Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Manekýnou u rýsovacího prkna
narodila se 25. června 1949 v Gottwaldově
její otec Josef Vraneček se na konci války přidal k partyzánům
v letech 1964–1968 vystudovala Střední průmyslovou školu v Gottwaldově
do sametové revoluce pracovala v Centroprojektu Gottwaldov
během 60.–80. let byla jednou z předních gottwaldovských manekýn
manželka Jana Trávníčka, profesionálního hudebníka
v 90. letech pracovala pro periodika Zlínské noviny, Noviny pro Zlínsko, Region 2000
v letech 2001–2011 byla tiskovou mluvčí Městského divadla Zlín
Šedesátá léta 20. století přinesla do Československa, až dosud ponořeného do chudoby a šedi poválečných let, barvy a radost. Světem otřásala beatlemánie. „Hudba najednou byla hlasitější. Šatníky barevnější. Muži prodlužovali vlasy a ženy zkracovaly sukně,“ říká Jarmila Trávníčková, která v té době patřila mezi přední zlínské manekýny.
Narodila se 25. června 1949 do rodiny Josefa a Jarmily Vranečkových. Její maminka patřila ke starozlínským usedlíkům, jejichž kořeny prý sahaly až do středověku. Jozef Vraneček pocházel ze Slovenska a jeho příchod na Moravu provázely dramatické události. Vyrůstal ve Vysoké nad Kysucou, která leží asi šest kilometrů východně od hranic s nynější Českou republikou. V hlubokých lesích se od podzimu roku 1944 pohybovalo velké množství partyzánů a Kysučané, stejně jako mnoho dalších obyvatel horských vesnic, jim všelijak pomáhali. „Chalupa mých prarodičů byla kvůli tomu označená kroužkem, že bude vypálena, a kdyby nepřišla fronta tak rychle, stalo se to. Žilo se tam těžko. Většina mužů a chlapců utekla do lesů, aby se k partyzánům přidali. Na konci války pak odešli s Rudou armádou,“ říká Jarmila Trávníčková. V řadách osvobozeneckého vojska přišel do Zlína i její tatínek.
Jarmila Trávníčková vzpomíná, že v padesátých letech byla země stále poznamenaná dopady druhé světové války. „Pamatuji si tu chudobu. Tatínek pořád sháněl nějaké oblečení a posílal ho rodině na Slovensko. A když nás rodiče vzali do obchoďáku, aby nám koupili svetr, byli jsme z toho v úplném transu, jaký jsme měli zážitek,“ líčí pamětnice, která tehdy vyrůstala vedle svých dvou sourozenců, Dany a Vladimíra.
Do školy nastoupila v roce 1955. Výuka se odehrávala v souladu s idejemi komunistického režimu. Byla to doba, kdy ještě probíhaly vykonstruované politické procesy, na jejichž konci čekala nespravedlivě odsouzené buď oprátka, nebo mnohaletý žalář. Jarmila Trávníčková měla spolužačku Jiřinu z katolicky orientované rodiny. Učitelka si věřící dívku před zraky třídy zavolala na stupínek: „Jiřinko, Pán Bůh není! Co říkáš?“ A děti se jako na povel začaly smát.
„A na ruštinu jsme měli učitele, který byl úrovní ruského jazyka dvě lekce před námi. Docela si na mě zasedl. Tak jsem se naučila o lekci víc, než uměl on, a měla jsem od něho pokoj,“ usmívá se pamětnice.
Jarmila toužila po studiu na gymnáziu, aby mohla později studovat český jazyk a literaturu. Ve dvanácti letech jí ale tragicky zemřel otec a maminka zůstala na tři sourozence sama. „Musela se starat o nás i o babičku. Věděla jsem, že nemůžu jít na vysokou školu, protože by to finančně nezvládla, a tak jsem místo vysněného gymplu nastoupila na stavárnu,“ říká Jarmila Trávníčková.
