Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Veronika Tuckerová (* 1968)

• narozena 9. prosince 1968 v Praze v rodině literárního kritika, editora a disidenta Jana Lopatky

• základní škola v Úvoze, jazyková škola v dnešní Drtinově ulici, Gymnázium Na Pražačce (výtvarná třída)

• práce v rámci samizdatové kultury, účast na demonstracích a dalších zakázaných aktivitách

• opakovaně nepřijata na vysokou školu (UMPRUM, AVU)

• práce v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze

• 1989 (léto) – první cesta na Západ

• 1989 (podzim) – zahájení studia na FF UK

• účast na stávkových aktivitách po 17. listopadu v rámci FF UK

• 1990 – několikaměsíční pobyt v Berlíně, práce au pair

• 1994 – ukončení studia na FF UK

• vstup do manželství s Aviezerem Tuckerem

• Olomouc, redaktorkou v nakladatelství Votobia

• od roku 1998 v New Yorku, příležitostné práce, studium srovnávací literatury na Graduate Center of the City University v New Yorku a germanistiky na Kolumbijské univerzitě tamtéž

• v letech 2002–2005 přednášela na Queens College, v letech 2011–2013 na University of Texas v Austinu, od roku 2013 učí na slavistice Harvard University v Bostonu

• zároveň průběžné pobyty a práce v Čechách, knižní i časopisecké publikace, mj. pravidelná spolupráce s Kritickou Přílohou RR a Revolver Revue

Za normalizace v rodině Jana Lopatky

Veronika Tuckerová, rozená Lopatková, se narodila 9. prosince 1968 v Praze jako druhé dítě ze tří. Její matka Jaroslava pochází ze Šumavy, stejně jako otec, Jan Lopatka (1940–1993), významný literární kritik, editor a redaktor, mj. časopisu Tvář, pro něhož ovšem právě s rokem narození dcery Veroniky na dlouhou dobu skončila možnost věnovat se svým profesím v rámci oficiálních struktur, a to vlastním rozhodnutím: „Nikdy by neřekl, že byl obětí postihů. Naopak byl vždy hrdý na to, že se nikdy nenechal odnikud vyhodit, ale odcházel sám.“ Po roce 1968 se pak až do začátku devadesátých let živil různými manuálními a technickými pracemi a zároveň se podstatnou měrou podílel na rozvoji disidentské kultury. Byl kromě jiného i jedním z prvních signatářů Charty 77.

Několik let po narození Veroniky se Lopatkovi přestěhovali ze sídlištního bytu na Kačerově do Vlašské ulice na Malou Stranu, kde to v oněch letech podle jejího svědectví bylo mnohem víc podobné světu Povídek malostranských Jana Nerudy než stavu, jaký známe dnes. Z Vlašské ulice se pak museli na konci osmdesátých let z důvodu asanace Jánského vršku opět přestěhovat, tentokrát do Templové ulice na Starém Městě.

Veronika Tuckerová navštěvovala základní školu v Úvoze, poté jazykovou školu v dnešní Drtinově ulici a pak výtvarnou třídu Gymnázia Na Pražačce. Na základní škole byla jediná, kdo nebyl v pionýrské organizaci, stejně jako později nebyla v SSM. Zato se od útlého mládí zapojovala do práce na samizdatech: „Zhruba od svých čtrnácti let, tedy od počátku osmdesátých let, jsem třeba roznášela výtisky Kritického sborníku po různých bytech v Praze, to mne velmi bavilo. Chodila jsem tak například do Nekázanky k Ivanu Chvatíkovi, taky ke Zborníkovým nebo k Pithartovým. Nebo jsme pomáhali se zanášením korektur do exemplářů Kritického sborníku v bytě Václava Havla, myslím, že v době, kdy byl ve vězení. Bývalo nás tam tak pět, každý měl před sebou příslušné listy a otec diktoval, na jaké straně je třeba udělat jakou opravu.“

