Jaromír Tůma

“Samozřejmě když měl někdo sestru, která se provdala do Holandska, tak ten měl přísun desek zajištěný. Tady musím pochválit české komunisty, že ty desky nezabavovali, na rozdíl třeba od enderáckých. Do NDR nebylo možné propašovat desku ze Západu. Ano, některé tam vyšly v tom jejich Intershopu, obdobě Tuzexu, to je něco jiného. Takže ty desky musel někdo opatřit a dovézt. Já jsem se musel obracet na lidi, kteří jezdili do zahraničí, kam já vlastně nejel, nemohl. Jednou omylem jsem dostal nějakou tu doložku a mohl jsem vyjet do Holandska a do zemí kolem, ale to je všechno. Já byl vlastně na Západě a ve světě – všechno jsem si doháněl až v těch 90. letech. No a tenkrát mně to vozili prominenti, většinou synkové komunistů, kteří jezdili volně na Západ.”

“Čili já jsem psal do Melodie, ale to mi nestačilo – začal jsem dělat ty diskotéky. Ale na základě toho, že jsem se stal diskžokejem Pražského kulturního střediska, tak jsem dostal svobodné povolání. To byla výhra! Já jsem prostě neměl kádrováky, já jsem byl volný, svobodný, dá se říci celou tu dobu až do roku 1990, kdy jsem nastoupil potom do prvního zaměstnání právě jako šéfredaktor Melodie. No tak jsem byl vlastně svým způsobem svobodný. Dělal jsem diskotéky taneční i poslechové. A stala se mi celkem i taková pikantní věc v těch 70. letech, že jsem si manželku našel na poslechové diskotéce. Takže já mám diskotéťačku doma, ale vtip je v tom, že na těch poslechových diskotékách jsem hrál hodně náročnou muziku – žádnou Abbu, žádné Bee Gees, rovnou jsem tam začínal skladbou Cesty do Nihilonu od skupiny XTC a v tomto směru jsem to pálil, na těch poslechovkách. A vstoupil jsem do těch 70. let, která byla pro mě taková úniková, protože já jsem jezdil – pokud jsem nehrál v Praze, většinou přes zimu – tak jsem jezdil do Mariánských Lázní, do Karlových Varů, do Piešťan, do Harrachova, do Špindlu a hrál jsem na takovýchle místech, nebo jsem dělal turné, nevelká, aby mě to nějak moc nevyčerpalo a byl to už jiný život. Jiný svět. My jsme prostě nahrazovali ty kapely, které sem opět přestaly jezdit. Když jsme nemohli vidět naživo Davida Bowieho, tak jsme ho alespoň hráli my na diskotékách – no a lidi tancovali a byli vděční. A koukali na mě a možná ve mně i toho Bowieho viděli.”

„Byli tady Aerosmith. My jsme se s nimi sešli v zákulisí. Měli potom nějakou tiskovku v hotelu Jalta na Václaváku, byly tam různé jiné sdělovací prostředky, rádia, novináři a tak. No a ten Steven Tyler, ten zpěvák, taková ta huba, on je tak trošku jako Mick Jagger – takový typ, tak ten z ní byl tak uchvácený, z té Terezy, že říká: ,Je dobrá, ta tvoje žvýkačka?‘ Protože ona s ním dělala rozhovor a ještě k tomu žvýkala, že jo. To byl její styl. A ona říkala: ,Jo, chceš? Tak si ji vem.‘ A teď mu nastavila pusu a teď on se k ní naklonil a takhle si vytáhl tu žvýkačku. A všechny jiné televize konkurenční v tu ránu měly vztek, protože viděly, že zase o nás se bude mluvit a že ta Tereza si zase udělala čárku v těchhle kruzích.“

„To byla ta doba, kdy prostě Mikrofórum jako jediné a první v rádiu se postavilo za studenty a za stávkující a vysílalo úplně proti duchu celého rádia. No, a já jsem tam tedy vysílal tu muziku a moje chvíle přišla někdy kolem dvacátého, kdy opravdu se to Václavské náměstí zaplnilo, protože tehdy redakci Mikrofóra při vysílání obsadila milice, rozhlasová milice, kterou přivedl přímo ředitel rádia, a řekli: ,Tak, a odteď budete vysílat jenom hudbu a žádné slovo!‘ No, to byla moje chvíle. To já mám doma zapsaný seznam všech těch písniček, které jsem tehdy pouštěl. Ty to řekly svými texty jednoznačně.“

„Prostě když jsem přišel na vysokou do Prahy, tak jsem byl trošku už zralý i pro první pokusy o články o hudbě, protože tehdy začala fungovat Melodie, měsíčník, který vedl vynikající odborník Lubomír Dorůžka. A když jsem mu napsal z Mělníka, že tam má nějaké chyby, právě pokud jde o ty zpěváky popmusic, tak mě pozval, abych se ukázal. No, a mně tam v lednu, abych to nespletl, v roce 1965 vyšel první článek. A potom desátý, pak stý a pak někdy v roce 1992 jsem se stal šéfredaktorem Melodie.“