Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Někdy náhoda stojí život
narozen 18. února 1923 v Rožmitále pod Třemšínem
1931 otec Karla Trčky začíná provozovat autodopravu
1942 přerušení učení strojním zámečníkem a nucené nasazení na stavbu tovární haly BMW v Mnichově
1942 návrat domů bez povolení a nástup do práce v pracovním táboře v Kolvínu
1943 Karel Trčka starší zatčen za poslech zahraničního rozhlasu a odsouzen k devíti měsícům vězení
podzim 1944 návrat Karla Trčky staršího z koncentračních táborů
1944 Karel Trčka se žení s Miladou Fousovou z Věšína
1944 nastupuje do firmy Karla Valenty – zpracování dřeva
1945 nemoc, vzpomínky na konec války
1945 nástup na osmiměsíční vojenskou službu, řidič – náhradní zálohy
1946 Trčkovi obnovují provozování autodopravy
1950 znárodnění firemního vozu Dodge
1950 Karel Trčka nastupuje do Agrostroje Rožmitál
zajímavé postřehy ze situace po roce 1968
Karel Trčka prožil všechna svá léta v Rožmitále pod Třemšínem. Narodil se 18. února 1923. Rodina bydlela v Havlíčkově ulici v čísle popisném 83. Otec provozoval od roku 1931 autodopravu. Po základní škole se pamětník začal učit strojním zámečníkem. Učení nedokončil, roku 1942 přišlo povolání k práci v Německu.
Útěk z Mnichova
Jako strojnímu zámečníkovi mu úředník řekl, že pojede do Mnichova na práce v továrně BMW. Povolání k nástupu k transportu úřady předložily v dramatické situaci po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Odjel o týden později a čekala ho dvě překvapení. Vlak jel do Mnichova přes Aš a na místě nečekala práce v továrně, nýbrž na továrně. Pracoval na stavbě nové tovární haly a panovala zde nepřátelská atmosféra.
„Nenáviděli nás, když jsme tam přišli, Němci nás rádi neměli, kór někteří.“
Celý tábor i přes nejrůznější opatření trápily štěnice.
„Měli jsme tam dřevěná obydlí, kde nás nejvíce trápily štěnice. Rozebírali jsme postele, čela… ale to nestačilo, tak Němci dělali nějaký plyn, uzavřeli celý dům a vypalovali to, přičemž některé budovy shořely. Ti lidé, kteří tam museli nechat své věci, všechny, tak už nebyli puštěný domů pro nové věci, museli zůstat na práci.“
Karel Trčka celé dny nosil pytle cementu, cesta končila schody na dřevěnou plošinu, odkud cement sypal do velké míchačky. S kamarády měli chuť utéct, ale viděli, jak ztrhaný a hubený je takový chycený uprchlík po měsíci vězení.
„Čekal jsem na nějakou příležitost, ale té příležitosti k útěku jsem se strašně bál, když jsem viděl, co následuje. Tak jsem nevěděl, jak na to.“
Nakonec se příležitost naskytla, otec vynalezl způsob, jak dostat syna domů.
„Otec poslal na velitelství, že matka je na tom špatně, podepsaný od doktorů. Bylo by dobré, aby mě na dva tři dni pustili podívat se na matku, abychom se ještě viděli. Lágrfurer řekl, kam všude s tou listinou musím projít pro potvrzení. Jenže já tam měl kamarády kolem sebe a ten jeden povídá: ‚Spakuj se a jedem, nečekej na nic.‘ Tak jsem v teplákách a ve všem udělal balíčky a vezli jsme je na nádraží v Mnichově. Vlak byl pryč. Tak mi povídá: ‚Přece nepojedeš zpátky, aby se ti smáli.‘ Tak jsem musel čekat do rána asi do pěti hodin, než vlak odjížděl.“
„Se strachem jsem jel celou cestu, potkal jsem jednoho utíkajícího. Říkal, že utíká od Baltského moře, abych se k němu přidal přes hranice. Z toho jsem měl strach, z toho, že jsem se bez povolení vydal na cestu. Když jsme přijeli do města, kde byla naše hranice s Německem, tak jsme vyšli z vlaku ven do budovy a ten můj přítel se rozběh a utekl přes celou čekárnu pryč. Já tam uviděl jednoho pána, stál po levé straně, a ptá se, co prý máme. Tak jsem mu to vyprávěl, chvilinku. Povídá: ‚Máte štěstí, že tu je velitel přechodu.‘ A vtom tam vešel, pořád si mě prohlížel a chtěl vědět, jak dlouho chci doma být a jestli se vrátím. Já jsem tvrdil, že se vrátím, že chci matku jen vidět a mluvit s ní před smrtí, tak mi kejv a pustil mě.“
Strojařem housenek v Kolvíně
Karel Trčka doma zjistil, že matka není na smrt nemocná. Vrátit se do Mnichova však nechtěl a přidat se ke skrývajícím se v okolí Rožmitálu také ne. Jel tedy s otcem za jeho přítelem do vsi Kolvín, kde dostal práci. Ves v průběhu války vysídlili, německá správa zřídila v dolní části hospodářství, v horní části měla strojní zázemí těžařská firma.
