Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Trubáček (* 1916)

• narozen 1916 v Praze, studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy

• 1945–1946: ministerstvo zahraničních věcí (Masaryk)

• 1946–1949: československé velvyslanectví v Moskvě (Horák, Laštovička, Glazarová, NKVD)

• 1949–1953: reparační oddělení na MZV (Baráček, Sekaninová)

• 1953: zatčen při pokusu o emigraci na Západ (Ålgård)

• 1954: odsouzen na 16 let, 1956 revize trestu zmařena maďarskými událostmi, 1960 amnestován, 1971 částečná rehabilitace, 1991 plná rehabilitace

• po propuštění neúspěšná verbovka StB (Lorenc)

• pomocný dělník v Dopravním podniku hl. m. Prahy, právník na MFF UK, likvidátor akciové společnosti, podnik Inova

Když mladý Miloslav Trubáček po skončení druhé světové války nastupoval na ministerstvo zahraničí, sotva tušil, že za deset let bude sedět v kriminále jako oběť komunistických čistek na tomto ministerstvu, odsouzený za běžné styky se západními diplomaty a pokus o emigraci z Československa do Vídně. A ve vězení si pak Trubáček jen těžko mohl představit, že se za dvě desetiletí do Vídně podívá, a to dokonce v rámci pověření komunistického ministra. Jaké se to odehrály zvraty?

  Tajemníkem na velvyslanectví v Moskvě

Miloslav Trubáček se narodil roku 8. září 1916 v Praze a po dokončení reálného gymnázia roku 1935 nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce po absolutoriu ho však na této fakultě zastihlo uzavření vysokých škol nacisty na podzim roku 1939, a tak musel shánět práci. Nejdříve dělal figuranta u Triangulační kanceláře, později pak referenta v osobním oddělení Zeměměřičského úřadu v Praze.

Po skončení nacistické okupace mohl pokračovat ve studiu práv, zároveň však začal v prosinci 1945 pracovat na ministerstvu zahraničních věcí v Praze jako asistent generálního sekretáře: „Měl jsem nádhernou kancelář ve druhém patře s vyhlídkou na Loretu. Měl jsem vlastní agendu: dostával jsem část spisů, protřídil jsem to a pak jsem odpoledne dával referáty generálnímu sekretáři. Taky třeba přišel nějaký sekční šéf, že by potřeboval na půl roku nějakého mládence, který by uměl aspoň trošku anglicky, do Anglie, že tam mají moc práce. Generální sekretář se tedy obrátil na mě, koho bych tam doporučil.“

V této pozici se Trubáček občas setkával také s Janem Masarykem: „On byl strašně fajn, měl takový otcovsko-strejčkovský přístup. Vždycky když mě viděl, měl strach, jestli stihnu pracovat do večera na ministerstvu a pak se ještě učit. Pořád říkal: ‚A doděláte to? Věříte si?‘ – Já jsem říkal: ‚Dodělám, protože já jsem zvyklý se učit po večerech, poněvadž já jsem dříve dával kondice [doučování].‘“

Studium práv skutečně úspěšně v červnu 1946 dokončil, na ministerstvu se však již dlouho nezdržel, neboť byl přeložen do funkce druhého velvyslaneckého tajemníka na československém velvyslanectví v Moskvě: „Když jsem přijel do Moskvy, byl jsem zklamaný, protože jsem čekal, že tam budou podobné ambasády, jako jsou v Praze. Dokonce i Maďaři, kteří válku vlastně prohráli, měli v Praze krásný palác... Mnozí vyslanci museli bydlet jako já v hotelu, normální byty dostali až roku 1948, když dostavěli sídliště na Tagance. Tam bydlel třeba náš obchodní rada Otto Kalina [manžel pamětnice Evy Kalinové] a jeho zástupce... Byl tam navíc přídělový systém, takže jste nemohl jít, kam jste chtěl. V trolejbusech byly šílené návaly a člověk měl hlavně strach, že ho okradou kapesní zloději. Mně třeba nějak rozepnuli bundu a vytáhli mi diplomatickou průkazku a osm set rublů. Kdo se s ní pak někde chlubil, to nevím.“

Kromě těchto všedních nepříjemností ovšem Moskva skýtala také příležitost ke kulturnímu vyžití: „Na výlety jsme moc čas neměli, protože jsme museli šest dní v týdnu pracovat. Večer se však chodilo do divadla, na koncerty, v neděli na výstavy. Kulturního vyžití bylo tolik, až vás to někdy nudilo, protože když musíte vidět za čtvrt roku třikrát Pikovou dámu anebo Labutí jezero s nějakou delegací, kterou doprovázíte, tak vás to už omrzí. A delegace jezdily bohužel pořád – ministři, univerzitní profesoři. Později jsem si tam koupil auto, tak jsem ty lidi občas taky někam vyvezl. Byl tam třeba nádherný letní zámek knížete Jusupova, který se podílel na vraždě Rasputina.“

Ještě roku 1946 si Trubáček také vzal dvouměsíční dovolenou a odcestoval z Moskvy do Oděsy a pak pokračoval lodí přes Haifu, Bejrút a Alexandrii do Neapole. V Itálii navštívil Pompeje a pak pokračoval přes Marseille, Monako, Paříž a Brusel do Londýna.

