Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Poslední návštěva vězněného kazatele. To nebyl tatínek, ale kostra
narozena 23. dubna 1924 v obci Lipová na Prostějovsku
její otec působil jako baptistický misionář a kazatel na Moravě
za druhé světové války totálně nasazena v Hulíně
otec se aktivně podílel na protifašistickém odboji
od roku 1946 působil v baptistickém sboru na Vinohradech, kam se rodina přestěhovala
vydával český baptistický časopis s názvem Slova pro život; komunisty byl později zakázán
tajemníkem Bratrské jednoty baptistů v Československu a krátce i jejím předsedou
v červnu 1952 zatčen Státní bezpečností a v roce 1953 odsouzen k sedmi rokům vězení
Věra Tučková otce naposledy navštívila ve Valdicích krátce před jeho smrtí
zemřel 4. února 1954 při převozu z věznice do nemocnice
zapečetěná urna s otcovým popelem nebyla rodině nikdy vydána
v roce 2005 odhalena pamětní deska věnovaná kazateli Cyrilu Burgetovi
v roce 2022 žila Věra Tučková v Chebu
V zimě 1954 se zdál Věře Tučkové děsivý sen, jak sanitka s jejím nemocným otcem Cyrilem Burgetem, vězněným ve Valdicích, opouští bránu kriminálu a ve vážném stavu ho převáží do nemocnice. Sen se odehrál chvíli poté, co otce navštívila v prostorech nechvalně proslulého kriminálu a odkud si na svého otce odnesla poslední vzpomínku, v jak bídném stavu byl a jak uštvaně vypadal. „To nebyl tatínek, ale kostra. Byl bílý jako sníh a vypadal tak špatně, že jsem se málem rozbrečela. Říkal mi, že má bolesti na hrudníku. Věděla jsem, že už ho neuvidíme, a v duchu jsem si říkala, že je to tatínkův konec,“ vzpomíná.
Hned příštího dne Burgetovi obdrželi zprávu o jeho smrti. Komunistický aparát ji nikdy řádně neprošetřil, poněvadž se snažil případ umučeného baptistického kazatele urychleně zamést pod koberec. Rodině narychlo oznámili datum posledního rozloučení, přičemž urna s popelem Cyrila Burgeta byla úředně zapečetěna a pozůstalí ji nikdy nedostali. Věra i její sestra se domnívají, že tělo jejich otce pravděpodobně skončilo zahrabané na zrušeném vězeňském hřbitově ve Valdicích.
Věra Tučková, rozená Burgetová, se narodila 23. dubna 1924, stejně jako její otec Cyril, v Lipové na Prostějovsku. Cyril Burget (1896–1954) pocházel z chudé katolické rodiny. V osmnácti letech odešel bojovat do první světové války a po návratu do roku 1921 pracoval ve vojenské správě. Oženil se s Františkou Hlubinkovou a postupně se jim narodilo šest dětí: Liboslava (1922), Věra (1924), Milada (1926), Milan (1929), Jaromír (1930) a Lídie (1933).
V jeho rodné Lipové v té době působil baptistický kazatel Josef Dvořák, jehož působení zanechalo na mladém Cyrilovi hluboký dojem a rozhodl se svůj život zasvětit službě kazatele. Manželé Burgetovi se nechali pokřtít v Brně u baptistického kazatele Otakara Friče a Cyrilovi se posléze naskytla příležitost první pracovní mise ve Vysokém Mýtě. Jeho zásluhou se zde podařilo ustanovit Křesťanský sbor baptistů, který tvořily asi tři desítky lidí a jejich počet dál narůstal. Své místo však musel v roce 1926 uvolnit kazateli, který se do Československa vracel po dokončení baptistického teologického semináře v Americe.
Církev neměla pro Cyrila Burgeta peníze ani jiné místo, na které by ho přeložila. Ve své vytrvalosti ale nepolevil, prstem přejel po mapě a za své nové působiště si vybral Kroměříž, téměř neorané pole, kde zápolil s nenávistí i nezájmem místních obyvatel. „Katolíci ho tam často pronásledovali. Když kázal na různých místech, v hotelech nebo restauracích, vždycky ho odtamtud vyhodili. Nechtěli, aby tam kázal. Proto pak zakoupil sborový dům za peníze, které dostával z Ameriky.“
Z Ameriky mu přicházelo asi osm set korun měsíčně, navíc prodal majetek, který v rodné Lipové zdědil. Po řadě uspořádaných evangelických shromáždění se mu v roce 1929 konečně podařilo ustanovit Kroměřížský sbor baptistů a on se stal jeho kazatelem. V Tomkově ulici pak pořídil sborový dům, třípokojový byt, z čehož jedna místnost sloužila jako modlitebna, která se později stavebně rozšířila do zahrady. Během hektických let navíc stihl dálkově vystudovat Baptistický teologický seminář v Praze.
