Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Tréglová (* 1944)

• narozena 29. října 1944 v Horní Sloupnici

• pracovala jako úřednice

• srpnovou invazi v roce 1968 zažila na dovolené u manželových rodičů ve Frýdlantu

• následkem normalizačních prověrek musela změnit zaměstnání

Rok 1968, a obzvláště měsíc srpen, nebyly pro nikoho v Čechách zrovna lehkým obdobím. Když už se po pražském jaru zdálo, že se politická i ekonomická situace obrátí k lepšímu a v Československu se zase bude svobodně žít, přišla krutá rána. Okupace. Ze dne na den naděje vystřídaly zděšení, bezmoc a zklamání.

Marie Tréglová se narodila 29. října 1944 v Horní Sloupnici u Litomyšle. V poměrně mladém věku se vdala a přestěhovala za manželem do Kadaně, kde pracovala na národním výboru a vychovávala syna a dceru, kterým se snažila, jak ráda vzpomíná, věnovat svůj veškerý volný čas.

V roce 1968 se manželé Tréglovi rozhodli, že svou srpnovou dovolenou stráví i s dětmi u manželových rodičů ve Frýdlantu. Paní Marie s nimi sice dříve měla pár rozepří, ale i přesto se do malého severočeského města ráda vracela. Rodinné zvyky jí sice někdy nevyhovovaly, byla zvyklá si ráno pustit televizi či rádio, aby zjistila, co se děje ve světě. U Tréglů tomu bylo jinak - televize se zapínala jen výjimečně a rozhlasové vysílání až později v průběhu dne.

Na jeden dovolenkový den si mladá rodina naplánovala výlet do Jablonce nad Nisou, kde tehdy bydlela manželova sestra. Rozhodli se vyrazit časně zrána. Po vydatné snídani, zkontrolování dětí a ujištění se o čase odjezdu vlaku vyšli z domu. Byt „starých“ Tréglových byl ve Strmé ulici ležící v menší čtvrti plné činžáků a rodinných domečků. Naproti jejich domu bydlel pan Kubát, který byl v ulici známý svou veselou povahou a i tím, že si rád z lidí tropil žertíky. Právě on Tréglovy onoho rána zastavil hned u východu. „Kam jdete?“ vyhrkl. „Ani nepozdravil,“ pomyslela si paní Tréglová. „Dobrý den, máme namířeno na nádraží,“ sdělila sousedovi. „Vlaky přece nejezdí!“ Marie si zprvu myslela, že je to další ze sousedových žertíků, ale i přesto se ze zvědavosti zeptala: „A proč nejezdí?“ - „Protože jsme obsazeni.” - „Proboha kým? To už jsme zase ve válce s Němci?“ Pan Kubát zvážněl a smutně odvětil: „Jsme obsazeni našimi přáteli.“ V tu chvíli v paní Marii hrklo. V hlavě si promítala jména spřátelených zemí.

S manželem i dětmi se okamžitě vrátila zpět do domu. Po rozmluvě s tchánem, který obvykle ze zásady rozhlas neposlouchal, pustili rádio, aby zjistili, co se vlastně děje. Ale ani poté paní Marie nevěděla, co si má o celé situaci myslet. S manželem se tedy rozhodli, že se vydají do centra města, aby se o šokující události přesvědčili sami a popřípadě zjistili něco víc. Svěřili děti babičce a vyrazili.

Až cestou si Marie uvědomila, že ji v noci budil šílený rámus, ale vzhledem k tomu, že v Kadani s rodinou bydleli nedaleko Doupovských vrchů, kde probíhala vojenská cvičení, byla na takový hluk zvyklá, a proto ji pro Frýdlant netypické zvuky nechaly klidně spát.

Když se Tréglovi dostali na ulici Rudé armády (dnes Husova), zaregistrovali, že tanky přijíždějí od Nového Města pod Smrkem. Dle popisu paní Marie to neměli vojáci s vojenskou technikou vůbec lehké. Jedinou cestou, která vedla k železnému mostu, byly úzké „středověké“ uličky, sbíhající se na náměstí, kde tanky musely zahýbat do pravého úhlu, aby vůbec mohly pokračovat v cestě. V části, kde Husova ulice ústí do náměstí, po sobě vojenská technika ráno zanechala spoušť. Při otáčení, které je s tankem velmi náročné, se vytvořila na jedné straně náměstí jáma a opodál se kupila hromada dlažebních kostek.

