Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Truplová (* 1943)

• narozena v roce 1943 v Josefíně na Volyni

• volyňská Češka

• otec Ukrajinec

• otec Adam Parfenjuk popraven za podporu partyzánů

• plukovník Sidor Kovpak

• strýc Antonín Fejgel u polské perutě v Anglii

• strýc Václav Ludvík v 1. čs. sboru

• v roce 1958 krátký návrat na Volyň

• tchán Stanislav Trupl vězněn za komunismu

• Vysoká škola odborová Moskva

• v současnosti Opava

Irena TRUPLOVÁ

Ukrajinského otce jí popravili nacisté

Irena Truplová, dívčím jménem Parfenjuková, se narodila v roce 1943 v Josefíně v polské části Volyně. Její maminka byla volyňská Češka a otec Ukrajinec. Paní Ireně nebyl ještě ani rok, když otce Adama Parfenjuka společně s dalšími příbuznými za pomoc partyzánům popravili nacisté. Dědu zase zastřelili banderovci. Její matka potom v roce 1947 tajně reemigrovala do Československa, kde měla jako vdova bez prostředků velmi těžké začátky.

Josefín nebo Josifovka, kde se narodila Irena Truplová, byla malá vesnice poblíž Lucku. Žilo v ní přibližně sto obyvatel, z nichž polovinu tvořili volyňští Češi. Stejně tak i matka pamětnice Zinaida byla původem Češka. Jak vypráví pamětnice, maminka pocházela z chudých poměrů a oba rodiče jí zemřeli, když byla ještě malá. „Otec mojí maminky padl v první světové válce. Později dostal zlatý kříž, jenomže byli tak strašně chudí, že ho prodali, aby měli na živobytí. (...) Když bylo mojí mamince sedm let, tak její maminka zemřela na tuberkulózu a o rodinu se starala nejstarší dcera Anastázie. Nasťa se proto brzo vdala za Václava Ludvíka, který měl osm hektarů pole, a všichni se k němu nastěhovali.“

V Josefíně žily i ukrajinské a polské rodiny. Za války, když byla Ukrajina okupována německou armádou, se matka provdala za Ukrajince Adama Parfenjuka. „Když Němci odváželi mladé lidi na práci do Německa a hrozilo, že odvezou i maminku, která v té době chodila s tatínkem, tak se rychle vzali a za rok jsme se narodili my dvojčata,“ vzpomíná Irena Truplová, která přišla na svět společně s bratrem Jiřím.

Otce popravili nacisté

Otec se živil jako hudebník a hrával v orchestru v divadle v Lucku a také na různých zábavách. Za války, v roce 1943, spolu se svým otcem podporoval partyzány pohybující se v okolí. Pamětnice i jedna z písemných svědeckých výpovědí dokládá, že se jednalo o sovětské partyzány vedené generálem Konpakem. Nejspíše ale šlo o sovětský partyzánský svazek vedený plukovníkem Sidorem Kovpakem, který se v letních měsících roku 1943 přemísťoval ze severní Volyně do východní Haliče a pohyboval se také v okolí Lucku. Nacisté nakonec za podporu partyzánů v prosinci 1944 otce i další příslušníky rodiny zatkli a 14. ledna 1944 je v červených kasárnách v Lucku zastřelili. „Přišlo udání, že je otec spojka a že pomáhá partyzánům. Tak celou rodinu, kdo se jmenoval Parfenjuk, sebrali. Bylo jich sedm. Tatínka vzali z divadla, odvezli ho do věznice v Lucku. Bylo to koncem prosince a 14. ledna je pro výstrahu popravili. Před tím tam ještě šla moje maminka s náma na rukou a spolu s ní babička. Šla poprosit, že tam má svého manžela, a ta babička Parfenjuková, že tam má syna. Ten jeden, co to tam hlídal, babičku zkopal. Takže máma nás chytla a utíkala pryč. Pak jsme se dozvěděli, že je v noci postříleli. Nemohli naší mamince ani babičce vystavit úmrtní list. Jak přišla sovětská armáda, tak se otvíral hrob a byla identifikace těch mrtvých. Moje maminka tam nešla, ale babička šla a poznala Adama podle prstýnku, který dostal.“

Zavražděn byl i dědeček Adam Parfenjuk. S dalšími třemi členy rodiny ho zastřelili banderovci. Zda to však bylo před popravou nebo po popravě otce a zda se jednalo o pomstu za pomoc sovětským partyzánům, pamětnice neví.

