Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Trégl (* 1960)

• narozen 24. ledna 1960 ve Strakonicích

• vyučil se strojním zámečníkem

• od 1978 pracoval ve strakonickém Fezku

• roku 1986 podepsal Chartu 77

• v listopadu 1989 se stal jedním z vůdců sametové revoluce ve Strakonicích

• v letech 1990 až 1994 zastupitel za Občanské fórum ve Strakonicích

• v letech 1995 až 2003 pracoval jako řidič a nástrojař

• od roku 2003 v invalidním důchodu, v roce 2005 prodělal transplantaci srdce

• v době natáčení žil ve Strakonicích se svou druhou ženou Danou

.

Strakonice měly v době normalizace okolo dvaceti tisíc obyvatel. Chartistů či lidí, které bychom mohli označit za disidenty, tu žilo poskrovnu. Často byli tvrdými praktikami komunistické Státní bezpečnosti (StB) dohnáni k emigraci. To vše Miloslav Trégl věděl. Přesto se stal jedním z nich. I on nakonec vážně uvažoval o emigraci. Z nátlaku StB ho vysvobodily až listopadové události roku 1989, kterých se jako jeden z vůdců aktivně účastnil.

Problematický původ

Miloslav Trégl se narodil 24. ledna 1960 ve Strakonicích. Měl o tři roky starší sestru Alenu. Otec Miloslav pocházel z Prahy. Ve Strakonicích vykonával povinnou vojenskou službu, během které se seznámil s Miloslavovou matkou Marií, rozenou Sýkorovou. Po vojně pracoval otec jako elektrikář ve strakonickém Fezku. Miloslavova matka se vyučila kadeřnicí. Toto povolání musela ze zdravotních důvodů opustit a pracovala v dělnických profesích. Děd z otcovy strany, Oldřich Trégl, vlastnil v Praze před rokem 1948 dva činžovní domy a provozoval cukrárnu s pěti zaměstnanci. Často Miloslavovi vyprávěl, jak ho komunisté v roce 1948 připravili o majetek. Miloslavova nevlastní teta Ludmila Busta emigrovala do Švédska a rodina s ní udržovala písemný kontakt.

V mládí vstoupil Miloslavův otec do KSČ, v roce 1964 se však rozhodl ze strany vystoupit. Poté, co v srpnu 1968 veřejně odsoudil příchod spojeneckých vojsk, začala otevřená perzekuce rodiny Tréglových. Otci Miloslavovi bylo znemožněno trénování dětí v plavání, kterému se intenzivně a rád věnoval. Problém představoval i způsob, kterým pamětníkův otec řešil pro tehdejší dobu typické situace. V případě potíží psával ihned stížnosti na prezidentskou kancelář. Například, když byli Tréglovi nuceni žít v jedné plesnivé místnosti a nebyl jim přidělen vyhovující byt, napsal otec dopis na hrad a požadoval byt nový. Odvolával se na mezinárodní úmluvy, k jejichž dodržování se socialistické Československo zavázalo. V případě nevyhovění žádosti požadoval možnost emigrace. Někdy se stávalo, že socialistický stát těmto stížnostem vyhověl.

Černá ovce socialistického zřízení

To, že patří k režimem nenáviděné skupině obyvatel, pocítil pamětník poprvé ve čtvrté třídě během skládání pionýrského slibu. Slavnostní obřad probíhal ve školní tělocvičně za účasti žáků všech ročníků. Aniž by Miloslav cokoliv předem tušil, při dekorování pionýrů ho dekorující vynechali. Rudý šátek ani pionýrský odznak jako jediný z dětí nedostal. Pocit, který tehdy měl, popisuje v rozhovoru: „Já jsem tam prostě stál, a víte, pro to dítě tenkrát... Neříkám, že z toho mám trauma, ale dodneška si to pamatuji. Je to, jako když stojíte před velkým vyprodaným sálem a všichni se vám smějou. Vím, že jsem to obrečel. Ale jako dítě jsem to nechápal, já jsem nevěděl, co se děje.“

