Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Turek (* 1929)

• Narozen 26. září 1929 v Praze

• Za války on i matka pomáhali komunistickému odboji

• Účastník pražského povstání (obdržel Válečný kříž)

• V létě roku 1945 se podílel na odsunu Němců z pohraničí

• Vyučený elektromechanik

• Pracoval v SNB

• Vedoucí kádrového oddělení ve Škodovce

• Působil v Národní frontě

• Tajemník ústředního výboru Československého svazu protifašistických bojovníků

• Pracoval v ekonomické kontrarozvědce

• Zastával politické funkce v KSČ

Mládí a rodina

Jan Turek se narodil 26. září 1929 v Praze. Rodina bydlela na Žižkově. Jeho matka se jmenovala Žofie, rozená Mikšovská. Otec Bohuslav vlastnil holičství, ve kterém mu matka vypomáhala, a to přesto, že se vyučila švadlenou. Ve třicátých letech dolehla krize i na otcovu živnost, a rodina se přestěhovala do Drahelic, do části Nymburka. Záhy na to, v roce 1934, se rodiče rozešli. Jan zůstal s matkou a starší sestrou Antonií. Přestěhovali se zpět do Prahy, kde žili u babičky. Ta přišla o manžela za první světové války. S otcem Jan kontakt neudržoval.

Vrátili se na Žižkov, ze kterého pocházela velká část matčiny rodiny. Moc se jim nedařilo, matka se snažila uživit šitím. S živobytím a později i s ilegální činností jí pomáhala paní Brunclíková, od které Jan za války přebíral peníze a potravinové lístky. Později dělala matka domovnici na dnešní Koněvově ulici. Tím se otevírala možnost využívat byt i k ilegálním účelům. Strýc byl totiž členem komunistické strany, která byla na podzim 1938 zakázána. Matka členkou strany nebyla, a tak na ní přímo nepadalo takové podezření, proto se nakonec se strýcem domluvila a komunisté se začali v bytě scházet. Funkcionáři si vybavili jeden z pokojů, mezi nejdůležitější vybavení patřil psací a rozmnožovací stroj, aby se v něm mohly pořádat schůzky. Ty se nepřestávaly konat ani během války. Matka podle dohody nesměla udržovat jiné ilegální kontakty, aby skupinu neohrozila.

Za války

Matka byla jako domovnice nadále zodpovědná za celý dům, musela například s magistrátními úředníky řešit potravinové lístky pro všechny jeho obyvatele. V tom případě měl Jan za úkol na heslo, které se různě měnilo, „strejdy“ pouštět dovnitř, do pokoje určeného ke schůzkám. Jindy zase hlídal před domem a měl upozorňovat na případné nebezpečí.

Desetiletý Jan neměl přehled, kdo všechno se u nich scházel, jednalo se ale i o politiky, členy před i poválečného parlamentu. Schůzky pokračovaly až do roku 1942, kdy došlo k zatčení Brunclíkových. Postupně Gestapo zatýkalo další a další známé, nakonec také strýce pamětníka. Matka okamžitě začala rušit schůzky, celá rodina se bála, aby zatýkání nedošlo až k nim. Ničily se i všechny materiály. Správu domu převzal dosazený příslušník Schutzpolizei. Dům byl údajně v dluzích, proto na něj byla uvalena nucená správa. Matka se však dále starala o jeho běžný provoz. Rodina byla během několika týdnů vystěhována z velkého bytu do jedné místnosti.

Matka i přesto nepřerušila kontakt s Františkem Miškovským, jejím bratrem, strýcem pamětníka, společně organizovali finanční a materiální pomoc pracovníků v ilegalitě. Ke konci roku 1943 sdílela přechodně malý byt společně s rodinou jejich příbuzná. Matka jednoho dne zavírala dveře od domu, když ji s heslem oslovila žena žádající o nocleh. Vzala jí tedy dovnitř. Ráno odešla a zhruba za čtrnáct dní až měsíc do bytu vtrhlo Gestapo i s českým policistou. Ukazovali stále fotografii oné ženy, matka jí ale nebyla s to se svou slabozrakostí rozpoznat. „Hrozil mamince a odjel. Nechal tam českého policajta, aby dodělali nějakou prohlídku. Dělali tedy tu prohlídku. Za chvíli, za hodinu se vrátil a: ‚Vždyť tady spala! Támhle na té posteli!‘ To znamená, že jí měli, že to z ní již vymlátili. Maminka říkala: ‚To jste měli říct, já jsem ji nepoznala, já špatně vidím. Ano spala tady, protože nemohla sehnat hotel, všude bylo plno. Já jsem šla zavírat a ono se na mě obrátila, jestli by to nešlo, že mi dobře zaplatí. Já jsem chudák ženská, každou korunu potřebuji.‘ Ten esesák na ní řval, že nás seberou, že pro nás další den přijedou. Pak odjeli.“