Pobyt v Moskvě byl tedy nakonec vlastně celkem příjemný: „Jako diplomat si tam člověk nežil špatně, ale pořád jste byl určitě pod dohledem. Před naší ambasádou stáli vždycky dva policajti, a jakmile nějaké auto vyjíždělo, tak jsem viděl, jak telefonují, a pak za námi i jezdili. Většinou měli trofejní německé vozy. S tím jsme ale počítali. Někam se ale vůbec nesmělo jezdit. Kdybych chtěl například navštívit Leningrad, tedy dnešní Petrohrad, tak bych to musel ohlásit na ministerstvu a někdy to pak povolili, někdy zase ne.“

Teprve později si Trubáček uvědomil, že Sověti získávali informace o poměrech na velvyslanectví také jinými způsoby: „Tam byl zvyk, že když přijel na velvyslanectví nějaký chlap, tak mu vždycky volaly nějaké holky, že ho poznala nějaká její tetička v hotelu a že by se s ním ráda seznámila. Třeba náš obchodní přidělenec na to nalítl... Anebo jeden anglický atašé říkal, že když byl někdo přijímán do diplomatických služeb, tak pro ně dělali společenské večery, kde byly pěkné holky, které je všelijak sváděly a tahaly z nich rozumy, kde bude, kam pojede a podobně. A oni si ani neuvědomovali, že je takhle proklepávají... U nás jsme jako diplomati museli prodělat školení v šifrování, ale o takových praktikách jsme nic nevěděli.“

Orgány sovětského režimu se navíc snažily o to, aby se o jejich praktikách dozvědělo co nejméně lidí: „Když jsem přijížděl z Ruska poprvé do Prahy, byl na pohraniční stanici v Michalovcích takový bělovlasý celník. Neprohlížel mě, poněvadž jsem měl diplomatické zavazadlo i pas, ale řekl mi na chodbičce: ‚Ale dávejte si pozor, abyste nikde nemluvil špatně o Sovětském svaze a o jeho lidech. To se nikdy nevyplatí. Raději o všem, co jste viděl nebo slyšel, říkejte, že to nevíte.‘ Cenná rada to byla.“

Po únoru 1948 vliv komunistů na československém velvyslanectví citelně vzrostl. Především tam vznikla buňka KSČ: „Že jsou tam nějací komunisti, s tím se dalo [před únorem 1948] počítat. Nikde je však nebylo vlastně vidět. I Glazarová [1945–1948 kulturní atašé na čsl. velvyslanectví v Moskvě] byla sice velká komunistka, ale jenom teoretická, řekl bych, že nikdy nikomu neublížila. Pořád jí říkali ‚milostivá paní‘, žádné ‚soudružko‘. Teprve po únoru tam založili organizaci KSČ. Glazarová tam vstoupila (ona mi říkala ‚Miloušku‘, protože jsem ji seznámil se svou matkou, když za mnou byla v Moskvě, a měla ke mně takový mateřský vztah.), ale byla strašně slušná a snažila se lidem pomáhat... Byla velmi soucitná, pak taky vystoupila z partaje, když sem [do ČSSR] Rusové vnikli. Vlastně i ty její knížky byly takové nekomunistické.“

Přinejmenším jeden člen této buňky ovšem neplnil pouze vůli Komunistické strany Československa, nýbrž také spolupracoval s NKVD. Jednalo se o vedoucího kanceláře československého velvyslanectví, „vnitráka“ Evžena Malého: „Malý mi říkal, že bych měl poznat nějaké Rusky. Já jsem si myslel, že mě pozve do nějaké rodiny, poněvadž jeho žena byla ze smíšeného česko-ruského manželství... Přišel pro mě, říkal, že to není daleko a že tam dojdeme pěšky, že se tam špatně parkuje. Zatáhl mě do baráku, který byl vybydlený, ani v oknech nebyly záclony. Výtah tam byl, ale bylo to hned v prvním poschodí. Zaťukal na dveře a přišel otevřít chlap, taková statná gorila, a ještě tam pak byl jeden. Byt byl prázdný, jenom měli rezavě nalakovaná prkna, jak to bývalo ve starých bytech. Ještě taky malý stůl a čtyři židle, jinak nic. Tak to jsem si řekl: ‚Tohle nějak smrdí, tohle přece není žádná ruská návštěva.‘ Ptali se mě, jak se mám, tak jsem začal chválit divadlo, kulturu a výstavy, ale že jinak mám hodně práce. Oni na to: ‚No, tak to se můžeme sejít někdy jindy.‘ Říkám: ‚Já mám pořád hodně práce, mám plno úkolů.‘ Tak jsem se z toho docela drsně vymluvil, že to absolutně nepřipadá v úvahu. Byli by chtěli patrně nějaký závazek, ale prostě jsem to od sebe odmrštil a od té doby to už nezkoušeli. Malý pak dělal jakoby nic, jenom se zeptal: ‚O té návštěvě jste někomu vykládal?‘ Já jsem odpověděl: ‚Ne, proč bych to dělal?‘ – ‚Radši to zapomeňte,‘ řekl.“

