„Nás trápila ta bláznivá, šílená situace státu, té nesvobody. Nás doopravdy štvalo, že jsou zavřené hranice. Zkrátka to, že jsme tady vyrůstali jako pitomci. To, že jsme před světem ti hloupí lidi, kteří o světě neví nic. Paříž, Vídeň, Londýn, že je to jako něco na Měsíci. Přitom každá tahle oblast, řekněme, představuje další takový vesmír, bez kterého si člověk musí připadat, že mu něco chybí. Takže toto. My jsme měli s manželkou limit. Někdy asi v [roce] 1988 jsme si říkali, že když se do pěti let něco nestane, tak jdeme ven, jdeme pryč, jdeme od toho. Ano, začatá práce, všechno, děti. Ale to dětem neuděláme, aby po nás zdědily tuhletu šílenou omezenost.“
„Vzpomínám na jeden takový okamžik, který se odehrál někdy na vojně. Takové hluboké zamyšlení, co vlastně člověk bude dělat. Musíme si uvědomit, že skoro všecko, nebo řada činností, které jsou normálně bohulibé, dávají smysl, tak tenkrát smysl nedávaly. Například učitelé byli nuceni, aby lhali, celá kulturní sféra, nebo byly celé oblasti, které byly zneužívané – muzea. A to nemluvím samozřejmě o silových složkách policie, vojáci. To všechno byla vlastně obrovská kolaborace. Velkou výhodu měli lékaři, ti byli tohohle zbaveni, ti nemuseli přemýšlet o tom, jestli to bude mít smysl, nebo nebude mít smysl. Čili ta otázka byla, najít si něco, co by mělo i za normálních okolností nějaký smysl. Kde by se něco dalo budovat, stavět, něco, co ten smysl má, co přetrvá, a věnovat tomu to úsilí, které nebude zmarněné. To se objevila ta možnost. Já jsem byl už na praxi v Jihočeské vědecké knihovně a dostal jsem se do Zlaté Koruny. V úvahách začala figurovat Zlatá Koruna a ten rozpadlý objekt. A začínalo být jasnější, že možná tomuhle věnovat energii a úsilí je to něco, co dává smysl.“
„6. prosince byla vyhlášena v motostřeleckém pluku bojová pohotovost a bylo jasné, že je plánovaná vojenská invaze do Polska. My jsme celou dobu předtím, já jsem celou dobu předtím vzhlížel k Polákům. Myslel jsem si, že se prostřednictvím Solidarity a lidového vzepětí, vzedmutí s tím marasmem, ve kterém jsme žili, ve všech satelitech Sovětského svazu, že se s tímhle pohne. S Poláky jsme velmi, velmi, velmi sympatizovali. Pro mě ta představa, že s vojenskou jednotkou překročím polské hranice s úkolem něco tam řešit nebo se dostat do konfliktu s těmi statečnými a skvělými Poláky, byla nepředstavitelná. A vzpomněl jsem si na indiánské heslo, které říká, ukládá každému: 'Nemůžeš-li zlu zabránit, nesmíš dopustit, aby se prosadilo skrze tebe.' A to dává nějakou direktivu. Řekl jsem si, že se tím budu řídit. Zastavit jsem to nemohl, ale aby to nedělali se mnou, to jsem si říkal, to můžu. Také si člověk řekne dřív než… Kdyby člověk měl tu volbu vystřelit na Poláka, raději vystřelí na sebe. A to vám najednou dává širokou paletu možností, které nejsou zase tak strašné.“
Zdeněk Troup se narodil 2. července 1955 v Prachaticích do rodiny lékárníka Zdeňka Troupa a učitelky mateřské školy Vlasty Troupové, rozené Kučerové. Určujícím zážitkem jeho života byl příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jako třináctiletý sledoval, jak se mění československá společnost, jak postupně mezi lidmi vítězí lež, přetvářka a vyhýbavé odpovědi. Na základě této zkušenosti se začaly formovat jeho opoziční názory. V roce 1974 nastoupil na knihovnickou nástavbu v Praze. Na škole se setkal s podobně protirežimně smýšlejícími spolužáky. Diskutovali spolu o kultuře a politice, půjčovali si knihy, psali poezii. Po dvou letech pokračoval ve studiu knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK), kde v roce 1980 promoval. V prosinci 1980 narukoval jako svobodník absolvent na vojnu k 79. motostřeleckému pluku v Benešově u Prahy. Jeho nástup na základní vojenský výcvik se překrýval s tzv. vojenským cvičením Československé lidové armády (ČSLA), organizovaným za účelem plánované intervence do Polské lidové republiky (známé jako Akce Krkonoše). Zdeněk Troup politický vývoj v Polské lidové republice sledoval a s polským opozičním hnutím sympatizoval. Nechtěl proto s ČSLA odjet za hranice bránit socialismus. Během mobilizace ve všeobecném zmatku předstíral problémy se žlučníkem. Pár hodin nato mu v benešovské nemocnici vyoperovali zdravé slepé střevo. Aby se situace neopakovala (stále hrozilo, že armáda do Polska vyrazí), po návratu z nemocnice úmyslně přestal jíst. Po několika dnech byl převezen na psychiatrické oddělení, kde strávil několik týdnů. Později jej propustili do civilu a získal tzv. modrou knížku. V roce 1981 jako knihovník Jihočeské vědecké knihovny začal pracovat v cisterciáckém klášteře Zlatá Koruna, o dva roky později se stal jejím správcem. Od poloviny 80. let je hlavním iniciátorem záchrany a postupné obnovy kláštera. V roce 1989 se aktivně účastnil sametové revoluce v Českých Budějovicích, byl důležitým členem místního Občanského fóra (OF). V roce 1990 vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA), jejím členem byl až do zániku strany v roce 2007. V roce 2000 úspěšně kandidoval do krajského zastupitelstva v Českých Budějovicích. V době natáčení (2023) žil se svou rodinou ve Zlaté Koruně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
