Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irma Trksáková (* 1917)

Udělám všechno pro to, aby lidé nebyli pronásledováni kvůli původu nebo přesvědčení

  • vídeňská Slovenka

  • vztah české a slovenské menšiny k Československu

  • odboj vídeňských Čechoslováků proti nacismu

  • konspirace a sabotáže

  • kontakt s domácím odbojem v ČSR

  • kontakt s komunisty ze SSSR

  • zatčení a věznění v policejní věznici

  • věznění v koncentračním táboře Ravensbrück

  • pochod smrti

  • osvobození

  • repatriace části rodiny do ČSR

  • práce na československém velvyslanectví ve Vídni

  • práce ve firmě Siemens

  • osvětová činnost

Irma Trksáková

„Udělám všechno pro to, aby lidé nebyli pronásledovaní kvůli původu nebo přesvědčení.“

Hlas Irmy Trksákové zní pevně. Z jejího vyprávění brzy vytušíme jasný a rychlý úsudek a racionální přístup k životu. Za nimi se ale skrývá sociální cítění a bytostná tolerance k lidem. Její čeština je bez známek cizího akcentu, jen někdy pamětnice nemůže najít vhodné současné přirovnání a pomáhá si němčinou. Nahrávka byla pořízena v roce 2009 ve Vídni, ve městě, kde se Irma Trksáková o 92 let dříve narodila.

Její rodiče byli Slováci, otec pocházel z Myjavy a matka ze Senice. Kvůli nedostatku práce odešli v rámci habsburského mocnářství do Vídně za příbuznými. Každý sám, ještě se tehdy neznali. Dohromady je svedl krajanský kulturní spolek Kriváň. V rodině se mluvilo slovensky, ale panoval v ní duch myšlenek T. G. Masaryka a nenápadné skromné vlastenectví sokolského hnutí. „My jsme republiku milovali, i když jsme tam nežili.“ Do Československa se ale po roce 1918 stěhovat nehodlali, na Slovensku by těžko hledali práci. „Slovensko bylo v republice, musíme to přiznat, tím sirotkem, tím ubohým.

Ačkoli byl otec vyučený švec, pracoval jako strojař. Za první světové války bojoval v Hercegovině: „Vždycky vykládal, že on je tak pyšný, že ani jednou proti nikomu nevystřelil, a oni házeli Italům cigarety a Italové jim házeli polentu nazpět. Takže tak on bojoval. On to vždycky vykládal k dobru, že nikoho nezastřelil,“ vzpomíná Irma Trksáková. Přesvědčením byl sociální demokrat. Také Irma od mládí přirozeně tíhla k levici. Chodila do české školy a v roce 1936 maturovala. Československo krajanské školy velmi podporovalo. Na rok pak odešla do Prahy na roční pedagogickou akademii v Břehové ulici. Díky tomu mohla ve Vídni působit jako učitelka. Pro státní školu by takové vzdělání nestačilo, ale pro vídeňskou českou školu ano. Za války ještě začala studovat na univerzitě slavistiku, ale studium nedokončila.

Odbojová skupina vídeňských Čechoslováků

Po anšlusu Rakouska nejdřív nacisté nechávali Čechoslováky na pokoji. První na řadě byli Židé, Romové a pak teprve došlo na Čechy. Trksáková měla tři sourozence: dva bratry a jednu sestru. Sestra Marta se dobrovolně přihlásila do zahraniční armády. Působila v Londýně a v místním československém klubu se seznámila s Josefem Ličkou z Ostravy a vzali se. Po válce žili spolu v Ostravě, Lička pracoval na radnici, když se ale moci chopili komunisté, musel odejít.

