Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Trvalec (* 1952)

• narodil se 11.prosince 1952 v obci Fintice u Prešova

• jeho matka Margita Barborová byla očitým svědkem vypálení obce Kl´ak

• jeho otec Augustin Trvalec byl slovenský partyzán

• zažil okupaci v srpnu 1968

• vyučil se v oboru obuvnictví – gumoplast

• v roce 1971 emigroval jeho bratr Cyril

• většinu života pracoval jako dělník v ZDA Partizánske

Když to přišlo, jeho matka měla sedmnáct let. Vraždění začalo v Ostrém Grúňi. Neštítili se zastřelit ani čtrnáctiměsíční dítě. Zapálili domy. Když to přišlo, bylo jeho otci šestadvacet. Spolu s dalšími partyzány, ukrytí v horách, si mohl jen domýšlet, co se dole děje. Psal se 21. leden 1945 a protipartyzánská jednotka Edelweiss se přišla pomstít všem, kteří odbojářům pomáhali. Oba dva, na rozdíl od desítek jiných, přežili. A po válce založili rodinu.

Nejmladší oběť vraždění měla pět měsíců

Vladimír Trvalec se narodil 11. prsince 1952 v obci Fintice u Prešova jako druhý z bratrů rodičům Margitě a Augustinovi Trvalcovým, kteří na sklonku válečných let prožili kruté chvíle.

Augustin Trvalec musel v roce 1941 narukovat do armády Slovenského štátu. Se svou jednotkou pak prožil nějakou dobu na Ukrajině. „Moc toho o tom nevím, protože tatínek nikdy nechtěl o válce a o tom, co v ní zažil, mluvit,“ říká Vladimír Trvalec. Jeho otec byl během roku 1944 kvůli nemoci poslán z Ukrajiny domů, do rodného Kl´aku. Tam jej zastihlo Slovenské národní povstání, které vypuklo 29. srpna téhož roku. Augustin se okamžitě přidal k partyzánské jednotce operující na Vtáčníku – pohoří v těsné blízkosti Ostrého Grúňě a Kl´aku, tedy dvou vesnic, které byly v následujícím roce vypáleny právě kvůli tomu, že jejich obyvatelé pomáhali partyzánům.

Margita Trvalcová (tehdy Barborová) pracovala během války jako děvečka ve Zlatých Moravcích. V den 21. ledna 1945 však byla v rodném Ostrém Grúňi. Toto datum vstoupilo do historie jako Krvavá neděle.

Jenom dům s nebožtíkem zůstal ušetřen

Kvůli tomu, že obyvatelé Kl´aku a Ostrého Grúňě pomáhali partyzánským jednotkám, operujícím v oblasti pohoří Vtáčník, které se nachází nedaleko jen v řádu několika kilometrů, došlo k zavraždění sto čtyřiceti osmi civilních obětí, z toho bylo čtyřicet osm dětí ve věku do osmnácti let. Nejmladší dítě mělo pět měsíců. Část protipartyzánské jednotky Edelweiss spolu s oddíly Heimatschutzu nejprve obklíčila Ostrý Grúň. Na dvoře a v domě Izidora Debnára začali nacisté shromažďovat obyvatele. Zde došlo k zastřelení čtyřiašedesáti lidí včetně žen, dětí a starců. „Masakr přežilo jen několik z nich [přesně devět obyvatel obce], co vyvázli se zraněními a předstírali smrt. Zastřelený byl i maminčin tatínek,“ říká Vladimír Trvalec. Po vypálení obce se komando přesunulo do vedlejšího Kl´aku: „Tam došlo k podobným událostem. Nastoupili, postříleli nějaké lidi a další skupinu pak nechali nastoupit na náměstí. Ale byl tam kněz Kl´ucha [Rudolf, původem zakaparpatský Němec, katolický kněz], který to pořád nějak zdržoval a dělal obřady a požehnání, až nakonec přijela spojka s telegramem a na základě toho Němci od střílení ustoupili a jen obci vypálili,“ říká Vladimír Trvalec, jehož vyprávění se přesně shoduje s historickými prameny. Nacisté tedy Kl´ak vypálili a zbylé obyvatele rozehnali do okolí. Jediný dům zůstal ušetřen – ten, kde ležel vystavený v rakvi Vladimírův dědeček Štefan Trvalec, otec Augustina. Mnoho lidí zde přežilo právě díky knězovým přímluvám a také telegramu, v němž stálo: „Nestřílejte, jen vypalte.“ Zvěst o masakru se prý šířila velmi rychle a nacisté měli strach, že kdyby ve vraždění pokračovali, mohla by se situace obrátit proti nim.

Rozdělená rodina

Augustin s Margitou měli svatbu v roce 1947. Dva roky nato se jim narodil Cyril a po dalších třech letech Vladimír. Právě Cyril se později stal jednou z příčin, proč Vladimír po vyučení nesměl dálkově studovat maturitní obor – v počínající normalizaci se jeho bratr rozhodl emigrovat do Kanady.

