Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Trégl (* 1916)

• narozen 7. března 1916 v Chlumíně

• vystudoval nižší obchodní školu v Mělníku, posléze pracoval na různých poštách

• v roce 1940 se oženil

• roku 1941 zatčen za výzvědnou službu a poslán do Terezína

• po třech měsících z Terezína propuštěn, nastoupil v hospodářském družstvu

• od počátku padesátých let až do roku 1976 zaměstnán ve Spolaně v oddělení nákupu

Jan TRÉGL

 

Karel Lípa má v Brandýse alespoň ulici pojmenovanou po sobě. Ale ti ostatní?

Narodil se 7. 3. 1916 v Chlumíně jako syn pošťáka. V rodině bylo celkem pět dětí. Jan navštěvoval nejdříve obecnou školu v Chlumíně, později dojížděl do měšťanské školy v Kralupech nad Vltavou. Následně studoval s vyznamenáním na nižší obchodní škole v Mělníku. „Školu jsem vyšel v roce 1933, a neměl jsem žádné zaměstnání, dal jsem tedy žádost na ředitelství telegrafu, kam mě v roce 1935 vzali. Nastoupil jsem na poštu v Bezně jako poštovní pomocník, na tři hodiny denně. Plat jsem měl 320Kč měsíčně.“ Po dvou letech byl přeložen do Neratovic, blíže bydlišti, a posléze do Jablonce nad Nisou. Právě v Jablonci prožil Jan Trégl okupaci a evakuování poštovního úřadu do Jičína. Další místo našel v Mělníku, kde byl již zaměstnán na plný úvazek, nezůstal však dlouho, čekalo ho další přeřazení a posléze, v roce 1941, nástup v Kostelci nad Labem: „Přišla tam německá posádka, která si vyžadovala nepřetržitou službu, tak jsme tam pracovali na směny, pořád musel někdo být u telefonu.“

Zatčení

V Kostelci byl pan Trégl součástí zpravodajské buňky, která měla za úkol podávat zprávy o pohybu Němců. Buňku vedl muž jménem Knobloch: „...chtěl po mně, abych mu podával zprávy o posunu Němců, a když Němcům přišel dopis, abych mu řekl odkud. Aby měli zkrátka zprávy o posádce.“ Na pana Knoblocha se brzy začali vyptávat Němci, nakonec se v Kostelci objevilo gestapo a odvezlo Jana Trégla do pankrácké věznice. „Tam jsem byl asi tři neděle. Potom jsme se s dalšími zatčenými z Brandýsa sešli v Terezíně…“ Knobloch a jeden jeho přítel, pomocník, byli popraveni. Zbylí čtyři, včetně Jana Trégla, byli posláni do Terezína. „Až tam, byli jsme na jedné cele, jsme vlastně zjistili, že jsme součástí jedné buňky, do té doby jsme o sobě vůbec nevěděli. Já znal pouze Knoblocha, ale viděl jsem ho jen asi dvakrát. Když mi u výslechu ukazovali jeho fotografii, říkal jsem, že ho neznám.“ Jan Trégl vzpomíná, že v pankrácké věznici, kde strávil tři týdny, byl ještě větší hlad než později v Terezíně. „Nemohl jsem spát, žaludek se mi kroutil hlady!“

Terezín^[1]

Do Terezína přijeli ráno v šest hodin. „Byl mráz a my tam stáli na vrátnici celé dopoledne, pak nás svlékli a dali nám mundúr, a hned pracovat. Na dvoře nás rozdělili na komandýrky a šlo se pěšky do Litoměřic, odtamtud se jelo vlakem do Ústí nad Labem, kde jsme byli na práci. Stavěli tam nějakou fabriku, Sigma se později jmenovala a vyráběla se tam čerpadla… Po návratu jsme dostávali oběd a potom večeři. K jídlu bývaly většinou šťouchané brambory… Kdyby člověk našel kousek tvrdého chleba, tak by to snědl. Byl to hrozný hlad, to si ani nikdo neumí představit. Nejhorší bylo, než si na to člověk zvykl. Ale vydržel jsem to.“ Jediné štěstí bylo, že v průběhu jejich pracovní doby chodila do továrny německá žena s nákupem – díky ní se vězni alespoň občas najedli zeleniny.

Smutné osudy

Jeden ze spoluzatčených, Karel Lípa, se měl za několik dní ženit; když jemu a dvěma dalším bylo oznámeno, že se mají připravit na odjezd, myslel si, že jde domů… „Sebrali nás ve středu, v sobotu se měl ženit, když ho vyslýchali, tak mu prý řekli, že to už bude dávno doma. Dal jsem mu ještě nějaké příkazy, co má doma vyřídit mojí manželce… Ale odvezli je do koncentráku, asi do Mauthausenu, a v březnu přišlo oznámení, že jsou mrtví.“ Muži měli zřejmě tu smůlu, že se několikrát v Brandýse sešli, na rozdíl od Jana Trégla, jehož provinění bylo z pohledu Němců menší; ten byl za výzvědnou službu odsouzen na tři měsíce. Dvacátého osmého března byl z Terezína propuštěn.

