Jiřina Tvrdíková

„Nejdřív šla pěchota, automatčíci a dělostřelci, minometčíci byli jinde, ti čekali na německé letadlo. Já jsem pracovala v terénu, sbírala jsem raněné. Někde byl chudák zakopaný a raněný, křičel. A chodit jste nesměl, protože Němci vás pozorovali a stříleli minomety, že bylo v noci světla jako ve dne. Vždycky v noci byl útok. Já jsme nevěděla, co je to válka. My jsme si i polštářky vezli. Důstojník se nás ptal: ‚Na co vám budou polštářky?‘ – ‚Abychom měli na čem spát.‘ – ‚Ty myslíš, že tam budete spát?‘ Tři neděle jsme nespali. Na Slovensku nás ani někteří Slováci nechtěli vzít do bytu, abychom se vyspali alespoň pět hodin. Hned jsme šli za pěchotou, protože ranění byli pořád. Naši postupovali, a jak byli ranění, tak jsme je hned sbírali. Byla hlídka – já, dvě holky a dva kluci. Ti byli na jiné straně, my jsme měly svůj úsek. To bylo šílené. To Němci bombardovali, nestačily minomety. Na Vánoce se minomety nebojovalo, byl klid. Řekli, že jsou křesťané, budou držet Vánoce a střílet se nebude. Najednou začali hrát rozhlasem nějakou americkou píseň. Povídá Svoboda: ‚A jéje, to bude zle.‘ A oni na nás začali střílet.“

„Já jsem byla těžce zraněná u Liptovského Mikuláše, dostala jsem kulku do páteře. Díkybohu, že jsem ji nedostala do míchy, dostala jsem vedle. Jak jsem byla shrbená a převazovala jsem, tak jsem to dostala do zad. Měla jsem třetí oko a ještě mi Němec ujel. Já jsem ho pak zastřelila. Zastřelila jsem ho, šla jsem se podívat a ještě jsem do něj kopla. Němec stačil, byl raněný, asi ze strachu vystřelit z pistole. Já jsem byla zahrabaná (byla zahrabaná hlínou po výbuchu od minometu – pozn. autor) a zjistili mi, že mám hlínu u bubínku. Jak mě to zahrabalo, tak tam na mě napadala zem. Jak spadne bomba, tak se hlína rozpráší. Byla taková měkoučká. Já jsem byla hluchá jako bota, vůbec jsem nic neslyšela. Ani jsem nemluvila, ani jsem nevěděla, jak se jmenuji, ani kde jsem. Vyhrabali mě až odpoledne. Dopoledne se mi to stalo. Představte si, že jsem to přežila. Našel mi… Jde zdravotní četa, sestry zdravotní, pak jdou lapiduchové, kteří ještě sbírají ty, co my necháme, protože my nestačíme to vytahovat a převazovat. Tak někteří jsou zahrabaní v zemi a potom je vytáhnou, to sbírají kluci. Já jsem vytáhla jednoho, ale pro mě byl těžký. Dočkal někde velel, najednou mě hledali, a já nikde. Říkali si, že mě vzali Němci a odvedli mě. Nebyla jsem, nebyla. A oni mě našli andělé, ti sběratelé, co ještě vyhrabou spoustu raněných.“

„Jmenuji se Jiřina Tvrdíková. Hodnost mám majora, sloužila jsem tři roky ve Svobodově armádě. Jsem z Podkarpatské Rusi ze smíšeného manželství, můj táta byl Čech z Vinohrad a dělal policajta na Podkarpatské Rusi. V roce 1923 jsem se narodila a on si vzal maminku z Podkarpatské Rusi. To nebyla Ukrajina, to už po první světové válce bylo Československo. Žili jsme u Tjačeva, to bylo u Chustu. Řeka Tisa dělala hranice s Rumunskem. Dětství jsem měla do patnácti let pěkné, chodila jsem do zdravotní školy a bylo mi dobře, protože táta byl policajt, maminka hospodařila a měli jsme čtyři krávy, takže jsem se měla dobře. Chodila jsem do zdravotní školy do Užhorodu. Chtěla jsem být doktorkou. Už jako malá pětiletá holka jsem píchala dětem injekce trnem. Živila jsem je, dávala jsem jim chleba. Ukradla jsem mámě chleba, ten byl jako kolo od vozu, a dala jsem ho dětem. Musela jsem je nakrmit, když jsem je léčila. Někomu se to podebíralo, ale já jsem kůži z toho trnu oškrábala a opálila jsem to na svíčce. Tak jsem to píchla dětem do nohy. Bylo jich asi dvanáct. Děti chodily pořád, protože jsem jim dala najíst.“

„Němci byli v křoví a my se zakopali na polní cestě. Tak jsme se tam zakopali a hlavy nám koukaly. Dočkal křičí: ‚Zůstaňte ležet, kde jste. Nehýbejte se, ležte!‘ Teď tak sto tanků šlo na nás. Jak jsem to viděla, tak jsem měla strach. To se jenom černalo. Pěchota nebyla, jenom tanky. My jsem zůstali ležet na cestě, pustili jsme je do našeho týlu. Když jsme pustili poslední tank, tak jsem hodila zápalnou láhev. Dva tanky byly v tu ránu pryč a Němci křičeli. Já jsem si povídala: ‚Jen dobře vám tak.‘ Všech sto tanků jsme zvládli. My jsme je měli v našem týlu a i naši vojáci v týlu bojovali. Tak jsme nechali raněných, stříleli jsme Němce a mlátili jsme je. Když Němec žil a řekl mi ‚Schweinerei tschechisch‘, neumím německy, tak jsem ho nakopla. Ne, že bych ho nepřevázala (zranění – pozn. autor), já jsem ho převázala. On se ale nechtěl nechat, on byl hrdý.“ „Ošetřovali jste i německé raněné?“ „Ošetřovali jsme, potřebovali jsme jazyka. Potřebovali jsme zprávu, kde mají ohniska, zákopy, jaká mají vojska … jako na frontě.“