Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leopold Tuček (* 1928)

• narodil se 20. ledna 1928 v Lanžhotě

• v roce 1938 jeho rodina opustila pohraničí zabrané nacistickým Německem

• v letech 1944–1945 totálně nasazen

• v březnu 1945 úspěšný útěk z totálního nasazení

• duben 1945 – osvobození Lanžhota

• 1946 – vstoupil do Československé strany národně socialistické

• 1947 – vstoupil do SNB

• 1948 – odveden do armády

• 1949 – nastoupil službu u 2. dělostřeleckého pluku v Bruntále, záhy přeřazen k pohraničním oddílům SNB

• podzim 1949 – služba v Hazlově u Aše

• 1951/1952 – studium středního odborného učiliště PS v Praze

• 1952 – velitelem roty na Novém Žďáru u Aše

• 1952 – po útěku člena roty převelen na hranici s NDR

• 1960 – členem KSČ

• 1968 – náčelníkem štábu 2. praporu PS v Aši

• 1969/1970 – „přežil“ stranické prověrky

• 1986 – v hodnosti majora odešel do důchodu

• 1987/1988 – referentem pro zvláštní úkoly závodu Aritma v Aši

Leopold Tuček se narodil 20. ledna 1928 v moravském městečku Lanžhot (německy Landshut). Jeho otec, který se živil jako kovář, dostal o několik let později práci v Hrušovanech nad Jevišovkou (Grusbach, pozdější okres Znojmo). „Bylo nutné, abychom se přestěhovali. V Lanžhotě jsme ale museli nechat barák. Stařenka [Leopoldova matka – pozn. ed.] s tím nakonec souhlasila a kolem roku 1933 jsme se přestěhovali do Hrušovan. Tatínek tam dělal vedoucího dílny – byli tam kováři, truhláři, elektrikáři a zámečníci. My jsme tam bydleli v jednom z dílenských baráků v blízkosti nádraží a měli jsme i malou zahradu. Školu jsem začal navštěvovat v Šanově (Schönau). (...) Mladší bratr Frantík chodil do školky, já do první třídy, takže jsme chodili spolu.“

V Hrušovanech žili až do podzimu 1938, kdy se tam vzbouřili místní nacisticky orientovaní Němci. Podle Leopoldova vyprávění se povstání neobešlo bez obětí na životech. „Jednoho dne přišla mamička domů se zprávou, že henleinovci v Hraběticích vyvraždili rodinu Židů, kteří tam měli obchod. Údajně to byli němečtí emigranti. A my, když jsme šli ze školy, tak jsme nešli z Hrušovan přímo přes nádraží, nýbrž kolem Hrabětic, a tam u kostela na stromě visely tři osoby – dva chlapi a ženská. Tak jsme přišli domů vydření. Byli jsme mladí kluci – mně bylo deset let. Přišli jsme domů, řekli jsme stařence, co jsme viděli, ona na to, že to ví, protože na nádraží pracoval pod stařečkem [Leopoldův otec – pozn. ed.] pomocný kovář z Hrabětic a ten říkal: ,Nebýt Pöldi tak velký kamarád a přítel, který umí německy, tak by byl popravený mezi prvníma.‘“ Druhý den matka odvezla děti do Lanžhota. Potom se vrátila k manželovi do Hrušovan, kde zůstali ještě asi měsíc. „On musel všechno předat. Co se dalo prodat, tak prodali. Zbývající majetek naložili do vagonů a odvezli to oklikou z Hrušovan přes Znojmo a Brno do Lanžhota. To už bylo po mnichovské dohodě.“

Zatímco Hrušovany a jejich okolí byly na začátku října 1938 přičleněny k nacistickému Německu a během války spadaly pod Říšskou župu Dolní Dunaj (Reichsgau Niederdonau), Lanžhot zůstal i po Mnichovu součástí zbytkového Československa a od poloviny března 1939 Protektorátu Čechy a Morava.

