Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jan Tomsa (* 1961)

• narodil se 17. října 1961 v Jaroměři

• rodiče byli kazatelé Československé církve husitské

• v roce 1961 tatínka odsoudili za podvracení republiky

• v roce 1976 se dostal na gymnázium v Jaroměři

• v roce 1980 ho přijali na obor astronomie na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• v roce 1985 promoval

• pracoval v Astronomickém institutu na hvězdárně v Ondřejově

• v listopadu 1989 demonstroval v Praze i v Jaroměři

• učil na pražských středních školách a na Karlově univerzitě

• v roce 2014 posprejoval sochu rudoarmějce v Jaroměři

• v roce 2023 žil v Praze

Jan Tomsa se ráno probudil a sešel po schodech jejich rodinné vilky v Jaroměři do přízemí. Psal se 21. srpen 1968 a jemu bylo šest let. Ve spodním patře ho vyděsil pohled na maminku. „Viděl jsem, že leží na podlaze, svíjí se ve strašných křečích a vydává šílené zvuky,“ vyprávěl.

Nejdřív si myslel, že maminku něco bolí, že onemocněla. Potom měl pocit, že se směje. Nakonec mu řekla, že pláče. Když se trochu uklidnila, vysvětlila mu, že Československo okupují cizí vojska. On se strašně lekl a měl na jazyku otázku, zda to znamená, že bude válka. Neodvážil se ji ale vyslovit. Odpoledne se šel s tatínkem podívat na polské tanky, které do Jaroměře přijely od Náchoda. Jako malý kluk situaci úplně nechápal a tanky vnímal spíše jako atrakci. Ranní zážitek s maminkou se ale do jeho paměti hluboce vryl. „Takhle jsem svoji maminku neviděl nikdy předtím a nikdy potom, to ve mně zůstalo,“ říkal.

Od roku 1981 stála v Jaroměři socha rudoarmějce se samopalem jako součást památníku obětem válek. Jan Tomsa nechápal, proč město po sametové revoluci sochu nenechalo odstranit. Připomínala mu všechno zlé, co okupace Československu přinesla. „Věřil jsem, že snad město najde dost rozumu a síly, aby tu obludu z parku odstranilo,“ podotkl. 

V roce 2014 mu došla trpělivost. V den výročí srpnové okupace si vyrobil šablonu a nastříkal na podstavec sochy nápis, který jako dítě v prvních dnech okupace viděl všude na budovách ve městě: „Okupante, jdi domů!“ „Udělal jsem to jednou, nestalo se nic. Udělal jsem to podruhé v roce 2015, chytla mě policie a byl z toho soud,“ vyprávěl.

Soudce mu uložil třicetitisícovou pokutu. Zaplatil ji a dále v boji pokračoval pouze zákonnými prostředky. Psal jaroměřskému zastupitelstvu, dával rozhovory médiím, snažil se vyvolat veřejnou diskuzi. Zastupitelé města nicméně odstranění sochy z památníku odhlasovali až v roce 2022 po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu.

Oba rodiče byli kazatelé

Jan Tomsa se narodil 17. října 1961 v Jaroměři. Sourozence neměl, byl vymodlené dítě a pocházel z trochu neobvyklého prostředí. Oba jeho rodiče totiž pracovali jako kazatelé Církve československé – později přejmenované na Církev československou husitskou. Tatínek Josef Tomsa působil v husitském sboru v Jaroměři a maminka Jarmila Tomsová kázala v Josefově.

Když později chodil do školy, moc o poslání svých rodičů nemluvil. „Člověk se zbytečně nechtěl vystavit nějakým ústrkům nebo nepochopení ze strany spolužáků,“ vysvětlil.

Prastrýc přeběhl k československým legiím

Maminka pocházela z rodiny vysoce postaveného úředníka na železnici. „Dědeček, inženýr Šáda, byl přednostou traťového úseku od Hradce Králové snad až ke Skalici nebo Starkoči,“ zmínil pamětník. Prarodiče Tomsovi žili v Bakově a dědeček Bohumil pracoval jako vlakvedoucí. Obě babičky měly na starosti domácnost, jak tehdy bývalo zvykem.