Roku 1949, nedlouho poté, co odmítl vstup do KSČ i do služeb NKVD a co se roku 1948 oženil s pracovnicí ambasády Věrou Šťastnou, odjel Miloslav Trubáček na dovolenou do Prahy. Do Moskvy se již vrátit nemohl, neboť nedostal zpětné vízum do Sovětského svazu. Hlavního iniciátora svého odvolání z Moskvy spatřuje v Evženovi Malém. Zároveň však připouští, že pozadí jeho odchodu z Moskvy mohlo být trochu jiné: zpětné vízum možná nedostal proto, že se mu takto pomstila jedna příbuzná herečky Okuněvské, s níž přerušil známost, ačkoli mu vyhrožovala svými styky s vysoce postavenými lidmi.

  Oddělení reparací

Trubáček sice zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí zůstal, bylo to však už úplně jiné ministerstvo: „[Před odjezdem do Moskvy] se na ministerstvu zahraničí žilo přátelsky, nebyly tam ještě žádné politické půtky. Když jsem přijel z Moskvy, tak jsem to ministerstvo nemohl poznat. Spousta mých známých, kteří nebyli v partaji nebo byli v jiné partaji než komunistické, byla vyházených. Clementis začal vyhazovat hned po smrti Masaryka a vyřizoval si i osobní účty.“

Někteří původní zaměstnanci ministerstva se neúspěšně snažili zachránit vstupem do KSČ: „Gottwaldova dcera provdaná zaČepičku[Marta Čepičková] přišla v roce 1949 na ,zamini‘ a stala se šéfkou odboru lidově demokratických států. Byla to strašná sekernice. Vedla veřejné prověrky, bylo to jako za inkvizice. Vytáhli nějakého zaměstnance, byl to katolík, kandidát členství v KSČ, a tak mu dali otázku: ‚A soudruhu Vašku, řekni nám, jaký je tvůj vztah k papeži a k pánubohu? Jak to dáš dohromady s členstvím v KSČ?‘ On odpověděl, že po stránce politické samozřejmě sdílí všechny komunistické ideály, ale že duchovního vůdce vidí v papeži, nikoli ve Stalinovi. A Čepičková řekla: ‚Děkuju, to mně stačí.‘ A pak ho roku 1951 vyhodili a musel jít pracovat jako stavební dělník. Takže takové poměry tam byly.“

Na místa vyhozených pracovníků nastoupily nekompetentní komunistické „kádry“, jež nezřídka měly daleko dokonce i ke komunistickým ideálům: „Noví lidi na ministerstvu byli vytažení z fabrik. Jeden druhého pořád drbal: ‚Prosimtě, Škodovka je ráda, že se ho zbavila, protože tam pořád něco kritizoval. Nebyl ani pořádně vyučený, pořád byl jenom v partaji a na práci kašlal.‘ Náměstkem kádrového oddělení byl Artur London, ostravský Žid vyučený jako prodavač textilu. Nechával si kurýrní poštou vozit nylonky, cigarety, koňak a další přepychové věci. Někteří se proti tomu ozvali, že to není soudružské, a tak je London začal vyhazovat. Proti jednomu vytáhl členství v ostrostřeleckém spolku, dalšímu vytkl, že je málo aktivní.“

Komunisté se sice snažili Trubáčka zlákat ke vstupu do strany, on však o to vůbec nestál: „Já jsem z toho vyšel tím, že jsem řekl, že si nejsem jistý, jestli budu dobrým členem strany, poněvadž pracuju na velmi náročné agendě, musím často pracovat i doma po večerech. Nějak mi to ještě prošlo, ale do mého zatčení se toho stejně nastřádalo hodně. Členství v KSČ by mi asi ani nepomohlo, stejně by mě vyhodili. Jeden kolega mi říkal: ‚My víme, že jsi odborník, ale nemůžeš počítat s tím, že bys byl v kádrové rezervě. Těžko tě můžou někam poslat, když nemáš žádnou politickou minulost. Já ti to řeknu na rovinu: Nepočítej s tím, že bys tady na ministerstvu mohl zůstat dlouho.‘ To mi tedy dal přátelskou radu, a proto jsem taky usiloval dostat se odsud [z ČSR] pryč.“