Po záboru pohraničí nacistickým Německem se celá rodina vrátila do Lanžhota. Za války Leopold dokončil měšťanku a nastoupil do učení k místní truhlářské firmě Hoffer. V letech 1944–1945 byl totálně nasazen poblíž Napajedel (s krátkým intermezzem ve Vídeňském Novém Městě) a podílel se na budování zákopů proti postupující Rudé armádě. V únoru 1945 se ještě s dalšími pokusil o útěk, ale došlo k vyzrazení a Němci ve spolupráci s činovníky Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě celou skupinu zajistili. „Bylo nás pár kluků, tak jsme šli na nádraží na večerní vlak. Ale na nádraží byl asi udavač, protože jsme tam seděli, čekali na vlak a přišel německý oficír s vojáky a odvedli nás zpátky do kláštera. Tam pak nechali nastoupit celé vedení a všechny dělníky-zákopníky. Jim nás ukazovali, že jsme utekli a nechtěli dělat. Bylo to v únoru, byla zima, byli jsme zmrzlí, stáli jsme tam až do rána.“

Kaťuše proti nebelwerferům

O měsíc později se Leopoldovi útěk již podařil a do příchodu fronty se pak skrýval v rodném Lanžhotě. Tam také v dubnu 1945 prožil tuhé boje vedoucí k osvobození města. „Lanžhot byl bombardovaný. Ostřelovali ho Rusové a Němci jim to vraceli. Už tady byla válka. Rusové se sem dostávali těžko, protože Němci vypustili Vranovskou přehradu a ta zalila všechny louky a lesy pod Lanžhotem. Ze Slovenska k nám byl přístup pouze po silnici a po železniční trati, které byly obsazené. Měli tam tanky. Bylo tam (přes Moravu) osm mostů, ale Němci je vyházeli do povětří. Rusové nemohli přejít, tak to zkoušeli na loďkách v noci. Němci pak frontu neudrželi a Rusové se dostali až na kraj Lanžhota.“

Bitva o Lanžhot probíhala v rámci bratislavsko-brněnské operace Rudé armády. Od 6. dubna 1945 bylo městečko bombardováno a o den později obsadili Sověti poškozený železniční most přes řeku Moravu. Němci několik silných útoků odrazili. Těžké boje o dobře opevněný Lanžhot probíhaly až do 11. dubna. Toho dne začal generální útok, kterému předcházelo dvanáctihodinové ostřelování. Obě strany používaly tanky a samohybná děla, dělostřelectvo, raketové dělostřelectvo (Sověti kaťuše, Němci raketové vrhače Nebelwerfer). Kvůli záměrně rozvodněné Dyji a Moravě nasadila sovětská strana do boje i kozáckou jízdu. Den co den pak Sověti městečko bombardovali – nejčastěji bitevníky Iljušin Il-2.

Pamětník se ve svém vyprávění zmiňuje i o bojovém nasazení španělské dobrovolnické Modré legie (Legion Azure) a o ústupu německé ozbrojené moci. „My jsme je sice neviděli, ale Němcům přišla na pomoc španělská Modrá divize, která zase na několik dnů vytlačila Rusy ven. Španělé pak odešli, na jejich místa přišli Němci a dobývání začalo nanovo. U nás válka trvala asi dvanáct dnů. To bylo krutý. Baráků bylo tak asi osmdesát procent rozbitých, kostel rozstřílený. My jsme měli bombu ve stodole, jenom jsme čekali, kdy vybuchne.“

Krátce před koncem války v Lanžhotě došlo k tragédii, která vzbudila velkou pozornost. Pilotka sovětského bitevníku si totiž spletla strany fronty a v Lanžhotě začala střílet na vlastní vojáky. „Nad naší ulicí se objevilo letadlo, a jak tam jezdili na koních, tak začalo střílet. Pilotovala je ruská pilotka a spletla se. Pokropila celou ulici kulometem a zastřelila několik vojáků a koní. Ona uletěla, Rusové to pak řešili, ale my jsme to museli uklízet – zapřáhli jsme koně a ty mršiny jsme tahali do lesíčka.“

V noci na 12. dubna 1945 se Rudé armádě po značných ztrátách konečně podařilo Lanžhot osvobodit. Podle některých údajů zde padlo 232 kozáků a bylo zničeno 15 sovětských tanků. Pro malé městečko se přímé vojenské operace staly katastrofou. Zahynulo při nich 58 místních občanů a dalších 258 bylo zraněno. Z 924 obytných domů bojující armády zcela zničily 230 domů. Nepoškozeno jich zůstalo jen něco kolem stovky. Rodina Tučkových se při těžkých bojích ukrývala ve sklepích místního obchodního domu Řezníček. „Vím, že se (v krytu) objevili poslední den Němci a říkali, že tohle sice bylo krutý, ale že přijdou Rusové a bude to ještě horší. Oni odešli a za pár minut se objevili Rusové s puškami a samopaly a hledali Němce. Tak tam s námi chvíli poseděli, popili, něco pojedli… Tihle první vojáci nebyli špatní. S těmi, co bojovali v první řadě s Němci, to šlo.“