„Ta kácela stromy po smršti, stromů bylo hodně. Zpracovávali to a vozili do Mirošova, tam byly tři pily… Tak jsem nejdřív dělal závozníka a pak mě dali do dílen, opravy strojů… Bylo tam přes třicet housenek traktorů, které tahaly pařezy – místo toho, aby se vykopávaly, jak se to dělávalo. Přitom mnoho lidí zahynulo, protože jak zabral za ten pařez – neměl za sebou kryt – lano se vyšvihlo a zezadu praštilo řidiče do hlavy.“
Karel Trčka nejprve bydlel v dřevěných barácích malého tábora, později přímo ve vsi.
„Byl tam připravený tábor, říkalo se mu Ruský tábor. Byla tam louka zadrátovaná a budovy, počítali, že tam budou Židi, oni tam byli předtím, než jsem tam přišel, ale ty dali pryč… V Kolvíně bylo nejvíc Moraváků, ti tam byli asi daný, jako my jsme šli do Německa, komplet.“
Kolvín a pracovníky hlídali, zadané úkoly museli včas udělat, ale režim se nedal srovnat s poměry v pracovním táboře v Mnichově.
„Na sobotu jsem jezdil domů, mohl bych jezdit každý den, ale ono by toho bylo moc, je to přes deset kilometrů.“
Firma se na podzim roku 1944 likvidovala, některé dělníky přeřadili do jejích poboček v Holandsku. Zbytek podniku převzala vojenská správa. Karel Trčka si našel místo v Rožmitále pod Třemšínem ve firmě Karla Valenty, kde zpracovával dřevo.
Vydržet do konce války
Na počátku čtyřicátých let rodina sotva vyžila. Otec dostával jen málo benzinu, stačil tak na čtyři cesty v měsíci. Každá cesta se musela vykázat a ohlásit, kde benzin vyjeli, a na jaře roku 1944 museli auto úplně odstavit. Karla Trčku staršího zatkli na jaře roku 1943 za poslech rozhlasu. Přes ulici, kde Trčkovi bydleli, stál hotel Plzeňka, kde spolu s několika dalšími poslouchali „Anglii“, a někdo je udal. Otec dostal devět měsíců, které strávil v několika koncentračních táborech. Vrátil se na podzim roku 1944 s podlomeným zdravím a záhy byl hospitalizován. V roce 1944 se Karel Trčka oženil s Miladou Fousovou z Věšína. Konec války byl očekáván s velkými nadějemi. Němečtí vojáci ustupovali před Rudou armádou a snažili se dostat do zajetí americkou armádou.
„Kolona Němců táhla od Věšína sem do Rožmitálu. Rožmitálský byli najednou udatové. Američané byli ve Voltuši nebo ještě dál, tohle nebylo jejich území. Šli na Staroměstský hřbitov se zbraněmi, že německé vojáky postřílejí. Jeden tam vystřelil a Němci pustili do hřbitovní zdi nějakou petardu. Rožmitálští se rozprchli a bývalý učitel Dušek, taky se za války schovával, utíkal do Hutí přes ty pole a volal: ‚Spaste se, spaste se, Němci už jsou tady.‘“
Němečtí vojáci v klidu odešli směrem na Voltuš do amerického zajetí. Záhy dorazily jednotky Rudé armády.
