Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Turková, roz. Kratochvílová (* 1924  †︎ 2023)

• narozena 13. června 1924 jako Marie Antonie Kratochvílová

• matka provozovala malý krámek v Dlouhé ulici v Příbrami

• vystudovala obchodní akademii v Příbrami a poté školu pro ženská povolání v Berouně

• za války nuceně nasazena v sanatoriu na Pleši u Dobříše

• vzpomínky na osvobozování Příbrami

• po válce pracovala v Praze v lékárně U Bílé růže v Jilské ulici

• po roce 1948 komunisté rodině znárodnili obchod

• pracovala ve Spofě v Praze na Žižkově

• pracovala v účtárně na Uranových dolech v Příbrami na šachtě č. 15

• vzpomíná na srpen 1968

• v listopadu 1989 zažila sametovou revoluci v Příbrami

• má tři dcery a žije v Domově seniorů na Březových Horách

• zemřela v roce 2023

Marie Turková, rozená Kratochvílová, přišla na svět v Příbrami v pátek 13. června 1924. Tatínek Jaroslav Kratochvíl jí z pověrčivosti nechal do rodného listu zapsat datum 12. června, ale pojmenoval ji Marie Antonie na památku toho, že v den, kdy skutečně přišla na svět, měl svátek Antonín. Pocházel z Březových Hor, do školy chodil s malířem Karlem Hojdenem a pracoval v Příbrami v Pražské ulici jako berní úředník.

Maminka Marie, rozená Smrčková, vedla malý krámek se smíšeným zbožím v Dlouhé ulici, který zdědila po svých rodičích a nad nímž rodina bydlela. Mariino dětství je s krámkem nerozlučně spjato. „Maminka měla otevřeno neustále. Když někdo něco potřeboval, zabouchal dole na dveře a maminka ho šla obsloužit. Já jsem si v obchodě hrála, pomáhala jsem lidem s nákupy, držela jim dveře. Nejvíc na odbyt šla káva a petrolej. Také si vzpomínám, že pro chudé lidi existoval systém takzvaných žebračenek. Jednou týdně dostali poukaz asi na pět korun, s tím přišli do krámku, maminka si na zadní stranu napsala, co si vzali, a pak poukázky odnášela na radnici, kde jí za to vyplatili peníze.“

 

Před Německem ji zachránila angína

Otec zemřel, když byla Marie ještě malá a jeho roli v rodině převzal o deset let starší bratr Adolf, který pracoval jako učitel na Březových Horách. V září 1938 narukoval do armády, ale záhy po Mnichovské dohodě se vrátil domů. Marie nastoupila v roce 1939 na dvouletou veřejnou obchodní školu v Příbrami, která sídlila ve druhém patře radnice, protože si maminka přála, aby po ní jednou mohla krámek převzít. V roce 1941 začala vlakem denně dojíždět do Berouna do družstevní školy, ta ji ale nebavila. Poprosila tedy maminku, zda by mohla přejít na školu pro ženská povolání, která sídlila tamtéž. Maminka s tím souhlasila.

Jednoho teplého jarního odpoledne koncem května čekala Marie a její spolužáci tak jako každý den v Berouně na vlak zpět do Příbrami. Žádný ale nepřijel. „Když už se začalo stmívat, výpravčí se nad námi slitoval, zapřáhl za lokomotivu jeden nákladní vagón a poslal ho s námi do Příbrami. Vagón byl otevřený, fičelo tam, nebylo kam si sednout. A protože to nebyl oficiální spoj, nesměl na nádražích stavět, jen trochu přibrzdit. Tak jsme vyskakovali za jízdy. Až další den jsem se dozvěděla o atentátu na Heydricha, kvůli kterému nesměly z Prahy odjíždět žádné vlaky.“

Následná heydrichiáda a s ní spojené represe zasáhly i do osobního života tehdy čerstvě osmnáctileté Marie. Na nádraží v Příbrami na ni vždy čekal Miloš Votruba, její první láska, aby ji mohl doprovodit domů. Jednou se smluvili, že půjdou v pátek večer do kina a že ji Miloš vyzvedne doma. „Čekala jsem, čekala, ale nepřišel. Tehdy nebylo, jak si dát vědět, tak jsem myslela, že mu do toho asi něco vlezlo a že nemůže. V sobotu jsem si pročítala noviny, kde se každý den zveřejňoval seznam těch, které nacisté popravili. Ke svému zděšení jsem tam našla i Miloše s poznámkou, že byl v pátek popraven. Popravili i jeho otce, který dělal v Příbrami na poště vedoucího. Nikdy jsem nezjistila proč.“

Nedlouho poté se ve vlaku seznámila s jistým Jaromírem Turkem, který si k ní přisedl. Byl nuceně nasazen na práci do Německa a jel se akorát hlásit do Prahy. Téměř dva a půl roku si potom psali, než se mohli opět setkat.

