Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Turek (* 1949)

• narodil se 22. září 1949 v Praze

• v deseti letech ho umístili do dětského domova do Dobřichovic a poté do Cerhovic

• po vyloučení ze střední školy se vrátil do Prahy

• 20. září 1966 pořádal pochod mániček Prahou jako protest proti komunistickému režimu

• jako vůdce demonstrace byl odsouzen k podmíněnému trestu na dva roky

• okupaci vojsky Varšavské smlouvy trávil v Praze, kde se podílel na stavbě barikád

• v roce 1969 se účastnil vítězných hokejových oslav, kdy byla následně zničena pobočka letecké společnosti Aeroflot

• během sametové revoluce se účastnil pražských demonstrací

• v roce 2024, v době natáčení, žil v jihočeských Borkovicích

Mánička či vlasatec bylo posměšné označení dlouhovlasých mužů, kteří svým vzhledem poutali pozornost v celé společnosti. Jedním z nejvýraznějších znaků těchto lidí bylo odlišit se od pomyslného úzu, tedy od toho, jak by měl socialistický člověk správně vypadat, a tím prokázat jistou revoltu proti režimu. Druhým znakem pak mohlo být to, že svým vzhledem většina těchto osob vyjadřovala určitou svobodu, která však logicky nebyla zcela podporována.

Dlouhovlasou mládež spojovaly společné zájmy – poslech stejných hudebních stylů, móda, vizáž či politické názory. Komunistický režim však chtěl tyto projevy svobodného vyjádření potlačit a rozhodl se proti této „problémové“ mládeži zakročit. Vedle zatýkání, policejní šikany či neustálých kontrol se rozhodl režim k zoufalému kroku, kterým bylo násilné ostříhání mužů s dlouhými vlasy. Veřejná bezpečnost v Praze v průběhu léta a podzimu 1966 provedla akci, kdy na čtyři tisíce mužů násilně pochytala a ostříhala.

Vlasatci nenechali toto jednání bez odpovědi a společně se domluvili, že je potřeba ukázat a projevit svůj nesouhlas vůči režimu. Na 20. září 1966 se máničky domluvily na demonstraci, kterou chtěly projevit svoji nespokojenost. V centru Prahy se pod vedením Miloše Turka a Martina Maryška sešlo více než 100 osob a vydaly se tzv. husím krokem Prahou. Provolávala se různá hesla, než celý průvod došel k ministerstvu vnitra. Za toto jednání bylo následně o měsíc později odsouzeno celkem 14 osob. Obvodní soud pro Prahu 2 nad nimi vynesl rozsudky v podobě podmíněných i nepodmíněných trestů.

Maminka onemocněla a já musel do dětského domova

Miloš Turek se narodil 22. září 1949 v Praze jako nejmladší ze tří dětí zednického mistra u uranového průzkumu Ferdinanda Turka a ženy v domácnosti Boženy Turkové. Vyrůstal v pražské čtvrti Liboc, kam chodil i na základní školu. Když bylo pamětníkovi deset let, jeho maminka onemocněla a ochrnula na část těla. Jelikož se o malého Miloše neměl kdo starat, byl umístěn do dětského domova. Nejprve strávil krátký čas v Dobřichovicích a odtud byl převezen do dětského domova v Cerhovci.

„To byl stát ve státě. Ředitel si dělal, co chtěl. Vychovatelky si na noc braly do domova své partnery a starší chlapci do postelí mladší dívky,“ vzpomíná na pobyt v domově pamětník. Zůstal zde nakonec až do 15 let, kdy odešel na střední školu. Miloš Turek se vždy dobře učil a měl talent na kreslení, proto se rozhodl nastoupit na Střední průmyslovou školu keramickou do Bechyně.

V budoucnu se chtěl věnovat hlavně umělecké keramice, ale bohužel se dostal na obor, který ho směřoval na keramiku užitkovou či technickou, a to nechtěl. Během studia se snažil jezdit na víkendy domů, aby pomohl nemocné matce a sestře, která se o ni také starala. Jako člen Československého svazu mládeže (ČSM) se ale měl účastnit víkendových brigád. Po odmítnutí z důvodu návštěvy matky ho následně z ČSM i ze školy vyloučili.

