Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sokol je taková průprava do života
narozena 24. ledna 1946 v Ústí nad Orlicí
otec Václav Andres živnostníkem, zatčen roku 1950 a dva a půl roku vězněn
rodina ztratila sociální status, stala se velmi chudou v důsledku konfiskace majetku
v roce 1964 maturovala na Střední zdravotnické škole v Litomyšli
v roce 1964 nastoupila na interní oddělení ústecké nemocnice, kde pracovala dva roky
roku 1966 se provdala, přestěhovala se do Tasovic
po rozvodu se vrátila do Ústí nad Orlicí
po roce 1989 pracovala u soukromého lékaře na plicním oddělení
byla aktivní v Sokolu
Jaroslava Tomšů se narodila 24. ledna 1946 v Ústí nad Orlicí. Otec Václav Andres byl drobný živnostník, hodinář a zlatník. Pocházel ze čtyř dětí. Dalšími sourozenci byli obuvník Julius, malíř Alois a krejčí Antonín. Matka pamětnice pracovala nejprve jako prodavačka v obchodě Václava Andrese a poté jako dělnice.
Po roce 1948 začali komunisté utiskovat živnostníky tím, že byli nuceni svou činnost převést do komunálních podniků či družstev, čemuž se otec Jaroslavy Tomšů odmítl podvolit. Byl z toho důvodu v roce 1950 zavřený do vězení na dva a půl roku a zkonfiskovali mu majetek. Rodina se proto dostala do náročné finanční i psychické situace. Matka krátce nato onemocněla – dostala rakovinu prsu a musela jít na operaci. Pamětnici spolu se svým bratrem Václavem Andresem ml. a jejich bratrancem tehdy hlídala babička. Bydleli ve velkém domě, kde měli obchod, cukrárnu a holičství. Tento dům byl však také znárodněn. Měli se přestěhovat do pohraničí, ale tenkrát to matka pamětnice zachránila – vymohla si, že se přestěhují zpět do rodného domu otce, Václava Andrese. Babička také onemocněla – dostala šedý zákal, podstoupila operaci a postupně oslepla. Vrátila se potom do Litomyšle, kde měla syna. Tam svůj život dožila. Po tatínkově návratu z vězení začala Jaroslava chodit do školy. Otec byl zádumčivý a moc se s nimi nebavil. Měl podlomené zdraví – musel těžce pracovat v lomu u Prachatic, kde dobývali kámen. „Vzpomínám si, když jsme tam za ním byli na návštěvě, jak je vedli v takové řadě vězňů. Není to hezká vzpomínka…“ Otec po návratu pracoval jako skladník v ČSAD a maminka jako dělnice. Oba měli velmi nízký příjem. Otec dostal infarkt a byl v invalidním důchodu – potom mohl nastoupit už jen jako noční hlídač u ČSAD. Dům, ve kterém matka Jaroslavy Tomšů s Václavem Andresem bydlela, se měl zbourat a měli se s otcem odstěhovat na sídliště. Otec to však psychicky nezvládl a zastřelil se. Rok 1948 byl v rodině Andresových vnímán jako podraz na otce. Dodnes to Jaroslava Tomšů cítí jako velkou křivdu.
Jaroslava vystudovala zdravotnickou školu v Litomyšli. Chtěla původně studovat pedagogickou střední školu, ale bylo jí řečeno, že s jejím kádrovým profilem nemá smysl se tam ani hlásit. Maminka se jela na zdravotnickou školu do Litomyšle zeptat, jestli má Jaroslava šanci se tam dostat, načež jí odpověděli, že její škola tam nezaslala přihlášku. Maminka si tedy přihlášku vyžádala a osobně ji na zdravotnickou školu zavezla. Jaroslava byla pozvaná na přijímací zkoušky a na školu se dostala. Studium probíhalo bezproblémově. Poté nastoupila na interní oddělení ústecké nemocnice, kde pracovala dva roky – do té doby, než se v roce 1966 provdala. S manželem se poznali v Ústí nad Orlicí, ale přestěhovali se na Moravu, do Tasovic, kde Jaroslava začala pracovat v jeslích.