Již na podzim 1949 Trubáček skutečně dostal výpověď, náhodou však potkal vedoucího reparačního oddělení Pavla Baráčka: „Říkal mi: ‚Co to máš za papír?‘ – ‚No, dostal jsem výpověď.‘ – ‚A nechtěl bys jít ke mně?‘ – ‚Vždyť...‘ – ‚To já si už zařídím. Oni mi vykuchali celé oddělení, mám tam akorát jednoho, který neumí jazyky, a já potřebuju někoho, kdo taky umí jazyky, poněvadž pracujeme s anglickými a francouzskými dokumenty.‘ Potom zašel na kádrovku a říkal: ‚Tak to se zrušilo, výpověď nemáš. Přijď zítra v osm a já ti řeknu, co všechno máme za práci.“

Díky Baráčkovi a svým odborným znalostem tedy Trubáček mohl na ministerstvu zůstat a řešit otázku poválečných restitucí a reparací. Ačkoli nebyl členem KSČ, mohl cestovat i na Západ, byť náměstkyně ministra zahraničí k tomu měla vážné výhrady:  „Sekaninová  namítala, že nemám vůbec žádnou prověrku. Ona byla totiž strašně zbabělá. Jednou si ji pozvali dělníci na nějakou schůzi a vytkli jí, že její tatínek byl kapitalista, který vykořisťoval dělníky. Ona se tam rozbrečela: ‚Jakýpak kapitalista? My jsme měli sedmdesát zaměstnanců, všem dával práci a platil je dobře. Nikdo si na něj nikdy nestěžoval.‘ Dělníkům se jí nějak zželelo a neprotestovali proti tomu, že dělá náměstkyni. Ale od té doby byla strašně podělaná. Tím, že se potom později postavila v parlamentu proti sovětské okupaci, mě strašně překvapila. Nečekal jsem, že by byla něčeho takového schopná.“

  Neúspěšný pokus o emigraci

Koncem února 1951 se pozdě večer objevil u Trubáčků Ole Ålgård, norský chargé d‘affaires ve Vídni, jenž se s Trubáčkem znal z Moskvy a který mu nabídl vydání falešného norského pasu, s jehož pomocí by mohl emigrovat na Západ. „Zajímalo by mě, jak zjistil, kde bydlím. Já jsem mu žádnou adresu nedával.“

Po svém zatčení Trubáček uvedl ve vyšetřovacím protokolu toto: „ALGARD sám se nám svěřil, že vedl na MZV v Praze určitá jednání ve věci jisté zaměstnankyně norského vyslanectví v Praze, která umožnila čsl. státní občance opustit ilegálně Československo na její norský pas. V průběhu této rozmluvy se ALGARD zmínil i o Dr. HELFERTOVI, že byl tomuto jednání rovněž přítomen. Líčil tehdy HELFERTA jako sympatického člověka, kterému – jak na něm bylo vidět – bylo projednávání této otázky nepříjemné. V této souvislosti, když jsem před ALGARDEM projevil svoji nespokojenost s mým pobytem v Československu, nabídl ALGARD mně i mé manželce možnost ilegálního odchodu z ČSR. Prohlásil, že by nám mohl opatřit norské cestovní pasy, které by nám byly bezpečně doručeny.“

Ålgård mluvil s největší pravděpodobností o jednání, které se uskutečnilo 18. ledna 1951 na Ministerstvu zahraničních věcí s přednostou odboru A/IV Farberem a Zdeňkem Helfertem. Opis zprávy o tomto jednání předal v listopadu 1953 Státní bezpečnosti jakýsi důvěrník s krycím jménem Pavel. Helfert v letech 1949–1950 zastával vysokou pozici na československém zastupitelském úřadu v Helsinkách. Při vyšetřování vypověděl, že krátce po návratu do Prahy se seznámil s Trubáčkem, a protože bydleli blízko sebe, často chodili spolu do práce. Nelze vyloučit, že právě Helfert Ålgårdovi poskytl Trubáčkovu adresu.

Každopádně roku 1951 Trubáčkovi emigraci odmítli. Roku 1953 ovšem Ålgård přišel několikrát znovu. Tentokrát Trubáčkovi souhlasili, Ålgård jim zajistil falešné dokumenty a domluvil jim schůzku s jakýmsi agentem, s nímž si měli domluvit konkrétní podrobnosti a který je měl převést přes hranice. Trubáček navíc Ålgårdovi navrhl, aby zajistil emigraci také Helfertovi, a sám se o své chystané emigraci Helfertovi svěřil.