Naštěstí znovu nepřijeli, po dočasném útlumu činnosti se pak odboj znovu rozeběhl. Strýc František Mikšovský se stal vysokým funkcionářem komunistické strany, Jan mu ke konci války dělal spojku, například i s maminkou, nebo s předsedou národního revolučního výboru v části Prahy, Antonínem Jiřinou. Předával peníze a potravinové lístky. Tato práce pro Jana skončila na začátku května, kdy se na schůzi od strýce Františka dozvěděl o připravovaném povstání. Jeho role měla být v místě bydliště.

Pražské povstání

Pátého května již v Praze panoval ruch, s kamarády se okolo desáté hodiny dostal na Žižkov. Nedaleko tamější sokolovny vznikla zhruba o hodinu později první barikáda na dnešní Koněvově ulici. Byla tvořena vozy, které se okovávaly v nedaleké kovárně. Nepustili dál dvě německá auta, lidi na ně z oken házeli květináče. Na to se z německých osobních vozů ozvalo zaštěkání samopalů, po chvíli však odjeli zpět. Celá akce proběhla ještě před rádiem vysílanou výzvou.

Poté se začalo povstání organizovat v sokolovně. V čele stanul kapitán Herold, starosta místního Sokola. Obecně nejvíce bojovníků bylo z řad těchto cvičenců. Patnáctiletý Jan byl registrován, dostal průkazku a zbraň hned 5. května 1945, a to přitom nebyl nejmladší. Nedlouho poté se začali připravovat na nacisty, kteří směřovali z Pražačky s nákladními auty Koněvovou ulicí do centra Prahy. Vybaveni byli kulometem na kapotě auta, vojáci jdoucí podél aut „čistili“ boční ulice granáty. Barikádu odstranili a čeští bojovníci se báli střetu u sokolovny. Jan byl schován na střeše s velitelem jeho skupiny Holíkem. Němci však projeli dále do města.

V noci začala vyčkávací válka mezi českými bojovníky a německými vojáky, kteří měli kulometné hnízdo na svahu Vítkova. Dále se stavěly barikády. Po zásahu zkušenějších vojáků se Němci stáhli až k vrcholu Vítkova. Jan dělal spojku, musel i kličkovat ve střelbě z oken přilehlých domů, nebo zažil přestřelku Na Křížku. Další bitva se odehrála u křižovatky na Ohradě, kde se pohybovaly německé tanky.

Sedmého května se obávali bojovníci dalších tanků z Karlína. Předpokládali, že se chtějí spojit s německými jednotkami jedoucími ku Praze z Benešovska. „My jsme byli poslaní na posílení této barikády. My už jsme žádnou pancéřovou pěst tam dole neměli. Přišlo se s tím, že jsme vyfasovali flašky s benzínem omotané hadrem jako koktejly. Každý ještě nádobu s benzínem, nebo lihem. Byli jsme rozmístění, jak jsou ty domy v té ulici, jsme byli rozestavění do těch prvních poschodí, aby, kdyby prorazili tu barikádu, abychom na ně z okna házeli.“ Němci před sebou však hnali obyvatele z Karlína, což celou situaci komplikovalo. Tanky párkrát vystřelily, ale nakonec se otočily a odjely zpět ke karlínským kasárnám.