Jako první v Praze jsem měl kostkované kalhoty a vysoké kozačky

Pamětník se vrátil zpět do Prahy, kde rovnou nastoupil do práce v podniku Praga. Zde však vydržel pouze rok a hledal si zaměstnání jinde. Právě v tuto dobu si začal už více formovat své názory a také projev, který byl pro něj v budoucnu charakteristický.

„Svoboda se skládá z různých drobnůstek, jako je například i poslech hudby. Já miloval bigbít. U nás to nebylo, a já denně poslouchal Svobodnou Evropu, kde hráli Beatles, Rolling Stones, Animals a další. Jako první v Praze jsem měl kostkované a kytičkované kalhoty a nechal jsem si ušít na míru vysoké kožené kozačky,“ vzpomíná Miloš Turek na svá mladistvá léta.

Jak sám přiznává, od mládí přímo nenáviděl komunisty a snažil se proti nim vystupovat a dávat najevo své nesouhlasné názory. Jako většina podobně smýšlejících mladých lidí si nechal narůst dlouhé vlasy a společně se s podobně zaměřenými vrstevníky scházel nejen v různých pražských restauracích, ale i na schodech Národního muzea. „Vzpomínám si, jak jsem šel přes Václavák a proti mně turisti odněkud z vesnice. Matka zakrývala oči své dceři, aby mě neviděla,“ dává k dobru úsměvnou historku.

Lidé jako Miloš Turek dostali od komunistického režimu pomyslnou nálepku a označení mánička či vlasatec. Režim neprovokovali pouze svým projevem či vizáží, ale také svými politickými názory. V druhé polovině roku 1966 začal proto pomyslný hon na máničky, kdy docházelo v Praze k zatýkání dlouhovlasých mužů a jejich násilnému stříhání. Veřejná bezpečnost během této akce zatkla a ostříhala na čtyři tisíce mužů.

Vraťte nám naše vlasy!

Vlasatci nenechali tuto akci bez povšimnutí a rozhodli se konat. Skupina mániček pod vedením Miloše Turka a jeho kamaráda Martina Maryšky se domluvila na tom, že by bylo vhodné proti režimu vystoupit. Dohodli se na společném protestu, kterým chtěli ukázat svou nespokojenost nejen s postupem Veřejné bezpečnosti, ale chtěli demonstrovat i proti nesvobodě v Československu.

Demonstranti se sešli v centru Prahy a vydali se tzv. husím krokem přes centrum až k ministerstvu vnitra. Cestou se provolávala různá hesla odkazující nejen na akci Veřejné bezpečnosti, ale i na celkovou situaci v zemi. Povětšinou mladí lidé provolávali hesla jako „Vraťte nám vlasy!“, „Pryč s holiči!“ nebo „Chceme svobodu!“.

„Udával jsem směr průvodu a běhal od začátku na jeho konec a říkal, co mají křičet za hesla. Provolávali jsme je buď společně, anebo je lidé vykřikovali individuálně. Lidi kolem nám fandili, anebo odcházeli, aby neměli problém,“ vzpomíná na pochod pamětník. Demonstranti pak zahnuli směrem na Letnou s cílem dojít k ministerstvu vnitra, kde by byla celá demonstrace zakončena.

Právě zde už čekal kordón policistů, kteří se rozhodli demonstranty pozatýkat. Miloš Turek se dal na útěk, ale po chvíli byl příslušníkem zatčen a odveden k autobusu, kde už čekali další zadržení, které odvezli do Bartolomějské ulice na výslech. „Měl jsem hustý kabát a utíkal jsem směrem na Letenskou pláň. Malý policista mě dohnal a slušně mě odvedl. Aby ukázal, jak je drsný, tak mě u autobusu mlátil obuškem. Když jsem nastoupil, tak tam byla taková mladá holka, která se usmála a pozdravila mě. To nikdy nezapomenu – policista ji vzal obuškem přes obličej, až jí vyrazil zuby,“ vypráví o svém zatčení pamětník.