Vzpomíná, že jako rodina nebyli úplně bezprostřední součástí disidentských kruhů – v tomto smyslu žili spíše privátně, i když některá přátelství byla pro Jana Lopatku podstatná. Pamatuje si ale i na účast na některých akcích širších společenství – na společné Mikuláše, výlety na Říp, na návštěvy na chalupách přátel. Těch měli Lopatkovi i několik velmi blízkých – v době jejího dětství a dospívání to byly především rodiny básníků Zbyňka Hejdy a Andreje Stankoviče, dvou někdejších kolegů z Tváře, soused z Břetislavovy ulice básník Petr Kabeš, také Václav Havel nebo sochař Karel Nepraš a jeho žena, výtvarnice a básnířka Naďa Plíšková. Úzké přátelství pojilo po několik let rodinu Lopatkových s básníkem Egonem Bondym a jeho družkou Julií Novákovou, Veronika Tuckerová vzpomíná na vzájemné návštěvy, společné vaření fazolové polévky i na to, jak je Bondy jako děti hlídal, třeba když rodiče jeli k Havlovým na Hrádeček, jak je bral na výlety po pražských periferiích, do Radlic, a také na matějskou pouť, a jak tak vznikly jeho Pravdivé příšerné příběhy pro Lopatkovic holky. Ve druhé polovině sedmdesátých let ale otec přátelství i veškeré styky s Bondym rázně ukončil, podle svědectví své dcery snad proto, že se dozvěděl, jak Bondy nepatřičně vypovídá při výsleších – vzpomíná, že Jan Lopatka v souvislosti s ním už někdy v těch letech užil přímo slovo „udavač“.

Od dětství byly pro Veroniku Tuckerovou přirozenou součástí života také nemalé potíže a postihy, jimž byla rodina pro postoje a disidentskou činnost rodičů vystavována. Všudypřítomná byla nutnost neustálé ostražitosti: „Třeba na dovolené jsme jezdili v srpnu, kolem výročí okupace ruskými vojsky, abychom nebyli v Praze, kde v těch dnech hrozilo ve větší míře zadržení podezřelých osob. Kdykoli jsme opouštěli byt, třeba jen na víkend, sypali jsme za dveře mouku, aby po návratu bylo hned zřejmé, jestli tam někdo nezvaný nevkročil. O spoustě věcí se z důvodu konspirace a odposlechů nemluvilo nahlas, pouze se psaly na papírky. A tak podobně.“ Veronika Tuckerová má za to, že pro děti se takové věci stávají až nadměrnými a jsou obzvlášť skličující, nejsou-li jim nijak vysvětleny – a ani její rodiče je jako děti neinformovali, protože všechna ta opatření a potíže považovali za samozřejmé. Stejně jako považovali za zcela samozřejmé své tehdejší postoje: „Byla to pro ně v dané situaci jediná možnost slušného chování.“

Rovněž bylo pro Veroniku Tuckerovou velmi brzy nepochybné, že důsledky tohoto slušného chování ponese v mnohém pro svůj další život i ona sama, například pokud půjde o možnosti studia a profesního působení, které pro ni už tehdy představovaly významnou součást života – v rodině Lopatkových byla i snaha vzdělávat se a vystudovat považována za samozřejmou.

 

Nehybný konec osmdesátých let

Na konec osmdesátých let v Československu vzpomíná jako na obzvlášť nedobré období – určující byl pro ni pocit naprosté nehybnosti, dojem, že se v této zemi nic zásadního nemůže změnit k lepšímu. Chtěla studovat malířství na vysoké škole, ale navzdory výborným výsledkům nebyla na UMPRUM ani na AVU opakovaně přijata. Byla přesvědčena o tom, že oficiální cestou nebude moci už nikdy nic pořádného dělat. „Nebyly to dobré roky, mluvím o letech 1987–1989. Pro mne byl tehdy určující pocit, že se všechno zastavilo, že se to nikdy nikam nepohne, pocit beznaděje. Posilovaný bezpochyby i určitou osobní osamoceností, tím, že jsem určité podstatné věci neměla s kým sdílet. O tom, že jsem nebyla úžeji propojena s žádnou disidentskou nebo undergroundovou komunitou, jsem už mluvila. Mnohé z těch lidí jsem znala, ale ne blíže, například okruh kolem Revolver Revue nebo Vokna byli lidé o něco starší než já. A když je člověku osmnáct let a nemá určitou povahu, není pro něj úplně snadné se z vlastní iniciativy víc sblížit, kamarádství nevznikne jen tak. Pro mne ve vzduchu na konci osmdesátých let žádná změna nevisela. Nechci to ale zobecňovat, možná se ten pocit bezvýchodnosti a absurdní prázdnoty týkal jen mne nebo jen určitých lidí právě mého věku. Důležité pro mne osobně tehdy bylo hlavně malovat, ale že by to pro mne bylo spojeno s nějakými vyhlídkami a perspektivami, to nikoli.“

