Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Lékařem kardinála Berana
narodil se v Praze, v rodině důstojníka československé armády a učitelky
během studií na gymnáziu totálně nasazen u Lufschutzu jako sanitář
roku 1945 nastupuje na lékařskou fakultu
promoval roku 1950
svatba s Boženou Švábovou, dcerou politického vězně
roku 1959 odmítl spolupráci s StB
působení na OÚNZ v Hrdlořezech, kde pracoval jako obvodní dětský lékař
výzkumná práce a spolupráce s Institutem tělesné výchovy a sportu
návštěvy u arcibiskupa Berana a biskupa Skoupého, kteří byli internováni v Mukařově
roku 1965 na pozvání vycestoval do Říma, aby vyšetřil kardinála Berana
roku 1997 vstupuje do řádu sv. Lazara Jeruzalémského, věnuje se charitativní činnosti a spoluzakládá hospic pro nemocné rakovinou
zemřel 8. srpna 2015
Zachovej pořádek a pořádek zachová tebe
MUDr. Zdeněk Trefný se narodil v Praze, v rodině důstojníka československé armády a učitelky. Pamětníkův dědeček věnoval své dceři, která vystudovala češtinu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, činžovní dům, aby měla „nějaké zajištění, až půjde do důchodu“. Předpokládalo se totiž, že se jako učitelka nikdy nevdá. Během výletu na Šumavu se však seznámila se svým budoucím manželem. Přišla válka a po celé čtyři roky si mladí lidé jen dopisovali. Po válce se vzali a narodili se jim dva synové, Jiří a Zdeněk. Později musela maminka práce nechat, protože se neslušelo, aby žena důstojníka pracovala. Zdeněk Trefný rád vzpomíná na přísnou, ale láskyplnou rodičovskou výchovu: „Rodiče velmi dbali na naši dobrou výchovu. Nelituju toho a nevzpomínám na to ve zlém. Ale tatínek tím, že byl důstojník, měl některá taková hesla, soustředěná do několika slov: ‚Zachovej pořádek a pořádek zachová tebe.‘ Anebo: ‚Nepouštěj se do předem prohraných bitev.‘ Prostě všechno muselo jaksi fungovat dobře a neztrácel se čas zbytečnostmi. Zase maminka, protože byla učitelka, tak když jsme třeba byli na prázdninách v Ratajích nad Sázavou, tak jsme si každý den sedli do altánku a tam jsme napsali krátký diktát.“
Sanitář u Luftschutzu
Zdeněk Trefný vyrůstal v Libni, kde také navštěvoval obecnou školu a poté reálné gymnázium. Na léta na gymnáziu a na své profesory moc rád vzpomíná. Když se během druhé světové války zavřely vysoké školy, přešli mnozí profesoři právě na toto gymnázium a úroveň výuky tím stoupla. Gymnázium mladík dokončoval už během německé okupace, takže ke konci studia byl spolu s ostatními spolužáky nasazen k Luftschutzu, což byla polovojenská organizace. Byl přidělen k sanitě, kde ho naučili poskytovat první pomoc a nosit na nosítkách raněné. V květnu v roce 1945 on a jeho spolužáci ani neskládali maturitu, ale rovnou dostali maturitní vysvědčení, aby se mohli zapsat na vysoké školy. Zdeněk Trefný nastoupil na lékařskou fakultu, kde tenkrát působilo mnoho významných a špičkových profesorů. „Tenkrát ještě nebylo ve hře, zda je ten či onen profesor členem strany, nebo ne,“ poznamenává. „Postupně byli vyměňováni ti solidní za soudruhy, čímž se také měnila kvalita a charakter výuky.“ V prvních poválečných letech byla atmosféra na fakultě ještě velmi uvolněná a probíhaly tam mimo jiné křesťanské excercicie. Zdeněk Trefný se jich také účastnil a poznal zde svou budoucí ženu Boženu Švábovou.
Zákaz vychovávat mediky
V roce 1950 Zdeněk Trefný promoval. Protože už během studií vědecky působil a spolu se svými spolužáky uveřejnil několik odborných článků, nedostal umístěnku do pohraničí, což byl tehdy obvyklý postup, ale byl přijat do Ústavu klinické fyziologie. Zde se mohl jako mladý a nadějný vědec věnovat výzkumu. Po nějakém čase se však situace vyhrotila a jeden z asistentů byl propuštěn pro své náboženské přesvědčení. Pamětníkův nadřízený primář Smetánka z ústavu odešel sám. Také doktor Trefný se rozhodl odejít a zamířil na dětskou kliniku. Tam dále pokračoval ve výzkumné práci a za nějaký čas začal působit jako asistent na fakultě. „Ovšem asistentura byla vždy jenom na tři roky. Původně to bylo zamýšleno tak, aby ten asistent, který nebude produkovat žádnou vědeckou práci, skončil, pak ale toho bylo zneužito v tom smyslu, že ti asistenti, kteří nesplňovali politické předpoklady, byli rovněž propuštěni.“ Celkem z dětských klinik muselo odejít asi dvacet asistentů. Zdeňkovi Trefnému bylo oznámeno, že „protože je nábožensky založen, nemůže vychovávat další mediky“.
