Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianna Tomašovská (* 1947)

• narozena 14. března 1947 v obci Bučnice v oblasti Adršpašsko-teplických skal

• rodiče německé národnosti, na rozdíl od příbuzných nebyli odsunuti

• vyrůstala jako sirotek v Teplicích nad Metují

• v roce 1957 se přestěhovala do Broumova

• vystudovala v Brně střední zdravotnickou školu, pak žila na Kladně

• v osmdesátých letech se vrátila do Broumova, kde žije dodnes

Když už se o sudetských Němcích mluví v médiích, je to takřka vždy v negativním slova smyslu. Politici se bojí účastnit se sudetoněmeckých krajanských setkání a většina se na jejich adresu vyjadřuje pohrdlivě.

Vynikají v tom komunisté, ale přidávají se i mnozí další. Důvodem jsou dvě věci: jejich údajné majetkové nároky, ale především jejich zrada Československa v třicátých letech minulého století, kdy většinově podporovali Hitlera. Ale co jejich děti? Celý život, zvláště ty, které v Československu po roce 1945 zůstaly, se vyrovnávají s fašistickou nálepkou. 

Ve sběrném táboře pro Němce v Meziměstí u Broumova někdy v roce 1946 znovu otěhotněla osmadvacetiletá paní Rathnerová, maminka pětiletého chlapce. Její manžel, který se právě vrátil z amerického zajetí, nevěřil, že je to jeho dítě.  

O své děti, poté co jeho žena v roce 1949 zemřela, se nestaral. Z Marianny Tomašovské se stal místní dětský žebrák, často spící na ulici. Pochopila, že je nenáviděné sudetoněmecké dítě, „harant fašistů“, a za komunismu to nebude mít lehké. 

Její tatínek, pan Rathner, byl vyhlášený místní kovář a řemeslo zdědil po svém otci, mistru v oboru a vlastníkovi slavné broumovské Rathnerovy kovárny. Podle Marianny Tomašovské to býval veselý kumpán, který uměl vysedávat v hospodě, nikdy nenadával a nikdy nepomlouval. Tak ho popisuje jeho dcera, která na něj nedá dopustit, i když ji jako malou nechal napospas ulice.  

Po válce se prý změnil. Začal pít. V alkoholu utápěl děsivé obrazy z války, které ho pronásledovaly, domnívá se Marianna Tomašovská. Jako voják wehrmachtu zajišťoval jednotkám na východní frontě logistiku s koňským povozem. Zažil pravděpodobně nepředstavitelné hrůzy, masové vraždy na Ukrajině. „Táta o tom přede mnou nikdy nechtěl mluvit. Jen když si dal pivo a pár panáků režné, tak se před lidmi z hospody, když ho dlouho přemlouvali, rozpovídal. A od nich jsem se to dozvěděla. Viděl, jak se vojáci modlili v kostele, pak do něj nahnali místní a upálili je tam. Co si myslíte, že to mohlo s takovým citlivým člověkem, jako byl můj táta, udělat?“ říká pamětnice. 

Jak se měl postarat o rodinu, když přišel o ruku? 

V té době, kdy celá rodina Rathnerových žila v lágru v Meziměstí u Broumova, přišel jejich otec o ruku. Měl opravit v nedaleké továrně čistírnu na len. Ale když ve stroji cosi montoval, někdo ho pustil a tím mu amputoval ruku. Rodina byla zoufalá, netušila, jak se o ně postará zmrzačený, jediný živitel rodiny. 

Lidé z továrny, kde se úraz přihodil, mu však sehnali práci: s koňským povozem rozvážel pazdeří, suché kousky ze stonků lnu, se kterým se tenkrát topilo v tzv. piliňácích. Z lágru byli Rathnerovi po necelých dvou letech s podlomeným zdravím propuštěni. Protože v táboře sloužili jako tlumočníci, mohli v Československu zůstat. 

