Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Toufar (* 1941  †︎ 2023)

• narozen 19. března 1941 ve Hvozdné na Zlínsku

• vyrůstal v Napajedlech v kolonii gumárenského závodu Fatra

• matka tam pracovala jako dělnice, otec dělal vedoucího provozu

• vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích

• po škole nastoupil ve Fatře do oddělení technického rozvoje

• začátkem šedesátých let vstoupil do KSČ, při prověrkách v roce 1970 vyloučen

• v listopadu 1989 se ve Fatře zapojil do činnosti Občanského fóra

• v letech 1990 až 2005 byl ředitelem podniku Fatra

• pamětník privatizace státního podniku a střídání vlastníků

• zemřel 29. července roku 2023

„Milicionáři z celé republiky byli povoláni do Prahy. I někteří moji vysokoškolsky vzdělaní kolegové byli schopni nabít samopaly ostrými a jet dělat do Prahy pořádek. Šla z toho hrůza, nedokázal jsem to pochopit. Naštěstí dojeli jen někam k Hulínu a museli se vrátit. Miloš Jakeš je na poslední chvíli odvolal,“ vzpomíná Jaroslav Toufar na dramatické dny po 17. listopadu 1989.

Masové demonstrace, které vyústily v pád komunistického totalitního režimu, zažil v Praze. Když se vrátil domů do Napajedel a do práce v národním podniku Fatra, kde byl zaměstnaný v oddělení technického rozvoje, zapojil se do převratu ve fabrice. Stávkující studenti ze zlínské technologické fakulty pronikli do závodu a informovali shromáždění stovek zaměstnanců o revolučním dění. Improvizované pódium bylo na traktorové vlečce na nádvoří. Slovo dostali i komunisté. „Strašně mě naštvalo, jak někteří prevíti, kteří byli dlouhá léta oporou režimu, začali obracet a chtěli organizovat revoluci. Ve velkém rozčílení jsem vylezl na vlečku a řekl zaměstnancům, aby je neposlouchali a dali si na ně pozor. Sklidil jsem obrovský aplaus,“ vypráví Jaroslav, který pak patnáct let továrnu řídil.

Ohrožení za války kvůli strýci v Anglii

Jaroslav Toufar se narodil 19. března 1941 ve vesnici Hvozdná nedaleko Zlína, odkud pocházela jeho matka. Vyrůstal v Napajedlech, v kolonii gumárenské továrny Fatra postavené před válkou Baťovým koncernem. „Na konci okupace jsem měl za úkol poslouchat rádio a v případě leteckého poplachu rychle sehnat maminku. Když se stalo, utíkali jsme se schovat do nedalekého podnikového krytu Fatry,“ vzpomíná. Přechod fronty přežil s rodiči ve Hvozdné. „Boje jsme přečkali ve sklepě, kde se skladovaly brambory. Na jaře už částečně hnily. Od té doby ten hnilobný zápach nesnáším,“ říká. Pak se rodina vrátila do Napajedel, odkud vyhnali německé okupanty sovětští a rumunští vojáci. „Vzpomínám si na rumunského důstojníka, který k nám přišel s lavorem plným masa. Chtěl za to kabát. Maminka mu vyhověla, i když měla starost, co je to za maso a co s ním budeme dělat.“

Za protektorátu měla rodina problémy kvůli jednomu z otcových bratrů Františkovi, který na začátku války utekl do Anglie a zapojil se do československého zahraničního odboje jako spolupracovník Edvarda Beneše. „Otce odvedlo ještě před začátkem Heydrichiády gestapo. Zachránil ho jeden Němec z Fatry, který prohlásil, že je pro firmu, která sloužila německým válečným potřebám, nepostradatelný. Propustili ho po třech dnech. Další otcův bratr Alois byl vězněn v Osvětimi a Sachsenhausenu, bratr Pepa byl internován ve Svatobořicích. Děda z toho dostal mrtvici, babička se zhroutila,“ shrnuje dopady nacistické okupace na rodinu Toufarových.

Odchovanci Baťova systému

Oba rodiče prošli vzdělávacím a pracovním systémem zlínské firmy Tomáše Bati. „Maminka na to moc ráda nevzpomínala. Šila konfekci při výrobě bot a hodně se nadřela. Otec se vyučil jako gumárenský tovaryš. I on říkal, že to byla velice tvrdá škola, ale oceňoval, že se u Baťů naučil vážit si práce, a to nejen své, ale i ostatních. Když přešel ze Zlína do Fatry, začal dělat kalkulanta a vypracoval se až na vedoucího provozu,“ vypráví. Jeho otec byl po válce funkcionářem sociálních demokratů. Po sloučení s komunisty se stal členem KSČ, ze které byl později vyloučen.