Dcera agenta Vatikánu
Že věří v Boha, to pamětník nikdy před nikým netajil. StB ale zřejmě víc než jeho vnitřní přesvědčení vadilo něco jiného. Zdeněk Trefný a Božena Švábová spolu už nějaký čas chodili, když jednoho dne přijela jeho dívka nečekaně do Prahy a vypadala vyděšeně. Nebylo divu, jejího otce, který byl lékařem a ředitelem OÚNZ v Poličce, právě zatkli – byl označen za agenta Vatikánu. Toto nařčení vzešlo z toho, že byl dobrým přítelem brněnského biskupa Skoupého a fungoval jako spojka mezi brněnskou a hradeckou diecézí. Když si doktor Šváb odpykával trest v Litoměřicích, navštívil ho mladý pár ve vězení. Právě tam ho Zdeněk Trefný požádal o ruku jeho dcery. Ten řekl, že pokud se chtějí vzít, ať nečekají, až si odpyká trest, a vezmou se hned. Poslechli ho a už rok po svatbě se jim narodil syn Martin, potom Zdeněk a pár let nato Pavel. Návštěva doktora Švába ve vězení a následný sňatek však měly pro doktora Trefného i „kádrové“ důsledky: protože se oženil s „dcerou agenta Vatikánu“, nemohl později působit jako asistent na fakultě a tím spíše se stát docentem.
Výlet do Vídně, který se nekonal
Na jaře v roce 1959 měl jeden z bratrů Zdeňka Trefného možnost vyrazit na výlet do Vídně s jedním podnikem a pozval pamětníka s sebou. Museli si ale nejdříve zažádat o povolení k výjezdu. Podmínkou bylo podepsání spolupráce s StB: „Vyžádal jsem si čas na rozmyšlenou a asi za týden při společné schůzce jsem rovnou řekl, že nemám žaludek na to, abych někoho udával, a že nebudu podepisovat žádnou spolupráci.“ Také to zřejmě mělo vliv na skutečnost, že Zdeňkovi Trefnému nebyla prodloužena smlouva, a jak sám říká, byl „odejit“ z fakulty po třech letech asistentury.
Dětský lékař a vědec
V dalších letech působil na OÚNZ v Praze-Hrdlořezech jako řadový obvodní dětský lékař. Moc rád vzpomíná na tamější spolupráci s kolegyní MUDr. Lobkowiczovou a hrabětem Hugo Mensdorffem, který zastával práci řidiče a vozil doktory po návštěvách pacientů. V terénu si Zdeněk Trefný udělal atestaci druhého stupně. A když v době Pražského jara nastalo jisté uvolnění, byl zvolen předsedou ROH. Tenkrát vedl dětské oddělení a zároveň se věnoval kardiologii. Přitom pokračoval ve výzkumné práci, a to i díky dobrým vztahům s kolegy z Institutu tělesné výchovy a sportu. Z tehdejší spolupráce vzešlo mnoho odborných článků a tři učebnice pro studenty vysokých škol, na kterých spolupracoval s dalšími vyučujícími. Spolupráce s Fakultou tělovýchovy a sportu se pro MUDr. Trefného nakonec stala celoživotní záležitostí, přednášel tam o pediatrii až do svých šestaosmdesáti let. Výsledky výzkumu sdílel s dalšími vědci a mediky na zahraničních kongresech. První, kterého se účastnil, probíhal v Amsterdamu, a jak sám říká, ačkoli tehdy neměl žádné zkušenosti a o kongresech toho věděl málo, měl velký úspěch.
Mukařov
Na počátku šedesátých let jezdili manželé Trefní za arcibiskupem Josefem Beranem a brněnským biskupem Karlem Skoupým do Mukařova, kde byli oba duchovní internováni. Staralo se tu o ně několik řádových sester, nemohli vykonávat svůj úřad a o jejich místě pobytu neměl nikdo vědět. Poprvé se manželé vydali za církevními hodnostáři poté, co za nimi přišel matematik a fyzik Jiří Mrázek, který měl chatu nedaleko Mukařova a zabýval se amatérsky radiovysíláním. Všiml si, že v domě, kam měli být arcibiskup a biskup převezeni, se montuje příliš mnoho drátů. Bylo mu to podezřelé a poprosil, aby je Zdeněk Trefný varoval. Brněnský biskup Skoupý se znal s rodinou Švábových po mnoho let a Boženu si pamatoval ještě jako nemluvně. Ujistil arcibiskupa Berana, že nemusí mít obavy a může manželům věřit. Později je manželé i se svými dvěma syny mnohokrát navštívili. Nebyli ale jediní, a to se nelíbilo tehdejšímu tajemníkovi pro církevní věci. Rozhodl proto, že je načase biskupa a arcibiskupa rozdělit. Každého internovali na jiném místě, na samotě a co nejdál od civilizace, kam nejezdily žádné autobusy ani vlaky a dalo se tam dostat pouze autem. Ale Zdeněk Trefný biskupa i arcibiskupa nadále navštěvoval a mimo jiné se staral o jejich zdraví.