Raději utekli

Po smrti otce se matka s dětmi nastěhovala k tchyni Marii Parfenjukové, kde rodina žila i na jaře roku 1944, kdy došlo k osvobození Volyně. V té době Češi z Volyně houfně vstupovali do československého sboru, který bojoval po boku sovětské armády. V jeho složkách bylo na dvanáct tisíc volyňských Čechů. Na základě mezinárodní dohody reemigrovala v roce 1947 i většina zbývajících Čechů z Volyně. Matce Ireny Truplové na Volyni nikdo z rodiny nezůstal. Švagr Václav Ludvík vstoupil do československého sboru, bratr Antonín byl letecký mechanik a už v době války odletěl do Anglie, kde se stal pilotem polské perutě. Sestra Marie zase už před válkou odešla do služby k nějakému generálovi na Sibiř. Zůstala jen sestra Anastázie, se kterou se matka rozhodla reemigrovat. Smlouva o reemigraci se ale netýkala smíšených manželství, kde byl otec rodiny Ukrajinec. V takovém případě nesměla rodina do Československa odcestovat. Otec byl ale již mrtvý, a tak nakonec matka s pamětnicí a jejím bratrem Jiřím odjeli. Přípravu ale prováděli tajně, aby se nic nedověděla tchyně, která by své vnuky nikdy nepustila. Ireně Truplové byly tehdy pouhé čtyři roky, přesto má na cestu do Československa již útržkovité vzpomínky. Takto dnes vypráví o reemigraci své rodiny: „Přišel rok ’47 a začalo se hovořit, že bude reemigrace volyňských Čechů. Ale Ukrajinců ne a ze smíšených manželství taky ne. Všechno vyřizovala maminčina sestra Nasťa a přihlásila tam i moji mámu. Takže se to všechno dělalo tajně. Když už byl v dubnu 1947 přistavěn poslední vagon, poslední vlak, kde už měli jet ti poslední, tak nás máma vzala na záda a utíkala. Tam už ji čekali a nastoupila do vlaku. Utekla v noci, bez dokladů, bez ničeho. Jeli jsme asi tři týdny. U hranic v Čopu jsme stáli čtyři dny a to už si pamatuji, to nám byly čtyři roky. Spali jsme na takové bedně s obilím. S náma byla černá kráva Mura. V Čopu jsme byli čtrnáct dní a já jsem tam viděla jenom samé vojáky a zdravotní sestry v bílém. A ty nám začaly dávat čokoládu, kakao, vitamíny a všechno možný. My jsme to nechtěli a vyplivovali jsme to, protože jsme to nikdy nejedli. Měli jsme tam jenom brambory, mléko a buchty. Máma říkala, že jsme tam nic jiného neměli.“

Rodina skončila poblíž Ostravy v obci Bravantice. O rok později se přestěhovali do Velkých Albrechtic, kde jim byl přidělen konfiskovaný domek po odsunutých Němcích. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Matka byla bez prostředků a sama musela uživit své dvě děti. Irena s bratrem zase příliš neovládali češtinu a do školy proto nastupovali o rok později. „Těžce jsme žili, byli jsme strašně chudí. Odmala jsme museli dělat, měli jsme povinnosti. (…) Do školy jsme šli později, protože když ta naše rodina byla ukrajinská, tak jsme neuměli česky. Mluvili jsme volyňsko-ukrajinsky. Museli jsme chodit déle do školky a potom jsme nastoupili do školy.“

V nelehkém údělu rodině pomáhal matčin bratr a bývalý letec polské perutě Antonín Fejgel, který se po válce sešel se svou polskou manželkou a dcerou a společně odcestovali do Kapského Města v dnešní Jihoafrické republice, která tehdy patřila pod Velkou Británii. Pravidelně rodině posílali balíčky s pomocí, ale ty největší cennosti a peníze jim vždy při domovní prohlídce sebrali příslušníci StB, kterým se nelíbila korespondence s nepřátelskou západní zemí. „Strejda posílal z Afriky balíky, peníze. Vždycky přišli tajní. To si pamatuju jako dneska. Měli jsme po Němcích takovou velkou trojdílnou skříň. Všechno nám rozházeli a všechno sebrali. Ale oblečení nám nevzali. Oni ty balíky fotili. On nám to vždycky zašil do košile, dolary nebo zlato a pro to si přišli.“

Matka dostala od státu malý vdovský důchod. Chyběl jí ale otcův úmrtní list a bez něj jí dál nemohly být vypláceny dávky. Československé úřady proto v roce 1958 vyslaly matku i s dětmi pro úmrtní list do Lucku v Sovětském svazu. Na Volyni rodina strávila asi čtrnáct dní a Irena Truplová vzpomíná, že při tom byli neustále pod dohledem a mohli chodit jen na předem dovolená místa. I příbuzní se s nimi báli otevřeně bavit. „Když jsme tam přijeli, tak se furt zavíralo a vždycky někdo hlídal, jestli někdo neposlouchá. V těch lidech na vesnicích to zůstalo.“