Jaroslav se výborně učil. Do školy chodil rád, i když to bylo v období nejtvrdšího stalinského komunismu v padesátých letech. „Měl jsem štěstí na výborné učitelky. Dělalo se sice také spoustu hovadin, museli jsme třeba zpívat častušky, tančit ruské tance anebo hrát hru gorodky, ale dětství jsem vnímal jako spokojené,“ říká.

Jak se později dozvěděl, na jeho otce tehdy Státní bezpečnost nasadila provokatéry. Bylo to opět kvůli jeho bratrovi Františku Toufarovi, který po únoru 1948 emigroval. Byl to národní socialista a organizátor sokolského hnutí. V obavách z perzekucí stihl včas odletět do Londýna. V Praze zanechal těhotnou ženu a syna. Tetu Anicu, jak jsme jí říkali, pak komunisté zahrnuli do vykonstruovaného procesu s generálem Kutlvašrem. I se svým mladším synem byla vězněna na Pankráci. A za tátou chodili tajní s údajnými vzkazy, a dokonce i penězi od bratra. Táta ale dobře věděl, že bratr přerušil s rodinou styky. Tetě hodně pomáhala paní Hana Benešová. Strýc se nikdy nevrátil,“ vypráví pamětník.

První „ajťáci“ a ruský počítač Ural

Po základní škole byl pamětník přijat na chemickou průmyslovku do Zlína. „Měl jsem opět štěstí na výborné kantory. Byla to špičková škola, ze které jsem čerpal i na vysoké. Pamatuji si zvláště na profesorku češtiny, která nás seznamovala i se zakázanými autory jako byl Ferdinand Peroutka nebo básník Ivan Blatný,“ říká. Odmaturoval na samé jedničky, což mu zajistilo přijetí na vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. „Z Napajedel jsem doporučení ke studiu nedostal, ale díky výbornému vysvědčení jsem přeskočil kádrově vyspělejší uchazeče,“ uvádí pamětník.

Na vysoké se specializoval na automatizaci řídících systémů. „Dalo by se říct, že jsme byli praajťáci. Pamatuji, jak nám na katedru přivezli první ruský počítač zvaný Ural. Když ho dovezli na nádraží, pomáhal jsem ho převážet do školy. Zabral tři železniční vagóny,“ vypráví.

Patřil ke studentům, kteří si stěžovali na výuku marxismu-leninismu. „Učili nás dobře prověření kádři, kteří nám ale vyprávěli neuvěřitelné hovadiny. Chtěli jsme kvalitnější kantory. V časopise Pochodeň jsme pak byli pranýřováni jako nevděční studenti, kteří si neváží toho, že mohou studovat za dělnické peníze,“ vzpomíná. Jeho postoj ke komunistické straně ale tenkrát nebyl negativní. „Ještě na škole, v roce 1963, jsem se stal členem KSČ. Myslel jsem si, že stranu je možné zreformovat, a že bych k tomu měl přispět. Nesypu si za to popel na hlavu. Neudělal jsem žádnou lumpárnu. Provinil jsem se jen naivitou. Moje žena mi už ale tenkrát říkala, že je to nesmysl, a já se brzy přesvědčil, že měla pravdu,“ vysvětluje.

Modrá knížka vykoupena vážným úrazem

Vojně se vyhnul za cenu bolestivého úrazu. Ve čtvrtém ročníku vysoké školy si přivydělával jako pomocný vědecký pracovník. „Jednou jsem procházel laboratoří, kde probíhala vakuová destilace. Dělo se to v plechové nádobě na olejové bázi. Kolega, který zařízení obsluhoval, zrovna odešel za vedoucím katedry, protože se mu na tom něco nezdálo. Bouchlo to právě v okamžiku, když jsem šel kolem. Zasáhlo mi to pravou stranu obličeje. Úlomek plechu mi také rozsekl oko, na které dodnes nevidím. Díky tomu jsem se ale sblížil se svou budoucí ženou, která mě chodila navštěvovat do nemocnice,“ vypráví.

