Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Tvaroh (* 1964)

• narozen 13. února 1964

• vnuk Jana Tvaroha, který vlastnil keramickou dílnu v Nové Vsi

• kolem roku 1950 Janu Tvarohovi komunisté živnost zavřeli a musel nastoupit do zaměstnání

• v 60. letech se částečně podařilo keramickou dílnu obnovit, veškerá výroba probíhala pod přísným dohledem ONV

• s problémy souvisejícími s třídním původem se rodina Tvarohových potýkala až do roku 1989

• v roce 1979 měl problémy s přijetím na keramické učiliště v Hrdějovicích

• nikdy nevstoupil do KSČ

• od roku 1991 úspěšně pokračuje v rodinné tradici

Petr Tvaroh už od útlého věku rád trávil čas s dědou Janem Tvarohem v jeho keramické dílně. Líbila se mu jeho práce, ale tušil, že to, co děda sám na počátku 70. let vyrábí, je jen vzdálený odlesk doby minulé. Z vyprávění věděl, že děda do počátku 50. let vlastnil a provozoval známou keramickou dílnu s několika zaměstnanci. Jeho keramika byla oblíbená, lidé si pro ni jezdili ze širokého okolí. Těsně po válce v roce 1946 na velké výstavě v Praze získal mnoho zakázek. O jejich zboží měli tehdy zájem v celé Evropě, objednávky přišly dokonce i z Afriky. V únoru 1948 se ale v Československu dostali k moci komunisté a plány na rozšíření dílny spolu s možností vývozu zboží do zahraničí vzaly za své.

Dílnu si děda koupil za věno své nastávající

Tradice keramické dílny rodiny Tvarohových začíná v roce 1926, kdy Jan Tvaroh (1911-1995), dědeček Petra Tvaroha, nastoupil do učení ke známému hrnčíři Karlu Čadovi v Nové Vsi u Českých Budějovic. Obyčejně se tehdy do učení chodívalo ve 14 letech, ale on jako syn chudé válečné vdovy a švadleny musel do 15 let sloužit u sedláka.

Po vyučení se oženil s Ludmilou Erhartovou (1915-2005) z nedaleké Doubravice. „Byla ze selkýho, tam měli velký statek a za věno si pořídili, odkoupili dílnu od Čady,“ vypráví pamětník o babičce a dodává, že dílnu vlastnili od roku 1942.[1] K dílně patřil i byt v prvním poschodí, který obývali a který Petr Tvaroh dodnes užívá se svou rodinou. Mladí manželé firmu pojmenovali – Jan Tvaroh – Hrnčířství Nová Ves č. 47. Do práce v hrnčířské dílně se zapojila i sama Ludmila Tvarohová, která od dětství ráda malovala, zejména se věnovala akvarelu. Dělali běžnou užitkovou keramiku i reprezentativní díla, která prodávali do ciziny.

Za války výroba prý nijak nepolevila, lidé jejich zboží stále potřebovali. „Měli náklaďák a rozváželi to. Jezdili po pohraničí a směňovali to buď za peníze nebo za potraviny,“ vypráví pamětník. Navzdory politické situaci a válečnému stavu se tehdy dokonce podařilo přes pražskou firmu domluvit obchod do Anglie. „Vyráběly se tu vázy. Většinou to byly větší vázy. A šlo to do Anglie za války, což je divný, že to tam mohlo jít.“

Po válce děda podepsal kontrakty do Afriky

Výroba se v prvních letech po válce stále navyšovala, lidé nakupovali a zakázky se jen hrnuly. Jan Tvaroh měl s dobře fungující firmou, která v této době nastálo zaměstnávala kolem 10 lidí, mnoho plánů. Přilehlou stodolu chtěl přestavět na větší, modernější dílnu.

