Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Trlida (* 1962)

• narozen 7. července 1962 v Gottwaldově (dnes Zlín)

• mánička

• zažil několik zásahů na undergroundových festivalech

• v roce 1987 podepsal Chartu 77

• jeden ze zakladatelů Společenství přátel USA (SPUSA)

• tisk samizdatové literatury a periodik (Informace o Chartě 77, Sport, Magazín SPUSA)

• kurýr samizdatových materiálů mezi Polskem a Československem

• 18. listopadu 1989 zadržen na hranicích s Polskem v Černém koutě v Rychlebských horách

• oceněn jako účastník odboje a odporu proti komunismu

• v roce 2017 žil stále ve Zlíně

Nezažil nic jiného než komunistický režim. Po letech jeho vlády nevěřil, že může v nejbližší době padnout. Velice dobře si ale uvědomoval jeho totalitní ráz a na rozdíl od většinové společnosti se rozhodl pro odpor. Řeč je o Vladimíru Trlidovi, který se do protikomunistického odboje zapojil v mnoha jeho sférách. Účastnil se například národní poutě na Velehrad, jež se stala jednou z největších protirežimních demonstrací. Na tajných undergroundových festivalech zažil nejeden zátah policejních složek. Do Prahy pravidelně jezdil na protirežimní demonstrace, pocítil rány obuškem a několikrát ho zadrželi na osmačtyřicet hodin. Spolupracoval na tisku a distribuci samizdatu, podepsal Chartu 77 a stal se jedním ze zakládajících členů Společenství přátel USA (SPUSA). Jako kurýr si uprostřed lesů Rychlebských hor s Poláky na hranicích tajně vyměňoval samizdatové materiály. Při posledním setkání 18. listopadu 1989 ho zadržela ozbrojená hlídka.

Táta přišel v mládí o obě nohy

Vladimír Trlida se narodil 7. července 1962 v Gottwaldově (dnes Zlín). Oba rodiče do tohoto města přišli kvůli práci ve Svitu. Matka Anna Pařenicová pocházela z Ratiboře u Vsetína a otec Josef Trlida z obce Vážany na Uherskohradišťsku. Otec měl za sebou jednu velmi bolestivou životní zkušenost. Na konci dubna 1945 v jeho rodné obci probíhaly tuhé boje. Ustupující němečtí vojáci za Vážany položili desítky min. Už po osvobození rumunským vojskem si šel tehdy patnáctiletý Josef Trlida obhlédnout okolí. Na cestě za vesnicí se vyhýbal povozu a vstoupil přitom do minového pole. Ozvaly se ohlušující výbuchy, které Josefa téměř roztrhaly. Přežil, ale pod koleny přišel o obě nohy.

Vladimír Trlida vzpomíná, že se rodiče vůči komunistickému režimu nijak nevyhraňovali. Patřili mezi členy vládnoucí strany, ale po nesouhlasu s vpádem vojsk Varšavské smlouvy je oba vyloučili. Otec pak už nikdy nedostal slíbený byt a každý den musel s protézami vyšlapat padesát schodů do druhého patra.

Mánička

Po základní škole se pamětník učil na zedníka. Důležitou součástí jeho života se tehdy stala rocková hudba. Velmi drahá elpíčka svých oblíbených kapel tehdy sháněl po bazarech. Jeho pohled na svět se měnil a postupně začal vybočovat z řady. Nechal si narůst dlouhé vlasy a nosil oblečení charakteristické pro skupinu lidí, jimž se tehdy říkalo máničky, androši či vlasáči, ale komunistická rétorika je nazývala závadovou mládeží.

S dlouhými vlasy přišly potíže ve škole a Vladimír Trlida vzpomíná, že se kvůli tomu málem nevyučil. S partou podobně smýšlejících kamarádů se pravidelně scházeli v hospodě U Turečka nebo v Družbě. O víkendech vyrážel na tajně pořádané undergroundové festivaly. StB se je snažila monitorovat a často při nich docházelo k zásahům a zatýkání. Pamětník jezdil například do baráku v Kerharticích u České Lípy, který vlastnila skupina pražských mániček v čele s Milanem Padevětem. Tři týdny po koncertě pronásledované kapely The Plastic People of the Universe v roce 1981 ale dům vyhořel, což měla na svědomí nejspíše právě StB. Zásahy Veřejné bezpečnosti (VB) zažil mimo jiné na festivalu ve Veselí nad Moravou a také v létě roku 1983 v Žabčicích, kde stovky příslušníků pořádkových sil brutálně rozehnaly diváky a desítky z nich skončily ve vězení a do paměti lidí se vžil jako žabčický masakr. Podílel se také na pořádání nepovolených hudebních festivalů v okolí Gottwaldova, jako například ve sklípku pod hradem v Malenovicích v lednu 1987, jehož hlavním organizátorem byl Zbyněk Baťa.

