Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sbíral jsem starožitnosti a v jednu chvíli jsem vše, co bylo německé, zahodil
narozen 7. února 1941 v Plzni
rodina se v roce 1946 přistěhovala do Tachova
v Tachově zažil odsun Němců
zažil zrod železné opony i ničení vesnic v okolí
v 60. letech pracoval jako redaktor v místních novinách a vysílání rozhlasu po drátě
na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy vystoupil z komunistické strany
opustil i redakci tachovských novin
v době normalizace pracoval jako dělník
natáčel amatérské filmy
v roce 1989 se v Tachově zapojil do Občanského fóra
publicisticky se zabýval tématem vysídlení německého obyvatelstva
Rudolf Tomšů se narodil 7. února 1941 v Plzni. Jeho otec byl původně zámečníkem, matka vyučená švadlena. Krátce po skončení druhé světové války odjel otec do Tachova, kde se připravoval odsun německého obyvatelstva a mnoho domů bylo prázdných. V roce 1946 se za ním přistěhoval i zbytek rodiny, matka se dvěma dětmi.
V únoru 1945 spadly na Tachov desítky tříštivých a zápalných bomb z amerických bombardérů. Americká letadla nesla bomby určené původně pro německá města, ale z nejasných důvodů byl nakonec Tachov vybraný jako náhradní cíl. Byl v té době součástí německé říše, a tak se rozhodnutí k jeho bombardování americkým pilotům samo nabízelo. Tachov proto potkal podobný osud jako mnoho německých měst na konci války. Bomby zničily desítky domů, jejich ruiny tam pak zůstaly až do počátku padesátých let.
„My jsme jako kluci těma bouračkama prolézali, bylo to tam až do padesátého roku. A v těch bouračkách někde ještě visely lustry.“
Téměř šedesát obětí bombardování leží v hromadném hrobě na tachovském hřbitově. Další hromadný hrob je na bývalém židovském hřbitově. Tam leží ostatky vězňů z pochodu smrti z dubna 1945. Z Buchenwaldu směřovali do vyhlazovacího koncentračního tábora v bavorském Flossenbürgu. Do Tachova přijeli vlakem a dál měli jít do Bavorska pěšky, ale velká část vězňů nepřežila už trýznivou cestu vlakem a dalších šest stovek naprosto vyčerpaných a vyhladovělých vězňů nacisté v Tachově postříleli. Těla polili petrolejem a spálili. Jejich hrob v Tachově se stal největším masovým hrobem na území České republiky. Podobně smutný osud měla zřejmě i převážná část židovských obyvatel Tachova. Po válce se jich z koncentračních táborů vrátilo minimum. Jeden z přeživších po válce pracoval s otcem Rudolfa Tomšů. Často prý plakal a stále dokola si kladl otázku, proč zrovna on přežil.
Čtvrtého května 1945 přijeli Tachov osvobodit Američané.
„Před kostelem se scházeli Němci, kteří ještě nebyli odsunutí. Pamatuju si je, jak tam ve svátečních šatech stáli a povídali si. Povídali si řečí, které jsem nerozuměl.“
Tachov, ležící v blízkosti hranice s Bavorskem, se po podpisu mnichovské dohody stal součástí Velkoněmecké říše. Česká menšina a němečtí antifašisté museli odejít. Po válce museli naopak odejít Němci. Označení bílou páskou se shromažďovali ve sběrném táboře v bývalé tachovské tabákovce a čekali na odsun. Jednou z nejsilnějších vzpomínek z dětství je pro Rudolfa Tomšů pohled na plačícího otce, poté co se odsud vrátil. „Takhle by se s lidmi zacházet nemělo. Ano, jsou to Němci, ale jsou to lidi.“ Němce si bylo možné „půjčit“ na práci. Otec si proto přivedl domů dva hladové staré muže, na práci je nepotřeboval, bylo mu jich líto.
