Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Miroslav Tomek (* 1946)

Za všech okolností říkejte pravdu, i kdyby byla sebekrutější. Milosrdná lež k ničemu nevede

  • narozen 28. března 1946

  • v dětství zažil několik domovních prohlídek StB

  • zúčastnil se studentského protestu „Chceme světlo!“ v roce 1967

  • byl svědkem upálení Jana Zajíce v roce 1969

  • zaměstnán u Československé lidové armády jako konstruktér ve vývojové laboratoři

  • několikrát mu nabízeli členství v komunistické straně

  • navštěvoval Bohumila Hrabala

  • během sametové revoluce založil v Poděbradech místní Občanské fórum

  • stal se prvním polistopadovým poděbradským starostou

Miroslav Tomek se narodil 28. března 1946 v Hradci Králové. Pochází ze smíšeného německo-českého manželství. Otec Miroslava, Josef Tomek, se narodil v Malých Svatoňovicích, kde se později seznámil se svou ženou Ernou Fiedlerovou. Erna patřila do početné německé menšiny na našem území. Její rodina pocházela z Hřibojed nedaleko Trutnova, všichni měli blízko k venkovskému prostředí. To byl také důvod, proč si její otec Augustin, tedy Miroslavův dědeček, koupil v důchodovém věku hospodářství. Na léta strávená na statku u dědečka vzpomíná Miroslav dodnes. Dědeček z otcovy strany zemřel předčasně na následky zranění z první světové války.

Po svatbě roku 1937 se Erna s Josefem přestěhovali do Hradce Králové. Po začátku války jim hrozilo nasazení na práci do Říše, proto se ujali cizího dítěte a vychovávali ho, to jim zajistilo klid. Po osvobození roku 1945 začal odsun německého obyvatelstva, Erna a její příbuzní vyvázli s ohledem na dobré chování za války.

Na jaře 1946 zažila Erna Tomková šok. Pokusil se ji znásilnit sovětský voják. Ačkoliv byla včas přivolána pomoc, způsobilo to, že se narodil Miroslav předčasně.

Někdo na vás řve a vy nevíte proč

V předškolním věku se začal Miroslav učit německy. „Moji rodiče rozhodli, že je nejvhodnější čas, abych se začal učit nějaký cizí jazyk. Na pořadu dne byla němčina s ohledem na matku.“ Zanedlouho přišlo na rodinu udání, mluvit po válce německy bylo podezřelé. Následovala domovní prohlídka Státní bezpečnosti (StB). „Nikdo si nedovede představit, co to je noční domovní prohlídka StB, kdy vám jsou necelé čtyři roky a stojíte u zdi s rukama nad hlavou. Někdo na vás řve a vy nevíte proč.“ Nenašly se žádné kompromitující materiály, příslušníci StB celou záležitost uzavřeli a Tomkovi vyvázli bez následků.

Nejranější vzpomínky Miroslava Tomka sahají do poválečného období, kdy trávil prázdniny u dědečka Augustina v Batňovicích nedaleko Malých Svatoňovic. Agitační skupiny, tvořené místními členy Komunistické strany Československa (KSČ), se v padesátých letech snažily Augustina Fiedlera jakožto soukromého zemědělce dotlačit ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Dělo se tak různými způsoby. „To nebylo přemlouvání ‚podepiš’, to bylo přemlouvání – pokácené stromy na zahradě, auty rozježděná zeleninová zahrádka. Jednou kámen přiletěl přes okno a postel byla plná střepů. Oni dělali vše, aby ten člověk šel dobrovolně.“ Avšak dědeček Miroslava stále neustupoval. „Oni poslali zvěrolékaře, aby označil všechna zvířata jako nemocná. Dost se mě to dotklo, protože jsem svoji nejmilejší kravičku doprovázel až na jatka.“ Stresující podmínky, ve kterých Augustin musel žít, se na něm podepsaly a v únoru 1958 zemřel. „Soudruzi konečně zajásali, že mají jeho hospodářství, na kterém od té doby nevyrostlo nic jiného než tráva a plevel.“