Lidé byli šokovaní a vyděšení. Nedělali rozruch, nadávali, ale neprotestovali. Jen stáli a zírali na ty neuvěřitelně velké a těžké stroje. Někteří plakali a Marie sem tam zaslechla, jak lidé tu chvíli přirovnávají k roku 1938 a obsazení Sudet. Slyšitelné příkazy velitelů vyvolávaly v mnoha lidech zmatení. Mladí tankisté měli dle pokynů zajišťovat Německo. Proč ale Německo, když to byl Frýdlant v Čechách? Nikdo z okupantů zřejmě nevěděl, že přejeli přes české hranice. Snad proto, že neuměli německy nebo nepřečetli latinku.

Ačkoliv nedošlo ke střelbě, neboť do Frýdlantu přijela umírněnější vojska (na rozdíl od nedalekého Liberce), i tak dostalo severočeské městečko pořádně zabrat. Na domech, kolem kterých technika projela, byly viditelné praskliny. Žádný starý dům nebyl nikdy postaven s myšlenkou, že by měl odolat tak velkému chvění způsobenému těžkým vozidlem.

Po několika hodinách přihlížení se manželé Tréglovi rozhodli vrátit zpět k dětem. V nadcházejících dnech získávali informace z novin, rozhlasu i televize. Mezi obyvateli města se proslýchalo, že se několik lidí snažilo okupantům zmařit možnost dostat se ven z města. Strhávali poznávací znamení ulic, čísla popisná a dokonce otáčeli směrovky na jiné strany.

O týden později se rodina vrátila zpět do Kadaně. Už od onoho osudného „frýdlantského“ rána Marie s manželem přemýšleli o vycestování. Ale s ohledem na manželovy rodiče a nízký věk dětí se rozhodli zůstat v Čechách. Marie tehdy začala číst knihy týkající se Sovětského svazu, především událostí během druhé světové války. Docházelo jí, že noviny často vydávají nepravdivé informace týkající se některých historických událostí a že ve škole dětem vtloukají do hlavy samé lži. Hledala spojitosti mezi pražským jarem, které proběhlo tentýž rok, a srpnovými událostmi. Postupně se jí změnil pohled na úřadující politickou stranu, čímž si zapříčinila problémy v rodině. Marie totiž pocházela z komunistické rodiny a její rodiče nedokázali unést skutečnost, že vlastní dcera stojí na opačné straně názorového spektra.

Ani v práci se nebála vyjádřit svůj nesouhlas vůči okupaci. „Byla jsem jen běžná malá úřednice, která svým názorem stejně nedokáže nic změnit. Tak proč jsem se měla strachovat?“ V roce 1970 ale komunistická strana zavedla prověrky obyvatel a pro Marii to znamenalo jen samé problémy. Při první z nich se k vedení stavebního úřadu dostala informace o Mariinu názoru na politiku země. Avšak i na otázku, zda smýšlí stále stejně, odpověděla pravdivě. Nehodlala lhát o svém názoru. Mnoho zaměstnanců ztrácelo práci kvůli svému nesouhlasu s politikou KSČ, a když se vedení doslechlo, že se Marie zúčastnila jednoho protestu (úřednice se oblékly do bílých halenek a černých sukní), nebyla ani ona výjimkou a musela své zaměstnání opustit. Jediným štěstím paní Tréglové byl její přímý nadřízený, který jí hned po propuštění zařídil pozici stavbyvedoucí v podniku OSP (okresní stavební podnik), kde měla nakonec i možnost odborného rozvoje a postupu v kariérním žebříčku.

„Srpen 1968 ve mně zlomil jakoukoliv víru a důvěru ve stát. Během jednoho dne jsem dokázala dospět tak rychle, jako jsem to za 24 let nedokázala.“