Po škole nastoupil v napajedelské Fatře, kde pracovali oba jeho rodiče. „Musel jsem nejprve projít roční dělnickou praxí, což byla úžasná škola. Poznal jsem všechny provozy v podniku. Navíc můj mistr byl výborný a sečtělý člověk, se kterým se dalo mluvit i o politice. Pak jsem byl zařazen do oddělení technického rozvoje jako vývojář. Pamatuji si, jak jsem se šel představit novému šéfovi. Zaklepal jsem na dveře, vešel a pozdravil, ale on si mě vůbec nevšímal. Tak jsem odešel a zopakoval to znovu a hlasitěji řekl ‚Dobrý den‘. Pan vedoucí se ke mně otočil a prohlásil: ‚Soudruhu Toufare, zvykněte si, že ve Fatře se zdravíme pozdravem ‚Čest práci‘.“

S manželkou Zuzanou, za svobodna Citovou, radostně prožíval období pražského jara v roce 1968. Do vedení komunistické strany se tenkrát dostali příznivci reforem a demokratizace v čele s lidmi oblíbeným prvním tajemníkem ústředního výboru KSČ Alexandrem Dubčekem. Vedení Sovětského svazu rozhodlo, že jde o kontrarevoluci, která musí být potlačena. 21. srpna 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy.

Sovětští rozvědčíci byli špinaví a hladoví

„Byl jsem sám doma, žena byla s dětmi u své babičky v Pardubicích. Mladší syn měl tehdy rok a půl. Do rána jsem seděl u rádia. Když jsem vyšel ven, před obchody byly fronty lidí. Po práci jsem spěchal za rodinou do Pardubic. Zpátky jsme cestovali vlakem asi šestnáct hodin. Pořád jsme někde stáli. Posunovali jsme se občasnými skoky. Cestující, kteří to s námi absolvovali, byli velice solidární a hodní. Nabízeli nám jídlo a pití. Když jsme konečně dorazili do Napajedel, na křižovatce před Fatrou stáli sovětští rozvědčíci. Byli to neuvěřitelně špinaví a zanedbaní chlapi. Rozhořčení obyvatelé na ně pokřikovali. Vojáci vypadali bezradně. Nadřízení je tam nechali bez jídla a pití,“ vzpomíná na začátek sovětské okupace.

Jaroslav se zapojil do protestů proti invazi. Podepisoval dopisy a různé petice odsuzující vstup vojsk Varšavské smlouvy. „Když bylo jasné, že reformní hnutí prohrálo, chování mnohých lidí se rychle měnilo. Například můj šéf se stal jedním z největších normalizátorů ve Fatře. Přitom se v roce 1968 účastnil mimořádného 14. sjezdu KSČ, který odsoudil sovětskou invazi,“ říká.

Tresty za postoj k okupaci

Jaroslav patřil k lidem, kteří odmítli souhlasit s tím, že v roce 1968 nešlo o okupaci, ale o bratrskou pomoc. Při prověrkách členů komunistické strany v roce 1970 byl vyloučen a musel vrátit červenou legitimaci. Čekal ho postih také v zaměstnání. „Mé kolegy středoškoláky, kteří se také takzvaně namočili, poslali z technických funkcí k lopatě. Nás vysokoškoláky z ekonomického a technického oddělení v podstatě zachránil před přeřazením na manuální práci tehdejší ředitel. Prohlásil, že musíme vrátit peníze, které do našeho vzdělání investovala dělnická třída. Potrestáni jsme byli výrazným snížením platu. Měli jsme být rádi, že nám to tak prošlo, což nám opakovali, kdykoliv jsme si na něco stěžovali,“ popisuje dopady prověrek.

Jaroslav říká, že následujících patnáct let měl pořád stejný základní plat. Na nedostatek peněz si ale nestěžoval. „Vymyslel jsem několik patentů a zlepšovacích návrhů. Odměny byly tenkrát stanovené zákonem. Autoři vynálezů měli nárok na určité procento z vypočítané úspory, kterou zlepšovací návrh přinesl. S kolegy jsme dostávali i desetitisícové odměny, což bylo tenkrát hodně peněz. Normalizátorům ve Fatře to samozřejmě nešlo pod nos. Když naše zlepšováky odmítli, drze jsme se odvolávali k nadřízenému orgánu, který nám všechny odměny odsouhlasil. A Fatra nám je musela proplácet,“ vypráví pamětník. Dodává, že se zabýval hlavně vývojem důlních dopravních pásů a náhradou dovozních surovin.