Vykonstruované procesy vnímal Miroslav i přes to, že chodil teprve do první třídy. „V rozhlase dělali přenos z popravy Slánského. To bylo, jako když reportují hokej, a tam se jednalo o zabití přeci.“ Zklamání a beznaděj po měnové reformě v roce 1953 pocítil celý národ, lidé přišli téměř o veškeré své úspory. „Otec přišel domů, hodil po mně vkladní knížky a hromadu pětistovek a říká: ‚Tady máš na hraní a tady na vlaštovky, je to bezcenné.’“

Roku 1954 se v Československu konaly volby do Národního shromáždění, rodiče Miroslava se zachovali na tehdejší poměry nerozvážně. „Oni se zachovali tak, jak jim velelo svědomí, a kandidátku Národní fronty přetrhli a odkráčeli. V té době to byla drzost, a tak se znovu vrátila StB. Říkali, že je to bojkot voleb a opět bylo přitěžující, že je matka Němka.“ Rodiče u výslechu překvapivě obhájili své chování a unikli možným postihům. „Otec říkal: ‚Nezlobte se na mě, ale jestliže je na kandidátce bývalá příslušnice SS, tak ji nemůžu volit.’“ Po měsíci se otec přihlásil na místní služebně StB, kde mu vyšetřovatelé sdělili, že měl pravdu. „Estébáci se ho ptali, jak to věděl, že byla u SS, a otec říká: ‚Protože jsem znal jejího bratra a taky si něco pamatuju.’“

Vlastně jsem měl dělnický původ

Jako školák navštěvoval Miroslav v sousedství bývalého letce RAF. „Připadal jsem si u něj jako ve svatyni, on měl ten pokoj zařízený jako lord. Všude byla spousta knih a všude vůně tabáku.“ Vyprávěl mu nejen o svých zkušenostech a zážitcích z války, ale také ho - jak sám Miroslav říká - morálně vychovával. „Vzbuzoval ve mně schizofrenii, protože něco jiného jsem slyšel ve škole a něco jiného od něj. A to nejen, co se týče historie, ale i politiky.“

Po dokončení základního vzdělání v Hradci Králové se Miroslav kvůli problémům, se kterými se celá rodina potýkala, nedostal na střední školu. Splnit podmínky přijímacího řízení na elektroprůmyslové škole v Pardubicích se mu podařilo až ve druhém kole roku 1960. Po čtyřech letech, tedy v roce 1964, chtěl Miroslav pokračovat dál ve studiu na Českém vysokém učení technickém v Praze (ČVUT). Jenže znovu přišlo kádrování a prověřování. „Nakonec mě zachránila jedna věc. Ten pán, co o tom rozhodoval, přišel na to, že mám vlastně dělnický původ. Bylo tam totiž původní povolání rodičů. U matky to byla švadlena a u otce horník.“ Tyto okolnosti mu pomohly, a tak mohl na obor technická kybernetika nastoupit. V té době měla univerzita svou budovu v Poděbradech, první dva roky docházel Miroslav právě sem. Poté se přesunul do Prahy. „Nejdříve jsem byl ubytovaný v nádherné koleji u svatého Jiljí. Potom nás přestěhovali na Strahov.“

Chceme světlo!

Podzim roku 1967 byl chladný, ale na strahovských kolejích se netopilo. „Studenti to řešili tím způsobem, že si koupili topné spirály do vařičů a tím se vytápělo, což právě taky zatěžovalo tu síť. Rýsovalo se a učilo se při svíčkách. Prostě něco zoufalého.“ 31. října studentům, a potažmo i Miroslavovi, došla trpělivost a vydali se do centra Prahy vyjádřit své rozhořčení. „Vyrazilo se do Prahy přes Pohořelec do Nerudovy ulice s výkřiky ‚Chceme světlo!’ a KSČ si to vysvětlila tak, že chceme světlo do politiky.“ Průvod zamířil na Malostranské náměstí. Tam už čekali příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) a pokoušeli se násilně dav zastavit. Několik účastníků protestu na místě zadrželi. „Oni nepoužívali jen obušky, ale i nás vytlačovali auty. Takové najíždění autem na nohy, to není nic příjemného.“ Pod nátlakem se studenti stáhli zpět na Strahov. Následně byl povolán Pohotovostní pluk VB, který měl za úkol demonstraci potlačit. „To byla banda lidí, která se vyžívala v bolesti druhých, řezali hlava nehlava. Prostě řezat, bít, tlouct, kopat.“ Zásah skončil až nad ránem a zanechal za sebou spoušť, spousta lidí byla zraněná. Jeden příslušník VB kopem do rozkroku naštípl Miroslavově spolužačce pánev.