Augustin Trvalec se z obyčejného lesního dělníka postupně vypracoval na hajného a později i na úředníka Lesní správy v Prešově. Právě zde Vladimír vyrůstal. Ale pohoda netrvala dlouho, již v roce 1960 se Margita spolu s oběma chlapci odstěhovala do Partizánského za příslibem lepší práce a získání bytu. Augustin zůstal jako úředník v Prešově. Pro osmiletého Vladimíra bylo toto vytržení z kořenů a rozdělení rodiny velmi těžké. Nastoupil do nové školy a jen s největšími obtížemi si hledal kamarády a sžíval se s novým prostředím. Základní školu zde ukončil v červnu 1968. Dva měsíce poté přijely tanky.

Přijeli jste střílet děti?

Když v srpnu roku 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa, aby zde potlačila údajnou kontrarevoluci, měl Vladimír patnáct let. V Topolčanech, které leží asi dvacet kilometrů od Partizánskeho, byla velká vojenská posádka a okupanti zamířili právě sem: „Tady nebyli Rusové, ale Maďaři. Já jsem byl toho přímý účastník. My jako děti jsme se začaly s těmi vojáky bavit a bylo mezi námi děvče, co umělo trochu maďarsky. V jednu chvíli tam padla otázka, kdy se jednoho vojáka někdo zeptal: ,Přišel jste střílet takové děti, jako jsme my?´ A on se rozplakal. Byl to nějaký rolník, kterého naverbovali rovnou od pluhu, on nejdřív nevěděl ani, kde je.“

Vladimír Trvalec si dále vzpomíná, že v Topolčanech došlo k jednání mezi veliteli slovenských a maďarských jednotek. Okupanti se poté utábořili za městem. A děti jednomu z maďarských důstojníků klíčem poškrábali gazík.

Baťův duch přetrval

Vladimír ještě v roce 1968 nastoupil jako učeň v oboru výroby obuvi se zaměřením na gumu a plast. Město Partizánske – původní Baťovany, kde se továrník Jan Antonín Baťa rozhodl v roce 1938 vybudovat obuvnickou fabriku, čímž dal mnoha lidem z okolí zaměstnání a bydlení – mělo ve výrobě obuvi již mnohaletou tradici. Za starých časů zde také fungovala Baťova škola práce, proslulá svou přísnou disciplínou a vysokými nároky na svoje odchovance. „Ten duch baťovské doby se tu ještě držel. Měli jsme dost přísnou výchovu a stejně jako kdysi u Baťů jsme museli, i když jsme byli z města, prožít první rok učení na internátu,“ říká Vladimír Trvalec, který učňovskou zkoušku získal v roce 1971. Na mladého muže čekala základní vojenská služba.

Chceš jít dolů, tak my tě dáme nahoru

„Když jsem byl u odvodu, říkal jsem jim, že chci jít k vojenským potápěčům. To mě bavilo a v plavání i potápění jsem byl dobrý. Ale oni řekli: ,Chceš jít dolů, tak půjdeš nahoru.´ A poslali mne k výsadkářům,“ říká Vladimír Trvalec, který většinu své vojenské služby prožil právě u výsadkové jednotky v Prostějově. V roce, kdy na vojnu nastoupil, emigroval jeho bratr Cyril: „Já jsem ty jeho plány vytušil, on poslouchal neustále Svobodnou Evropu a měl tyto tužby po svobodě. Měl v tu dobu i dobrou práci. Ale když jeli s kolegy na zájezd do Itálie, rozhodl se cestou zpátky zůstat v Rakousku a odtud pak po nějaké době v uprchlickém táboře odletěl do Kanady.“

Novopečený paragán Vladimír přesto prošel vojenskou prověrkou – v době, kdy narukoval, byl Cyril teprve oficiálně na zájezdu. Na všechno se přišlo až na konci vojenské služby. Vladimír měl kvůli tomu zaražené povýšení. Zároveň pomýšlel na to, že si po vojně dokončí maturitu na průmyslové škole. Ale narazil. Podmínkou bylo, že se zřekne dopisování si s bratrem, který již mezitím žil v Kanadě, kde se svojí italskou manželkou založil rodinu. „To jsem odmítl. Přesto, že jsme si psali jen formálně, k svátku, k narozeninám nebo o Vánocích a já jsem jim to takto vysvětloval, nepomohlo nic,“ dodává Vladimír Trvalec, který po vojně nastoupil jako lisař do bývalého Baťova podniku, který byl po válce znárodněn a přejmenován na ZDA Partizánske. Kvůli bratrovu útěku za ním jednou přišli dva muži v kabátech: „Bylo tajní, StB. Ale byli slušní, jen se mne ptali, jestli vím, kde se bratr nachází. Nechtěli ani spolupráci, nic. Když dnes vidím ty filmy, ve kterých se odehrávají tvrdé výslechy na Státní bezpečnosti, zdá se mi to přehnané.“