Jeden z bratrů Irmy Trksákové byl povolán do hitlerovského vojska a padl na východní frontě. Druhý se zapojil do odboje, byl zatčen v roce 1943, vězněn ve Flossenbürgu a v Mauthausenu a konce války se nedožil. Ona sama byla aktivní v individuálních akcích, například dodávala informace do Brna kapitánu Přecechtělovi, zejména ale v odbojové skupině vídeňských Čechoslováků. Prováděli sabotáže, sypali písek do strojů, zakládali požáry a podpalovali budovy, tiskli letáky, kterými upozorňovali veřejnost na hitlerovské nebezpečí: „Tenor (téma) našich letáků byl – proč jste dostali práci? Protože chystá válku. To ještě válka nebyla! Chce podmanit všecky národy, vybít odpůrce. Takže v tom smyslu. A my jsme tiskli německy, ne česky! To zní jednoduše, ale my už jsme měli potom spojení do továren, odkud si dělníci chodili pro letáky, rozdávali je v těch továrnách a tak dále.“ Později taky v letácích oslovovali vojáky a vyzývali je, aby přeběhli ke Spojencům. Jejich největší akcí bylo zapálení ohně před policejní věznicí ve Vídni, kde pak sama strávila rok na samotce. Byli k nim vysláni tři muži ze SSSR, ing. Diasek, Rakušan, vyškolený v Rusku, který sestrojoval podpalovací zařízení a řídil skupinu, lékař Halbrahm (?) a třetí jménem Napowitz (?). S Diaskem přišla z Ruska jeho žena Liza, která neuměla slovo německy a akcí se neúčastnila, ale byla taky zatčena.

K zatčení by podle pamětnice nedošlo, kdyby nebylo jednoho významného komunisty židovského původu, kterého zatklo gestapo a pod silným tlakem ho donutilo, aby se infiltroval do jejich odbojové skupiny a aby je udal. Přezdívalo se mu Ozi. Jako špion nějakou dobu pracoval s nimi a pak došlo k zatýkání. Irma Trksáková byla zatčena v létě 1941 krátce poté, co Německo zaútočilo na Sovětský svaz – a jako první žena ze skupiny.

Během prázdnin měli učitelé povinnost chodit pracovat a ona tehdy byla zaměstnaná v redakci místního deníku Tagblatt. Vracela se večer z práce: „Jela jsem na kole domů a přijdu domů a vidím, že před naším domem stojí auto. To byla výjimka, nikdo tehdy neměl auto. A já jsem si přitom vůbec nic nemyslela. Kdybych to byla tušila, tak bych odjela, určitě bych se někde schovala na čas. No, já přijdu domů a u nás jsou dva gestapáci. Můj otec byl velký houbař a tenkrát rostly ty václavky, halamasch se tomu říká německy, a k večeři byly ty houby. A oni ještě řekli, že můžu jíst. Chuť jsem neměla žádnou, ale tak jsem to rvala do sebe, abych neukázala, že mám strach nebo nějakou obavu, tak jsem hrála klidnou a tak.

Při domovní prohlídce ale nic nenašli. „Doma nebylo nikdy nic,“ doplňuje Irma Trksáková. Rodiče prý ani nevěděli, že je do něčeho zapojena, doma se nikdy žádná ilegální činnost neodehrávala.

Členové skupiny byli obviněni z přípravy velezrady, z narušování vojenských sil a ze sabotáže. Proces proti zatčené skupině ale neproběhl. Možná proto, že jich bylo hodně a proces by byl komplikovaný. Skupina 20 mužů byla rovnou zastřelena, 16 žen uvězněno. Irma Trksáková strávila ve věznici na samotce rok, pak následoval transport do koncentračního tábora v Ravensbrücku.

A jaký byl osud zrádce, který skupinu prozradil? „Když skončila válka, oni věděli, kdo to je, a mnoho našich soudruhů tenkrát se hlásilo k tajné policii. A Honza Maršálek, to je taky známé jméno, ten nepracoval s námi, on odešel do Československa, co tam dělal, nevím. A Maršálek byl taky u tajné policie a oni se dozvěděli, že toho našeho zrádce převzali Angličané. A žádali, aby Peter Lunge jako vysoký funkcionář u policie to zařídil, aby ho vydali. A Angličané ho nevydali a používali ho dále pro tentýž úkol a on zůstal v té jejich CIA, nebo jak se to jmenuje, a oni ho nevydali.“