Jako nestudující musela být zaměstnána, podařilo se jí získat místo v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea díky jeho tehdejšímu řediteli Evženu Lukešovi, kterého poznala jako velmi slušného člověka. Instituce pod jeho vedením byla jednou z tehdejších „oáz pro vyhoštěné“, práce tam byla dobrá, zvlášť kdyby člověk věděl, že je jen na přechodnou dobu, přesto pro ni nebylo snadné, když se tam potkávala s „úspěšnějšími“ spolužáky a známými, kteří se na vysoké školy na rozdíl od ní dostali a knihovnu navštěvovali ze studijních důvodů. Také ovšem vzpomíná na to, jak někteří tehdejší vysokoškolští studenti Filozofické fakulty UK – Jan Šulc, Petra Nováčková, Alice Marksová, Petr Turek – navštěvovali ještě před rokem 1989 soukromě doma jejího otce. (Z mladších, o jejichž profesní osudy jevil Jan Lopatka vždy zájem, ho navštěvovala i Terezie Pokorná, před rokem 1989 však především proto, že vypomáhala svému otci Jindřichu Pokornému, který s Lopatkou úzce spolupracoval v rámci disidentské kultury.)

Ve volném čase Veronika Tuckerová tehdy pořád hodně malovala a kreslila. V knihovně Uměleckoprůmyslového muzea se také sama vzdělávala, zejména z uměnovědných knih, které tam měla k dispozici. A zapsala se na intenzivní kurzy němčiny do jazykové školy. Nadále pomáhala s různými disidentskými aktivitami a s kamarádkami chodila pravidelně na demonstrace proti tehdejšímu režimu.

Poprvé na Západě

Velkou nečekanou událost v jejím tehdejším životě představovala skutečnost, že se jí podařilo získat výjezdní doložku a v létě 1989 poprvé vycestovat na Západ – do té doby mohla ze zahraničí navštívit pouze Bulharsko. Uskutečnila, částečně stopem, dlouhou cestu do západního Německa, Amsterdamu a Paříže, kde navštívila ve Svědectví Pavla Tigrida, na něhož dostala kontakt od otce: „A já, vychovaná v ovzduší neustálé konspirace, na kterou byl táta obzvlášť citlivý, jsem tam udělala něco šíleného: zvedla jsem v tom Svědectví telefon a zavolala tátovi do práce, že jsem u Pavla Tigrida a jaké knihy mám odtamtud do Čech přivézt, což bylo vzhledem k odposlechům samozřejmě něco velmi nerozumného. Ale musím říct, že ačkoli byl táta v těchto věcech jinak mimořádně přísný, zřejmě pochopil, že když někdo vyjede z nesvobody na Západ, může se rázem totálně vyšinout a na všechno z nesvobodného světa zapomenout, a nikdy tu mou neopatrnost přede mnou ani nezmínil. Podobně když jsem se pak vracela vlakem domů, seděla jsem v kupé s neznámým cizincem a úplně bezstarostně jsem mu vyprávěla, že vezu domů batoh zakázané literatury. Ovšem jakmile jsme překročili hranice, najednou se všechno ve mně změnilo – došlo mi, co dělám, že to může být i agent, přestala jsem s ním naprosto komunikovat a padl na mne strašný pocit viny, co všechno jsem v tom vlaku i za celou tu cestu provedla. Jestli to agent byl, nebo ne, dodnes nevím.“

Filozofická fakulta a listopad 1989 

V roce 1989 byla také konečně přijata na vysokou školu, byť na obor výchova a vzdělávání dospělých na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který nebyl pro ni nikterak lákavý a podnětný – mohla se na něj ale dostat díky pomoci slušného člověka, který znal jejího otce. Na školu nastoupila na podzim 1989 a dění na fakultě záhy ovládly události související s listopadem 1989.

Na demonstraci 17. listopadu se jí zprvu, stejně jako jejím kamarádkám, nechtělo, považovaly ji za svazáckou akci. Nakonec se přece jen vypravily a byly rády, že potkávají i známé, sobě blízké tváře. Pamatuje si zimu, ošklivý obličej a výraz milicionáře, situaci, kdy pomáhají plačící dívce odněkud z venkova, i na to, jak se vrátila domů s ještě silnějším pocitem bezmoci a bezvýchodnosti. Nic podle ní stále nenasvědčovalo tomu, že by se situace v zemi mohla radikálně změnit – to až v dalších dnech.

Hned v pondělí se pak na filozofické fakultě zapojila do stávkové pohotovosti – spíše dílčími pracemi, které jí připomínaly to, s čím pomáhala v rámci disidentské kultury: malovala transparenty, roznášela letáky atd. Bylo to něco, s čím se mohla identifikovat, také protože na fakultě byla v kontaktu s lidmi, které znala už dříve odjinud. Na účast žádných pedagogických pracovníků na stávkovém dění na fakultě si nevzpomíná. Pamatuje si ale, jak byla spolu s jinými vyslána do Kladna, aby přesvědčovala dělníky o nutnosti generální stávky, a jak byli vyhozeni. Vřelé bylo naopak přijetí na Slovensku, v Medzilaborcích a Košicích, kam výjezd zorganizovala Nataša Dudinská a kde mluvili před stovkami posluchačů a cítili přitom velkou zodpovědnost, neboť bylo zřejmé, že jsou první, kdo tam přináší určité podstatné informace.