Jediný z šesti

V Terezíně byli kromě Jana Trégla i další Češi, dělníci, jeden z nich mu dal ze soucitu kousek chleba. „Viděl to nějaký bachař, zavolal si mě k sobě, tak jsem mu ho musel odevzdat. On mi dal takovou facku na ucho, že dodnes neslyším, jsem na jedno ucho hluchý. Ale přežil jsem to, sebrali nás šest a já jediný se vrátil.“ Pan Trégl vzpomíná na své přátele, kteří kvůli nacistické zvůli zemřeli. „Jan Wolf, ten uměl skvěle německy, přesto ho oddělali. Opravoval na poště telefony, i jeho manželka byla na poště. Karel Lípa. A potom jeden člověk z městského výboru.“^[2] Tohoto muže stihl také podivný osud: hned druhý den po příjezdu do Terezína, cestou do práce zastavil na silnici české dělníky a začal s nimi mluvit. Když to viděl bachař, vyčinil mu – jak si dovoluje mluvit s civilistou? Chytil ho, odvlekl pryč a už ho nikdy nikdo neviděl.

Opět doma

Po návratu byl Jan Trégl, coby politicky nespolehlivý, vyhozen z pošty. „Ze začátku jsem byl u starosty Byškovic, jemu dělala manželka sekretářku, ale bylo to hodně práce, jak se rozdávaly lístky a stravenky a lístky na šaty… Tak mu říkala, že už to dělat nebude. Zeptal se tedy mě, zda bych k němu nešel.“ U starosty Václava zůstal do září. „V Byškovicích byl nějaký Němec, snad jediný, který tam žil. Václav mi říkal, že Němec se ho ptal, jak to, že mě zaměstnává, když jsem byl zavřený, a že si tedy musím najít něco jiného.“ Našel si další práci, kde ovšem nebyl přihlášen, což se ukázalo jako problém, a musel tedy na úřad práce. „Tam bylo tehdy spousta kluků a říkali mi, že ročník 1924 půjde do Říše. Tak jsem přišel k vedoucímu pracáku a žádal jsem o zaměstnání, on se mě ptal, co jsem dělal, řekl jsem, že mám obchodní školu a pracoval jsem na poště. Zrovna tam měl žádost od hospodářského družstva z Mělníka, odkud právě vzali několik kluků do Říše. Tak jsem tam šel a ředitel Meixner, když jsem mu vyprávěl, co se mi stalo, tak mě hned vzal.“ Později pan Trégl pochopil, co k tomu ředitele Meixnera vedlo – sám totiž zásoboval partyzány okolo Mělníka.

Konec války

„Pátého byla sobota, sedmého jsme přestali dělat ve družstvu. Jel jsem tehdy domů na kole, potkal jsem po cestě známého četníka a ptal se ho, kam jede. On prý jede zavírat německou posádku, tak jsem chtěl jít s ním. Ale jemu se tam nechtělo. Já blbec tam jel, vlezl mezi ně a říkal jsem jim, že je konec války, a oni se ptali, kudy se odtud dostanou pryč, tak jsem je poslal k Američanům…“

Komunisté a Spolana

Když nastala komunistická nadvláda, bylo působení hospodářského družstva značně omezeno. „Bylo jedno JZD a jeden dodavatel v každé obci, nás bylo v družstvu osmnáct, tak jsme si museli hledat místo. Šel jsem do Spolany, kde mě hned vzali jako úředníka. Jenomže tam byla nějaká mrcha, která tvrdila, že mám špatný kádrový posudek a že nemůžu dělat v kanceláři. Tak jsem dělal na střiži, nakládal jsem střiž do vagonu (střiž = základ bavlny).“ Na této pozici zůstal pan Trégl pouhý týden, jeho kamarád František, který mu Spolanu doporučil, se totiž vydal za ředitelem. „Říkal mu, že on potřebuje člověka do kanceláře, ne někoho, kdo by nakládal vagony. A tak velitel zakročil u vedoucího KSČ a přeložili mě do nákupu.“ Aby vůbec mohl ve Spolaně zůstat, vstoupil pan Trégl do komunistické strany. „Platil jsem příspěvky, ale nijak činný jsem nebyl, nijak jsem se neangažoval.“ Ve Spolaně zůstal pan Trégl až do roku 1976, kdy odešel do penze.

Zpracoval: Filip Válek, červenec 2011. Nahrávka pořízena v Domě seniorů ve Mšeně u Mělníka

---