Na střední průmyslové škole v tehdejším Gottwaldově prý ztratili iluze o komunistickém režimu i ti, kteří doposud o ničem podobném nepřemýšleli: „V prváku, když jsme probírali pozemní stavby, nám externí učitel dokázal v jedné větě shrnout celou absurditu socialistického hospodaření. Probírali jsme cihelny a on nám řekl, že soudruzi zbourali malé cihelničky, aby místo nich postavili velké výrobny cihel. K tomu už ovšem nedošlo, a proto to u nás vypadá tak, jak to vypadá. Tehdy pochopili úplně všichni, že to je všechno nějak divně.“
Přestože šedesátá léta kvetla barvami a dívky se toužily oblékat podle západních vzorů, v Československu byla o pěkné a kvalitní látky nouze. Ženy sháněly časopis Burda, který se již v roce 1961 svým rekordním nákladem 1,2 milionu stal největším módním magazínem na světě. Burda za železnou oponu pronikala postupně a zpočátku ilegálně, kdy ji sem přiváželi lidé vracející se ze zahraničních cest a dovolených. „Podobně to bylo s látkami. Burdu jsme si půjčovaly, sháněly a kopírovaly střihy. Něco se dalo sehnat i v obchodech se zbožím z druhé ruky. Šaty se v té době více šily, než kupovaly,“ vypravuje pamětnice.
Když jí bylo sedmnáct let, nechala si Jarmila ušít šaty do tanečních. „Oni si mě tam vybrali a nabídli mi, jestli nechci předvádět. Byla jsem blond a měla ty správné míry. Vysoká, štíhlá, a tak zavolali mamince, jestli mi dovolí, abych byla manekýnou. A maminka nebyla proti,“ vzpomíná Jarmila Trávníčková na začátky své kariéry v modelingu.
Gottwaldov šedesátých let patřil vedle Prahy k předním dvěma místům, kde se pravidelně konaly velké módní přehlídky. Od zimy do jara probíhaly náročné přípravy. V lednu docházely manekýny na měření a až do března se zkoušely šaty. „Každá z nás, a to nás bylo kolem dvaceti, předváděla kolem dvaceti modelů. Těsně před hlavní přehlídkou byla žírovačka, která se konala v bývalém podniku Tvorba. Tam se sešly všechny švadleny, modistky, kosmetičky, kadeřnice a konečně i manekýnky. K modelům se vybíraly boty a doplňky. Na každou z nás bylo přesně určeno, co k ní patří, od klobouku přes bižuterii až po boty a účes,“ líčí pamětnice pozadí módních přehlídek, které pak za velkého lesku a slávy probíhaly v hotelech Moskva a Družba.
V červnu roku 1968 složila úspěšně zkoušku dospělosti. „Odmaturovala jsem a dva měsíce nato přijeli naši bratři na tancích,“ vzpomíná Jarmila Trávníčková na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Osudný 21. srpen trávila s maminkou a sourozenci u příbuzných ve Vysoké nad Kysucou: „Toho rána jsme vstali a teta říká: ,Ráno jsem poslouchala rozhlas a myslela jsem si, že je to nějaká divná, blbá hra. A pak jsem zjistila, že ruská vojska obsazují Prahu.‘“
Rodina se okamžitě rozhodla pro návrat do Gottwaldova. Bylo to kvůli staré babičce, báli se, jak situaci přijme. Cestou domů potkávali na silnicích sovětská vojenská auta a Jarmila si všimla, že mnoho směrovek na Gottwaldov trčí na zcela jinou stranu, často do lesů a polí. „V následujících dnech jsem chodila s kamarády zamazávat názvy ulic. Chodili jsme na protestní akce. Víte, předtím než přijeli, to bylo takové uvolnění! Ve Zlíně se pořádaly majálesy, kde jezdili muzikanti v džípech, a hrál se dixieland. Lidé byli natěšení. V letním kině se pořádaly nádherné filmové festivaly. Takové uvolnění! A to, co přišlo potom, bylo, jako když vás praští přes prsty a ještě k tomu po hlavě,“ vypravuje pamětnice.