„Auto, které jsme měli, nám Rusové chtěli vzít, jenomže nemohli vyjet, tak nám zůstalo, otec se postavil proti nim, oni byli zvyklí, že všechen ten majetek patří státu nebo co.“
Konec podnikání
Po válce Trčkovi začali znovu jezdit s autodopravou. Karel Trčka nastoupil na osmiměsíční vojenskou službu v Plzni, sloužil u řidičů. Obživa nemocných rodičů a vlastní rodiny byla hlavní důvod zkrácené vojny. Potýkali se s dluhy, které se snažili splatit, a pořídili si lepší nákladní vůz. Karel Trčka však jezdil s novým Dodge jen do roku 1950.
„Okres byli takoví lidé chtiví a spletli si to nebo to udělali schválně. Jednou, ještě dřív než nám ji sebrali, tak jsme měli jet do Českých Budějovic pro šasí pro stavební úřad v Rožmitálu, ale mezitím jsme měli zajet do Březnice. Oni si vymínili všechny autodopravce okresu Blatná a teď to tam bylo seskupený v Březnici a auta zabírali. Byl tam odhadce, který k tomu neměl žádný poměr, na to ukázal za šedesát tisíc, na to ukázal za ještě míň a ty autodopravci už nesměli do auta, museli to odstavit. Otec, protože jsme jeli pro to šasí pro stavební úřad do Budějovic, i ten řidič od stavebního úřadu si vymohli, abychom to ještě přivezli, ale otec už tam nesměl. Jel jsem jen s tím řidičem a jedním nasazeným komunistou, který to měl hlídat. Tak jsme to přivezli do Rožmitálu a jeden kamarád na motorce se smál a povídá: ‚Tak auto máte zpátky!‘ Já říkám: ‚Jak to, když chtějí to auto asi za šedesát tisíc?‘ ‚No jo, oni si to spletli.‘ To byl zákon na zemědělské stroje, a ne na auta. Komunista musel všechno roztrhat, ve zlosti říkal, že to příště bude horší. Auto nám zůstalo. Otec říkal dotyčnému komunistovi, byl to starší pán, dal mu poklonu a aby šel domů. Já když jsem viděl, že nám ten člověk nic zlého neudělal, tak jsem řekl, že ho odvezu do Březnice domů.“
Napodruhé se znárodnění zdařilo.
„To nekončilo, jak vidíte, to bylo pořád znárodnit, vzít, ukradnout. Tak to trvalo do konce roku padesát a pak se to udělalo tím, že všechny řemesla, ať to byl holič, nebo ty auta, všechno to muselo do komunálu. To bylo dělaný načas, jenom aby získali ty lidi, věci, majetky. No a pak už si to dělali dál podle své potřeby a plánů, co dělali tenkrát komunisti.“
Ještě po znárodnění jezdil Karel Trčka s vozem pro národní výbor, pak mu auto vyměnili za jiné a dál již jezdit nechtěl. Našel za sebe náhradu a nastoupil do Agrostroje v Rožmitále na místo strojaře a občas vypomáhal jako řidič. S invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 se Karel Trčka vyrovnával těžko.
„Šedesát osm, to bylo hezký a krátký. Aspoň jsme mysleli, že bychom mohli jezdit dál. To auto už jsme neměli… ale byla naděje, že se začne znova a bude to lepší, než jak se to pak vrátilo… Vypomáhal jsem jezdit v Agrostroji, když potřebovali nutně něco odvézt, a jezdil jsem do Plzně. Viděl jsem tam hromadu lidu, kteří tam nakládali, jak tam seděli v těch jejich ohradách, a říkalo se, že to jsou lidi, který v 68. zklamali – oni nezklamali, ono se jim líbilo šedesát osm a oni je zavřeli a dali jim jenom obyčejný práce, nakládat nebo tak, a jinak je nepřipustili k práci, kterou předtím dělali.“
V Agrostroji Karel Trčka pracoval až do dosažení důchodového věku, poté ještě několik let pracoval v závodě Kovo Věšín. Celý život silně pociťoval křivdu způsobenou rodině znárodněním nákladního auta, prostředku samostatné obživy rodiny, těžce vydobytého majetku. Domáhal se odškodnění, ale nikde nenašel zastání.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jakub Anderle)