Proměnil se také sortiment zboží. „Po válce začali dělat něco trochu jiného, než se dělalo za války do Anglie. Jiný druh zboží. Začali dělat to malování, to rytí. To se za války nedělalo,“ popisuje pamětník. Zdobení keramiky ručním rytím a škrábáním rydlem do glazury bez šablony se věnovala zejména babička Ludmila Tvarohová. Postupem času se právě tento typ dekoru stal specifickým pro keramiku z dílny Tvarohových. „V roce 46 byla v Praze výstava nějaká velká zemská pro řemeslníky,[2] kde podepsal kontrakty do Afriky,“ vypráví dál Petr Tvaroh, „jenže přišel 48. rok a dílnu mu zavřeli.“

Místo rozvážení objednávek zákazníkům vozil fůry písku pro komunální služby

Po roce 1949 vlivem oficiální politiky KSČ zastavily mnohé hrnčírny v jižních Čechách svou činnost. Pokud chtěli výrobci keramiky pokračovat ve své práci, museli vstoupit do nově vzniklého výrobního družstva Jihotvar. Vstupem do družstva však přišli o svou živnost a stali se z nich řadoví zaměstnanci. Jan Tvaroh do Jihotvaru vstoupit nechtěl a nevstoupil. „Oni mu ji [dílnu] zavřeli. Zavřeli mu ji. Nesměl dál vyrábět, nesměl prodávat,“ shrnuje situaci kolem roku 1950 pamětník.

Od té doby musel Jan Tvaroh místo výroby keramiky pomáhat s budováním socialistického Československa. S vlastním nákladním autem chvíli jezdil pro komunální služby. Vnukovi vyprávěl, že tehdy vozil písek a denně ručně složil i dvě fůry.  „V devětačtyřicátým ho někde u hlavní pošty zastavili policajti, auto mu sebrali a šel domů pěšky,“ pokračuje. Poté komunisté Janu Tvarohovi nařídili, že musí nastoupit do práce. „Jenže práci sehnat nemohl, protože byl živnostník. Nikdo ho zaměstnat moc nechtěl,“ vzpomíná Petr Tvaroh. Jen díky známým z Nové Vsi se mu podařilo najít zaměstnání na dráze v Českých Velenicích, kde sbíječkou čistil parní lokomotivy od vodního kamene.

Komunisté měli zájem i o samotné vybavení keramické dílny Jana Tvaroha. Zařízení mělo putovat do nově založeného Jihotvaru a sloužit všem. Petr Tvaroh říká: „Nesebrali mu to, ale snahu měli, aby mu sebrali stroje na zpracování hlíny. Ale tady místní právník nějaký pan Linhart mu poradil, jak se má bránit, a dokázali to uchránit.“

Podle vyprávění dědeček o tom, co tehdy prožíval, se svou rodinou nemluvil. Ale i přesto bylo všem jasné, že byl zklamaný. Měl plány, chtěl rozšířit firmu, dařilo se mu a to vše skončilo rokem 1948 a nástupem KSČ k moci. „O politice jsme mluvili. Samozřejmě k tomu zřízení neměl kladný vztah. To můžu říct na rovinu a asi nikdo z nás,“ říká a pokračuje, „i na mě to potom, když jsem si vybíral zaměstnání, dolehlo.“

Otec neměl šanci

V období uvolnění 60. let se Janu Tvarohovi podařilo výrobu v keramické dílně částečně obnovit. „Pod národním výborem (ONV) mu při práci dovolili nějakou výrobu. Ale dělal to pro nějaký velkoobchod, kam to dodával, který to od něj odebíral. Ani soukromě moc prodávat nesměl v té době.“ Petr Tvaroh zmiňuje, že soukromě mohl prodávat až v pozdních 70. letech. Veškerá výroba probíhala pod přísnou kontrolou ONV: „Určovali, kolik toho smí vyrobit a nesmí.“ Nemohl mít žádné zaměstnance, všechno zboží vyráběli s Ludmilou Tvarohovou sami. Nutno dodat, že v šedých normalizačních letech, v době, kdy na trhu nebylo nic moc k dostání, jejich keramika budila nebývalý zájem. „Jezdili lidi a psali pořadník na keramiku. Čekali dva, tři roky, než na ně došla řada.“ 