Na podzim téhož roku nastoupila Jarmila do svého prvního zaměstnání v gottwaldovském Centroprojektu. „Už to tam bylo chycené atmosférou nastupující normalizace. Ale my jsme byli jediný podnik, který si dokázal celé dva roky uhájit ředitele, architekta Kubečku. U nás pracovali staří baťovci. Precizní, poctiví lidé, co si nenechali nic namluvit. Po dvou letech se všechno zkazilo. Komunisté si dosadili svoje ředitele a náměstky. Vztahy mezi lidmi se hodně zhoršily,“ vzpomíná Jarmila Trávníčková na období začínající normalizace v Centroprojektu, kde pracovala až do roku 1990.
V roce 1971 se Jarmila provdala za Jana Trávníčka, profesionálního hudebníka, známého například ze zlínské kapely Ozvěny, jejíž historie sahá hluboko do komunistického Československa. Potkali se na večírku, na který vůbec nechtěla jít. „Neměla jsem to ráda. Vždycky jsem se spíš styděla. Ale kamarádky mi řekly, že se mnou přestanou mluvit, když nepůjdu, a tak jsem šla. Dvě volná místa u našeho stolu obsadil můj budoucí s kamarádem. On tehdy ještě nikde nehrál, měl čerstvě po vojně. Muzikanta bych si totiž nikdy nevzala. Pak byla svatba, narodila se nám dcera a manžel odjel na půl roku koncertovat do zahraničí,“ říká Jarmila Trávníčková.
Být ženou muzikanta nebylo snadné. Jan Trávníček jezdil s kapelou Orfeus často do zahraničí. Také 4000 kilometrů za polární kruh, do Norska. Výjezd trval půl roku: „Když se vracel domů, dcera ho nepoznávala.“ Návraty střídaly osamělost, radost se míjela s úzkostí. „Ostatní ženské nám ty muzikanty strašně záviděly. Když nám přivezli z cest vyšívané kožichy a my jsme si je vzaly do prvomájového průvodu, vzbudilo to strašnou závist a kluci pak měli kvůli něčímu zásahu zase problém vyjet,“ dodává Jarmila Trávníčková.
Ani hudebníci sdružení pod monopolní uměleckou agenturou Pragokoncert neměli lehký život. Aby mohli vyjet do zahraničí, brali si neplacené volno. Smlouvy o koncertování si museli sami zajistit a Pragokoncertu posílat z cest tučné „výpalné“ ve valutách. „A pokud nedovezli ženské z ekonomického úseku zlatý prsten, nejeli příště nikam,“ dodává Jarmila Trávníčková.
Oba manželé byli svému okolí trnem v oku. On jezdil do zahraničí, ona byla krásná a předváděla na molu věci, které si běžná žena nemohla obléknout. „Naše dcera Daniela to odnášela ve škole. Byla velice talentovaná a chodila do základní jazykové školy s dětmi architektů a lékařů. Její problém byl, že myslela vlastní hlavou. Z češtiny, kde měla skvělé výsledky, dostala dvojku. Odůvodněním bylo: ,Vaše dcera je moc živá.‘ Při jedné rodičovské schůzce jsem zaslechla učitelku, jak říká: ,Paní doktorová, vaše Lucinka, má tady nějaké zaváhání, čtverky, ale to bude jednička, ona je chytrá,‘“ líčí pamětnice poměry na prominentní základní škole.
Vzdor, nadšení, obavy, úzkost i radost. Tak si Jarmila Trávníčková vybavuje podzimní atmosféru roku 1989, kdy se v Československu schylovalo k sametové revoluci. „V Centroprojektu jsme pak nadšeně zvonili klíči. Bylo vidět, jak se komunisté bojí. Když probíhala generální stávka, zalezli a snažili se být neviditelní. Jenomže za měsíc je to přešlo a jelo se vesele dál,“ říká pamětnice, která brzy poté Centroprojekt opustila a vydala se za prací blíže k tomu, co ji celý život lákalo, k českému jazyku. Nejdříve pracovala jako redaktorka v novinách a později působila ve funkci tiskové mluvčí Městského divadla Zlín. V rodném městě žila Jarmila Trávníčková s manželem Janem i v roce 2021.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)