21. srpen 1968

Ani ne rok po incidentu na strahovských kolejích, 21. srpna 1968, bylo potlačeno obrodné hnutí v Československu známé jako pražské jaro. Vpád vojsk Varšavské smlouvy znamenal pro Miroslava stejně jako pro většinu společnosti velké zklamání a deziluzi. Zároveň ale během pražského jara a srpnových událostí nesdílel některé názory ostatních. „Lidi tleskali a volali: ‚Smrkovský, Smrkovský!’ Ale už málokdo řekl, že díky Smrkovskému v pětačtyřicátém roce v květnu v Praze byla celá řada obětí, protože Smrkovský prohlásil, že nedopustí, aby Prahu osvobozovali Američani, i kdyby měla vykrvácet.“

Když v noci z 20. na 21. srpna překročila vojska hranici Československa, byl Miroslav v Hradci Králové u rodičů. „Já jsem měl v noci puštěné do sluchátek rádio, takže jsem to slyšel velmi brzy a ještě jsem budil rodiče, abych jim řekl, co se děje.“ Potom, co zjistil, oč běží, neváhal vyrazit do Prahy. „Za Strahovem, tam, jak je hvězdárna, tak tam byly tanky. A protože byli ti vojáci ze všeho vyděšení, stříleli po všem, co se hne. Takže stříleli i po nás.“ Miroslav vyvázl bez zranění, ale jeho kamarádovi zasáhla kulka ruku.

Vybavuje se mi ten nelidský řev

Rok 1969 má Miroslav spojený s nepříjemným zážitkem. Jak sám říká, ještě dnes, když o něm mluví, mu naskakuje husí kůže. 25. února 1969 se stal svědkem upálení studenta Jana Zajíce. „Byl jsem se ženou v Praze, jdeme po Václaváku a zrovna jsme míjeli průchod domu, kde se upálil Zajíc. Vždy se mi vybaví ten nelidský řev toho člověka. Něco děsivého to bylo. Nejprve jsme nevěděli, co se děje, a pak někdo řekl: ‚To je druhý Palach.’“

Miroslav úspěšně dokončil v roce 1969 studium technické kybernetiky. ČVUT jim zároveň povolila vystudovat ke svému oboru i pedagogiku. Miroslav ale neobhájil závěrečnou práci zvanou „Pojem svoboda a svoboda člověka v díle Vladimira Iljiče Lenina“. Důvodem byl závěr práce, ve kterém napsal, že pojem svoboda byl Leninovi naprosto cizí.

Ačkoliv byl Miroslav čerstvým absolventem ČVUT, nemohl najít zaměstnání. „Existoval jakýsi předpis, podle kterého se nesměli přijímat takzvaní THP pracovníci, což je technicko-hospodářský pracovník. Směli přijímat pouze dělníky. Sice v předpisu bylo napsáno, že se to netýká absolventů škol, jenomže podniky ve výkazech uváděly číslo. Tam nebyla zvláštní kolonka školáci.“ Miroslav nechtěl dopadnout jako někteří jeho spolužáci, kteří skončili jako horníci. Přihlásil se proto na Odboru pracovních sil na okresní národní výbor (ONV) jako nezaměstnaný. Čtyři měsíce byl bez zaměstnání. „Matka mi řekla, ať jdu k armádě. No tak jsem v Hradci zašel na příslušný podnik, VOZ 063 se to jmenovalo. Přijal mě ten politruk, co tam byl. Vytáhl z trezoru složku a říká: ‚Takže jste se narodil tehdy a tehdy. Vás stejně nikde nesmí zaměstnat. Ještě tady skončí tihleti dva vaši spolužáci. Vy jinou šanci nemáte než pracovat tady.’“ Kádrováním prošel, ačkoliv nebyl členem strany ani Socialistického svazu mládeže (SSM). Až do odchodu na vojnu pracoval jako konstruktér ve vývojové laboratoři. Musel například zkoumat vojenskou techniku nepřátelských armád.

