Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Trejbalová (* 1934)

• narodila se 11. dubna 1934 ve Zlíně

• vystudovala gymnázium ve Valašském Meziříčí

• absolvovala VŠCHT v Praze, obor kaučuk a plastické hmoty

• v roce 1968 na protest proti okupaci vystoupila z KSČ

• rodina politicky perzekvována za její politické postoje

• v roce 1989 se angažovala v Občanském fóru v Náchodě

• vedla náchodský Sokol a celou Župu podkrkonošskou

• v roce 2013 obdržela Cenu za přínos v oblasti sportu

• v roce 2020 byla zvolena Seniorkou roku

Rodina, sport a odvaha – tyto tři pojmy charakterizují život Evy Trejbalové. Za to poslední si ona sama a její rodina později nesly následky. I v pokročilém věku je stále aktivní a činorodá v oblasti sportu a pro mnoho svých vrstevníků je velkým zdrojem inspirace a životní vitality. To dokládá i fakt, že v roce 2020 byla zvolena Seniorkou roku České republiky. Se svým manželem Ing. Trejbalem měla tři děti a ze všech jsou vysokoškolsky vzdělaní odborníci.

Tu klasickou víru už nemám

Eva Trejbalová se narodila 11. dubna 1934 ve Zlíně. Otec byl inženýr stavitel, a především na Moravě po něm zůstalo dodnes mnoho významných realizací v podobě prvních silnic, například té spojující Zlín s Otrokovicemi nebo silnice z Rožnova pod Radhoštěm na Pustevny. Matka se věnovala sportovním aktivitám. Pamětnice říká: „Moje dětství nebylo příliš šťastné.“ Rodiče na malou Evu neměli čas, otec navíc pil alkohol a o rodinu se nestaral. Malá Eva trávila hodně času se svou babičkou, paní Lutowskou, na rodinném statku. Už od útlého dětství se věnovala četbě. „Četla jsem i v noci,“ vypráví. Rodiče ji vedli ke sportu a předali jí nadšení pro Sokol. Vyrůstala s vírou v Boha, ale brzy se od náboženství odvrátila, když vyšly najevo příběhy obětí z koncentračních táborů. „Věřím, že nad námi něco je, ale tu klasickou víru už nemám,“ říká pamětnice.

Po maturitě na gymnáziu ve Valašském Meziříčí se rozhodla pro studium chemie na VŠCHT v Praze, zvolila si obor kaučuk a plastické hmoty. Šly jí dobře i jazyky, zejména angličtina, a překládala odborné texty. Byla žákyní profesora Otta Wichterleho, na kterého velice ráda vzpomíná. „On nechtěl, abychom se biflovali, ale abychom věděli, v jaké knížce máme informace najít. Učení s ním byl dialog.“ Zde na vysoké škole se seznámila také se svým o něco starším budoucím manželem, které dohromady pojil nejen stejný obor a specializace, ale také velké nadšení pro sport. Trávili spolu čas na kánoi a jezdili na kole. Sportu se nevyhýbali ani později, když se jim postupně narodily tři děti a už žili v Náchodě. Eva vzpomíná, jak každý víkend jezdili po výletech, trávili čas na Broumovsku a brávali s sebou všechny děti, i nejmladšího Petra, který byl toho času ještě v plenkách. Lásku ke sportu postupně předali všem svým dětem. Jejich nejmladší dcera se stala juniorskou mistryní republiky v atletickém víceboji a vnuk David Tomášek je dnes aktivním prvoligovým hokejistou Sparty se zkušenostmi ze zámoří.

To nejsou osvoboditelé, ale okupanti

Život v komunistickém Československu však upřímným a otevřeným povahám nepřál. V mládí se svým mužem vstoupili do komunistické strany (KSČ): „Vy to asi nepochopíte, ale o tom, co se dělo v Sovětským svazu za Stalina, o tom nám nikdo nic neřekl. Já jsem hltala knížky od Glazarový, četli jsme Fučíka. No tak prostě nám se to zdálo skvělý.“ Po roce 1953 však přišlo postupné vystřízlivění, když vyšly najevo praktiky Stalinova vládnutí v Sovětském svazu. Největší střet s režimem však nastal o několik let později. Slibná dráha pamětnice v Rubeně Náchod, kam oba manželé dostali umístěnku po škole, trvala jen do roku 1970. Důvodem bylo její veřejné vyjádření nesouhlasu s okupací v roce 1968. „Po tom vpádu jsem složila stranickou knížku. A na nějakým shromáždění, kde se měli uvítat ti takzvaní osvoboditelé, jsem vystoupila a vysloveně jsem řekla, že to nejsou žádní osvoboditelé, že jsou to okupanti, že je nikdo nezval a ať táhnou pryč.“ Dodnes na její odvahu a vystoupení v Náchodě prý pamětníci vzpomínají.