Dědeček Jan Šáda i jeho mladší bratr Otakar narukovali v 1. světové válce do armády. Děda sloužil na italské frontě, prastrýc na ruské frontě, kde se mu podařilo přeběhnout do československých legií. Při dlouhé cestě domů onemocněl tuberkulózou a vrátil se s podlomeným zdravím. „Já si ho pamatuji jako starého pána, který dožíval v pečovatelském domě pro válečné veterány v Hořicích,“ říkal Jan Tomsa.

Maminčinu kamarádku zavřeli

Jeho rodiče se brali v roce 1953. „Dotkla se jich měnová reforma, protože pokud měli něco našetřeno, tak to propadlo,“ poznamenal. Vzdálenější příbuzní přišli po komunistickém převratu v roce 1948 o pozemky v okolí Dvora Králové a Lanžova.

Politické procesy v padesátých letech se nedotkly přímo jejich rodiny, blízkého člověka ale zasáhly. Maminka měla celoživotní kamarádku Moniku, dceru faráře Aloise Kuříka, který v Jaroměři spoluzakládal Československou církev. Monika Kuříková-Pospíšilová se účastnila protikomunistického odboje. „Celou skupinu původně odsoudili k trestu smrti, jí to potom zmírnili na doživotí,“ vyprávěl. Odseděla si 11 let a on ji poznal jako paní, označovanou v rodině za tetu, která v roce 1968 emigrovala do Švýcarska.

Pro tatínka si přijela Veřejná bezpečnost

Rodiče žili s babičkou a s rodinou maminčiny sestry ve vile naproti gymnáziu v Jaroměři, kterou postavil dědeček Šáda. V roce 1960 nebo 1961 se jim život obrátil naruby. Jednoho dne zastavili před domem příslušníci Veřejné bezpečnosti a požádali tatínka, aby jel s nimi.

Údajně od něho potřebovali jen nějaké svědectví a za chvíli ho měli přivézt zpátky domů. Otec si sedl do auta k policistům a oni ho odvezli na radnici, kde sídlil Sbor národní bezpečnosti. Tam už seděl příslušník Státní bezpečnosti a začaly otázky. „Já samozřejmě nevím jaké, ale asi takové ťuk sem, ťuk tam. Takové, aby asi hned nebylo jasné, kvůli čemu tam je. Už si ho tam nechali a šel přímo do vyšetřovací vazby,“ vyprávěl pamětník.

Probíhalo vyšetřování a dlouho nebylo jasné, co se stane předmětem tatínkova obvinění. „Nakonec z toho bylo podvracení republiky, že měl údajně kázat proti státu, což se nikdy nestalo.“ U soudu předložili jako důkaz katolické kázání, tudíž ho tatínek ani kázat nemohl.

„Když na to poukázal, mávl soudce rukou, že ho to nezajímá, a poslal ho na čtyři roky do vězení,“ vyprávěl pamětník. Tatínek se odvolal a soud mu trest snížil na dva a půl roku. Naštěstí přišla druhá amnestie prezidenta Novotného a v roce 1962 ho propustili. Odseděl si tedy necelý rok.

Do Valdic ho maminka vzala jako miminko

Maminka byla v době vyšetřování těhotná a soud se konal zrovna v den, kdy měla termín porodu. Celá situace byla pro ni velmi stresující. „Narodil jsem se tedy za poměrně dramatických okolností,“ říkal Jan Tomsa. Když mu bylo několik měsíců, mohla maminka tatínka ve vězení ve Valdicích u Jičína navštívit. „Doma se pak vtipkovalo, že jsem dobře připravený na život, protože jsem už v peřince viděl vězení zevnitř,“ poznamenal.

Tatínek později vyprávěl, že ve věznici potkal spoustu zajímavých lidí z různých oborů a také mnoho převážně katolických kněží. Nacházel se tedy v celkem vybraném intelektuálním prostředí.

Po propuštění mu odebrali státní souhlas, nesměl tedy nadále působit jako kazatel. Dostal příkazem práci v koželužnách Závodu Antonína Zápotockého v Jaroměři. Později se mu podařilo odejít a pracovat na státem podporované stavbě přehrady Rozkoš u České Skalice. V dalších letech vystřídal různá dělnická povolání. Kazatelem už se znovu stát nechtěl. „V roce 1968 mu nabízeli, že mu vrátí státní souhlas, ale on řekl, že už nemá zájem,“ podotkl pamětník.