Věra po dokončení obchodní školy v Kroměříži pracovala ve zlatnictví – hodinářství, ale po tom, co německá vojska obsadila v březnu 1939 Československo, protektorátní úřady rozhodly o jejím nástupu na nucené práce do továrny v Hulíně. Ten se na konci války stal jedním z dějišť těžkých bojů na území Československa. Po leteckém náletu Věru už otec do Hulína nepustil, a proto zůstala v bezpečí domova.
„Létaly stovky amerických letadel, na které jsme se dívali z okna. Při vyhlášení poplachu nás vyhnali do pole, protože tam nebyl žádný kryt. Tisíc zaměstnanců bylo v poli. Měli nás jako na dlani. Když živá a zdravá jsem se vrátila domů do Kroměříže, tatínek děkoval Pánu Bohu, že jsem se vrátila. Do Hulína mě už ale nepustil,“ říká Věra Tučková.
Mimo jiné se Cyril Burget za německé okupace aktivně podílel na protifašistickém odboji, nejprve jako vedoucí jednotky podzemního hnutí a od roku 1944 velel partyzánské skupině Grado, s níž se měl zapojit do osvobození Kroměříže.
V kroměřížském sboru baptistů sloužil Cyril Burget i v porevolučním čase roku 1945, ovšem vzdal se svého kazatelského platu ve prospěch sborového bratra Viléma Jersáka a jeho rodiny, jelikož pečovali o svého nemocného syna.
Kazatele Burgeta současně zaměstnával Místní národní výbor Kroměříž jako vedoucího oddělení léčebné péče. Podle svědectví jeho dcery Věry se ho do svých řad snažila naverbovat místní buňka komunistické strany. „Pořád chtěli, aby se dal ke komunistům, ale tatínek řekl, že se to neshoduje s jeho náboženským přesvědčením. Místo něho usedl na národní výbor jako předseda výboru Alexej Čepička,“ dodává Věra Tučková. Alexej Čepička byla pozdější komunistický ministr Státního úřadu pro věci církevní a také jeden z hlavních strůjců plánu na likvidaci římskokatolické církve.
Posledním působištěm kazatele Cyrila Burgeta se na sklonku roku 1946 stal baptistický sbor v Praze na Vinohradech. Nejdříve zde zastával pozici druhého kazatele, ale už v příštím roce nahradil nemocného kazatele Josefa Tolara. Ani tady to neměl zprvu jednoduché. Kromě poválečného útlumu v církvi čelila nepříjemnostem i jeho rodina, jelikož přidělený třípokojový byt v Šumavské ulici se původní nájemníci zdráhali opustit. Burgetovi proto první týdny bydleli různě rozmístěni po známých ze sboru.
Od roku 1948 Cyril Burget vydával český baptistický časopis s názvem Slova pro život. Redakce se následně dostávala do střetu s komunistickou mocí, která jednotlivá čísla cenzurovala a vydávání nakonec úplně zastavila. Vydávání časopisu se později stalo i jedním z ústředních motivů pro uvěznění Cyrila Burgeta. Ještě roku 1950 ho zvolili tajemníkem Bratrské jednoty baptistů v Československu, přičemž i nadále zastával kazatelskou službu ve vinohradském sboru.
Komunistický aparát v čele s Klementem Gottwaldem začal po únorovém puči s postupnou šikanou a utahováním smyčky do té doby svobodné církve. Státní úřad pro věci církevní bedlivě sledoval činnost jednoty, a to zejména pro její úzké spojení s americkým ústředím svazu baptistických církví.
Rokem 1952 pak započalo rozsáhlé zatýkání baptistických kazatelů. Po zatčení Dr. Jindřicha Procházky, předsedy Baptistické církve v Československu, ho ve funkci zastoupil Cyril Burget, ale i jeho samého čekalo vzápětí zadržení. „Tatínka předvolali na církevní úřad, kde po něm chtěli, aby svědčil proti doktoru Procházkovi, což odmítal. Po návratu domů pronesl: ‚To je můj konec! Teď si můžu sbalit kartáček a půjdu taky,‘“ vzpomíná na otcova slova Věra Tučková.
Závěr června roku 1952 trávil společně s rodinou v Kačerově v Orlických horách, kde po válce pořídil chalupu pro rekreaci. V místě se angažoval i občansky a na místní bývalé škole vedl například semináře nebo pořádal tábory pro křesťanskou mládež.
Odpoledne 25. června, ve chvíli, kdy uspával Věřinu dceru, se v chalupě rozletěly dveře, jimiž vpadli dovnitř dva příslušníci Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Pardubicích. „Řekli mu, ať se oblékne, že pojedou do Pardubic, aby jim vypověděl nějaké věci. Chtěla jsem jet s nimi, ale to rázně odmítli s tím, že ho po výslechu přivezou zpátky. Když tatínek odcházel, k mamince pronesl: ‚Ve svém pracovním stole v pražském bytě máš připravené peníze.‘ Pak ho odvezli.“
Ke své rodině se ale Cyril Burget už nevrátil. Další rok strávil ve vyšetřovací samovazbě v Pardubicích. „Vypadalo to s tatínkem špatně, a proto nám přišlo povolení, že mu můžeme přivézt svetr a teplé ponožky. To nás překvapilo, protože nikoho k návštěvám nepouštěli,“ vypráví Věra Tučková. Připomíná, že její otec krátce před zatčením podstoupil operaci prostaty, po níž ho ošetřující lékař varoval, že za žádnou cenu nesmí nastydnout.