Pro Evu Trejbalovou to znamenalo okamžitý vyhazov z Rubeny a nemožnost vědeckého uplatnění. Manžela, vědeckého výzkumníka, si však režim z podniku vyhodit nedovolil. Odborníci jako on byli často nenahraditelní, ale přesto to i pro něj znamenalo stopku v dalším kariérním růstu a zmrazení platu.

Po půl roce pamětnici přijali do výrobního družstva, kde sedm let vyráběla klíče. Později získala místo v Zemědělské oblastní laboratoři v Červeném Kostelci, kde se postupem času vypracovala na pozici vedoucí laboratoře. Normalizační poměry kromě manželů Trejbalových dopadly i na jejich děti. Nejhůř dopadla nejstarší dcera, která nemohla rozvíjet svoji sportovní kariéru, přestože sbírala mnohá ocenění na poli atletiky a rozhodla se studovat na gymnáziu a později na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS). „To si mě zavolal jeden člověk z okresního výboru a povídá: ‚Paní Trejbalová, to je beznadějný, vy ji nedávejte na to gymnázium, oni ji nesmějí přijmout.‘ On mi to řekl rovnou. ‚Musíte ji dát někam jinam.‘ Tak ta to odnesla. Musela na chemickej učňák do Pardubic.“ Dcera se později rozhodla také pro dráhu chemika a vystudovala vysokou školu v Praze. Zde si po vzoru svých rodičů i ona našla svého budoucího manžela.

Nejmladší syn Petr, ač premiant v matematice s mnoha oceněními ze Střední průmyslové školy v Hradci Králové, nebyl přijat na vysněné VUT v Brně. Nakonec nastoupil do Ústředí železničních drah v Praze. Věnoval se vybudování IT systému na předprodej jízdenek lehátkových vozů. Později mu podnik sám navrhl studijní stipendium a vysokoškolské vzdělání si syn nakonec doplnil. Prostřední dcera byla potrestána režimem, dá se říci, nejméně. Ale ani ona nemohla studovat vybraný obor, místo milované architektury absolvovala obor stavební inženýr. „To, že se mi mstili na dětech, komunistům nikdy neodpustím,“ uzavírá Eva tyto vzpomínky.

Léta po vyhazovu z Rubeny Náchod nebyla pro Evu Trejbalovou jednoduchá. Tři malé děti, zvůle režimu, ukončení nastartované kariéry a hrozba postihu za příživnictví, to vše znamenalo psychické potíže. Na psychiatrii, kam pamětnice docházela, se však setkala s lékařkou, která nebyla naštěstí ideologicky vyhraněná. „Ona se mnou myslím sympatizovala,“ říká pamětnice. Především se od ní však naučila jógu, které se věnuje dodnes.   

Koncem osmdesátých let se manželé Trejbalovi angažovali v aktivitách kolem Charty 77, navazovali v Náchodě nové kontakty a poznali mnoho lidí z těchto kruhů. Eva však má k liberální, svobodomyslné povaze mnohých chartistů negativní připomínky. Nelíbil se jí důraz na svobodu a odklon od zodpovědnosti. Vzpomíná, že páry se mezi sebou prohazovaly bez odpovědnosti k manželství, a to i v případě duchovních z řad evangelické církve.

Z lidí se stali voli

Rok 1989 přivedl Evu Trejbalovou k Občanskému fóru a do politiky. I když na prvotní nadšení si vzpomíná dobře, později, jak říká, se zde začaly nadřazovat kamarádské vazby nad vůlí lidu, a to ji odrazovalo. Soustředila se tehdy na obnovu Sokola v Náchodě. Angažovala se v restituci majetku a shánění peněz. Stala se velmi brzy hlavní vedoucí náchodského Sokola, a později dokonce i vedoucí celé Župy podkrkonošské. Za své nasazení v Sokole dostala v roce 2013 v Náchodě Cenu za přínos v oblasti sportu. Ani později, ve vyšším věku, se sportem nepřestala a absolvovala ještě několik kurzů v oblasti sportovní zdravovědy a jógy.  

Do Prahy se pamětnice přestěhovala po smrti svého manžela. Žijí zde i její děti a vnoučata. A nezahálí. Dnes šestaosmdesátiletou Evu Trejbalovou lze potkat v některém z dejvických parků, kde se svými svěřenkyněmi cvičí jógu. I za to si odnesla ocenění v anketě Seniorka roku 2020.

A co jí vadí na dnešní době? Zhloupnutí. „Z lidí se stali voli,“ říká pamětnice doslova. „Všude slyším ‚ty vole, ty vole‘, to mi hrozně vadí.“ A podotýká, že hloupí lidé vždy politikům vyhovovali, lze s nimi totiž lépe manipulovat.