Ženy a hodinky v ohrožení

Zatímco bojující vojáky Rudé armády vnímali Lanžhoťané jako osvoboditele, druhý sled již příliš sympatií nevzbuzoval. Ještě před koncem války se někteří sovětští vojáci v Lanžhotě začali dopouštět trestných činů. „A tihle ženisté – to byla ruská sebranka! Co mohli, ukradli! Brali nám hodinky. ,Skolko časov?‘ ptali se. I já jsem naletěl, takže následovalo: ,Davaj časy!‘Snažil jsem se jim vysvětlit: ,Já nemůžu, mám je od kmocháčka. Dostal jsem je, když jsem byl biřmovaný.‘ A oni jenom: ,Davaj časy!‘ Odepnuli mi je a sebrali.“

Před některými vojáky bylo nutno ukrývat ženy. „Jednou přišli Rusové s tím, že budeme škrábat kartóšku (brambory): ,Ale půjdou děvušky, děvušky půjdou škrábat, ty umějí škrábat kartóšku!‘ Několik jich vybrali, někam je vzali a některá děvčata pak znásilnili. Když se vrátili, děvčata přiběhla ubrečená, potrhaná… byla znásilněná.“

Mezi veselejší historky z konce války patří ta, kterak Lanžhoťané pod sovětským vlivem 1. května 1945 poprvé oslavovali Svátek práce. „My jsme nevěděli, co to je, ale věděli jsme, že se bude slavit. Věděli jsme, že Rusové přivezou z Rakouska víno. Jeli tam s tanky – jeden tank měl zvedák (jeřáb) a druhý byl nákladní – a přivezli dva veliké sudy vína. V Lanžhotě to dávali zadarmo, takže se pilo a lidi pomalu chválili Rusy.“

Slavný rodák vzorem

Pod vlivem místní rodiny Bartošovy, která se angažovala v domácím i zahraničním odboji, vstoupil Leopold v roce 1946 do Československé strany národně socialistické. Antonín Bartoš (*1910 v Lanžhot, + 1998 New York) se stal pro místní mladé muže vzorem. Velel jednomu z nejúspěšnějších výsadků (Clay – Eva), který Britové na území protektorátu vyslali. Až do vyzrazení skupiny konfidentem gestapa, který se mezi její členy vetřel, se ukrývali v Bystřici pod Hostýnem. Do Londýna se jim podařilo odvysílat přes 800 zpráv a vytipovat několik desítek míst pro shoz zbraní a válečného materiálu. Po prozrazení skupina operovala v Tvrdonicích, ale i o tomto úkrytu se německé bezpečnostní složky brzy dozvěděly. Parašutistům se však podařilo prostřílet z obklíčení a dále se ukrývali nedaleko Lanžhota – v Hruškách a v Josefově. Na konci války se přidali k partyzánům. „Šli jsme nahoře po městě a tam stál voják ve vysokých botách, v rajtkách, přes sebe měl řemen-dohodu a za pasem revolver. Byl to štábní kapitán Bartoš, velitel výsadku Clay Eva! Byli jsme nadšení, měli jsme hrdinu, člověka vycvičeného v Anglii, který bojoval proti Němcům! V Anglii válčil i jeden z jeho bratrů jako letec a další bratr, ajznboňák, dělal odbojovou činnost. Antonín Bartoš pak tady (v Lanžhotě) založil buňku Československé strany národně socialistické a my mladí kluci jsme k národním socialistům vstoupili.“

O rok později se Leopold zúčastnil celostátního sjezdu strany v Praze. Bartoš v té době působil jako poslanec Národního shromáždění za ČSNS. Krátce po únorovém převratu jej komunisté uvěznili a on pak po propuštění okamžitě uprchl na Západ.