„Sebrala jsem proto věci a obratem odjela do Pardubic. Když mě zavedli k veliteli věznice, kterému jsem odevzdala balíček pro otce, zeptal se mě, jestli jsem po cestě do věznice někoho navštívila. Řekla jsem mu, že jsem s nikým nemluvila a jela rovnou do věznice. Prozradil mi, že tatínek se nachází ve druhé cele od jeho dveří. Snažně jsem ho prosila, aby mi tatínka alespoň kukátkem ukázal, na což mi odpověděl: ‚Nemůžu, je to přísně zakázané!‘“
O rok později, 26. a 27. června 1953, se v budově Krajského soudu v Chrudimi odehrálo proti skupině Jindřicha Procházky a spol. obludné soudní přelíčení. Komunistická justice odsoudila Cyrila Burgeta k sedmi rokům odnětí svobody, dále ho zbavila občanských práv a také polovičky majetku.
Příští návštěva otce už proběhla za zdmi valdické věznice, kam za ním Věra přijela začátkem roku 1954. „To, co jsem viděla, bych nepřála nikomu. Tatínek vypadal jako troska – úplně bílej, hubenej – a vypadal tak špatně, že jsem se málem rozbrečela. Bratr ze sebe nedostal ani slovo. Akorát jsme mu od maminky, sester a bratra vyřídili pozdravy. Ptala jsem se: ‚Tatínku, není ti špatně?‘ Říkal mi, že má bolesti hrudníku a v břiše. V duchu jsem si říkala, že je to tatínkův konec, že už se k nám domů nevrátí. Tatínek akorát řekl, abychom doma všechny pozdravovali. Ptal se na vnoučata. Miloval je… Mamince jsem pak pověděla, že jsme tatínka viděli naposledy,“ popisuje Věra Tučková.
Po osudné noci z 3. na 4. února 1954 se rodina dozvěděla o tragické smrti svého otce. „Ptali se, jestli chceme pohřeb ve Valdicích, nebo v Praze. Odpověděli jsme, že v Praze, a oznámili nám, že rakev s jeho tělem bude zapečetěná, takže jestli v té rakvi nakonec skutečně byl, to dodnes nevíme. Ani nám neřekli, kdy pohřeb proběhne. Až v pondělí pozdě odpoledne nám volali, že pohřeb bude v úterý brzy ráno. Nestačili jsme to říct otcově rodině, jeho sestrám, bratrům ani dědečkovi. Proto nikdo z nich na pohřeb nepřijel.“
Obřadní sál však do posledního místa zaplnili členové vinohradského baptistického sboru, kteří se s Cyrilem Burgetem přišli naposledy rozloučit. Na pohřbu nesměl mluvit kazatel a nemohli zpívat ani zpěváci. Smutečním sálem zaznívala jen hudba, aniž by repertoár mohli pozůstalí ovlivnit. „Někdo nahlásil, že sál je plný lidí, a přijela dvě auta esenbáků, kteří se rozmístili mezi lidi. Čekali, že nastane nějaká provokace, ale bylo úplné ticho,“ vzpomíná dcera kazatele na poslední rozloučení.
Otcových tělesných ostatků se ale rodina nevzdala. Spolu se svou sestrou se Věra Tučková vydala vyzvednout urnu, u níž červeně stálo – Otevřít pouze s povolením ministerstva vnitra. Obrátily se proto na vnitro, které jejich žádost zamítlo a vyjádřilo se, že o vydání urny má rozhodnout hlavní prokuratura. Ani tam ale neuspěly. „Urna vám vydána nebude! Vašeho otce chodilo každou neděli odpoledne poslouchat pět set lidí a ve svých kázáních měl protistátní řeči. Nemůžeme vám povolit, abyste ho jako rodina uložili někam do hrobu, protože by tam lidi přinášeli kytice a věnce. To nemůžeme dovolit.“
Pamětnice jim odpověděla: „To se bojíte mrtvého?“ Její otázka už zůstala bez jakékoliv odezvy. Věře Tučkové a stejně tak její sestře není ani bezmála po sedmdesáti letech jasné, zda se tělo umučeného otce v rakvi skutečně nacházelo. A pokud ne, domnívají se, že spočívá na vězeňském hřbitově ve Valdicích.
V dubnu 2005 byla na nádvoří modlitebny baptistického sboru v Praze na Vinohradech odhalena pamětní deska věnovaná umučenému kazateli Cyrilu Burgetovi.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Rostislav Šíma)