S agentem se Trubáček setkal nedlouho před odjezdem z Prahy: „Agent mi hned první den cpal revolver, ale já jsem to odmítl, že nebudu chodit s revolverem po Praze.“ Při této schůzce agent ukázal Trubáčkovi také plán přechodu hranice a domluvili se na konkrétním vlaku.

Dne 18. října 1953 v 7:30 nastoupili Trubáčkovi do vlaku, jenž směřoval na jižní Moravu, odkud pak měli překročit hranice do Rakouska. Ve vlaku jim pak agent předal falešné rakouské průkazy a mapu. „Pak si sedl do kupé za námi. Já jsem seděl v kupé s mou paní a v rohu seděl takový bodře vypadající jakoby agronom z nějakého družstva, měl zelený klobouček, přátelsky se na nás usmíval a on to byl estébák, který pak seděl v autě, ve kterém mě vezli zpátky do Prahy. Ale ještě předtím mně ten převaděč strkal ve vlaku znovu revolver. Ale já jsem to odmítl, že žádný revolver nechci, a tak si ho vzal zpátky. A pak do kupé vrazili dva chlapi a hned šli ke mně, začali mě šacovat a říkali: ‚Kde máte tu pistoli?‘ – ‚Já žádnou nemám.‘ – A znova: ‚Kde je ta pistole?‘ – ‚No, nechal si ji ten agent.‘ Tak byli strašně zklamaní, poněvadž to by byla přitěžující okolnost.“

Zůstává otázkou, v jakém okamžiku se o zamýšlené emigraci dozvěděla Státní bezpečnost. Nelze vyloučit, že celá záležitost byla provokací StB, která zamýšlela pokračovat v očistě Ministerstva zahraničních věcí a zbavit se nejen Trubáčka, ale i například Baráčka a snad i Helferta. Pak by ovšem Ålgård musel být spolupracovníkem Státní bezpečnosti, což ovšem nelze zcela vyloučit. Druhou možnou variantou podle Trubáčka je, že se tajná policie blíže neznámým způsobem dozvěděla o tom, že se Trubáček má setkat s Ålgårdovým agentem. Podle této verze by pak StB místo tohoto agenta nastrčila svého muže, který pak Trubáčkovy dovedl do náruče bezpečnostních orgánů.

Pracovníkům Archivu bezpečnostních složek se podařilo dohledat pouze vyšetřovací spisy. Ani Kniha stálé služby Krajského velitelství StB Praha, která podle pracovníků ABS jako jediná přichází v úvahu, že by mohla obsahovat informaci o zatčení Trubáčkových, žádnou zmínku o případu neobsahuje.

  Vyšetřování a vězení

Jisté je, že 18. října 1953 se Trubáček ocitl ve vazbě. Při vyšetřování ho nemlátili, „jen“ na něj řvali. Vyšetřovatelé pak Trubáčkovu výpověď stylizovali takto:„Otázka: Byl jste zatčen při pokusu o ilegální útěk z Československa. Hovořte o tom, z jakých důvodů jste chtěl spolu se svojí manželkou utéci! – Odpověď: Byl to především můj nepřátelský poměr k lidově demokratické Československé republice, který má své kořeny v celém mém dřívějším měšťáckém způsobu života i výchově, které se mně dostalo. Toto mě nakonec zavedlo tak daleko, že jsem vešel v přímý špionážní styk s anglickou zpravodajskou službou prostřednictvím jejího agenta, Ole ALGARDA, kterému jsem od té doby předával na našich schůzkách různé špionážní zprávy z politického i hospodářského života země, jejich ústředních úřadů a podobně.“

Obsah rozhovorů s Ålgårdem v Moskvě dnes Trubáček popisuje takto: „To, o čem jsem s ním mluvil, bylo normálně v tisku, takže se jenom přežvýkávalo to, co psala Pravda nebo naše Rudé právo. Oni mi namítali, že kdybych jim to neřekl, že by to v novinách nemuseli najít. Což je nesmysl, protože každá ambasáda má své tiskové oddělení s překladatelem.“