Se Sborem národní bezpečnosti na Ašsko

Leopold dokončil učební poměr u valtické firmy Ševčík, která vyráběla školní nábytek. Krátce nato začal uvažovat o službě u policie. Státní služba totiž byla vítaná. Jako národnímu socialistovi mu pomohla i přímluva tehdejšího předsedy MNV Lanžhot. Mladým adeptům na členy Sboru národní bezpečnosti tenkrát slibovali, že půjde o službu nepolitickou, kde je místo pro všechny – sokoly, orly, ale i komunisty či národní socialisty. „Řekli nám, že jsme vybraný, abychom nekoukali, v jaké jsme straně, ale že jsme z dělnické třídy… Tak nás tam zůstalo asi deset. Dělali s námi další pohovor. Museli jsme napsat diktát, ale jeden nám říkal: ,Nepište, já vám dám papír a opíšete to – jenom to opíšete a podepíšete.‘Oni by mě asi stejně nevzali – já bych tam nadělal takových chyb!“

V roce 1949 pamětník nastoupil základní vojenskou službu. Zpočátku sloužil v Bruntále u II. dělostřeleckého pluku. Vojáci této jednotky fasovali anglické uniformy a ještě v roce 1949 se hlásili k bojovým akcím armády na Západě, jmenovitě u Dunkerque. Jako příslušníka SNB ale Leopolda převeleli k oddílům majícím na starosti ostrahu státních hranic. „V Bruntále nás vítal nějaký… vrchní nebo štábní strážmistr Lička. Byl to Ostravák a esenbák! To bylo zajímavé – šli jsme do armády a on nás tam vítal esenbák. Potom tam došli i důstojníci od dunkerqueského pluku, ti dělostřelci, ale starý Lička nás vzal a odvedl nás. Jeden z odvedenců, jmenoval se Honza Mlátilík, se ho zeptal: ,Tato, kam nás vedete? He, he.‘“

Na podzim 1949 četu mladých esenbáků odveleli do Hazlova poblíž Aše. Pamětník měl tehdy hodnost strážmistra SNB. V Hazlově bylo nutné kompletně vyměnit posádku, neboť ta původní byla zapletena do ilegálního převádění osob do Bavorska. „Z naší čety nás přišlo do Hazlova asi dvacet. Tehdy tam došlo k nějakému průseru, oni se tam postříleli. Přišli tam totiž vyšetřovat esenbáky a jeden z těch starých esenbáků zastřelil asi dva od Státní bezpečnosti. Přišli zavírat policajty, na nic se neinformovali a přišli tam se zbraněmi – jako agenti. My jsme je přišli vystřídat.“

S okolním terénem mladé pohraničníky seznamovali ještě příslušníci finanční stráže (FS). „Z těch starých (esenbáků) tam nezůstal nikdo. Po hranicích nás zaváděli financové a vysvětlovali nám trasy: ,Tudy budete z Hazlova chodit do Polné (Hirschfeld), do Podílné (Halbgebäu), do Kančího údolí, pak na druhou stranu – Výhledy (Steingrün)…‘“

Odtud Leopold odešel na školení tělovýchovných náčelníků do Prahy a po návratu v roce 1950 sloužil u roty v Libé (Liebenstein).

Na stráži u západních hranic

Nedaleko Libé, v blízkosti gotického hradu Seeberg, pamětník zadržel polského pašeráka. „Jednou jsem šel na hlídku a narazil na chlapa – byl to Polák, který přecházel přes naše území do Německa. Znal tu cestu perfektně. Sebral jsem ho a odvedl do Hazlova, tam ho vyšetřovali. V ruksaku měl krabice a v těch krabicích bylo vánoční zboží. Byl to pašerák… Finančáci, kteří to tam hlídali, nám říkali, že se tam normálně chodí. Tam po té ,pašerácké stezce‘ a pak nahoru. Vpravo bylo Kančí údolí, kde přešli přes potok a potom se vydali nahoru – do Německa. Tak jsem vlastně nešťastnou náhodou zadržel narušitele…“