Když docházel pamětník do osmé třídy, nastoupil na Základní školu Dukelská nový ředitel Pavlík, aktivní příslušník Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti (PS VB). Členové PS VB ve svém volném čase dobrovolně a zdarma pomáhali bezpečnostním orgánům. Miloslav a jeho kamarádi nového ředitele Pavlíka již dobře znali. Jako příslušník PS VB je několikrát vyhodil z kina poté, co si dělali legraci hlasitými a na tehdejší dobu nevhodnými komentáři k Československému filmovému týdeníku, jakémusi přehledu aktuálních zpráv, který byl tehdy v kinech před hlavním programem promítán. Krátce po nástupu ředitele Pavlíka oznámila třídní učitelka Miloslavovi, že jejich třída překračuje normu pro velikost učebny a on musí z kapacitních důvodů opustit školu. Tehdy čtrnáctiletý Miloslav nosil dlouhé vlasy, rifle a riflovou bundu. Image osoby nehodící se do socialistického zřízení umocňovaly malé kulaté brýle nazývané lenonky. Na dvou strakonických základních školách ho odmítli přijmout, uspěl až na Základní škole Jiřího z Poděbrad, poslední ze čtyř strakonických škol. Díky komunistické ředitelce, soudružce Vavřinové, pokračovaly Miloslavovi problémy i zde: „Tam už nebylo zbytí, byla to poslední škola, tak tam mě vzali. Ale tam jsem byl nešťastnej, protože tam byla strašná komunistka a ta mě dusila a dusila. To bylo neskutečný. Hned jsem se musel nechat ostříhat, což jsem odmítl.  Řekli, že mě pošlou do polepšovny. Tak jsem se dal alespoň ostříhat. Tak jsem to obrečel.“ Miloslav pak požádal o pomoc otce. Ten svými stížnostmi dosáhl toho, že Miloslava vzali zpět na ZŠ Dukelskou do vedlejší třídy, než navštěvoval dříve. Zde už problémy neměl. Bavila ho matematika a dobře ji uměl. Nový vyučující matematiky, jenž byl zároveň třídním učitelem, ho proto respektoval.

Po ukončení základní školy nechtěli Miloslava vzít ani do učení. Na strakonické učiliště byl přijat až poté, co si otec opět stěžoval. Učební obor strojní zámečník dokončil jako nejlepší z ročníku, přestup na střední školu mu i tak nebyl povolen. Začal pracovat ve strakonické textilce Fezko a chtěl si dostudovat střední školu při zaměstnání. Nedostal však ke studiu potřebné doporučení od tehdejších odborů  - Revolučního odborového hnutí (ROH).

Pamětník se snažil vyhnout povinné dvouleté vojenské službě. V sedmnácti letech proto předstíral pokus o sebevraždu podřezáním žil. V psychiatrické léčebně, kde následně pobýval, ho vyslýchala StB. Výslech proběhl, ačkoliv ho neumožňovaly ani tehdejší předpisy. Dle lékařské zprávy šlo v jeho případě pouze o demonstrativní sebevraždu. Modrou knížku, doklad, který by ho zbavoval vojenské povinnosti, tehdy nezískal. Pouze mu odložili nástup na vojnu. V roce 1981 podstoupil Miloslav vyšetření žaludečních vředů. To odhalilo rozsáhlejší onemocnění jícnu a na vojnu tedy definitivně nemusel.