Přesto Krajský soud v Praze 8. března 1954 předávání takovýchto „tajných“ informací klasifikoval jako trestný čin vyzvědačství a pokus o odchod do zahraničí jako velezradu. Trubáčka pak rozsudkem 1 T 17/54 odsoudil na 16 let. Celý soud hodnotí Trubáček takto: „Před soudem pro mě přišel bachař a dovedl mě k nějakému nadporučíkovi. Ten tam měl celý můj obžalovací spis a říkal: ‚Podívejte se, abyste se nějak příliš neodlišoval, nebylo by to pro vás dobré, prostudujte si ten spis, já tady počkám, klidně si to všechno přečtěte, aby to v pondělí všecko klaplo. Jedině když se přizpůsobíte obžalovacímu spisu a nebudete vykládat něco jiného, můžete čekat nějaké ulehčení ve výkonu trestu. Tak jsem si to prostudoval a pak tamnajednou přivedli nějakého staršího pána, což byl můj advokát, kterého jsem vůbec předtím nikdy neviděl. Sehnal mi ho bratr na nějaké doporučení. Byl to takový ustrašený hodný pán. Začal mě přesvědčovat, abych opravdu všechno řekl tak, jak je to tam, neříkal nějaké jiné věci, že by mi to ublížilo, a že mi nechce zatajovat, že to obvinění je velmi vážné a že by za to mohl být vynesen absolutní rozsudek. To jsem si říkal: ‚Tak za tohle absolutní rozsudek?‘ Tak mě tedy zpracovával a říkal, že se v pondělí uvidíme. Fakt je, že se snažil mluvit v můj prospěch. Ale ta podlost Státní bezpečnosti! Oni v obžalovacím spise předložili – soudce mi to ukazoval – takové hnízdo granátů. Já jsem říkal soudci – to byla jediná věc, kterou jsem namítal,  že jsem granáty vůbec nikdy neměl v ruce. A on řekl: ‚No, přece jste byl na vojně.‘ Já jsem mu odpověděl: ‚Ale v náhradní záloze, necelé dva měsíce, a granáty jsme vůbec nedostali, akorát nějaké staré německé pušky a lehké kulomety.‘ Tak to vyřadili a už se o tom nebavili. Překvapilo mě ale, co všechno na mě přichystali...Když vynesli rozsudek 16 let, ptal se mě major, který velel celé té skupině estébáků, jestli se odvolám. Při soudu byla vyloučena veřejnost. Byli tam jenom samí estébáci, v uniformách i bez. Než jsem mohl říct, že ne, protože to bylo beznadějné – co bych se odvolával, to bylo divadlo předem perfektně připravené – tak prokurátor řekl: ‚No, jestli se odvolá, já se odvolám taky a budu žádat vyšší rozsudek. To je taky výhrůžka pěkná.“

Prvních 18 měsíců strávil Trubáček v ruzyňské věznici a pak ho převezli do Valdic: „Byli jsme tam v kartuziánských celách a já jsem na celu přišel jako poslední, takže jsem dostal palandu přímo u okna, kde to teda pěkně táhlo. A já jsem najednou začal levou nohou zakopávat, tak jsem se hlásil na marodku. Nechali mě na špitále a tam byla výhoda, že mi tam dávali přídavek k jídlu.“

V rámci jistého uvolňování režimu po Gottwaldově smrti a zejména po vystoupení Chruščova proti praktikám stalinistického režimu začalo ministerstvo vnitra přehodnocovat již vynesené tresty: „Od roku 1956 projížděly věznice takové komise mladých, už dobře oblečených a chytrých chlapů, kteří měli zřejmě velké pravomoci. Navštěvovali různé vězně a taky mě si vybrali. Jeden zřejmě vyšší důstojník, dobře oblečený, černovlasý – bylo vidět, že to je elita StB – mi říkal: ‚My víme, že ty naše rozsudky byly trošku přísné, ale teď to půjde rychle. Začínají se dělat revize, řada lidí, kteří se nechovali dobře, už jsou pryč, už nejsou v našich řadách. Ale pochopitelně chceme, aby ti lidi, kteří budou propuštěni a budou jim zmírněny tresty na podmínku, nepodnikali zase nějaké nepřátelské akce.‘ Já jsem říkal: ‚To víte, že tohleto mně stačilo.‘ On říkal: ‚Já vám nemůžu nic slíbit, ale když to půjde takovým tempem dál, tak do Vánoc by většina z vás mohla být doma.‘ Jenže pak přišly maďarské události, začaly filcungy, rozhazovaly se lůžka, zhoršilo se samozřejmě taky jídlo.“ Zmínka příslušníka Státní bezpečnosti o „našich trestech“ jen dokresluje dokonalý soulad mezi policejním a justičním aparátem při zinscenovaných procesech v režii StB.