V létě roku 1951 vznikly z pohraničních útvarů SNB jednotky Pohraniční stráže (PS). Pamětník absolvoval v letech 1951–1952 Vojenské učiliště Pohraniční stráže v Praze. Po vyřazení obdržel vojenskou hodnost staršina a nastoupil jako velitel roty v Novém Žďáru u Aše. Jedním z jeho prvních úkolů bylo zlikvidovat odloučenou četu v Kančím údolí, neboť se vymkla kontrole. V jednotce působící za drátěným zátarasem se rozmohl alkoholismus. Ale to nebylo všechno. Vojáci také třeba lovili lesní zvěř a maso načerno prodávali hostinským. „Ti kluci tam z toho divočili. Chodili na hlídky a stříleli, co se dalo. A pak to prodávali hospodským v okolí. Když jsem přišel do hospody, uviděl jsem v kuchyňce sudy. Tak jsem se ptal: ,Co v těch sudech je?‘Byl tam v láku naložený divočák a dvě srny. Oni si tam žrali – prodávali maso, přiváželi víno. Když jsme to tam potom likvidovali, bylo tam plno flašek od vína, od kořalky…“

Jedním z úkolů vojáků 10. roty Pohraniční stráže v Novém Žďáru bylo udržovat hranici přehlednou. To se týkalo i sečení sena před a za drátěným zátarasem. Na bavorské straně hranice se nedaleko nacházela hospoda, jejíž majitelka o sečení věděla. „Byli tam kluci, kteří uměli německy. A ta hospodská – na hlavě nosila čepec, na kroji měla vyšité růže a byla opravdu kozatá… Tak ta hospodská měla statek.“

S mladými pohraničníky se dohodla, že pokud jí přistrčí k hraničním mezníkům část sena, dostanou odměnu. Tu jim však „vyplácela“ ve chvíli, kdy se na hranici objevil jejich velitel Leopold Tuček. „Když jsme tam jednou přijeli na koních, prohlíželi jsme, jak je to posekané. A ta hospodská přišla s plnýma rukama, nesla čtyři nebo pět bavorských piv.“ A hned chtěla, aby vojáci pivo ochutnali: „Měl jsem trochu obavy, jestli nás někde nesledujou dalekohledem špioni a nevidí, jak tam chlemtáme pivo... Ale stejně jsme si každý jedno vzali. A že to bylo dobré pivo!“ Teprve když opustil rotu v Novém Žďáru, dozvěděl se Leopold, za co to pivo tehdy dostali: „Bylo to asi za ty čtyři kopy sena, co byly na hranici u hospody. Němci totiž v noci přijeli, seno naložili na trakaře a odvezli si ho. Stopy po sobě zametli.“

Za cenu porušení služebních předpisů mohli vojáci Pohraniční stráže na počátku padesátých let 20. století ochutnat i exotičtější „imperialistické“ nápoje. „Jeli jsme na koních nahoře nad Žďárem a zastavil nás Němec… Tam jsem poprvé pil coca-colu! Nejdřív jsme měli strach se toho napít… V té flašce to bylo... takový divný. Voják, co tam byl se mnou, uměl německy… Dopili jsme a flašku zahodili, aby to nikdo neviděl…“

Miny a divočáci

Hranice mezi Československem a západními státy v padesátých letech připomínala válečnou zónu. Stalinský režim chtěl zabránit útěkům svých občanů do svobodné části světa za každou cenu. Vedle několika pásem drátěných zátarasů a elektrických výstražných zařízení nechal na hranici zbudovat i několik pásem smrti. Tvořil je buď elektrický plot nebo minové pole. Posledně jmenovaná varianta se nacházela i v Kančím údolí. „Tam nebyly klasické nášlapné miny, ale miny udělané z dělostřeleckých granátů. Byly přidělané na kůlech, nahoře měly rozbušku a z ní vedl drát. Když tam přišel někdo, kdo to neznal, tak zakopnul, drát odjistil pojistku a granát explodoval.“

Podle pamětníka v Kančím údolí žádný člověk nezahynul. Přesto však nějaké životy minové pole na svědomí má. Jednou se do něj dostalo stádo divokých prasat. Divočáci protrhli dráty a vnikli do minového pole. Nastal masakr. Drátěný zátaras vyletěl do povětří a všechny miny v okolí explodovaly. Zátaras byl zničen skoro na sto metrech. Nedaleká hlídka pohraničníků unikla smrti pouze o vlásek.

Ven přes kaolinku

Krátce nato dezertoval od Leopoldovy roty holič Alois Bodor. Svůj útěk měl podle všeho pečlivě naplánovaný. Navenek dělal dojem, že je zapáleným komunistou, a ve svém okolí požíval značné důvěry. „Byl to člen strany, předseda organizace svazáků, holič, který nás holil a stříhal. Měl možnost chodit po celých kasárnách – každý mu věřil, protože to byl stoprocentní soudruh. A na schůzích dovedl kecat.”

