Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Tomášková (* 1947)

• narozena 8. listopadu 1947 v Praze

• otec Josef Zelinger v 50. letech za nejasných okolností zatčen a vězněn

• s matkou Marií musela opustit Prahu a vystěhovat se do Sudet

• v novém bydlišti žili v dosti trvrdých podmínkách

• na ZŠ ze strany pedagogů zažívala šikanu kvůli věznění otce

• kvůli kádrovému profilu ji nevzali na střední školu

• vyučila se strojní zámečnicí

• v květnu 2023 žila v Březové, kousek od Berouna

Poválečná léta měla být pro obnovenou Československou republiku obdobím oddechu a obnovy. Lidé se těšili z prostého faktu, že po šesti dlouhých letech konečně nejsou občany druhé kategorie, že znovu mohou vstávat a usínat beze strachu z bombardování nebo totálního nasazení. Pod fasádou návratu demokracie a radosti z porážky nacismu se ovšem schylovalo k dalším osudovým událostem a nadcházející doba měla být vše, jen ne klidná. Své o tom vědí i lidé, kteří dobrovolně či nedobrovolně dosidlovali vyprázdněné Sudety – jednou z nich je i Jana Tomášková, rozená Zelingerová.

V Praze bylo blaze – ale jen krátce…

Jana Tomášková se narodila osmého listopadu 1947 manželům Zelingerovým. Manželé Zelingerovi žili v Praze na Zahradním Městě, kde měli vlastní dům. Dle vzpomínek pamětnice hrál otec rodiny Josef v České filharmonii, byť původní profesí byl vyučený knihař. Talent se ale prý jen tak nezapřel a otec Jany Tomáškové působil v rámci filharmonie na plný úvazek, jako hráč na cello a kytaru. S manželkou Marií se seznámili, když v domácnosti jeho rodičů v Čáslavi hlídala.

Zelingerovi museli mít z malé dcerky velkou radost, protože za války bohužel o první dítě přišli. „Měli miminko – v roce 1945 se narodilo, a když utíkali do krytu nebo nevím, jak přesně to bylo, ale prostě jsem se dozvěděla, že jsem měla starší sestru, která zemřela při bombardování,“ vzpomíná na nešťastnou historii Jana Tomášková.

Válečným chmurám se zdál být šťastný konec - prestižní zaměstnání, bydlení v příjemné lokalitě a zdravá, malá dcerka – to vše mohlo Zelingerovým dělat radost.

Příští stanice Sudety

Šťastné chvíle v Praze neměly mít dlouhého trvání. Když pamětnice vypráví o svém dětsví, nutně se musí dostat k zásadnímu okamžiku, a to sice zatčení jejího otce Josefa Zelingera v roce 1951. Dle jejích vzpomínek byl za ne zcela jasných okolností zatčen a měl mu dokonce hrozit trest smrti. Hrdelnímu trestu se však naštěstí vyhnul a vyvázl s trestem odnětí svobody, které si měl odpykávat v tvrdých podmínkách uranových dolů v Jáchymově.

Nad konkrétními okolnostmi zatčení a věznění pamětničina otce zůstává i přes archivní bádání[1] celá řada otazníků: těžko tedy blíže rozvést či v detailu potvrdit tehdejší události. Jisté je ale jedno - rodina Zelingerových to po blízkém setkání s justičním aparátem neměla mít vůbec, ale vůbec jednoduché...

Marie Zelingerová, toho času těhotná, musela s malou dcerou Janou urychleně opustit dům na Zahradním Městě. Příští destinace: Oloví na Sokolovsku. „Zřejmě jí posadili na vlak, se mnou a v devátém měsíci těhotenství. Co unesla? Nic! Vzala pár dokladů a věci pro mě a jeli jsme do Oloví. To mně byly necelé čtyři roky. Tam se narodila sestra, v pohraničí. Ten den, nebo dva, tři dny po tom. Nevím, maminka se o tom odmítala bavit. Co bylo se mnou, když maminka byla v porodnici, to nevím,“ popisuje pamětnice dramatické okolnosti cesty na západ republiky.

Začátky v pohraničí byly velmi tvrdé, Jana Tomášková má některé obrazy dodnes v paměti: „Rozbombardovaný dům, teklo tam střechou – to se mi, jako čtyřletému dítěti, strašně líbilo.“ Marie později začala šít sukně, aby s dětmi vůbec nějak vyšla. Rodině bez mužského živitele pomáhala v novém bydlišti sousedka – paní Kupčíková, sudetská Němka, která se vyhnula odsunu.

Dcerou nepřítele republiky

Zatímco otec rodiny fáral na uranu, ženy Zelingerovy se snažily fungovat v novém domově na Sokolovsku. Vzhledem k tehdejšímu věku pamětnice pro ní byla zcela zásadní základní škola. Prostředí tehdejšího školství rozhodně nebylo vůči dětem vězňů tolerantní, což dobře ilustrují následující vzpomínky pamětnice na školní docházku v Ostrově: „Když jsem byla ve druhé třídě, učitelka mě vzala před tabuli a řekla dětem, ať se podívají na dceru nepřítele republiky. Takže to nebylo hezký. Byly to takový ty komunistky, který tomu všemu věřily.“

Naštěstí pro pamětnici ostatní děti nebraly na učitelskou agitku příliš zřetel. I přes pošramocený třídní původ měla mezi spolužáky řadu kamarádů a celkově dobře zapadala. Ještě lépe na tom byla její mladší sestra, která odchodila základní školní docházku již v uvolněnější společenské atmosféře. Mladšímu z děvčat Zelingerových se tak učitelská šikana vyhnula.

