakousku. Přestože nacisté uvalili na majetek Larischů během války nucenou správu, byl po osvobození veškerý majetek Larisch-Mönnichů zkonfiskován a znárodněn. „Viděli jsme jejich syna, když se tu byl podívat. Seděl tady u kašny a brečel, když viděl, jak to vypadá,“ říká Václav Tvrdý.

Vyhoření a zpustnutí zámku se projevily i na životě obce. Mnoho místních lidí mělo v dětském domově práci a obec potom ekonomicky i společensky upadala. V osmdesátých letech, před sametovou revolucí, řada občanů obce pracovala zejména na lesní správě a v objektu civilní obrany, jinak museli místní za prací dojíždět.

Pamětník pracoval před revolucí na statku v Lubenci, se zednickou partou stavěli zemědělské stavby i obytné domy. V místě získal s rodinou i bydlení v družstevním bytě, který si později po revoluci koupil do osobního vlastnictví.

Po revoluci šel pracovat k soukromému podnikateli, který ale zkrachoval a peníze za práci dluží Václavovi Tvrdému dodnes. Nastoupil tedy do sklárny v sousedních Kryrech, kde si udělal vazačské a jeřábnické zkoušky, a následujících osmnáct let pracoval jako jeřábník. Poté odešel do důchodu. V roce 2024 stále žil v Lubenci.