V otcových šlépějích chtěl pokračovat syn Jan Tvaroh ml. Komunistický režim to však nedovolil. „Táta dělal přijímačky do Bechyňky, na bechyňskou školu keramickou, kam by ho přijali bez problémů, jenomže byl syn živnostníka, tak se musel jít vyučit,“ líčí osud otce a dodává, že mu dokonce určili i výuční obor. Musel do stavebnictví – vyučit se obkladačem. „Výuční doba byla jeden rok a po roce už musel jezdit po stavbách.“ Podle Petra Tvaroha otec neměl šanci. „Tátu to mrzelo. Vztah k tomu měl. Moc chtěl, abych to dělal já, proto mě to tady zůstalo.“

Ještě v roce 1979 ho pro třídní původ nechtěli přijmout na keramické učiliště

Petr Tvaroh se do keramické dílny narodil. S rodiči a bratry Janem a Pavlem bydleli u prarodičů nad dílnou v Nové Vsi. Vypráví, že už od mala za dědou do dílny často chodil a trávil tam mnoho času. Zpočátku dědu při tvorbě jen pozoroval, později, když povyrostl, začal v dílně pomáhat. „Když se skládalo do té velké pece, tak jsem mu to nosil, podával,“ vzpomíná.

Když pamětník v roce 1979 končil základní školu Nová v Českých Budějovicích, věděl, že chce stejně jako jeho děda dělat řemeslo – keramiku. Hlásil se tehdy na keramické učiliště v nedalekých Hrdějovicích. „Tam byly jenom nějaké talentové přijímačky. Nějaké modelování a kreslení, což nebyl problém. Ale problém byl vedoucí, nějaký pan Líkař [vedoucí výrobního družstva], který mě tam prostě nechtěl za žádnou cenu, protože ještě furt měl v sobě to, že to dělal děda a že byl soukromník a že ho nezlikvidovali,“ popisuje, jak rodinu Tvarohových ještě 30 let po zákazu živnosti pronásledoval jejich třídní původ. Nutno zmínit, že se Petr Tvaroh tehdy nehlásil na nějakou prestižní střední nebo vysokou školu. Nechtěli ho přijmout ani na učiliště, které by nějak souviselo s dědovou živností, s jeho firmou. Přestože talentové zkoušky tehdy udělal, nevzali ho.

Zpočátku se ho učitelé na škole báli

„Jenže sem v té době jezdili taky pro zboží z Prahy, z vlády. Děda měl nějaké kontakty a nějaký pan Horák, inženýr pan Horák, který dělal na ministerstvu vnitra nějakého náměstka, tak to dokázal prosadit. Řešilo se to až na úrovni české vlády,“ líčí, jakým způsobem se na keramické učiliště nakonec dostal, a dodává, že do školy tehdy nastoupil až 14. září.

Ze začátku měl prý pocit, jako by se ho učitelé na učilišti báli. Nevěděli, jak obešel nesouhlas soudruha Líkaře a na školu se dostal. V době, kdy nikdo nevěřil nikomu, si učitelé nebyli jistí, jaké má jeho rodina styky a záměry na škole. Ale z jeho přístupu všichni rychle zjistili, že se zajímá pouze o řemeslo, ne o politiku. Učiliště tehdy zastřešovala Střední odborná škola uměleckořemeslná v Praze. Část výuky strávil v Hrdějovicích na praxi a část v Praze, kde se učili teorii. Studium si o rok protáhl a v roce 1984 zakončil maturitou.

Na vojně maloval hesla

Po maturitě v 21 letech nastoupil na vojnu v Suchdole nad Lužicí k pohraniční stráži (PS). Původně měl pracovat v zásobování. „Ale protože zjistili, že mám takové nějaké výtvarné sklony, tak jsem už za 14 dní maloval hesla,“ vypráví. Dodnes si některá stále vybavuje: „Kdyby nám nesvítila šťastná hvězda socialismu, nestálo by za to žít.“ Kromě malování hesel dělal praporního promítače, fotografa a knihovníka. Dokud nepřišla nabídka – doporučení ke vstupu do KSČ, zdálo se, že vojnu přečká v poklidu.