Setkal se se spoustou zajímavých lidí, mezi nimi i s výraznou postavou undergroundu Petrem „Mauglím“ Kadlecem z Dolních Kounic. Právě on ho seznámil se Stanislavem Devátým, vůdčí postavou zlínského disentu.

Pamětníkovi se samozřejmě nechtělo na vojnu, kde by se snažili zlomit jeho svobodomyslný postoj k životu. „Sehnal jsem si knížku psychiatrie z třiapadesátého roku a našel jsem v ní paranoidní schizofrenii. Došel jsem k doktorovi, že mě sledují,“ vzpomíná Vladimír Trlida, jenž dokonce fingoval sebevraždu a několikrát prošel pobytem v psychiatrické léčebně v Kroměříži, než konečně dostal modrou knížku.

Disident

Jak již bylo zmíněno, pamětník se seznámil se Stanislavem Devátým, významnou postavou disentu a později také mluvčím Charty 77. Kolem něho se v Gottwaldově utvořila silná skupina lidí s podobným smýšlením. Vladimír Trlida se pak aktivně zapojil do boje proti komunistickému režimu. Navštěvoval soudy s politickými odpůrci a jako věřící člověk se v červenci 1985 také účastnil národní pouti na Velehrad konané k oslavám 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Přestože se komunistický režim snažil různými restrikcemi zabránit masové účasti, podle odhadů přijelo až dvě stě tisíc věřících. Stala se jednou z největších protikomunistických demonstrací v Československu, při níž lidé hlasitým pískotem vyhnali z řečnické tribuny ministra kultury Milana Klusáka. Na pouti bylo přítomno také mnoho agentů StB a příslušníků bezpečnostních složek, kteří si však proti takové mase lidí netroufli zasáhnout. Vladimír Trlida vzpomíná, že početná skupina lidí nesouhlasících s režimem pro něj tehdy znamenala velké povzbuzení.

V roce 1987 se také stal signatářem Charty 77. Od tohoto roku je rovněž evidován v Archivu bezpečnostních složek pod zkratkou PO – prověřovaná osoba. V zaměstnání mu ale podpis dokumentu kritizujícího státní moc za nedodržování lidských a občanských práv neublížil. Pracoval totiž tehdy na dělnické pozici při výrobě dřevěných kulis pro film.

V květnu 1987 se také stal jedním ze zakládajících členů Společenství přátel USA (SPUSA), jež se snažilo vyvracet lži a dezinformační kampaň vládnoucí moci vůči Spojeným státům americkým. Žádost o registraci organizace ministerstvo vnitra zamítlo. Společenství, jehož mluvčím se stal Pavel Jungmann, Bedřich Koutný a Petr Bartoš, tak přešlo do ilegality a mimo jiné tajně vydávalo Magazín SPUSA. Ten se zaměřoval hlavně na americkou kulturu a umění. Tento magazín o více než sto padesáti stranách se tiskl na různých místech v Gottwaldově a okolí, například u Bedřicha Koutného, Milana Špičky, Adolfa Kolského nebo také na chatě Vladimíra Trlidy. Mimoto ve městě na cyklostylech tiskli a na strojích přepisovali nepovolenou literaturu a samizdaty jako Infoch nebo časopis Sport.

Vladimír Trlida měl z prostředí undergroundu spoustu známých, a tak prý převzal hlavní distribuci v Gottwaldově tištěných Infochů. „Když mně Bedřich Koutný předával svou distribuční síť, tak tam měl nějakých třicet odběratelů a já jsem bral devadesát až sto čísel. Šlo to na Vsetín, do Valmezu, do Rožnova, do Kojetína, do Kroměříže...“ Rozšiřoval také samizdatové videožurnály a byl spoluautorem několika petic a protestních dopisů SPUSA adresovaných státním institucím.

SPUSA organizovala i spoustu dalších akcí, jichž se Vladimír Trlida účastnil, například kladení věnců k pomníkům padlých amerických letců za přítomnosti amerického velvyslance Juliana Niemczyka. Vladimír Trlida si také velmi dobře vzpomíná na celostátní sraz členů SPUSA uspořádaný u Litovle 27. května 1989. Proti shromáždění zasáhla stopadesátičlenná jednotka Veřejné bezpečnosti se střelnými zbraněmi, psy, štíty a obušky. „Někdo to samozřejmě práskl. Nevím kdo. Měli jsme tam objednanou hospodu, dali jsme si pivko a šli do lesa k nějakému lomu. Začali jsme tam rokovat. Šel jsem na malou a najednou vidím v lese bílý přilby. Došel jsem zpátky a říkám, že jsme obklíčení. Za chvíli tam byli a nalifrovali nás zpět do hospody. Chtěli nás nejdřív poodvážet a myslím, hlavně Petr Bartoš říkal, že to teda ne, že máme předplacené obědy a nejdřív je sníme. Tak jsme pojedli guláš, dávali si pivo a ti na nás čekali. Samozřejmě si nás potom rozebrali,“ vzpomíná Vladimír Trlida, jehož následně s přibližně dalšími padesáti lidmi zadrželi a vyslýchali v Olomouci.