Křesťanství, cesta k disentu a samizdat

Tréglovi své děti nijak nábožensky nevzdělávali, k víře je nevedli. Miloslav si cestu ke křesťanství našel v období dospívání. Jak sám řekl: „Něco ve mně pořád hloubalo.“ Zároveň pociťoval, že mu chybí humanitní a filozofické vzdělání. Toto studium ho vždy lákalo a nebylo mu umožněno. V sedmnácti letech se seznámil s o tři roky starším disidentem Antonínem Němejcem, kterému se říkalo Plíhal. Tento praktikující křesťan byl zároveň signatářem Charty 77. Ten Miloslavovi představil dalšího chartistu, pátera Milana Píšu z Horažďovic, který mu půjčoval knihy a pomáhal mu dovzdělat se. Po devítiměsíční známosti donutili estébáci Milana Píšu k emigraci. Miloslava se mezitím ujal páter Karel Zeman, který ho připravil na křest a v roce 1981 pokřtil. V té době začala StB vyvíjet nátlak na Antonína Němejce. Obvinili ho z inscenované krádeže a hrozilo mu zatčení a odsouzení. Rozhodl se raději emigrovat. Z Rakouska, kam odešel, se přestěhoval do Spojených států a přerušil veškeré kontakty s přáteli z Československa. Ještě před odchodem do emigrace seznámil Němejc Miloslava s dalším strakonickým chartistou, Petrem Hlavatým. I na Hlavatého a jeho rodinu vyvíjela StB silný nátlak a také ho donutili k emigraci do Rakouska.

V roce 1985 začal Miloslav vydávat vlastní samizdatový časopis Cvrček. Obsah čerpal z literatury z knihoven farářů, samizdatových knížek a materiálů z Infochů (samizdatový věstník informující o aktuálním dění kolem Charty 77). Jedno číslo časopisu Cvrček vycházelo v sedmi až osmi výtiscích. Pamětník opisoval a šířil i další samizdatovou literaturu.

Po emigraci Petra Hlavatého v roce 1986 se Miloslav rozhodl podepsat prohlášení Charty 77. Tou dobou byl již šest let ženatý. S manželkou Janou měli pětiletou dceru Veroniku a narodil se jim syn Jakub. „Já jsem to bral jenom jako pokračování toho svého působení, jak jsem působil vždycky. Samozřejmě, že jsem dělal chyby, že jsem se leckdy mýlil. Ale vždycky jsem se snažil říkat pravdu, mluvit pravdu nebo žít pravdu. A ten podpis byl u mě takový završení veřejného postoje k tomu tehdejšímu režimu. Protože už to bylo opravdu neúnosný.“ Podpisem Charty se pamětník stal strakonickým disidentem číslo jedna. Stávalo se, že se lidé od něj distancovali, při setkání na ulici přecházeli na druhou stranu, přestali ho navštěvovat či na návštěvy zvát. Někteří z nich svého chování litovali a později po revoluci se mu omluvili.

Teror Státní bezpečnosti

Pamětník měl s StB zkušenosti již před signováním Charty. Po podpisu však estébácký nátlak a represe výrazně zesílily. Miloslav s manželkou věděli, že mají v bytě odposlouchávací zařízení. Během rozhovorů, které chtěli uchovat v soukromí, pouštěli vodu či hlasitou muziku. Zvýšila se frekvence výslechů, zadržení na policii či dvoudenních domácích vězení. Estébáci pravidelně hlídkovali i venku před jejich bytem. Oficiální domácí prohlídky v bytě Tréglových StB neprováděla, ale do bytu prý stejně příslušníci pronikli. „Věděl jsem, že tam chodí, a že si tam ty prohlídky dělají, aniž by si zažádali o oficiální domovní prohlídku. Vím, že v tom bytě byli, to se vždycky poznalo.“ Na dotaz, jak na něj tyto prohlídky působily, odpověděl: „Příjemné to určitě nebylo - takové ty věci, z té intimní stránky, že opravdu lezou až do spodního prádla.“