Nikdy se nedozvěděli, proč vlastně tatínka zatkli. Žádný skutečný důvod k obvinění neexistoval. Napadlo je jediné vysvětlení, a to, že za celou záležitostí mohl stát maminčin švagr. „Vytvořil v domě nesnesitelnou atmosféru s cílem získat dům pro sebe a nás vyštvat,“ říkal pamětník. Svou domněnku ale nemohli nijak prokázat.

Dostal se na gymnázium

Doma se rodiče netajili protikomunistickými názory a poslouchali Hlas Ameriky. Maminka byla nadšená z obrodného procesu pražského jara v roce 1968, který ale rázně ukončila okupace a příjezd vojsk Varšavské smlouvy. Jan Tomsa v témže roce nastoupil do základní školy v Jaroměři.

V roce 1976 se dostal na gymnázium v Jaroměři. „Bylo to šťastné načasování osudu. Rok předtím byly Helsinky a režim se první rok snažil podepsané závazky dodržovat, což bylo rok před Chartou 77,“ říkal. Československo podepsalo roku 1975 v Helsinkách Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a přijalo závazky dodržovat lidská práva. Na gymnázium se tak dostal i syn bývalého kněze a vězně.

Učil se dobře a reprezentoval školu na matematicko-fyzikálních olympiádách. Členem organizace Jiskra ani Pionýr se nestal. „Když jsem přišel v první třídě, že bych chtěl do Jiskřiček, měl jsem pocit, že mě rodiče přerazí vejpůl,“ vzpomínal. Na gymnáziu vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM), ze kterého na univerzitě při nejbližší příležitosti zase vystoupil.

Roku 1980 ho přijali na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy na jeho vysněný obor astronomii. Od základní školy chodil na jaroměřskou hvězdárnu do astronomického kroužku, na střední škole kroužky sám vedl a na univerzitě se stal jakýmsi správcem hvězdárny. Každé prázdniny jezdil na hvězdárnu v Úpici na astronomickou expedici, kde s dalšími nadšenci sledoval meteory. Promoval v roce 1985, o rok později se z vojny uvolnil na svou doktorskou promoci.

Kádrovák si mě pozval na kobereček

Roční povinnou vojenskou službu strávil v malé vesničce Strašice u Rokycan. „Dostal jsem se k dobrému veliteli, se kterým jsem měl gentlemanskou dohodu, že budu dělat polovinu jeho práce a on po mně nebude chtít věci, které nemusí,“ vyprávěl. Ve volných chvílích dohnal dluh, který cítil už od maturity, a naučil se latinsky.

Po vojně pracoval v Astronomickém institutu na hvězdárně v Ondřejově a při zaměstnání krátce studoval obor angličtina a ruština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Když se v práci ucházel o aspiranturu, poprvé zažil, že mu někdo vytkl příslušnost k Českobratrské církvi husitské. „Kádrovák si mě vzal na kobereček. Ptal se mě, jak to je, jestli jsem si vědom toho, že církevní politika státu je nějaká a tak dále. Trapný rozhovor. Ale to bylo vše,“ vzpomínal.

Dav vypískal komunistu

V pátek 17. listopadu 1989 odjel odpoledne z Ondřejova domů do Jaroměře. „Věděl jsem, že v Praze byla svolaná studentská manifestace, ale říkal jsem si, že to bude zase v režii SSM. Absolutně jsem nečekal, že se z toho vyvine něco jiného,“ vzpomínal pamětník. Večer si pustil Hlas Ameriky a slyšel zprávy o potlačené demonstraci na Národní třídě v Praze. Od pondělí se pak pravidelně účastnil protestů v Praze a dovezl i materiály do Jaroměře.

Ve svém rodném městě se účastnil shromáždění na náměstí při generální stávce 27. listopadu. „Líbilo se mi, že dav vypískal komunistu, který do té doby řídil gymnázium,“ vyprávěl. V Ondřejově založili Občanské fórum. „Všechno probíhalo rychle, spontánně a neorganizovaně.“ Tatínek vystoupil při protestu v Havlovicích, po kterém mu KDU-ČSL nabídla místo na své kandidátce do Federálního shromáždění. Zvolili ho a on pak působil jako poslanec.

V Astronomickém institutu se vyměnili lidé na vedoucích pozicích, jinak se celkem nic nezměnilo. V pozdějších letech se pamětník stal obětí snižování počtu zaměstnanců Akademie věd a vydal se na učitelskou dráhu. Vyučoval matematiku a fyziku na pražských středních školách i na vysněné Karlově univerzitě.