Matka se na Volyni také setkala se sestrou Marií, která se již vrátila ze Sibiře. „Byla tam sama, svobodná, protože se neměla kdy vdát. Rodinu neměla. Celou jsme ji oblíkli, a protože byla strašně chudá a neměla ani penzi, tak jsme ji chtěli vzít do Československa. Už jsme to měli všechno vyřízený, měli jsme potvrzení, že u nás může bydlet. Teta ale dostala úplavici a zemřela. Už jsme ji sem nedostali.“

V manželství

Krátce po návratu z Volyně se v pouhých šestnácti letech zabil na motorce Jiří, dvojče pamětnice. Babička, která svá vnoučata nechtěla z Volyně pustit, pak psala matce vyčítavé dopisy. „Psala šílený dopisy, že nás pán Bůh potrestá za to, že jí vzala děti. Moje máma prožila hrozně krušný život a my se o tom teď vždycky bavíme, jak my se tady teď máme dobře.“

Po škole nastoupila paní Irena jako účetní v JZD Velké Albrechtice a později dělala sekretářku řediteli státního statku Bílovec, který JZD Velké Albrechtice převzal. V roce 1961 se provdala za Stanislava Trupla. Ten pocházel ze Soběslavi v jižních Čechách a jeho rodina byla těžce postižena komunistickým režimem. Jeho otec Stanislav Trupl starší byl v Soběslavi starostou a vlastnil železářství. Po únoru 1948 mu ale bylo znárodněno a otec, ačkoli mu bylo přes čtyřicet let a měl tři děti, dostal povolávací rozkaz na mimořádné cvičení do PTP, kde strávil rok a půl. Krátce po návratu ho v inscenovaném procesu odsoudili na deset let jako vedoucího vymyšlené protistátní skupiny. Prošel věznicemi ve Valticích a nápravně-pracovními tábory u jáchymovských uranových dolů. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960 po pěti letech vězení. „Když jsme se v roce 1961 brali, tak tatínek se rok předtím vrátil z vězení. Kost a kůže, bércové vředy, katastrofa,“ vzpomíná Irena Truplová na tchána, který kvůli sovětské národnosti pamětnice nebyl vůbec nadšený ze synovy svatby.

Po svatbě Irena Truplová pracovala na několika postech. V roce 1977 se stala vedoucí kádrového a personálního oddělení v čokoládovně Opavia Opava. Vykonávala také funkci předsedkyně ZO ROH a o dva roky později byla zvolena do funkce tajemnice Okresní odborové rady v Opavě, kde zůstala až do roku 1988. „Musela jsem to dělat, protože už jsem byla na takovém postu, že jsem to nechtěla vzdát,“ vzpomíná Irena Truplová na důvody, proč přijala funkci tajemnice Okresní odborové rady. Kvůli této funkci vstoupila do komunistické strany a také absolvovala odborné odborové vzdělání a na půl roku odešla studovat Vysokou školu odborovou v Moskvě. Na pobyt v Moskvě vzpomíná dobře, přestože tam byli zahraniční studenti neustále pod dohledem. Často tam prý měli organizované výlety, které měly ukázat blahobyt v Sovětském svazu. „Zavezli nás do zemědělských družstev, kde to bylo všechno ohraničený vysokou zdí a byly tam vrata a vevnitř bylo všechno. Měli tam udělaný takový městečko. Z ,Balševo těatra‘ z Moskvy nám tam hrála hudba a operní zpěváci zpívali v těch družstvech. (…) Víte co, ti lidi tam ale byli šťastní. (…) Chudobu jsem tam nezažila. Oni nás tam nezavezli.“

V roce 1988 se Irena Truplová stala předsedkyní OOR (Okresní odborová rada) v Opavě a tuto funkci vykonávala až do zrušení OOR po pádu komunistického režimu. Dnes Irena Truplová říká, že tenkrát netušila, co všechno pro udržení moci komunistický režim spáchal. „To člověk až teď posledních dvacet let pochopil. Vyrůstala jsem v těch letech, jak se říká, za totáče. Člověk si to až teď uvědomuje,“ vypráví Irena Truplová a dodává, že ani po revoluci jí nikdo její funkci nevyčítal. „Myslím si, že jsem nikomu neublížila. Totiž tady se volali představitelé do divadla, aby Občanskému fóru skládali účty, a mě nikdo nikam nezavolal.“

Dnes žije Irena Truplová v Opavě a je již v důchodu. Stále ale aktivně pracuje pro Český svaz bojovníků za svobodu a Československou obec legionářskou v Opavě.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.