Lákali mě do strany

Sloužil na vojně v Ostravě jako důstojník u přehledového radiolokátoru, nebyl tak ve středu dění a nesetkal se s žádnými případy šikany. „Měli jsme na té vojně asi sedm mrtvých z hlouposti. Třeba kluk, co se oběsil kvůli holce. Pak jeden, co se mi oběsil na anténě radiolokátoru taky kvůli holce. Nikdy to nebylo kvůli šikaně, ale většinou to bylo kvůli holkám.“

V Ostravě se ho pokusili přimět ke vstupu do KSČ. „Přivolal si mě politruk s tím, že armáda potřebuje uvědomělé důstojníky, a podal mi přihlášku do strany.“ K přijetí byly potřeba dva kladné posudky, Miroslav ale nechtěl do KSČ vstoupit, proto se vydal z Ostravy domů, aby se poradil s otcem. Otec znal předsedu Krajské odborové rady, který byl stejně jako on filatelistou. „Tak jsme za ním zašli. On mi do toho posudku napsal, že si myslí, že by mi měla ještě strana dát čas, abych odborně rostl, a potom budu teprve platným členem.“ Byl potřeba ještě jeden posudek, proto zmíněný předseda zavolal vedoucího tajemníka Krajského výboru strany Východočeského kraje Františka Tesaře. Ten Miroslavovi napsal stejný negativní posudek.

Je důležité, co má člověk v hlavě, a ne na hlavě

Po absolvování povinné vojenské služby roku 1971 Miroslav ukončil své dřívější působení v armádě, natrvalo se přestěhoval do Poděbrad a oženil se. V novém bydlišti si potřeboval sehnat co nejdříve práci. Protože existovaly takzvané náborové oblasti, které určovaly, z jakých krajů mohou být do podniku lidé přijati, byl Miroslav ve výpočetním středisku v Nymburce odmítnut. Trvalé bydliště měl totiž v Hradci Králové a z tehdejšího Východočeského kraje nebyli zaměstnanci nabíráni. Miroslav ale práci potřeboval, aby uživil rodinu. „Přišel za mnou soused a říkal: ‚Pojď pracovat k nám do školství. Zaměstnávat tě bude Středočeský krajský národní výbor a ten smí nabírat v celé republice.’“ I když neměl dokončené pedagogické vzdělání, ukázal při náboru svůj vysokoškolský index a byl zaměstnán. Zanedlouho nastoupil jako učitel na Odborné železniční učiliště v Nymburce.

Během působení na učilišti měl řadu problémů s vedením. Vše vyvrcholilo při kontrole délky vlasů chlapců, kdy řekl, že je důležité, co má člověk v hlavě, a ne na hlavě. „Někdo mě udal, takže jsem šel na kobereček, obvinili mě, že jsem tohle prohlásil a že tím bojkotuju úsilí školy. Já jsem se jich zeptal, jestli na to mají svědky. Oni odpověděli, že svědky mají. Uběhly asi tři týdny, nechal jsem se znovu ohlásit a oni mi řekli: ‚Zapomeň na to, soudruhu, to byl asi nějaký omyl.’“

Později byl Miroslav jmenován do komise přijímacího řízení. A protože odmítal plnit kritéria, podle kterých byli uchazeči vybíráni, vedení na něj tlačilo, ať své rozhodnutí o přijetí změní, ale on nepolevil. Tito uchazeči měli totiž všechny předpoklady pro to, aby byli dobrými studenty, jen nevyhovovali stranickým požadavkům. Pod náporem stresu se Miroslav nervově zhroutil a odešel ze školství.