Manžel Jaroslavy Tomšů měl vazby na SSSR. Jeho matka byla Ukrajinka a otec volyňský Čech. Válku prožili v Sovětském svazu a vraceli se do Čech po válce v roce 1947, kdy byl volyňským Čechům povolen návrat a dostávali domy v pohraničí. Matka jejího manžela neuměla česky. „Nemohla uvěřit okupaci, nechápala to, proč by nás bratři měli okupovat. Potom pochopila, že to bylo špatně,“ vzpomíná Jaroslava. V roce 1968 byla na mateřské dovolené a všechny informace o okupaci vojsk Varšavské smlouvy dostávala z druhé ruky. „Okolo Tasovic byla také ruská vojska – leželi tam v poli, měli tam stany – asi se nudili a pomáhali ženským na poli plít řepu. Všichni to brali jako újmu. Rok 1968 neměl být, mělo se to ubírat jiným směrem,“ říká pamětnice. Její manžel to vnímal stejně. Jezdili do SSSR na návštěvy a Rusové nemohli pochopit, proč nadávali, protože byli přesvědčení o tom, že Československu pomáhají a zachraňují ho před Němci. Na návštěvy Sovětského svazu v roce 1970 vzpomíná Jaroslava Tomšů následovně: „Bylo to tam jako o padesát let zpátky. Příbuzní měli domeček, měli latríny, hliněnou pec a spali tam na zemi – život tam byl oproti nám pozadu.“ Pamětnice si myslí, že kdyby se dnes něco podobného jako v roce 1968 stalo znovu, zřejmě bychom se více bránili, protože už máme zkušenost. Jaroslavě Tomšů se narodily dvě dcery. Radka přišla na svět v roce 1967 a Iva v roce 1971. Z práce pamětnice jezdívala přímo na stavbu domu, potom zpátky do práce a starat se o děti... Tento koloběh poznamenal manželství, které skončilo rozvodem. Po devítiletém manželství se Jaroslava vrátila spolu s dcerami do Ústí nad Orlicí k matce. Její děti vyrůstaly v Ústí, kde chodily do zájmových kroužků – Iva na zpěv a na housle, obě do tanečního souboru a výtvarných kroužků. Chodily také do Pionýra. V Ústí byla možnost děti rozvíjet, což na vesnici nešlo. Po revoluci Jaroslava bydlela s matkou na sídlišti až do matčiny smrti.
Jaroslava se po návratu do Ústí nad Orlicí zapojila do volejbalového oddílu. Přes Družbu Poprad se konaly zájezdy do Tater, týdenní pobyty a jiné akce. ROH na tyto aktivity přispívalo penězi. Během družebních dní se hrál volejbal a fotbal, běhal se orientační běh, házelo se granátem a večer bývalo tradičně posezení. Hory pamětnici nadchly, a když po roce 1989 pracovala u soukromého lékaře na plicním, už nebyli pod závodním výborem, a tak za ní chodili známí a řešili, jestli zase zorganizují nějaký zájezd do hor. Začali jezdit do zahraničí, do norských Alp, italských Dolomitů, na Korsiku, do Sardinie apod. Provozovali ferratové lezení, jezdili na běžky a na lyže. Znovu se obnovil Sokol a aktivity spadly pod hlavičku Sokola – Jaroslava Tomšů tyto aktivity organizovala. Chození do Sokola pamětnice považuje za průpravu do života. Zmiňuje se také, že rok vedla skupinu dětí v Pionýru.
Svého majetku se rodina nedočkala ani v rámci restitucí po pádu komunismu. Dům jim zbourali při stavbě silničního průtahu. Soudní znalec sice podle dobových fotografií dům ohodnotil, ale rodina dostala jen zlomek jeho původní hodnoty. V domě byly byty a tři obchody a byla u něj velká zahrada. Jako „záplata“ byly rodině nabídnuty pozemky ve vesničkách Ostrov, Libchavy a Hrachovec. Když si chtěla vybrat pozemek v Deštné v Orlických horách, dostali přednost místní. Nakonec obdržela pozemky v Ostrově a Libchavách. Dodnes tam přerůstá tráva a je problém je prodat.
„Politika je špinavá věc,“ říká pamětnice, „těžko někomu věřit. Politici si odporují, pomlouvají se, novináři překrucují události. Pro člověka je těžké se v tom orientovat, politici se snaží nahrabat si spoustu peněz a užitku pro sebe a nedívají se, jak se mají lidi dole. Všem politikům, kteří berou nekřesťanské peníze, bych přála, aby na rok zkusili žít z platu dělníka. Často rozhodují o věcech, kdy neznají praxi.“ Na současném režimu Jaroslava Tomšů kritizuje administrativu, ve které se dnes musí všechno vykazovat, což zabírá čas. Na otázku, jak vnímá, že současný český premiér Andrej Babiš je veden jako bývalý spolupracovník StB, odpovídá následovně: „To, že může mít vysoký politik takový škraloup, je smutné a je to špatně. Kdo ale ví, jestli je to pravda?“
Dobu před sametovou revolucí hodnotí slovy: „Lidé měli více času na zábavu. Pod spolky nebo ROH se dělaly akce, kde se lidi mohli odreagovat. Teď každý pracuje, honí byznys a peníze a na zábavu zbývá málo času. To už musí být, když se někdo něčemu věnuje jen tak. Sokol fungoval tak, že cvičitelé chodili a cvičili s dětmi bez finančního nároku. Teď to nikdo nedělá zadarmo, nic není dobrovolné.“ Rozdílnost komunistického a demokratického zřízení hodnotí Jaroslava Tomšů takto: „Z toho jsou lidé nesví, se rozhodovat – za toho komunismu jim to plánovali, a teď si můžou vybrat. Lidé jsou někdy nerozhodní. Teď když si můžete vybrat, tak je to hrozná práce se v tom orientovat – je problém, komu věřit. Někdy si myslím, že té demokracie je až moc.“
„Ať uberou na egu, ať jsou skromní, věnují se svým dětem a rozvíjejí je. Ať nemyslí sami na sebe a na peníze. Ať myslí i na druhé.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Markéta Janků)