Marii si zanedlouho ve škole zavolali do ředitelny s tím, že druhý den už do školy chodit nemá, že ročník 1924 je darován Říši na práci. Oplakala to a do týdne měla předvolání, aby nastoupila do transportu do Drážďan. Na shromaždiště se dostavila s angínou a doktor ji poslal domů s tím, že pojede nějakým dalším transportem. K tomu už nedošlo, místo toho dostala rozkaz hlásit se v sanatoriu na Pleši u Dobříše, které spravovala liga proti tuberkulóze a kde nakonec zůstala až do konce války. Dělala u rentgenu, zapisovala nálezy, roztírala hleny do Petriho misek a získala základní zdravotnickou průpravu.

Když ji jednu květnovou sobotu maminka vzbudila s tím, že je konec války, rozběhla se na příbramské náměstí, kde se hlásila jako zdravotnice. „V budově naproti radnici jsem dostala přes rameno brašnu s obvazy a jódem. Poslali mě k Horymírovým kasárnám ošetřovat raněné. Když jsem vyšla ven, jeli akorát přes náměstí vlasovci. Jednoho kluka zastřelili u kašny, na jejím místě dnes stojí úřad práce. Hned jsem tam chtěla běžet, ale mávali na mě, že nemusím, že je na místě mrtev.“

Až ke konci války se dozvěděla, že bratr se celou dobu angažuje v odboji v rámci partyzánské skupiny Smrt fašismu pod vedením kapitána Olesinského. Došlo jí, že bratrovi kamarádi, kteří chodili po večerech k nim domů, budou zřejmě také odbojáři. Adolf Kratochvíl se po boku partyzánů zúčastnil posledních bojů na Slivici u Milína. Po válce musel jakožto svobodný muž odejít povinně do pohraničí, kde Češi obsazovali místa uprázdněná po odsunutých Němcích. Získal místo ředitele školy v Litvínově.

 

Přišli o obchod a nakonec i o dům

Po válce Marie začala chodit s Jaromírem Turkem, se kterým si psali po celou dobu jeho nuceného nasazení. Po dvou letech se vzali a narodily se jim tři dcery. Její muž po válce nastoupil do Prahy na magistrát jako úředník, bydlel v budově sdružení YMCA (Young Men‘s Christian Association) Na Příkopech a domů jezdil jen na víkend. Po nějaké době sehnal úřednické místo v Praze i Marii a společně tam bydleli v garsonce. Marie později přešla do lékárny U Bílé růže v Jilské ulici. Majitel tam měl i malou továrnu, kde vyráběl například zubní pastu Thymolin, různé masti nebo pudry. Marie měla na starost séra, vyřizovala objednávky pro nemocnice i malé vesnické doktory. V roce 1948 komunisté továrnu i lékárnu znárodnili a vše se přesunulo pod Spofu, která sídlila na Žižkově. Po narození první dcery už se tam Marie do práce nevrátila.

Po nějaké době znárodnili mamince i obchod v Dlouhé ulici, a jelikož v domě bydlela sama, což komunisté považovali za příliš velký přepych, nastěhovali jí tam dva brigádníky z Uranových dolů. „Maminka se jich bála a vždycky, když za námi přijela do Prahy, tak nás prosila, zda bychom se nevrátili do Příbrami, že tam s nimi nechce být sama. Manžel byl sirotek, už když jsme se poznali. Po narození třetí dcery jsme se do Příbrami skutečně vrátili. Muž sehnal místo na Uranových dolech jako plánovač na dopravním hospodářství, já jsem pracovala jako finanční účetní na šachtě 15.“

Když v srpnu 1968 vtrhla do republiky vojska Varšavské smlouvy, vypukla na Uranových dolech v Příbrami generální stávka horníků. Dostavil se i všeobecný strach z války a Marie pak několik dní nešla do práce a byla raději doma s mladšími dcerami. V rámci asanace starého centra Příbrami jim komunisté zbourali domek v Dlouhé ulici, maminčin bývalý obchod, který si s manželem nedlouho předtím opravili.

Pád totality v listopadu 1989 Marie Turková uvítala i přesto, že se o politiku nikdy nezajímala. Pamatuje si shromáždění, která se konala na náměstí ve staré Příbrami, a jak si šla občas poslechnout řečníky, kteří tam vystupovali. Až do důchodu pracovala v účtárně Uranových dolů a po revoluci se vrhla na cestování. Navštívila Řecko, Turecko, Paříž, Monako. Její manžel zemřel náhle na zástavu srdce již před pětadvaceti lety, Marie Turková dnes žije sama v Domově pro seniory na Březových Horách.