Poté pracoval jako energetik a někdo na Miroslava poslal jeho zaměstnavateli stížnost. „Vyčítali mu, že zaměstnává antisocialistické živly a neplní spolustranické úkoly.“ Miroslav se sám své pozice vzdal a začal si znovu hledat práci.

Seznámení s Bohumilem Hrabalem

V poděbradském kulturním středisku se uvolnilo místo. Protože Miroslav vždy tíhnul k umění, nastoupil tam. Postupně se dostal až na pozici ředitele. Znovu se začal potýkat s režimem, koncerty, které pořádal, začaly být rušeny. „Volal jsem Pepovi Nosovi, že koncert musí být zrušen a on mi řekl: ‚Já vím, oni na tebe ještě vyhrabali, že jsi tady uspořádal koncert Vodňanskému a Skoumalovi, přestože mají zakázané působení v Praze.’“ Brzy poté musel z práce odejít a ocitl se opět bez zaměstnání.

V průběhu sedmdesátých let seznámil Miroslava jeho kamarád se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Od té doby ho pravidelně navštěvoval v Kersku. „Byly to opravdu zajímavé diskuze, setkávalo se tam spoustu příjemných lidí.“ V roce 1977 si Miroslav právě u Bohumila Hrabala přečetl text Charty 77. Když před půlnocí odjížděl posledním autobusem domů, zastavila ho StB. „Jedno auto postavili přede mě, jedno za mě a už to začalo: ‚Jste zatčen. Ruce na auto. Osobní prohlídka.’ Hledali, jestli nemám text Charty.“ Nic nenašli, a tak ho nechali jít.

Prvomájový průvod

V sedmdesátých letech se jako v každém větším městě i v Poděbradech pořádal prvomájový průvod, ale celou akci překazila jedna událost. „Před městským úřadem byla udělaná tribuna, náměstí bylo plné lidí a transparentů. Někdo přišel na geniální nápad poslat pionýry pozdravit na tu tribunu hosty. Oni, jak tam vyklusali, tak se to celé rozhýbalo, ozvala se rána a udělalo to žuch. Se všemi to spadlo.“

Na počátku osmdesátých let začal pracovat v Podniku zahraničního obchodu Škodaexport. „Ta kádrovačka tam, to byla zlatá ženská. Zeptala se, jestli jsem byl vyloučen ze strany [KSČ] a já jsem odpověděl, že jsem ve straně nikdy nebyl. Další otázka byla, jestli mám příbuzné v zahraničí, to jsem neměl. Nakonec řekla: ‚Tak v pondělí nastoupíte.’“ Jezdíval pracovně i do Sovětského svazu.

Starostou města

V listopadu 1989 byl Miroslav blízko revolučního dění, protože pracoval v Praze. V Poděbradech ho kamarád vyzval, aby se podílel na založení Občanského fóra (OF), kde se stal i mluvčím a byl posléze kooptován do národního výboru jako jeho předseda, kde působil od dubna do listopadu 1990. Ve volbách byl pak řádně zvolen a jedno volební období byl starostou města. K jeho rozhodnutí odejít z komunální politiky přispěl rozkol s ODS, kdy zásadně nesouhlasil s interním pokynem pro místní organizace ODS, tj. přijímat do strany i bývalé členy KSČ. Konflikt s ODS nabyl vyhroceného charakteru a Miroslav je přesvědčen, že dodnes je jeho tehdejší jednání příčinou sporů s komunálními politiky v Poděbradech.

Miroslav Tomek dnes (2019) žije v Poděbradech, pomáhá vést kroniku místní zemědělské školy a je stále aktivní. Jeho vzkaz pro mladé generace je: „Za všech okolností říkejte pravdu, i kdyby byla sebekrutější. Milosrdná lež k ničemu nevede.“