 

V nových poměrech

V prvních měsících roku 1990 se společensko-politického dění na fakultě už neúčastnila, zato využívala příjemné anarchie, která tam zavládla a umožňovala nějaký čas studentům volně navštěvovat přednášky těch, kteří se na školu mohli s pádem totality vrátit nebo na ni nově nastoupit. Navštěvovala tak třeba obnovené obory komparatistiky a religionistiky, přednášky Jiřího Pechara a dalších. Nevýhoda oboru, na který byla zapsána, se obrátila ve výhodu – většina jeho původních pedagogů z fakulty odešla, protože byli mimořádně silně svázáni s komunistickým režimem, a nastoupili noví, například Milan Nakonečný, a někteří „psychoanalytici z podzemí“.

Pocity z „nové doby“ měla smíšené: vedle radosti z otevřených možností i z návratů přátel a osobností z exilu – vzpomíná například na příjezd Paula Wilsona, Josefa Škvoreckého či Jiřího Němce – si pamatuje i na silná rozčarování, především z toho, jak rychle se kvůli novým příležitostem proměňovalo nedobrým směrem chování některých lidí z disentu. To velmi těžce nesl především její otec, vzpomíná třeba na jeho deziluzi z veřejného chování Milana Uhdeho.

Kromě jiného v té době velmi brzy učinila to, co mnozí s podobným rokem narození kolem ní –  byli už dospělí, ale neměli ještě rodiny, a tak využívali možnosti nezávazně, „na zkušenou“, vycestovat. Ona sama odjela v létě 1990 jako au pair do bývalého Západního Berlína, kde byla především výrazně konfrontována se způsobem života tamní průměrné, dobře situované rodiny i s tím, jak se tato rodina vyrovnává se způsobem života spoluobčanů v bývalé východní části města.

Po návratu do Čech pak v roce 1994 dokončila studium na FF UK diplomovou prací o Jungově teorii individuace.

 

Přes Olomouc do USA a zpět

V roce 1993 se seznámila se svým budoucím manželem, politologem, historikem a filozofem Aviezerem Tuckerem, narozeným v Tel Avivu a poté žijícím v USA, který od roku 1992 působil v Praze na Středoevropské univerzitě, kde psal práci o Janu Patočkovi. Poté, co mu rektor Josef Jařab nabídl místo na univerzitě v Olomouci, se tam s ním odstěhovala a začala pracovat jako redaktorka v nakladatelství Votobia, kam ji přizval básník, editor a překladatel Petr Mikeš, který patřil k lidem, s nimiž se Tuckerovi v Olomouci spřátelili. Na práci ve Votobii vzpomíná ráda – toto nakladatelství sice z provozních důvodů trpělo nadprodukcí, avšak vydávala se v něm i řada dobrých a podstatných titulů. Veronika Tuckerová tehdy jako redaktorka hodně spolupracovala se sinologem Oldřichem Králem, překladatelkou Věrou Dvořákovou, podílela se na vydání překladů Franze Kafky od Vladimíra Kafky, Teorii literatury René Welleka, redigovala řadu monografií a sama pro Votobii přeložila z němčiny monografii Roberta Musila.

V roce 1998 nastala v jejím životě další výrazná změna: přestěhovala se s manželem do New Yorku. Předpokládali, že to bude na rok, avšak věci se vyvinuly jinak.