Vrahův hlas na vlnách Svobodné Evropy

Rádio Svobodná Evropa, jež bylo v době normalizace pro mnoho lidí v totalitním Československu alespoň drobným ostrůvkem svobody, kde zněla režimem zakázaná hudba a odkud se také daly čerpat informace běžně zatajované stranickým Rudým právem, poslouchal i Vladimír. „Často jsem při tom usínal, pamatuji si třeba na živé koncerty Karla Kryla. Ale mě to neovlivnilo tolik jako bratra,“ vypravuje pamětník.  A ještě jedna věc mu z éteru zůstala v paměti. Ve Svobodné Evropě pracoval od roku 1954 jako redaktor Ladislav Nižňanský – vrah, který právě na konci války velel komandu Edelweiss. Nižňanský již předtím vedl dobrodružný život. Jako důstojník dělostřelectva se v roce 1939 zúčastnil napadení Polska. Potom v řadách nacistů bojoval na východní frontě a za to jej vyznamenali Železným křížem II. třídy. V hodnosti kapitána se potom během Slovenského národního povstání stal náčelníkem povstaleckých jednotek, ale po ústupu do hor byl zajat německou jednotkou. Po výsleších jej však namísto koncentračního tábora zařadili do nově formovaných oddílů Slovenské pracovní služby a brzy nato také převzal velení slovenského oddílu Abwehrgruppe 218 přezdívané „Edelweiss“, který se přímo podílel na vyvraždění Kl´akovce a Ostrého Gruňa. Nižňanský po válce spolupracoval s Československou tajnou službou (stejný osud měl vrah z beskydské Ploštiny Werner Tutter). Postupně přeběhl k americké službě CIC a také se stal redaktorem Svobodné Evropy. V roce 1962 jej soud v Banské Bystrici odsoudil k trestu smrti – ovšem v jeho nepřítomnosti. Když se v roce 2004 v Německu jeho případ znovu otevřel, byl Nižňanský pro nedostatek důkazů zproštěn viny. Zemřel nepotrestán ve věku devadesáti čtyř let v Mnichově. Jeho hlas slýchával Vladimír Trvalec právě na vlnách Svobodné Evropy: „Věděl jsem, kdo to je. Znal jsem osobně Františka Debnára, v jejichž domě v Grúňi se střílelo. On měl v tu dobu třináct let. Debnár dělal na dráze průvodčího, takový malý veselý chlapík to byl. Když se pak Nižňanského případ znovu otevřel, bylo na něm vidět, jak těžce to vnímá. Začal chřadnout a brzy na to umřel.“

Až když jsem zůstal na dílně sám…

Vladimírův bratr Cyril v Kanadě narazil. Postupně přišel o práci a nemohl si najít novou. Existenční krize jej a celou jeho rodinu zahnala do kouta – rozhodli se k návratu do Československa. „Dostal milost od prezidenta Husáka. Maminka tam poslala mnoho dopisů. Bratr se vrátil, dva roky tu pracoval, dokonce se mu tady narodila třetí dcera. Ale pod nátlakem jeho manželky se stejně vrátili zase do Kanady, jí to tady nevonělo,“ vzpomíná na bratrovy životní cesty Vladimír Trvalec, který se během roku 1977 oženil s Věrou a měli spolu dvě dcery – Ivanu a Danielu.

S obuvnickou fabrikou doslova srostl. Jako dělník tu pracoval i v roce 1989, kdy jej za lisem zastihla sametová revoluce. V Partizánském to začínalo postupně. Zatímco Praha vřela, duněla a krvácela, tady přišlo do továrny horovat pro revoluci několik studentů v texaskách a s nezbytnou cigaretou přilepenou na rtu. Pro staré dělníky to nemělo žádnou váhu. Zlom nastal, když byla do světa vypuštěna fáma o údajné smrti studenta Martina Šmída. „To už se začalo demonstrovat i u nás. Odevšad se vyrojili lidé. Když jsem zjistil, že jsem na dílně zůstal úplně sám, šel jsem také,“ říká Vladimír Trvalec, který za sametovou revolucí viděl spíše zánik své továrny než cestu ke svobodě: „A to se přesně stalo. Dokonce jsem o tom nakreslil vtip do továrních novin. Bylo na něm letadlo s nápisem VPN [politické hnutí na Slovensku, obdoba Občanského fóra], jak shazuje bomby na naši fabriku. A také to tak dopadlo. V průběhu devadesátých let byla zprivatizována a já jsem si musel hledat novou práci.“

Vladimír Trvalec v 90. letech chvíli pracoval v německé firmě Elephanten. Poté, co se hlavní výroba přesunula do Rumunska, se na tři roky ocitl bez práce. Nezaměstnanost v Trenčianském kraji dosahovala po roce 2000 okolo sedmadvaceti procent. „Mnoho potomků mojí generace, kterým se dnes říká Husákovy děti, odešlo do zahraničí, včetně mých dcer,“ uzavírá Vladimír Trvalec, který šel do důchodu v roce 2014 a v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa žil i s manželkou v Partizánském.