Alexander Tomský

„Prostě jsme tenkrát s tím rakouským chargé d‘affaires projížděli mezi tanky a on jel takovým… takovou vedlejší stezkou někde v lesích, kde se normálně nejezdilo, kde mu otevřeli závory, protože on měl diplomatickou imunitu, a zavezl mě do toho Lince, tam jsem zaklepal na dveře. Bohužel strýček nebyl doma, toho jsem neviděl v životě, samozřejmě, byl na dovolené, ale byl tam jeho syn, který byl v armádní uniformě rakouské armády. Tak tam jsem prožil týden a pak jsem si vyjednal vízum do Anglie ve Vídni, musel jsem jet stopem, neměl jsem moc peněz, trošku jsem dostal od těch příbuzných, ale bylo to málo. A nechtěli mi dát vízum, protože Angličani taky zavřeli ambasádu a řekli, že tam nemám nejbližší příbuzné. Ale já jsem tam měl dvě vzdálené tety, sestřenice mého otce, byl tam ještě bratr mého dědy, jediný z deseti dětí, který přežil šoa, který přežil válku, protože byl tenkrát na služební cestě v Londýně. No tak jsem tenkrát tu paní velmi legračním způsobem ukecal, že sice nemám bratra, sestru, otce, matku, ale mám tolik těch příbuzných v Londýně – čtyři vzdálené bratrance a jednoho prastrýce jakoby, bratra dědečka – že by to mohlo vydat za tu jednu přímou osobu. A ona se smála a já najednou viděl, že měla na klopě napsáno Winternitz, a právě ten můj strýc v Londýně měl za manželku německou Židovku, která se jmenovala Winternitz. Já jsem říkal: ‚Vy pocházíte z Prahy?‘ A ona: ‚Ano, můj děda pochází z Prahy.‘ No a najednou jsem byl příbuzný. A vízum bylo.“

„Dost mě zneužívali ti Angličané, oni totiž měli ohromný konflikt v šedesátých a v sedmdesátých letech s odbory. Tudíž s dělníky, kteří byli většinou ještě tenkrát v odborech, pak ty odbory Thatcherová zlikvidovala. Ale do té doby bylo ještě daleko. A já jsem byl jakási spojka mezi tím managementem, který mluvil úplně jinou angličtinou než ti dole. Ta komunikace mezi těmi dvěma vrstvami byla zoufalá a já jsem byl pro ně taková výhodná spojka, jsem chodil a naučil jsem se cockney, městský argot, ten žargon od těch lidí. A byl jsem pro ně jako cizinec přijatelnější než nějaký mladý kluk s kravatou, který by byl Angličan a pracoval tam nahoře u těch pánů. To byl tam vyloženě třídní antagonismus v těch šedesátých a sedmdesátých letech, který pak vyústil v tu tragédii, že se začalo hroutit celé anglické hospodářství. Bylo znárodňované socialistickými vládami, a pak přišla Thatcherová, která to otočila na druhou stranu.“