Bodor večer počkal, až se velitel roty s ostatními vojáky odebere do Aše na taneční zábavu. V kanceláři velitele zjistil, jak jsou rozestavěny hlídky a údajně za pomoci jednoho z vojáků utekl za hranice. Veliteli roty Leopoldu Tučkovi tak mohl podřízený jenom hlásit: „Bodor vzal zbraň, uniformu, všechno a utekl. Už je na druhé straně, protože jsme zkontrolovali dráty, a on si zřejmě otevřel vrátka.“ Nedaleko státních hranic stála továrna, říkalo se jí kaolinka. „U kaolinky byla vrata, kde se dalo projet i nákladním vozem. A u toho ještě byla malá branka pro pěší. Vojáci pak za sebou zamykali a hráběmi uhrabávali orný pás.“

Právě onu branku si Bodor zřejmě otevřel klíčem, který zcizil v kanceláři velitele.

Po Bodorově útěku nastal poprask a vyšetřování. Pro zanedbání povinností při ostraze hranic byli odsouzeni velitel roty Tuček, velitel praporu a další. Mezi nimi i vojín Kadlec, který údajně Bodorovi k útěku napomáhal tak, že odvedl pozornost hlídkujících dávkou ze samopalu. Vojín Bodor se na druhé straně hranice o detaily své služby dokonce podělil se stanicí Svobodná Evropa. Leopoldovi to později sdělili nadřízení: „Mluvil o tobě Bodor ve Svobodné Evropě. Říkal, odkud jsi, že nejsi členem strany, jaký jsi, kolik toho vypiješ, kolik toho ponadáváš.“

Aloise Bodora pak podle informací kontrarozvědky Američané vycvičili jako agenta a poslali zpátky do Československa. Zahynul při překračování hranice u Bratislavy – utonul jako žabí muž zamotaný v drátěných zátarasech pod hladinou Dunaje.

Za trest k „přátelskému“ Německu

„Trestám velitele 10. roty Tučka Leopolda výstrahou pro nedostačující služební způsobilost a přemísťuji jej na 14. rotu na méně důležitý úsek s menšími počty…,“ uvádělo se v rozkaze velitele Pohraniční stráže, kterým byl pamětník v roce 1953 za trest převelen na hranici s „přátelským Německem“, jak se tehdy říkalo východní části země ovládané komunisty. Sloužil jako velitel rot v Dolních a Horních Pasekách (Niederreuth, resp. Oberreuth). „Na Dolních Pasekách jsem byl půl roku. V té době jsme stavěli rotu Horní Paseky. Měl jsem tedy plnou hlavu starostí s Horními i s Dolními Pasekami. Dostával jsem takové ty podřadnější kluky, stranická organizace byla na baterky – tak jako já. Navíc jsem v tom čtyřiapadesátém ještě pořád nebyl členem strany!“

V obou jmenovaných obcích byl po válce nesmírně obtížný život. Místní pastvinářské družstvo živořilo a jeho zaměstnanci také. „Vojáci živili půl vesnice… Chlap, který měl na starosti krávy nebo něco takového, přišel zezadu k naší kuchyni s krajícem suchého chleba a kluci mu na to dali kus sádla nebo másla – co zbylo. A hlavně děti, ty byly šíleně hladné, když šly ze školy… Děti chodily zadem a kuchaři jim dávali zbytky jídla po obědě. Dostávaly hlavně knedlíky a omáčku. Tam se zdlábly…“

Po druhé světové válce strádalo hladem a bídou i Německo. Mladé východní Němky v důsledku toho přecházely státní hranici s ČSR, aby si mohly nakoupit u nich nedostupné zboží. Jejich štěstím bylo, že hranici s „bratrským socialistickým státem“, ač se i zde nacházely drátěné zátarasy, pohraničníci nestřežili tak pečlivě jako „horkou hranici“ se Západem. „Věděli jsme, že tam ta děvčata chodí. Byly tam (na území NDR) tři baráčky, oni měli daleko do Bad Brambachu, takže radši chodívali sem do Výhled. Ve Výhledech byl obchod, byla tam hospoda, škola. Vím, že v obchodě byla cizí děvčata a mluvila německy. A prodavačka říkala: ,To jsou Němky. Ony sem občas načerno přijdou, nakoupí a zase utečou zpátky.‘“