Pozor, tyfus?
Jednoho dne se v Praze rozšířila zpráva, že v Radvanově, kde žil arcibiskup Beran, řádí tyfus a je tam karanténa. MUDr. Trefný ihned sedl do auta a vyrazil tam. Bachař ho za ním ale kvůli karanténě nechtěl pustit. Na to řekl, že právě kvůli tomu přijel, že chce pana arcibiskupa vyšetřit. Ten, jak se ukázalo, byl naprosto v pořádku a žádný tyfus se nepotvrdil. „Totiž potom, po sametové revoluci, jsem se dodatečně dozvěděl, že byl snad i jakýsi záměr zveřejnit karanténu tyfu a údajně na ten tyfus by pak pan arcibiskup zemřel. Tím, že jsem konstatoval, že je naprosto zdráv, tak za dva dny potom ta vyhláška, že je karanténa, zmizela.“
Monsignore utíká na Západ
V době sovětské okupace měl MUDr. Trefný příležitost pomoci monsignorovi Polcovi. Ten se narodil v Americe a měl americké občanství, ale byl zrovna na návštěvě u svého otce v Praze. Když přijely sovětské tanky, seděl monsignore v bytě na Pohořelci a nevěděl, co dál. Tušil jen, že musí co nejrychleji zmizet. Tehdy ho doktor Trefný naložil do auta a pospíchali spolu na nádraží do Vršovic, odkud ještě vlaky projížděly volně na Západ.
Kardinálův lékař
V roce 1965 byl arcibiskup Beran jmenován kardinálem. MUDr. Trefný jej později na jeho pozvání v Římě vícekrát navštívil. Jednou byl do Říma pozván velmi narychlo, aby ho vyšetřil. Vyšetření probíhalo v malé nemocnici, kde mu asistovaly české zdravotní sestry. Kardinál měl nález na zažívacím traktu a následně byl operován v Německu. Kardinálův tajemník Škarvada později říkal, že doktor Trefný byl jediný, kdo věděl, jak závažný kardinálův zdravotní stav je. V roce 1968 se Zdeněk Trefný zúčastnil velkolepé oslavy kardinálových osmdesátin. Následujícího roku na jaře kardinál Beran zemřel. Brzy nato vyšla o něm v Římě kniha, kde je i malá zmínka o synech doktora Trefného z doby, kdy ho celá rodina navštěvovala v Mukařově. Tehdy si raději povídali na zahradě, protože se báli odposlechů. Zdeněk Trefný se mimo jiné dozvěděl, že kardinál Beran chtěl v mládí být lékařem. Říká o něm: „Kardinál Beran měl velice silný charakter a pro ostatní se uměl rozdat.“
Rytíř řádu sv. Lazara Jeruzalémského
V roce 1997 vstoupil Zdeněk Trefný na pozvání dvou rytířů do řádu sv. Lazara Jeruzalémského, což je starobylý křesťanský řád a jedna z nejstarších charitativních organizací na světě. Tam se věnoval především charitativní činnosti, jejíž ukázkou je například hospic v Bohnicích pro lidi nemocné rakovinou. Spoluorganizoval také mezinárodní reunion, setkání členů řádu z celého světa, v Praze a poté se účastnil dalších reunionů po celém světě, mimo jiné v Austrálii, Irsku a Velké Británii. Ve spolupráci s americkou základnou leteckých sil a Akademií věd v Rusku vyvinul novou vyšetřovací metodu, která vyšetřuje nejen srdce, ale také autonomní nervový systém. Ve věku šestaosmdesáti let se doktor Trefný stále věnuje výzkumu, pracuje a denně dojíždí do své ordinace. „Nejdůležitější bylo, že dívka, která se stala mou ženou, byla věrnou průvodkyní mého života a že naše manželství bylo velmi spokojené, i přesto, že zevní okolnosti byly někdy svízelné.“ A jeho tři synové, jak sám říká, jsou jeho poklad, jeho radost a potěšení.
Zdeněk Trefný zemřel 8. srpna 2015.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Marie Iljašenko)