Byl jsem obviněn jako vůdce demonstrace

Po 11 dnech ve vyšetřovací vazbě a neustálých výsleších, při kterých došlo i k fyzickému násilí, stanul Miloš Turek s dalšími obviněnými před Obvodním soudem pro Prahu 2. Podle tehdejšího verdiktu se obvinění zúčastnili „hromadné výtržnosti vlasatců“ a celkem 14 osob tak bylo odsouzeno od podmínečných trestů až po několikaměsíční tresty.

„Byl jsem obviněn, že jsem byl vůdce demonstrace, takže jsem byl souzen přísněji. Od soudu jsem odešel s podmínkou, protože mě zachránilo, že jsem pracoval. Někteří kamarádi dostali tvrdé tresty ve vězení, protože jim k tomu dali ještě příživnictví,“ vzpomíná na soudní přelíčení pamětník.

Miloš Turek zůstal i po svém odsouzení ideálům a přesvědčení věrný. Díky práci u firmy Armabeton měl, jak sám tvrdí, volnější režim a nikdo ho tam moc neřešil. Se svými kamarády se stýkal dál a své názory nikterak nezměnil. I když své typické oblečení už nenosil, dlouhé vlasy si narůst opětovně nechal.

Po vítězství v hokeji jsme zničili pobočku Aeroflotu

I nadále bydlel v Praze, kde ho zastihly i nechvalně známé srpnové dny, kdy do Československa přišla okupační armáda vojsk Varšavské smlouvy. Vzniklou situaci nenechal bez povšimnutí a s dalšími obyvateli Prahy dával najevo jasný odpor proti sovětské okupaci. „V Praze jsme dělali barikády, otáčeli autobus. Ale přijel tank, přejel to jakoby nic a začal po nás střílet. Okamžitě jsme se rozutekli,“ vypráví pamětník.

Srpnová okupace v něm ještě prohloubila jeho nenávist ke komunistům. Což také dokázal na konci března 1969, kdy československá hokejová reprezentace porazila sovětský tým 4:3. Miloš Turek, jako i další lidé mohutně oslavoval v ulicích Prahy. Dav se pomalu přesunul až k pobočce sovětské letecké společnosti Aeroflot. Zde obyvatelé nejprve rozbili výlohy dlažebními kostkami a následně pobočku – dle slov pamětníka – zapálili.

Po absolvování povinné vojenské služby v Písku začal Miloš Turek pracovat mimo Prahu a styk s ostatními přáteli začal pomalu ochabovat. „Do Prahy jsem jezdil hlavně na víkendy, protože jsme přes týden pracovali na stavbách. Setkával jsem se s disidenty, členy undergroundu, podepisoval všechny možné rezoluce a texty proti komunistům, ale času už tolik nebylo,“ přibližuje svou činnost během normalizace.

Sametová revoluce pak znamenala velkou změnu nejen pro Miloše Turka, ale pro celou společnost. I když ji přivítal s nadšením a některých demonstrací se i účastnil, s polistopadovým vývojem nebyl spokojený. Na listopadové dny vzpomíná následovně: „V tu dobu jsem pracoval jako řidič autobusu a založil jsem i podnikovou pobočku Občanského fóra [OF]. Jezdil jsem na univerzitu pro materiály a podobně. OF mi pak vzal velký komunista, který jen přehodil kabát, a to jsem neměl zapotřebí.“

Miloš Turek celý život poslouchal bigbítovou hudbu, ale postupně se zaměřil na country. Naučil se hrát na kytaru, skládat písně a pořádat drobné koncerty, které měly mezi country komunitou velký úspěch. Mezi své největší úspěchy řadí album s názvem „Zlato z Nagana“, věnované českým hokejistům, kteří vyhráli olympijský turnaj.