V roce 1988 převzala „starost“ o Miloslava krajská StB a ze Strakonic ho Tatrou 613 odvážela na výslechy do tehdejší budovy Státní bezpečnosti na Malinovského (dnešní Lannově) třídě v Českých Budějovicích. Snášet výhrůžky budějovických estébáků, v nichž se zaměřovali na děti, představovalo pro Miloslava nejtěžší zkoušku. „A tam už to šlo hodně natvrdo. Vyhrožovali, že nám odeberou děti, mě zavřou, děti dají do diagnosťáku.“ Později tajní ještě přitvrdili: „No, vždyť ty vaše děti chodí do školy, vždyť by je taky mohlo srazit auto, vždyť by se jim mohlo něco stát.“ Tyto výslechy Miloslava velmi stresovaly a vyvolaly neurastenii. Začal uvažovat o emigraci: „A to už se začnete choulit. Hledáte si trošičku oporu. Proto jsem jel na německý velvyslanectví.“

Pamětník si v lednu 1989 požádal o vystavení cestovního pasu. Zhotovený pas nedostal nikdy do ruky. Ihned po vystavení mu ho zabavili s odůvodněním, že není v souladu se státními zájmy ČSSR, aby byl jeho držitelem. V březnu 1989 byli Tréglovi vystěhováni ze služebního bytu správce zámku. Práci správce vykonával Miloslav Trégl nad rámec svého zaměstnání právě kvůli možnosti získat služební byt. Díky vstřícnosti zaměstnankyně úřadu se Tréglovým podařilo vyměnit trojsměnou malý byt Miloslavovy matky za větší. V takto získaném prostornějším bytě pak bydleli společně s babičkou. Díky stálé přítomnosti babičky v bytě alespoň ustaly nezvané návštěvy estébáků. Represe zažíval pamětník i v zaměstnání, přidělovali mu ty nejhorší práce, dostával jen základní plat a žádné odměny. Rodina tak strádala i materiálně.

Sametová revoluce ve Strakonicích

Z vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, které pamětník pravidelně poslouchal, se večer 17. listopadu dozvěděl o potlačených demonstracích v Praze. V pondělí se šel podívat na strakonické náměstí, kde potkal kamaráda a povídali si o tom, co se děje v Praze. Kolemjdoucí se začali zastavovat a vytvořila se skupina asi dvaceti lidí. Uniformovaní příslušníci Veřejné bezpečnosti je upozornili, že se nesmí takto srocovat. Domluvili si tedy další setkání na následující den. Do Strakonic začali jezdit vysokoškolští studenti z Prahy s letáky. Když šel pamětník se studenty z nádraží, zastavili je uniformovaní příslušníci Veřejné bezpečnosti. Studenti měli velký strach, obávali se vyloučení ze školy. Miloslav se ohradil, že nemají žádné právo takto kontrolovat občany státu. Příslušníci je, k překvapení celé skupiny, nechali volně jít. Letáky od studentů pak rozdávali lidem v ulicích. Dne 25. listopadu 1989 bylo v bytě u Tréglových založeno strakonické Občanské fórum (OF). Dva z původních šesti zakladatelů svůj podpis prý hned druhý den odvolali. Jejich rodiny údajně navštívila v noci Státní bezpečnost a oni podlehli nátlaku a výhrůžkám.

Prvním úkolem Občanského fóra se stala příprava generální stávky. Rozvěšovaly se plakáty, psaly se projevy, členové OF objížděli podniky a organizace, vyzývali k založení Občanských fór, předávali kontakty k organizaci generální stávky. Veškeré přípravy probíhaly u Tréglových doma. Po celou dobu měli organizátoři obavy, aby vše dobře dopadlo. Počet lidí zapojujících se do dění rostl. Veškeré dění monitorovala StB, která se v týdnu po 17. listopadu ještě zdaleka nevzdávala. Miloslav si vybavuje příhodu, když byl na úřadě jednat o povolení demonstrace: „Jeden estébák, takovej mladej, na chodbě mě potkal, tak vyndal pistoli, dal mi ji takhle pěkně pod hlavu a říkal: ,S tebou si to jednou stejně vyřídím.’“