Po čase se situace ve věznicích nicméně zase uklidnila a na podzim 1956 byl Trubáček převezen zpátky do Ruzyně, kde pracoval při tzv. technickém ústavu ministerstva vnitra. „Tam nás bylo asi osmnáct, různí generální ředitelé a podobné osobnosti, které tam dělaly různé odborné práce. Překládalo se, pak tam byla parta kresličů, inženýrů, konstruktérů. Takže ráno jsme posnídali na Ruzyni v kobkách, pak jsme jeli nahoru výtahem, kde jsme měli různá pracoviště. Já jsem třeba překládal americký imigrační zákon, takovou tlustší knížku o americké imigrační politice. Pak jsem dostal nějaký zdravotnický text pro vězeňského lékaře. A taky jsme už konečně dostávali nějaký nízký plat.“

  „Velezrádce a vyzvědač“ pověřencem ministra

Trubáček nakonec plných 16 let vězněn nebyl, neboť se na něj vztahovala amnestie vyhlášená prezidentem 9. května 1960. Stále však ještě zůstával v podmínce, kterou zrušil až Krajský soud v Praze na základě další prezidentské amnestie z 9. května 1965. Roku 1971 ho pak tentýž soud rozsudkem Tr 176/69 částečně rehabilitoval: ve věci pokusu o ilegální útěk a vyzvědačství sice Trubáčka uznal vinným a stanovil trest na 15 let, ke spáchání trestného činu velezrady ovšem podle něj nedošlo. Soudce v rozsudku nejen konstatoval, že styky Trubáčka s Ålgårdem „byly pouze společenského rázu“ a že sdělené informace byly všeobecně známé, ale také uvedl toto: „Okolnosti odchodu za hranice a vlastního zatčení vzbuzují podezření provokace ze strany MV... Pokud o bližších podrobnostech v přípravném řízení a v řízení před soudem vypovídal jinak [než nyní], vysvětluje to tím, že během vyšetřování byl pod těžkým fyzickým nátlakem se strany vyšetřovatelů, když samotný způsob výslechu byl pro něho nesnesitelný a výhrůžkám nakonec podlehl... Je proto výrok o vině trestným činem velezrady... pouhou konstrukcí a jejich skutek byl posouzen v rozporu s trestním zákonem... K prověření nového tvrzení všech obviněných, zejména o způsobu prováděného přípravného řízení, vyslechl soud jako svědky vyšetřovatele, kteří výslech obviněných v přípravném řízení prováděli. Vyžádal zprávu Inspekce ministerstva vnitra o podezření o provokaci ze strany Ola Algarda při odchodu manželů Trubáčkových za hranice a novou zprávu Federálního ministerstva zahraničních věcí ke znaleckému posudku jako důkazu provedeného v původním řízení...“ Zpráva Inspekce MV vyloučila „možnost vyprovokování odchodu za hranice odsouzeného dr. Trubáčka... ze strany ministerstva vnitra pomocí Ole Algarda“. Při soudu nebyl ani prokázán „těžký fyzický nátlak“, jak se snažil u soudu tvrdit Trubáček, který ostatně dnes přiznává, že ho u výslechu nikdo nemlátil. Plné rehabilitace se Trubáček dočkal až roku 1991.

Po propuštění Trubáček, jenž ve vězení ztratil na váze 11 kg, nic neměl. Součástí trestu z roku 1954 totiž bylo i propadnutí veškerého majetku a manželka se s ním roku 1957 rozvedla. Ujala se ho však jedna jeho ovdovělá přítelkyně a on se s ní nakonec oženil.

Také sehnat práci nebylo pro Trubáčka zpočátku zcela jednoduché. Zprvu pracoval v Dopravním podniku hl. m. Prahy, pak se mu naskytla příležitost pracovat jako právník na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a poté jako vedoucí právního odboru jedné akciové společnosti. Je poněkud paradoxní, že když se později rozhodlo o likvidaci této akciové společnosti, ustanovil komunistický ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák likvidátorem právě Trubáčka, bývalého „velezrádce a vyzvědače“. Trubáček pak dokonce zcela legálně kvůli vyřizování záležitostí spojených s likvidací navštívil Vídeň, kam se před více než dvěma desetiletími neúspěšně pokusil ilegálně emigrovat. Před odchodem do důchodu pak Trubáček pracoval ještě v podniku Inova.

  Verbovka StB

Státní bezpečnost však ještě nějakou dobu po propuštění Trubáčka nepustila ze zřetele. Již ve vězení podle údajů StB podepsal spolupráci. Podle Trubáčka se ovšem o žádný podpis spolupráce nejednalo: „Šéf těch revizí v roce 1956 mi říkal, že musím počítat s tím, že by nechtěli, aby propuštění vězni znovu vyvíjeli nepřátelskou činnost. Já jsem mu říkal, že samozřejmě, že by mě to ani nenapadlo. A on mi říkal: ‚Podívejte se, jestli vás dejme tomu třeba na Vánoce propustíme, tak bych od vás potřeboval takové ujištění.‘ A diktoval: ‚V případě propuštění se zavazuji, že nebudu vyvíjet nepřátelskou činnost, a že pokud bych se o ní dozvěděl, ohlásím to příslušným orgánům.‘Říkal jsem si, že to není nijak závadné, že se samozřejmě buduvyhýbat nějakým dobrodružstvím. Tak to jsem klidně podepsal, ale tam nebylo nic o nějaké další spolupráci. Ani žádnýjinýformulář nebo něco takového jsem nepodepisoval.“

