Eva Turner

„Byl to šok. Já jsem v tom roce 1968, když jsem tady byla, dělala jednou v čokoládovně, jednou v nějaké kafírně, jednou někde jinde. Pak tři měsíce jsem strávila na tom stopu. Pak jsem odjela do Oxfordu, tam jsem pracovala na koleji, kde jsem rozdávala studentům jídla a celkem jsem neměla páru, co budu dělat a bylo mi to jedno. Ale v tom roce 1978 už mi to jedno nebylo, protože najednou mi bylo třicet a potřebovala jsem si ten život nějakým způsobem uspořádat. Byla jsem nešťastně ještě ne rozvedená, ale rozloučená od muže, se kterým jsem doufala, že zůstanu. Bylo to takové hodně dramatické. Já jsem se musela najít a já jsem se hlavně musela poprvé v životě začít úplně a totálně starat sama o sebe.“

„V roce 1939 odjeli, respektive ty rodiny poslaly své děti do takové organizace, která pořádala transporty do Palestiny s falešným vízem do Šanghaje. Bylo to velmi dramatické, jeli po Dunaji. Nejdřív jeli do Bratislavy, tam to zavřeli, tak jeli po Dunaji do Suliny, což je přístav v Rumunsku u Černého moře a tam je naložili na nákladní uhelnou loď pod tureckou vlajkou, kde nebylo vůbec nic, železná bárka a vrstvy uhelného prachu, kterou si museli nějak zadaptovat. Odjeli a následně se dostali do Haify, kde je Britové zavřeli, moji matku do Atlitu, což byl uprchlický tábor, a mého otce do jiného tábora.“