Osmého se mezi skupinami bojovníků předával k hlídkování vrch Vítkov, Jan a jeho spolubojovníci se uniformovali tím, co bylo k dispozici. Ke stávající pásce RG – revoluční gardy se snad z Nákladového nádraží Žižkov podařilo sehnat uniformy Afrika Korps. Jan hlídkoval u současného vojenského muzea, kolem proudily stovky příslušníků stahujícího se Wehrmachtu. I přes noc hlídal Jan na stejném místě, když se ozvala střelba od bývalé železniční tratě a kulka Jana jen těsně minula. Ráno byl u vyvěšování Československé vlajky u mauzolea na vrchu Vítkov, a poté vedl dvě německé rodiny na policejní oddělení v Lupáčově ulici. Cestou na Němce lidé házeli cihly, Jan ještě s jedním bojovníkem se radši snažili vyhýbat rušným místům. Nakonec sami schytali nejvíce ran od hozených předmětů a nabádali ostatní, aby s tím přestali. Pražské povstání skončilo pro Jana vyznamenáním – Válečným křížem, na konci sedmdesátých let pak dokonce obdržel sovětské vyznamenání řádu Vlastenecké války.

Po válce

Koncem války ještě služba neskončila. Revoluční gardy zajišťovaly pohraniční regiony. Jan směřoval do České Lípy a strávil zde čas od půlky května do října. Podle jeho svědectví zde viděl zejména německé ženy a starší lidi, časté byly nápisy, že ve stavení bydlí antifašisté.

Zajišťoval konsolidaci vesnice Bohatice. Gardisté tu připravovali vesnici na příchod Čechů a organizovali odsun Němců, velká část z nich chtěla pod,e Jana odejít sama. Na druhou stranu opouštěli své domovy s minimem věcí. Pomáhali se shromažďováním lidí v Zákupech. Stejně tak jako staré obyvatelstvo odjíždělo, přicházeli noví lidé. Jan například doprovázel švece, který si vybíral svůj nový dům. Vše by stačilo jen zapsat a posvětit národním výborem, druhý den ale švec zmizel i s věcmi z vyhlídnutého domu. Jan dostal rozkaz, aby ho našel. To se podařilo a muž byl dále vyšetřován.

Postupem času si gardisté zabrali nejlepší vilu, ve které se dali skladovat v chladírně vajíčka pro sovětskou posádku. Zkrátka se museli postarat sami o sebe. Vařila jim jedna z Němek, často si dopřávali slaninu a jiné pochutiny, které Němci ve svých domech schovávali. Při další hlídce zaslechl Jan ženský hlas volající německy o pomoc. Přišel k domu, a když na vyzvání nikdo nevycházel, použil Jan k další výstraze samopal od vojáků Rudé armády. Poté společně s jednotkou policie spustili palbu do dveří. Vevnitř zůstala živá Němka a mrtvý ruský voják. Takový incident samozřejmě podléhal vyšetřování, nejdříve to pro Jana vypadalo na velký problém, ale nakonec se zjistilo, že to byl Vlasovec, který rudoarmějce zavraždil a poté si přivlastnil jeho uniformu s cílem návratu do Ruska.

Zpět z pohraničí

Po létě 1945 se Jan vyučil elektromechanikem. Jelikož trávil čas víceméně mezi stejně smýšlejícími lidmi, nastolení komunistického režimu v roce 1948 ho nikterak nezaskočilo. Sloužil u Sboru národní bezpečnosti (SNB), u ekonomické kontrarozvědky. Náplní práce bylo chránit národní bohatství, „know-how“ a odhalovat případné agenty, kteří by toto chtěli získat. Odešel v roce 1958. Působil také v politických funkcích. Stal se tajemníkem Svazu socialistické mládeže (SSM)a zastával funkce v komunistické straně (KSČ). Absolvoval stranickou vysokou školu. Byl poté vedoucím zaměstnaneckého (kádrového) oddělení a později zvláštního oddělení zabývajícího se vojenskými a bezpečnostními otázkami ve Škodovce. Vedl zde i výuku marxismu-leninismu.

To v roce 1968 vedlo k tomu, že ho chtěli bývalí kamarádi, reformní komunisté, z podniku vyloučit. Pamětník nakonec odešel sám. Po roce 1968 působil v Národní frontě. Pracoval jako instruktor pro Západočeský a Severočeský kraje a pomáhal přenášet celostátní usnesení na regionální úroveň. V roce 1980 mu bylo jako odbojáři nabídnuto místo v ústředním výboru (ÚV) Českého svazu protifašistických bojovníků. Stal se tedy tajemníkem. Do důchodu odešel v roce 1989.