Věta „ohlásím nepřátelskou činnost příslušným orgánům“ byla klasickou součástí podpisu spolupráce se Státní bezpečností a zmíněný „šéf revizí“ to taky takto chápal. Pokud je však Trubáčkova verze pravdivá, postrádalo prohlášení jeden zásadní prvek, totiž zajištění kontaktu mezi spolupracovníkem a „řídícím orgánem“. V takovém případě si tedy zmíněný příslušník Státní bezpečnosti chtěl vylepšit svou statistiku naverbovaných agentů, a vykázal proto Trubáčka jako agenta. Snad přitom počítal s tím, že k navázání kontaktu mezi Trubáčkem a „řídícím orgánem“ dojde při Trubáčkově propouštění – jenže žádné brzké propouštění nebylo. Státní bezpečnost nakonec vyhodnotila Trubáčkův svazek založený roku 1956 za nehodnotný a skartovala jej.

K navázání kontaktu mezi Trubáčkem a Státní bezpečností ovšem brzy po propuštění došlo: „Když mě v roce 1960 pustili na velkou amnestii, tak ještě několikrát za mnou přijížděl – sympaťák to byl, se školama, nebyl to žádný primitiv. Chtěl vědět, kde mám jaké příbuzné, jestli nemám příbuzné v Americe nebo v Anglii. Já neměl žádné příbuzné. On pořád špekuloval, kudy bych mohl utéct do zahraničí. To už jsem pochopil, že mě chtějí někam vyslat, ale neuměl jsem si představit, že když tady mám rodinu, bratra a rodiče, že bych si mohl dovolit přejít na druhou stranu. Když už to nějak končilo, tak tenhle referent, jehož jméno samozřejmě neznám, žádný se mi nepředstavil, pro mě přijel a odvezl mě někam na Hradčany. Kudy a kam mě to vezl, nevím. Dovedl mě do nějaké pěkné velké kanceláře, čelem proti mně seděl brýlatý pán. Byl dobře oblečený, ale šla z něj trochu hrůza, byl takový studený. Pořád si mě prohlížel, vůbec na nic se mě neptal, ale pak jenom řekl: ‚No, tak to stačí.‘ Tamten mě zase sebral, odvezl mě do města, vypustil mě a už se pak neukázal. Já jsem pak až později, když po revoluci [1989] ukazovali různé bývalé hodnostáře a nějací redaktoři jeli do Bratislavy, zjistil, že tenhle náměstek Lorenc si tam žije v důchodu v krásné vile.Tehdy jsem si říkal: ‚Tak tenhle člověk rozhodl o mém životě.‘“ Zde je nutno upozornit na jistou nesrovnalost, neboť Lorenc nastoupil k StB až roku 1970 a do vyššího postavení se dostal až roku 1977. Trubáček se tedy buď s Lorencem setkal až na konci 70. let, anebo se předtím nejednalo o Lorence.

  Nepříjemná minulost

„Když se člověk nad tím vším zamyslí, trne nad tím, čím vším prošel. Ono se to všechno v minulosti tak nějak ztratilo; člověk řeší důležitější aktuální a existenční otázky. Člověk prostě časem začal myslet na jiné věci. Nicméně když jsem se dostal z vězení domů, několikrát se mi zdálo o věznicích a těch kobkách... Víte, mně se o tom takhle veřejně nemluví dobře. Bylo to všechno takové utichlé, nikomu jsem o tom moc nevykládal a ani rodina se mě na to nevyptávala, akorát jsem jim řekl, že tady byl ten Nor... Je to taková kapitola, kterou jsem už nějak zahrabal. Vzpomínání mi přece jen vždycky trochu oživí ty vysoce nepříjemné situace, ve kterých člověk byl. Víte, nejhorší byla ta doba na začátku, kdy bachaři byli šíleně sprostí, neurvalí, někteří se v tom přímo vyžívali... Dobře, příjemné bylo nějaké to cestování, ale jinak ty samotné zážitky, eskorty, při kterých jste nevěděl, jestli vás nevezou třeba na Ukrajinu, to bylo hodně nepříjemné. Není dobré být zločincem.“

Ani snaha polistopadových představitelů ministerstva zahraničních věcí docenit alespoň po dlouhých desetiletích Trubáčkovu práci vykonanou pro tento úřad (ministerstvo se mu za bezpráví omluvilo a nyní ho čas od času zve na ministerstvo) nemůže zdaleka vyvážit nepříjemné vzpomínky...