Láska přes ostnatý drát

Někteří vojáci střežící hranici s východním Německem navazovali v NDR milostné vztahy. „Na rotě v Pasekách sloužil polocikán, který měl na starosti drátěný zátaras – tady spravil dráty, tam opravil vrata, tady dal pant, tam udělal tohle... Měl vždycky s sebou chleba a od rána do večera chodil kolem těch drátů. Jednou přišel a říká: ,Už dvakrát jsem ten drátěný zátaras opravoval na tom samém místě… Někdo tam chodí. Buď je to nějaké zvíře, třeba kuna, nebo tam někdo lozí.‘“ Pohraničníci se však dozvěděli, že jeden z jejich vojáků chodí do Bad Brambachu za dívkou, a nasadili na silnici z Horních Pasek hlídku. „Jednou přišli a řekli mi, že je to ten a ten kluk. A hned to nahlásili orgánům zpravodajské služby (kontrarozvědka). Když jsem přišel zvenku, tak už ho vyslýchali. Zeptal jsem se: ,Co se děje?‘ A oni na to: ,To je on, co ti už tři měsíce utíkal do Brambachu za holkou!‘Dostal dva roky a zavřený byl (asi) v Leopoldově. Pak někde dosloužil. Asi po třech letech se dostal do Brambachu a tu holku si vzal za manželku.“

Stejný happy end neměl příběh mladého vojáka, který pod Tučkem sloužil ještě v Novém Žďáru. Mladý voják si na troskách někdejšího Bečkova statku za drátěným zátarasem vzal život kvůli nešťastné lásce. „Ten vojáček měl nějaký problém s holkou. Napsala mu, že se s ním rozchází, on to na těch šutrech četl a nevěděl nic jiného, tak vzal samopal a zmáčknul to. Takhle si za těmi dráty prostřelil hlavu.“

Do komunistické strany

Českoslovenští pohraničníci se v této době dopouštěli na území NDR zvláštního druhu trestné činnosti. Kradli totiž německým soukromníkům mléko. „Němci měli blízko drátů studánku, a když stáčeli mléko, tak v ní nechávali chladit plné konve. Když se to dověděli naši péesáci, tak občas buď sebrali celou konev, nebo si odlili čistého mléka. Ukradli to a přinesli na rotu. Na rotě se to pak lemtalo – já jsem o tom ani nevěděl.“

Leopold následně studoval školu středních velitelů v Bruntále. V hodnosti kapitána pak sloužil u výcviku mužstva v posádkách PS ve Vojtanově (Voitersreuth), Chebu (Eger) a Lubech (Schönbach). Dlouhou dobu byl jedním z hrstky velitelů 5. brigády PS Cheb, kteří nebyli ve straně. Schůzí komunistů se však jako velící důstojník někdy účastnil, ovšem pouze jako pozorovatel. Na velitelské poradě mu bylo v polovině padesátých let doporučeno členství v KSČ. Připraveni byli i ručitelé – Leopoldovi blízcí přátelé, velitelé Jan Mlátilík a Miroslav Španihel. Po dvou letech čekatelství se stal právoplatným členem strany. „V Hazlově byla porada všech velitelů rot a po ní schůze (KSČ). Řekli mi, abych tam zůstal. ,Soudruh Mlátilík a tady soudruh Španihel potvrdili, že jsi velmi dobrej velitel a soudruh. A navrhujou tě, abys vstoupil do komunistický strany. Co ty na to?‘ zeptali se mě. ,Co já na to můžu říkat?Je to už tolik roků, všichni jsou členové strany, a já ne, stejně k tomu jednou přijde… No tak dobře.‘ Rozhodli za mě, skoro beze mě, že budu členem strany. Dostal jsem pak dvouletou lhůtu kandidáta.“

Celý okres Aš se do konce padesátých let 20. století nacházel v hraničním pásmu. Vstup sem byl povolen pouze na základě hraniční propustky. Pamětník ve svém vyprávění zmiňuje i podniky a restaurační zařízení, která bylo možno v Aši navštívit v padesátých a šedesátých letech, tedy krátce před tím, než město postihly brutální plošné demolice. Za pozornost dále stojí i zmínky o likvidaci obcí v zakázaném pásmu – například Otova (Ottengrün), Dubiny (Eichelberg) či Újezdu (Mähring).