Zdaleka nešlo o jeho první zadržení. Několikrát skončil v cele na osmačtyřicet hodin, většinou kolem významných svátků, aby se nemohl zúčastnit protirežimních demonstrací v Praze. Přesto se mu do Prahy podařilo opakovaně odcestovat, například během Palachova týdne v lednu 1989, kdy ze série demonstrací odcházel se šrámy po obušcích. Nejvíce vzpomíná na demonstraci na 1. máje 1989, kdy ho s dalšími lidmi odvezli k výslechu. „Deset hodin jsme museli stát u zdi, a kdo se pohnul, dostal pendrekem,“ vypráví pamětník, který tehdy strávil čtyři dny v cele předběžného zadržení.

Kurýrem

Na hranicích s Polskem v Rychlebských horách a na masivu Kralického Sněžníku proběhlo od roku 1987 několik schůzek polské a československé protirežimní opozice. V těchto místech si také českoslovenští a polští kurýři předávali různé dokumenty. Těchto tajných setkání u hraničních mezníků v bezpečné vzdálenosti od služeben Pohraniční stráže se dvakrát nebo třikrát účastnil i Vladimír Trlida. „Měli jsme stejné krosny šedočervené barvy. Nesli jsme všechno, co se vytisklo v republice, Polákům a oni nám zabezpečovali nějaké materiály. Různá svědectví a listy sepsané v exilu a přenášel jsem od nich do republiky myslím i počítač s tiskárnou. Akorát jsme si vyměnili krosny a šli jsme každý na svou stranu.“

Svou poslední kurýrní cestu Vladimír Trlida absolvoval společně s Miroslavem Odložilem 18. listopadu 1989. V Černém koutě v Rychlebských horách se sešli se čtyřmi Poláky. „Bylo to v zimě a bylo hodně sněhu. S Mirkem jsme vylezli navrch, tam jsme dali chvilku řeč a šli jsme zase směrem k autu,“ vzpomíná a dodává, že přes hranice do Československa doprovázeli dva mladíky z Vratislavi, Grzegorze Kmita a Roberta Pruse, kteří se u nás chtěli zúčastnit demonstrace za propuštění Petra Cibulky z vězení. „Došlo tam k udání a ušli jsme asi tři sta metrů a hoši v neoznačených uniformách, to jste nepoznali, jestli je to armáda, nebo co je to za složku, začali vyskakovat ze sněhu. Měli samopaly a začali zatahovat závěry. Nebylo to moc příjemné. Kdo ví, jak dlouho tam ti chlapi byli, prsty zmrzlé. Kdyby to někomu ujelo... Poláci šli několik desítek metrů za námi. Museli vědět, že za námi půjdou, protože na ně počkali. Nesl jsem krosnu, a jak vytáhli samopaly, tak mně sjela ze zad. Chtěli, abych ji vzal, tak jsem řekl, že není moje, že ji brát nebudu.“

Všechny je pak odvezli na vyšetřovnu v Javorníku. Vladimír Trlida vzpomíná, že neměli sebemenší tušení, že den předtím na Národní třídě v Praze policejní složky brutálně zasáhly proti početné demonstraci, která se později zapíše do historie jako počátek sametové revoluce. Estébáci se ale prý chovali podivně. „Takový výslech jsem nezažil. Estébák byl velice vstřícný. Samozřejmě jsem tak jako u každého výslechu odmítl vypovídat. Přišlo mně to podezřelé, protože mně kladl zvláštní otázky. Ptal se mě, co si myslím, když se to otočí, co tu budou dělat Sudeťáci.“

Zůstal sám sebou

Následující den Miroslava Odložila a Vladimíra Trlidu propustili a oni odjeli do Gottwaldova. Teprve tam se pamětník dozvěděl o událostech v Praze, které později vedly k pádu komunistického režimu. Po probdělé noci se ale nejprve pořádně vyspal a následující dny už se účastnil všech demonstrací ve Zlíně. Do politiky se však již nezapojoval. Po revoluci se oženil s Radkou Chovancovou a spolu podnikali ve firmě na výrobu oděvů. Manželství se však po letech rozpadlo a Vladimír Trlida se vrátil k zednickému povolání. Dnes je v invalidním důchodu a žije stále ve Zlíně. Za svůj boj proti totalitě obdržel ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu. Na otázku, co ho vlastně vedlo k tak neohroženému postoji, odpověděl takto: „Republika byla oplocená. Když jste si zajeli do Mikulova, tak jste zjistili, že jste stejně v jednom velkém kriminále. Ven vás nepustili. Takže to máte jedno, jestli jste v jednom velkém kriminále nebo vás zavřou do menšího.“

BLAŽEK, P., Dějiny Polsko-československé solidarity. Vztahy československé a polské opozice v letech 1976–1989. Disertační práce, Univerzita Karlova, Praha, 2008.

http://www.obecvazany.cz/e_download.php?file=data/editor/197cs_9.pdf&original=zpravodaj+jaro+2005.pdf