„Do bývalé firmy na tabák byli svezení všichni Němci připravení k odsunu a bylo možné si tam půjčit lidi na práci… táta tam šel a přivedl odsud dva starce. Byli slabí jako mouchy, tak tak že došli, a oni potom u nás doma ladili klavír… Řadu dní. Jedli s námi a odnesli si pak i nějaký jídlo.“
Domy po Němcích zůstaly prázdné nejen v Tachově, ale i v okolních vesnicích. Poničené a prázdné neunikly rabování. Na polích začínala dozrávat úroda, zůstal tam nezaopatřený dobytek. Odsun statisíců Němců způsobil v poválečném Československu velké hospodářské problémy. Pohraničí bylo nutné znovu osídlit a nahradit chybějící pracovní síly. Přišla první vlna dosídlenců, mnohé z nich tam přivedla poválečná situace v Evropě. Často pocházeli i ze vzdálených zemí a většina z nich jinou volbu než odejít do českého pohraničí neměla. Těžko si zvykali a mnozí po čase opět odjeli. S touto první vlnou přišla i rodina Tomšů, ale ti zůstali a snažili se tu začít nový život. Prázdný dům po Němcích si ale nevzali a raději žili v nájmu.
„Po válce tam přišla spousta lidí. Někteří s úmyslem urvat, co se dá, a pak odešli zase pryč. Těch byla obrovská spousta. A někteří s poctivými úmysly, jako byl můj otec. A ti, co přišli s poctivými úmysly, ti tam pak zůstali.“
Blízkost hranice s Bavorskem byla hlavním důvodem, proč klid do této oblasti nepřinesl ani konec války. Ještě krátce po ní tam zůstávala posádka amerických vojáků, v dětských vzpomínkách Rudolfa Tomšů zůstalo, jak po nich pak zbyly hromady plechovek od konzerv. Vrátila se česká finanční stráž a policie, aby střežily neklidnou hranici. Často bylo v té době v noci slyšet střelbu, Němci se vraceli pro svůj majetek.
Po únorovém puči v roce 1948 se přechody hranice zvýšily mnohonásobně. Otec Rudolfa Tomšů hrával o nedělích se svou kapelou v restauraci jednoho z tachovských hotelů. Vyprávěl pak, jak tam utráceli svoje poslední peníze lidé prchající před komunisty za hranice. V roce 1951 finanční stráž vystřídala stráž Pohraniční a na hranici se začal stavět neprostupný plot z drátů s vysokým elektrickým napětím. Vysídlené vesnice v blízkosti hranice začali vojáci československé armády srovnávat se zemí.
„Přímo na hranici existovala vesnice, která se jmenovala Pavlův Studenec, Paulusbrunn německy. Byla doslova česko-německá, půlka byla česká a půlka německá. Na české straně bylo asi osmačtyřicet domů. Dali tam hraniční kameny a těch osmačtyřicet baráků zbořili. A na té hranici přitom stáli bývalí obyvatelé i s dětmi a dívali se, jak vojáci s buldozery bourají jejich domy.“
V roce 1947 začal Rudolf Tomšů chodit do školy. Vyzkoušel v Tachově všechny budovy základních škol, protože děti stále stěhovali podle toho, kterou ze škol zrovna po následcích bombardování opravovali. Matka jeho nejlepšího kamaráda ze školy byla Němka, otec Čech, mohli proto v Československu zůstat. Smíšených manželství byla ale po válce v pohraničí spousta.
Rudolf Tomšů se začal po škole učit zámečníkem, stejně jako jeho otec. To už byla léta padesátá a otce zvolili náměstkem předsedy okresního národního výboru. Musel se proto stát i členem komunistické strany a součástí jeho práce bylo přesvědčovat místní zemědělce, aby vstupovali do nově zakládaných zemědělských družstev. Nedělal to prý rád, sám pocházel z rolnické rodiny a uvědomoval si, co to pro ně znamená. Ale nastávala další dějinná etapa, která stavěla lidi proti sobě. Nucený vstup do zemědělského družstva nebo i odmítnutí znamenaly pro některé osudovou životní prohru. Otce Rudolfa Tomšů proto považovali za viníka svého neštěstí. A nenávisti nebyly ušetřené ani jeho děti.
„Zakládání JZD bylo jedním z největších komunistických zločinů, zničilo to tisícům lidí život a jejich dětem budoucnost. Můj tatínek tím strašně trpěl, protože on sám byl synem rolníka. Následkem toho bylo, že když mu bylo čtyřicet sedm let, dostal první infarkt. A po třetím, v padesáti sedmi letech, zemřel.“
Po vyučení narukoval a vojnu si odsloužil u stavební skupiny Pohraniční stráže. Jezdil s nákladní tatrou a vozil materiál na stavbu pohraničních rot u západní hranice. Byl začátek šedesátých let a podél celé západní hranice stály drátěné bariéry napájené vysokým napětím. Posílené o několikakilometrové hraniční pásmo, které střežili vojáci. V roce 1965 vysoké napětí odpojili, souviselo to s dalšími nadějnými změnami, které začaly v socialistickém Československu probíhat. Vycházely ze samotné komunistické strany a Rudolf Tomšů do ní v té době také vstoupil. Chtěl být součástí obrody a chtěl změny podporovat. Všechny naděje ale skončily s příjezdem sovětských tanků v srpnu 1968.