Ravensbrück

Cesta vlakem do koncentračního tábora trvala měsíc. Vlak vždy přes den jel, v noci, když stál, směli vězni opustit vagon. Ve stanicích do vlaku přidávali další vězně. Po příjezdu do tábora absolvovaly ženy ponižující přijímací proceduru. Součástí byla koupel a tělesná prohlídka: „Od děcka až po stařenku všecky tam byly nahé. A to by ještě bylo ušlo, ale ti obyčejní, řadoví vojáci SS v uniformě s puškou mezi námi chodili, než tu sprchu pustili, a smáli se. My jsme nevěděly, kam dát ruce, jestli sem nebo sem, co máš ukrýt, co máš schovat, a oni se chechtali. Dokonce některých se dotkli, některých mladých, a tak… To bylo tak hrozně ponižující! Dneska je nahota samozřejmá, dneska se ukazujou ženy i muži nazí, nic to není, ale tenkrát, my jsme byli docela jinak vychovaní. Prostě nebylo to pravidlem, aby v rodině chodil někdo nahý a ukazoval se. Takže to bylo hrozné ponížení, když se na tebe dívají mladí muži a ještě se mívají. Ne těm mladým, které byly hezké, ale těm babkám, které měly už břicho nebo jim visely prsa. Smáli se tomu, jak jsme vypadaly. To bylo snad horší, než kdyby nás uhodil.“

Dostala číslo 14177, musela si ho našít na šaty. V táboře byla společně s ostatními zatčenými Vídeňačkami. Ocitla se na bloku, kde dělala blokovou Rosa Jochmann, po válce poslankyně za sociálnědemokratickou stranu. Ta pomáhala vězeňkyním, kde mohla, pak ji ale sesadili a šla šít uniformy. Irma Trksáková pracovala v továrně Siemens, vyrovnávala relé. Kreslila diagramy pracovních výkonů a slabším přidávala a pilným, které se moc snažily a nastavovaly vysokou laťku, ubírala. Později už nepracovala v Siemensu, požádala, aby z ní udělali Stubenälteste. Poskytovala servis vězňům, chodila pro balíčky, snažila se pomáhat. Ale taky si dělala legraci z dozorců a dozorkyň, zpívala písničky, šířila informace z novin, pokud se k nim dostala. Dělala věci, které nebyly žádoucí, moc vězeňkyním dovolovala. Jedna vězeňkyně ji udala a za trest šla do vyhlazovacího tábora, kde likvidovali staré ženy. „To se nedá vůbec popsat, dávali jim jed orálně, dávali jim injekce do srdce, nechali je zmrznout, vyhladovět, mlátili je, prostě zabíjeli je, že jim dlouho žily – starý, nemocný ženy.“

Osvobození a návrat

V dubnu 1945 byl tábor vyklizen a vězeňkyně vyhnali na pochod smrti. Dozorci pochod směřovali k frontě, protože se chtěli dostat do francouzského nebo anglického zajetí. Irma Trksáková uprchla. Ještě s několika ženami se domluvily a během první noci se tajně oddělily. Všude panoval chaos, trpěly hladem a nedostatkem, proto braly, co kde v opuštěných domech našly. Šly pěšky, jely vlakem, na vozech. Cesta do Vídně trvala Irmě Trksákové měsíc. Domov ale nenašla, dům byl vybombardován a rodiče byli pryč. Setkala se s nimi až později.

Po válce

Tentokrát se už rodiče rozhodli pro návrat do Československa. Protože jejich dům srovnala bomba se zemí, nastěhovali se do Ostravy k druhé dceři. Irma Trksáková měla odejít učit do Karlových Varů, ale dostala lepší práci ve Vídni. Ochrannou ruku nad ní držel československý velvyslanec v Rakousku František Bořek-Dohalský a zaměstnal ji na ambasádě jako sekretářku. Tam pracovala ve velmi dobrých podmínkách čtyři roky. Pak odešla na mateřskou dovolenou a do zaměstnání se vrátila, až když bylo synovi pět let. Ne ale na ambasádu, nýbrž si hledala práci jinde. Nejdelší pracovní čas strávila v Siemensu v oddělení zdravotnické techniky. Když v roce 1977 odešla do penze, začala se naplno věnovat osvětové činnosti.

Podle nahrávky natočené Vlastislavem Janíkem napsal Vilém Faltýnek.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)