Pamětník vzpomíná, že pro úspěch generální stávky ve Strakonicích bylo klíčové, aby se jí zúčastnili zaměstnanci největšího podniku ve městě, zbrojovky, která tehdy zaměstnávala pět tisíc lidí, převážně mužů. Účast zaměstnanců Fezka byla jistá, jednalo se však o menší fabriku a pracovaly zde hlavně ženy. Při stávce se náměstí zaplnilo zprvu zhruba z poloviny. Pak se objevili zaměstnanci zbrojovky vedeni Pavlem Vondrysem. „Když přišli zbrojováci, to opravdu bylo, jako když se rozleje řeka. Objevili se v zatáčce u bývalé hospody u Švehlů. A to bylo nádherný. To byl takovej pocit hřejivej, to se nedá popsat. Protože v tu chvíli mi došlo: ,A je to naše.’ Tu masu nešlo zastavit.“

Po generální stávce se začaly v Občanském fóru ustanovovat jednotlivé pozice. Tehdy pamětník poprvé zaznamenal boj o moc. Ze znechucení a především kvůli celkovému vyčerpání Miloslav zkolaboval. Kromě revoluce samozřejmě musel chodit do práce. Vzpomíná i na to, jak ho 29. prosince 1989 spolu s dalšími členy Občanského fóra kdosi zavolal, že prý se v Novosedlech poblíž Strakonic pálí dokumenty. Když dorazili na místo, našli jen doutnající spáleniště s ohořelými kovovými sponami a pořadači. Ničené dokumenty se vozily z budovy komunistické strany a pravděpodobně i ze strakonické služebny StB.

Život po roce 1989

Pamětník se počátkem roku 1990 stal členem Občanských komisí na okresní i ústřední úrovni. Zde zažil snahu bývalých pracovníků Státní bezpečnosti udržet se v řadách nově vznikající policie. V roce 1990 pak Miloslava zvolili zastupitelem města Strakonice. Do zastupitelstva se tehdy dostal i Gustav Koch, o kterém díky účasti v Občanské komisi pamětník věděl, že je spolupracovníkem StB. Protože nemohl otevřeně použít informaci z Občanské komise, odhlasovali s kolegy dobrovolné předložení lustračního osvědčení. To Gustav Koch nezískal a byl donucen odstoupit.

V roce 1990 došlo ke změnám i v Miloslavově osobním životě. Rozvedl se a podruhé oženil. Se svou druhou manželkou Danou vychovával nevlastní syny Tomáše a Daniela. V roce 1991 se jim narodil další syn František. Funkci zastupitele vykonával Miloslav do roku 1994. Poté pracoval u českoněmecké firmy jako řidič. Od roku 2002 pracoval jako nástrojař ve slévárně hliníku.

Poprvé se Miloslav zdravotně zhroutil hned po revoluci v roce 1990. Prodělal operaci jícnu a dvanáctníku. V roce 2003 přišly potíže se srdcem. Byl mu přiznán invalidní důchod. Dva roky čekal na náhradní orgán a roku 2005 prodělal transplantaci srdce. Do jaké míry ovlivnil jeho zdravotní stav stres z dob disentu, nelze doložit, vliv však jistě měl.

V době natáčení rozhovoru žil Miloslav Trégl se svou druhou ženou Danou ve Strakonicích. Když se ohlíží za dobou komunistické diktatury, říká „Vždyť oni vládli jenom proto, že se lidé báli. Vždyť těch uchvatitelů a tyranů nikdy nebylo tolik, aby přemohli takové množství lidí, jako bylo v naší republice. Oni nevyhrávali silou svojí myšlenky nebo zbraní. Ta jejich zrůdná ideologie vítězila tím, že lidi byli líní, pohodlní přemýšlet, stavět se k odporu, vyjadřovat se. Radši se nechali koupit dovolenkou u Balatonu v NDR nebo družstevním bytem. Podle mě nikdy od roku 1945 nebo 1948 komunisti nevyhráli. Podle mě si to vždycky prohráli pouze lidé sami.“