„Na začátku srpna 1968 jsme byli s redakčním autem někde u Rozvadova dělat reportáž o sovětských brigádnících, kteří tam pomáhali v lese… to byli jasní špioni. Někteří z nás uměli rusky a bavili se s nimi a pak nám zpětně došlo, že oni to tam okoukávali… ale důkaz na to nemám… Pak přijely tanky. Lidé postávali na náměstí, několik z nich volalo, že je třeba bojovat, ale bylo jasný, že to nemá žádný smysl. A že je potřeba zachovat klid. A ten klid jsme pak měli po celá ta léta…“
Rudolf Tomšů v té době pracoval jako redaktor okresního deníku Tachovská jiskra a současně i jako redaktor místního rozhlasu po drátě. Všechen svůj čas v srpnu 1968 trávil ve studiu rozhlasu a vydával i mimořádná čísla Tachovské jiskry.
„Když přijely ty tanky, tak jsem nedělal nic jiného, než neustále vysílal, několikrát denně, a vydával jsem zvláštní vydání Tachovské jiskry. To mělo potom svoje následky. Mučednická smrt Jana Palacha byla pro mne rozhodujícím mementem. V tu chvíli jsem si řekl, že v tomhle tedy nejedu, v té lži, která už nemůže být horší, že se toho už účastnit nebudu. Odevzdal jsem tu knížku sám, nedal jsem jim šanci, aby mě vyloučili oni. A na vlastní žádost jsem odešel i z redakce.“
Sovětští vojáci tu zůstali a Československo rezignovalo.
Z místa redaktora odešel dělat fyzicky velmi náročnou práci opraváře bagrů, později dělal svářeče. A v té době zjistil, že ho baví točit filmy. A začal se tomu věnovat s velkou intenzitou. Točil krátké hrané filmy, sám si psal scénáře, sám točil, stříhal. Herce mu dělali kolegové z práce. Natočil jich dvacet šest, promítaly se v Tachově i na různých soutěžích. I ceny si přivážel. Během jedné přehlídky v Praze se setkal s vedoucím firmy, která vyráběla umělecko-řemeslné výrobky, a zatoužil něco podobného dělat také. Nabídli mu místo dřevosoustružníka, neuměl to, ale chtěl se to naučit a také se to v krátkém čase naučil. V té době se také začal učit z televize a rozhlasu německy a sledovat německé zpravodajství. A uvědomil si obrovský rozdíl mezi zpravodajstvím kontrolovaným normalizační československou vládou a nezávislým zpravodajstvím demokraticky fungujícího tehdejšího západního Německa.
V listopadu 1989 pracoval pro Občanské fórum v Tachově. Nejprve přivezl kopírku na tisk informačních letáků a plakátů a později začal v Tachově moderovat cyklus rozhovorů určený široké veřejnosti. Také byl požádán, zda by nechtěl kandidovat na starostu Tachova, ale odmítl. Dílem kvůli špatným zkušenostem z roku 1968, ale hlavně proto, že chtěl podnikat. Chtěl si splnit sen a vyrábět něco „hezkého“. V roce 1993 začal budovat firmu na výrobu dveří a nábytku. Po sedmnácti úspěšných letech ji prodal a odešel do důchodu. Vrátil se k věcem, které ho v minulosti naplňovaly a zajímaly. Především ke kultuře a také se začal intenzivně věnovat otázce česko-německých vztahů a především tématu odsunu sudetských Němců. Snažil se o větší informovanost a větší vzájemné pochopení. O otázce odsunu přednášel na německých gymnáziích se snahou osvětlovat český pohled na tuto problematiku. V té době také začal vydávat česky psané noviny nazvané Ozvěny. Tematicky byly zaměřené opět na vzájemné česko-německé vztahy. A tyto aktivity naplňují život Rudolfa Tomšů dodnes.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Martina Kovářová)