Otcův návrat z vězení

Dle vzpomínek Jany Tomáškové propustili jejího otce roku 1956 v rámci mimořádné amnestie. V jáchymovském lágru si odseděl tvrdé čtyři roky. Pamětnice k otcově uranové anabázi dodává: „Pro něj bylo štěstí, že byl velmi inteligentní, takže v tom kriminále, při kutání uranu, kde to dělali rukama, se ještě naučil anglicky. Protože tam seděl s ostatními lidmi, kteří byli vzdělaní.“

Z vězení se Josef Zelinger vrátil jako jiný člověk. Kromě výjimečných okamžiků zůstával kdysi hovorný a zábavný člověk spíše zádumčivým. Se svým trápením nebyl sám. Marii Zelingerovou manželovo vězení také tvrdě poznamenalo. Do konce života měla velký strach z úřadů a když mohla, tak se úředním jednáním a budovám obloukem vyhýbala.

Místo do lavice, šup k soustruhu!

Pamětnice si ovšem rodinou zátěž příliš nepřipouštěla, žila aktivní život stejně, jako ostatní mladí lidé. Na Sokolovsku, koneckonců, nebyla lidí poznamenaných osudem i různými režimy zrovna málo. Sudety se po válce staly domovem pestré plejády lidí: sudetští Němci, volyňští Češi, Slováci, Maďaři, Romové, bývalí muklové i bachaři – o různorodé figury nebyla a není v regionu nouze. Snad i díky tomuto prostředí si pamětnice udržela v životě značný elán a nezdolný optimismus.

Ke konci základní školy očekávala, že bude pokračovat maturitním studiem, ale jak dále vzpomíná, nakonec si musela vybírat z úplně jiných než maturitních oborů: „Když jsem byla v osmé třídě, tak jsem se neučila špatně, takže jsem si myslela, že mám školu jistou. Nakonec jsem měla na výběr pouze ošetřovatelka dojnic anebo strojní zámečnice. Dojnice v Ostrově nebyly, tak holt strojní zámečnice. Ale jsem za to ráda, naučila jsem se různé věci, jako svařování. No, člověk si ledacos sám udělá.“ Bohužel, jak vidno, rodinné zázemí představovalo pro školský aparát příliš velký oříšek.

Boj s větrnými mlýny neměl cenu...

Zpočátku jí na učilišti stále neopouštěla snaha získat další vzdělání, ale jak blíže popisuje, ani snaha jednoho z pedagogů a pečlivá příprava na politickou nevůli prostě nestačily: „Jeden učitel se mě snažil dostat na průmku - to zamítli. Potom jsem to dvakrát ještě zkoušela, ale nakonec jsem řekla, že dál už ne, aby neměl problémy.“ Svým dětem vštěpovala, aby se učily tak dobře, že nebudou muset dělat přijímací zkoušky – a tím pádem ani vyplňovat podrobnosti o rodinném původu.

Přes ústrky a nepřijetí na průmyslovku ovšem učiliště vnímá v dobrém. Zdárně jej dokončila a nastoupila do zaměstnání v uranovém průmyslu.

Proti předsudkům s hlavou vztyčenou

Jana Tomášková si po učilišti našla známost, zasnoubila se a brzy měla být veselka. Rodina nastávajícího ženicha se však jen těžko smiřovala s tím, že jejich syn si má brát dceru nepřítele lidu. O různé urážky a pohrdání z jejich strany nebyla nouze.

Hrubý přístup rodiny nastávajícího ilustruje pamětnice na následující příhodě: „Když jsem se poprvé vdávala, tak moje skoro-tchyně chtěla, protože jsme rodina kriminálníků a jejich syn je takový hodný inženýr, tak abych byla ráda, že se k nim vdám a podepsala papír, že se s nimi [svou rodinou] nebudu stýkat. Tím skončila moje svatba.“ Jana Tomášková si takové zacházení nenechala líbit: „Odešla jsem a bylo po svatbě,“ uzavírá vzpomínání na nevydařený vztah.

Tatínkův škraloup byl nejspíš příliš i pro jeho vlastní příbuzné. Dle pamětnice se s širší rodinou příliš nestýkali a Zelingerovi tak byli spíše „jednotkou“ sami pro sebe.

Další osudy a rodinný život

Po první nevydařené svatbě se na pamětnici usmálo štěstí. Zasnoubila se podruhé a tentokrát byly vdavky. Svatbu s manželem Michalem Michlíkem stihli krátce před invazí vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tak jako většina tehdejších Čechoslováků i ona byla nastalou situací otřesena. Dodnes má některé zážitky před očima: „V Ostrově byla Leninka – velká ulice a tam jeden tank za druhým. Člověk přecházel ulici s tím, že na vás mířili. To bylo jejich „osvobození“ naší vlasti.“

Manželství pamětnici sice nevydrželo, ale má z něj tři děti. Později se vdala podruhé – za Jana Tomáška. Z tohoto manželství má jednu dceru. S hrdostí dodává, že je na všechny své děti moc pyšná a má z nich radost.

Většinu života prožila v Ostrově, ale po revoluci se přestěhovala do obce Březová na Berounsku, kde měl kořeny manžel pamětnice Jan. V Březové prožili s manželem téměř třicet let, dokud nezemřel.

 

 

 

[1] Státní oblastní archiv, Archiv hl. města Prahy, Národní archivu a ani Archiv bezpečnostních složek nedisponuje daty, které by podložily a osvětlily údajné otcovo zatčení z politických důvodů, hrozbu trestu smrti ani věznění v lágru při uranových dolech.