Po roce vojenské služby si ho zavolali na výbor KSČ. „Sedělo jich tam asi osm těch lampasáků. Každý začal, že musím vstoupit. Byl jsem jak na grilu. Ale věděl jsem, že nechci, že s nimi nechci mít nic společného,“ vzpomíná a pokračuje, „a ten ročník, co jsme byli ti specialisti, co jsme zajišťovali chod výcvikového praporu, tak nás to odmítlo asi ze dvanácti jedenáct. Oni z toho byli úplně v šoku. Nevěděli, co se děje, protože to tam ještě nezažili.“

Vstup do KSČ kategoricky odmítl, ale musel se angažovat jinak. Zapsali ho do leninského kroužku a dělal pokladníka SSM na vojně. Zmiňuje, že už nedostával vycházky, kdy o ně požádal. Celkově se atmosféra na vojně a přístup nadřízených zhoršil, brali ho jako nespolehlivého a neprověřeného. „Když jsem potom podepisoval hodnocení do civilu. Tak to bylo. Tam bylo napsáno: ,Alkohol užívá ve velké míře a není schopen pracovat samostatně, musí pracovat pod dozorem‘,“ říká dnes s úsměvem Petr Tvaroh, který od roku 1991 do dnešních dní úspěšně podniká – a tedy „samostatně pracuje“. 

Od roku 1991 úspěšně pokračuje v tradici dědovy keramické dílny

Po vojně nastoupil do výrobního družstva Jihotvar, kde se zdokonalil v řemesle. V Jihotvaru ale pracoval jen krátce, přišel listopad 1989 a Petr Tvaroh začal podnikat. „Tam nás odešlo spousta, protože to družstvo, ten Jihotvar se de facto rozpadl. Ten, kdo trochu něco uměl, šel dělat domů,“ popisuje, jak výrobní družstvo drželo pohromadě pouze socialistické plánované hospodářství.

Pád komunistického režimu a listopadové události roku 1989 hodnotí Petr Tvaroh pozitivně. „Získal jsem svobodu, protože dělat se musí, to rozhodně. Za mě to nikdo neudělá. Když nevyrobím, nemám co prodat a nemám z čeho žít. Ale můžu si to udělat v sobotu, kdy chci a jak chci.“ 

Petr Tvaroh po roce 1989 obnovil dědovu dílnu pod názvem Petr Tvaroh – Hrnčířství - Keramika. Jan Tvaroh st. byl rád, že se dílna zase naplno rozběhla a že vnuk pokračuje v rodinné tradici. Samozřejmě ho i varoval před nástrahami soukromého podnikání, říkával: „Nemysli si, jednou jsi nahoře, jednou jsi dole. Není to jednoduché.“ Ale do samotné tvorby již nezasahoval, v polovině 90. let zemřel. Velkou oporou mu v počátcích byla babička Ludmila Tvarohová, která i přes svůj vysoký věk stále malovala a ryla ornamenty. Petr Tvaroh se dodnes úspěšně živí výrobou keramiky. Jeho dva synové v rodinné tradici sice nepokračují, ale Petr Tvaroh s úsměvem říká, že se uvidí, možná jeho živnost přejde na další generaci stejně, jako tomu bylo v jeho případě.

 

[1] Kupní smlouva z roku 1942 je dostupná v sekci dodatečné materiály.

[2] Podle popisu se pravděpodobně jednalo o Pražský vzorkový veletrh pořádaný od roku 1920 do roku 1941, poté od roku 1946 do roku 1951 v Praze ve Veletržním paláci. Veletrhy přitahovaly obchodníky z celého světa a propagovaly československé výrobky.