Květuše Tůmová

„Máma říkala, že její táta musel krumpáčem rozbourat dům. Slzy mu tekly, všichni brečeli. Stěhovali se pod Hinešku. Do Čech by asi nikdy nepřijeli, kdyby se nemuseli vzdát svých domovů. Kvůli tomu pak přijeli, aby získali byty a práci. Máma se tam už nikdy nevrátila, vzpomínala na to, jak její táta ničí dům a brečí. Já jsem tam byla jen jednou, takže vím, kde bydleli, ale pod Hinešku jsem se nešla podívat, protože nebyl nikdo, kdo by mi ukázal to místo, kam byli vyhnáni. Šli za lepším životem. Když přijeli po té druhé světové válce, děda nastoupil do kovohutí v Hrádku u Rokycan. Něco mu tam skočilo do oka a o to oko přišel. Moc si ho nepamatuju, v té době už byl hodně nemocný a v mých sedmi letech zemřel. Bála jsem se ho, protože na nás věčně křičel. Máma říkala, že v Rokycanech byli dobří lidé, nebyli namyšlení a vycházeli spolu dobře. My jsme se přestěhovali do té ulice, jak dnes stojí Kaufland. Ten dům dnes není. Celé té ulici se říkalo Na Práchovně. Všichni nás tam znali a nemůžu říct, rodičů si vážili. Pak už to tak nebylo. Město bylo malé a lidi tak nějak o sobě všichni věděli. Tady kolem dokola nic nebylo.“

„Jednou přišli do vesnice Němci. Sebrali všechny kromě starých a dětí. Nejdříve je hnali do Sabinova a tam je zavřeli do vězení. Bylo tam plno Romů i z jiných vesnic, hlava na hlavě. Maminka říkala, že se nemohla ani pohnout celou noc. Ráno bez jídla a pití je táhli na nádraží, nastrkali je do vagonů a jeli někam, docela dlouho. Neumím posoudit, kolik to bylo kilometrů, než přijeli do Plavče. Do tábora museli po svých ještě asi pět až sedm kilometrů. Ty životní podmínky v tom táboře, to byla hrůza. Zavření tam byli i Rusové, ale ti byli pořád mláceni a nedávali jim žádné jídlo. Když měli Romové nějaké jídlo, tak jim tajně dávali. Romové kopali zákopy. Byl tam jeden hrozný Němec, všichni se ho báli. Znásilňoval mladé holky, někdy i před zraky rodiny. Mámu chtěl taky, ale stačili ji před ním ukrýt do sena. Když přijel velitel těch Němců, tak Rom, který uměl trochu německy, se odvážil povědět, co se děje v tom táboře s dívkami. Stal se zázrak a Němec byl převelen. Potom to tam bylo trošku lepší, říkala máma, ale dlouho tam nezůstala. Byla tam asi tři měsíce a plánovala útěk. Občas mohla do vesnice, vyžebrat si nějaké jídlo, bylo tam pár domečků. Rodiče se dohodli, že až půjdou na zákopy, tak utečou. Boty neměli, a tak si nohy obalili slámou. Říkala, že šli jen v noci lesem. Já nemůžu pochopit, jak trefili domů.“