„Obsazený od Rusáků“

V roce 1968 Leopold sloužil v hodnosti majora ve výcvikovém středisku Pohraniční stráže v Aši. Ve funkci náčelníka štábu 2. praporu PS v Aši jej zastihla okupace vojsk Varšavské smlouvy. „My jsme prakticky nic nevěděli, navíc že dojde k něčemu takovému... Odešli jsme domů (z práce)… A vím, že kolem půlnoci někdo dupal… mamka (manželka Věra) mě vzbudila a říkala, že na nás bouchá nějaký voják. A ten voják mi hlásil: ,Soudruhu majore, máte ihned přijít, něco se děje.‘Tak jsem se oblékl a šel jsem tam. A na rotě, ve východních kasárnách, už bylo plno Rusáků. Byly tam i tanky. Vojáci se ptali: ,Co se děje?‘ – ,Jsme obsazený od Rusáků.‘ Museli jsme otevřít trezory a všechno jim vydat… Byli jsme jako opaření. Oni tam stáli, my jsme seděli, oni vyprávěli, že to dostali rozkazem, že nic neví… Říkali, že tady zůstanou. A taky se tady ubytovali. Potom odešli (z kasáren). Na druhý den ale přišli zase. Chtěli vodu, ale velitel praporu je do kasáren nepustil. A vodu nedostali. Tomeš (velitel) pak z toho měl průser a odvolali ho.“

Sověti přijeli na Ašsko přes Vojtanov, přejeli i přes Horní Paseky. „Roztrhali dráty a normálně projeli. Ve Vojtanově taky – rozbili závory. Dostali se všude, kde byly silnice, všude to projeli. Jeli až na (západní) hranice a zastavili tam provoz – tam nebylo dovoleno jezdit, tam naši celníci a vojáci zadrželi všechno.“

V „obrodném procesu“ se pamětník aktivně neangažoval a na rozdíl od velitele praporu Miroslava Tomeše, který proslul tím, že Sovětům v prvních dnech odmítl vydat vodu, „přežil“ i stranické prověrky. „Jéje. To bylo divadlo: Kdo byl pro Rusáky, kdo nebyl, kdo nadával, kdo přinášel, kdo odnášel… Trvalo dlouho, než se tahle otázka – vztah českých vojáků a Rusáků – vyřešila…“

Ve své funkci Leopold plnil i méně obvyklé úkoly. Účastnil se například letecké kontroly státních hranic. V Nových Domech pak také přihlížel prodeji dřeva bavorským podnikatelům. „Těžil se tam smrk a borovice. Aby se dřevo nemuselo vozit na hranice přes Aš, využíval se přejezd Pomezí za Chebem. Lesáci byli domluveni s Němcem, že se to dřevo ztěží a přiveze se k vodárně u Nových Domů [Neuhausen, dnes existuje pouze německá část někdejší obce – pozn. ed.]. Němec tam přijel a kromě lesáka tam vždycky byli ještě celník a péesák. Dřevo se tam okolkovalo a očíslovalo. Němec za ně normálně zaplatil a potom je od Nových Domů svezl dolů do Německa... Jednou ten Němec přijel ještě s dalšími dvěma autem a řekl, že než to naměří a nařežou, něco nám přinese. Šel do auta a vrátil se s upečenou husou a vínem. ,To je česká husa,‘ řekl. Tak jsme to tam podlábli…“

V sedmdesátých a osmdesátých letech se Leopold podílel na budování ašské organizace Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm). S jeho přispěním vznikla i místní sportovní svazarmovská střelnice. V roce 1985, kdy již přesluhoval dva roky, odešel do důchodu. Ředitel ašského podniku Aritma Vlček krátce nato pamětníka oslovil s tím, že by jej coby důstojníka ve výslužbě potřebovali v závodě. Do roku 1988 pak pracoval jako referent pro zvláštní úkoly v Aritmě. Měl na starosti přepravu výplat, kontrolu strážných v budově, dohled nad významnými dokumenty apod.

Dne 14. října 1954 se Leopold Tuček oženil s Věrou Bohuslavovou. Z manželství vzešly dvě dcery – Mirka (1955) a Věra (1958). Pamětník dodnes žije v Aši.