Nejranější dětské vzpomínky má na den maminčiny smrti 

Pamětnice se narodila už na svobodě v březnu 1947 v malé chaloupce v Bučnici. Rok a půl po porodu její maminka zemřela na rakovinu. Na jejím zdraví se podepsala nedostatečná výživa, špatné hygienické podmínky v lágru a těžký porod, který prožila sama v lese. Nejranější dětské vzpomínky Marianna Tomašovská ráda nemá, připomínají jí den, kdy maminka zemřela. „Byla u nás spousta lidí. Plakali, někteří mě hladili po vláskách a říkali tatínkovi: ‚Vždyť je ti tak podobná!‘ Až později mi došlo, že si táta myslel, že nejsem jeho. Ono se to v tom lágru mohlo snadno stát,“ vypráví pamětnice. Její otec se v průběhu následujících let málem upil.  

Své dvě děti nechal léta samotné, bez pomoci, bez jídla, na ulici, o žebrotě. „Bráška se o mě nestaral, nemohl. Kdo by si vzal domů dva? Takže jsme si šli po svém. Do broumovského dětského domova mě nevzali; řekli, ať se o fašistické dítě starají Němci. Protože jsem měla jednoho z rodičů, oficiálně jsem nebyla sirotek a město mi nepřispělo na život ani korunu. Do roku 1953 jsem proto vyrůstala v Teplicích nad Metují jako takový neoficiální obecní sirotek,“ vypráví Marianna Tomašovská, která se naučila krást, spát venku, žebrat a hlavně přežít. V roce 1953 se její otec znovu oženil – vzala si ho starší vdova, která se o děti postarala. Pamětnice se celý život řídila instinktem, který prý v sobě objevila v dětství – když se blíží malér, schovat se a počkat, až to přejde.  

Kontrolovala, do koho se zamiluje, ale dvakrát jí to nevyšlo 

Z Marianny Tomašovské vyrostla učenlivá a snaživá dívka. „To jsem si rychle uvědomila, že když chci něčeho dosáhnout, musím se opravdu snažit. A tak jsem dělala, co jsem mohla.“ Vystudovala s maturitou na optika, později však profesi opustila a pracovala na dráze a jako hotelová hospodyně.  

Každou chvíli čelila různým narážkám na svou německou národnost, zvláště ve škole od učitele dějepisu, který se na ni často před třídou obracel, že jistě jako Němka něco ví o koncentračních táborech a podobně. „Musela jsem rozlišovat, do koho se zamilovat. Nesměla jsem do kluka, jehož rodina by mě jako Němku nepřijala,“ vysvětluje Marianna Tomašovská, která se nakonec odstěhovala a v Kutné Hoře si našla partnera. 

Chtěla být blízko dětem, a stala se proto pionýrskou vedoucí  

V životě se dvakrát rozvedla. První muž ji prý považoval za exota a zvlášť jeho rodině vadilo, že raději než na nedělní oběd vyráží na celodenní výlet se zabalenou houskou. Když byla s dětmi na výletě, muž se naložil do alkoholu, vysvětluje Marianna Tomašovská. 

Druhý manžel – potetovaný Slovák, strojvedoucí na dráze – ji po třech týdnech manželského soužití surově zbil, protože mu nepřipravila teplou večeři. Utekla na policii, která jí doporučila, aby se do bytu nevracela, ale víc že pro ni udělat nemůže. Žila na ubytovně na nádraží, kde poté i šest let pracovala jako výhybkářka a pokladní.  

S prvním mužem měla dvě děti. Aby jim byla nablízku, složila zkoušky na pedagogické nástavbě a přihlásila se do místního Pionýra. Léta pak s dětmi jezdila na tábory a vedla družinu. „Měla jsem výsledky. Dělali jsme úžasné nástěnky k VŘSR, MDŽ a tak podobně,“ popisuje pamětnice, čím se režimu zavděčovala.  

Občas chtěla Marianna Tomašovská vycestovat do Německa za příbuznými. Doporučení k tomu jí musel vydat uliční výbor KSČ. „Sice jsem nešla do strany, ale byla jsem loajální. Víte, mně se myšlenka komunismu docela i líbila, ale byla to utopie, to ví dneska každý. Když chcete s vlky výti, znáte to, ne? Tak jsem se přizpůsobila. Na té šaškárně jsem se také svým způsobem podílela.“