V zemi, kterou předtím poznala jen letmo, se nejdříve zdokonalovala v jazyce a pracovala na různých pomocných místech (recepční v Jewish Theological Seminary, práce ve fotografické databázi). Poté začala studovat srovnávací literatury na Graduate Center of the City University v New Yorku a germanistiku na Kolumbijské univerzitě – poprvé v životě obory, které opravdu studovat chtěla. Získala stipendium, v jehož rámci přednášela o základní evropské literatuře na Queens College, ve čtvrti s velkým množstvím přistěhovalců. Její žáci patřili většinou k první generaci těch, kteří si mohli dovolit studium, byli vděční a pracovití, zároveň byla třeba Bible či Dantova Božská komedie první knihou, kterou přečetli, přičemž jim bylo třeba vysvětlovat kvůli zcela jiným kulturním kořenům například takové pojmy jako peklo či očistec. „To byla hodně dobrá škola i pro mne,“ říká Veronika Tuckerová, která na toto období svého života ráda vzpomíná: „Bydleli jsme tehdy v Brooklynu a metrem jsem denně jezdila hodinu na Manhattan a další hodinu do školy v Queensu a pak zase zpátky. A protože jsem i já tehdy musela mnoho číst jak na výuku, tak na vlastní doktorandské semináře, vozila jsem v batohu najednou třeba tu Bibli, Danta a k tomu například Nabokova nebo nějaký gotický román a celou dobu jízdy jsem četla. Takže ta četba měla i takový zvláštní epický rozměr, navíc jsem si vždycky představovala, jaký podiv by obsah batohu asi vzbuzoval, kdyby se mi něco stalo a někdo cizí ho otevřel.“ Ačkoli říká, že to může znít banálně, základní rozdíl oproti životu v Čechách vnímala v Americe skutečně v pocitu svobody: „Třeba už jen to, že člověk prostě může přijít a přihlásit se do školy. To jsem v Československu nikdy nezažila normálně – tam to pro mne vždycky bylo spojené s nějakým tlakem, politickými souvislostmi, nemohlo to nikdy probíhat normálně. Protože nedobrý pocit měl člověk za normalizace nejen, když nebyl na školu přijatý, ale i z toho, že se vůbec na školu v takovém režimu hlásí, nebo ho na ni dokonce vezmou. V Americe bylo najednou naopak každému jedno, co druhý dělá, nebo nedělá – a že si třeba v metru hodinu čte gotický román a ještě na to má stipendium. To, že si nic takového nežádá žádné ospravedlnění z jakéhokoli hlediska, byl pro mne opravdu velký zážitek. Ta jednoduchost. Že prostě smysl věcí je v tom, že se dějí.“

Poté, co v New Yorku získala doktorát, přednášela mj. na bohemistice v texaském Austinu a posledních šest let vyučuje na slavistice na Harvard University v Bostonu. Částečně žila i v Severním Irsku a po celou dobu průběžně pobývá a působí i v Čechách. Publikovala mj. v Revolver Revue a v Kritické Příloze RR a v časopisech Roš chodeš, Slavic and East European Performance Review, Harvard Review, New German Critique, Journal of World Literature. Překládá z angličtiny a němčiny (například paměti Gershoma Scholema Od Berlína k Jeruzalému), k vydání připravila výbor z básní Ivana Blatného The Drug of Art a napsala doslov k prvnímu českému vydání Hovorů s Kafkou Gustava Janoucha. V současnosti se zabývá především recepcí díla Franze Kafky v době komunistického režimu. Kromě literatury píše i o výtvarném umění.

K vývoji české společensko-politické situace říká: „Samozřejmě se mi nelíbí, co se v Čechách v posledních letech děje. Na jedné straně ten silný populismus, na druhé straně obrovský extremismus, k tomu malá historická paměť a velká neinformovanost. Nepěkné pro mne bylo zrovna z Ameriky sledovat, jak silná je zde neochota pomáhat uprchlíkům u politických takzvaných elit – to se myslím odhalilo něco velmi špatného: že totiž zdejší politici nejsou schopni využít takovou situaci pro něco pozitivního, apelovat na takové hodnoty, jako je prostá lidská sounáležitost a solidarita. Zároveň ale politika založená na frustraci určitých sociálních skupin, která je ovšem často i oprávněná, není jen věcí Čech, vidíme to bohužel velmi dobře třeba i v Americe posledních let. Tam se po nástupu Trumpa zjevně posouvá hranice toho, co je možné, například v oblasti rasistických útoků. Přitom je ale proti českému prostředí v Americe i dnes jeden velmi zásadní rozdíl – lidé se proti nebezpečným jevům ve společnosti dokážou velmi rychle aktivizovat. Jen v našem městě po nástupu Trumpa okamžitě vznikla spousta aktivit na podporu menšin. Například naše univerzita má vlastní policii a ta hned vydala prohlášení, že se nebude zabývat tím, jestli někdo je, nebo není v Americe legálně. To samé starosta Bostonu a okolních městeček – vydali také prohlášení, že nebudou kontrolovat imigrační status. Mnozí zkrátka hned dělali a dělají všechno pro to, aby se všichni obyvatelé cítili tam, kde žijí, dobře.“

Na tom, že se její život už více než dvacet let odehrává dílem v Americe a dílem v Čechách, zatím Veronika Tuckerová nevidí důvod něco měnit – své plány ale nechává otevřené.