I když byl k režimu kritický, do opozičního hnutí se aktivně nezapojil. „V obraze jsem byl díky pravidelnému poslouchání Hlasu Ameriky. Měl jsem také přítele Jindřicha Pytalu, docenta zlínské techniky, kterého pak komunisté vyhodili. Udržoval kontakty s disidenty a nosil nám různé samizdatové tiskoviny,“ uvádí. Od Palachova týdne v lednu 1989, kdy tisíce statečných lidí projevily na Václavské náměstí v Praze odpor k režimu a nesouhlas s porušováním lidských práv, se podle něj mnohým lidem otevřely oči. „Začali více vnímat, do jakého balastu jsme upadli.“

Z vývojáře ředitelem

Po 17. listopadu, kdy ozbrojené složky brutálně zasáhly proti manifestaci studentů, odjel Jaroslav do Prahy, kde se zúčastnil masových demonstrací na Václavském náměstí a na Letné. „Mezitím se snažili do Fatry proniknout stávkující vysokoškoláci ze Zlína, které poprvé vyhodili. Po návratu jsme se s manželkou zapojili do činnosti Občanského fóra. V Napajedlech se nic moc nedělo. Klíčová byla situace ve Fatře, kde bylo tenkrát zaměstnáno kolem dvou a půl tisíce lidí. Manželka jezdila pomáhat do Občanského fóra ve Zlíně, kam docházely výrazné osobnosti jako cestovatel Miroslav Zikmund, etnograf Karel Pavlištík nebo spisovatel František Bobák. Já se angažoval v Občanském fóru ve Fatře, které vedl můj kolega Stigler,“ vzpomíná Jaroslav.

Podrobnosti a data zásadních změn nebo klíčových demonstrací, na které chodil do Zlína, si už příliš nepamatuje. K slavným událostem v regionu patřila návštěva Tomáše Bati mladšího v prosinci 1989 a příjezd prezidenta Václava Havla v březnu 1990. Revoluční události mu překrylo jeho nové pracovní angažmá. „Na začátku roku 1990 jsem byl jmenován technickým ředitelem. Bylo potřeba udělat spoustu věcí důležitých pro budoucnost podniku. Musel jsem například zarazit různé nesmyslné investice. Pamatuji, že se také začala řešit ekologie. A v srpnu 1990 jsem se stal ředitelem,“ shrnuje.

Za Koženého, Junka a Babiše

Náročné pro něj bylo období privatizace státního podniku Fatra. „Rozjelo se to totálně jiným směrem, než jsme plánovali. Chtěli jsme vytvořit akciovou společnost se strukturou zaměstnaneckých akcií. Všem zaměstnancům jsme nakoupili kupónové knížky. Když na scénu vstoupil Viktor Kožený, zbyl z našich plánů rozbitý domeček z karet. Dostali jsme tenkrát sice vysoké bodové hodnocení, ale na privatizaci to nestačilo. V prvním kole Fatru skoupily investiční fondy. Zájem o podnik vyhnal cenu akcií neuvěřitelně vysoko. Kolegové dostali za jednu knížku sto dvacet pět tisíc. Lidé za mnou chodili s kyticemi a děkovali. Já samozřejmě tenkrát akcie neprodal. Později jsem za ně nedostal ani patnáct set korun,“ popisuje Jaroslav.

Od asi pěti investičních fondů koupily většinový podíl Fatry Harvardské fondy Viktora Koženého. Management se pak neúspěšně, prostřednictvím Zdeňka Bakaly, snažil rozhodující podíl odkoupit. Kožený ho ale prodal šéfovi Chemapolu Václavu Junkovi. Fatra se stala součástí společnosti AliaChem. V roce 2000 podnik získal Agrofert Andreje Babiše, který Jaroslava Toufara v roce 2005 propustil.

„Tenkrát jsem se s ním setkal poprvé. Předtím jsme spolu jen telefonovali. Musím uznat, že se do Fatry nepletl a nevytáhl z ní ani korunu. Asi mu stačilo, že podnik byl permanentně ziskový. Babiš mě pozval do své pověstné pracovny se stovkami barevných lístečků. Řekl mi, že řediteluji už dost dlouho a že je potřeba nahradit mě někým mladším. Tuším, že za tím byly nějaké drby. Dostal jsem zlatý padák a druhý den jsem si musel sbalit věci,“ vypráví o konci své kariéry ve Fatře. „Než jsem odešel, spočítal jsem, že ve statutárních orgánech tehdy pracovalo jedenáct bývalých estébáků. Počítám do toho i dnešního premiéra,“ říká pamětník.

Na současný vývoj v zemi se dívá s obavami. „Demokracie je nabourána a v ohrožení,“ je přesvědčen. Společnost podle něj dodnes doplácí na to, že celá řada lidí se po pádu komunismu dostala k informacím, které dokázala umně využít ve svůj prospěch.