Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Tomášek (* 1936)

• narozen 7. ledna 1936 v Praze

• druhou světovou válku prožil s rodiči a dvěma bratry v pražské Libni

• je pamětníkem pátrání po atentátnících na R. Heydricha

• zažil osvobození Rudou armádou na chatě v Ledči nad Sázavou

• po válce vstoupil do skauta

• vyučil se truhlářem

• do roku 1959 sloužil u Pohraniční stráže jako psovod

• práci na zámořské lodi mu komunisté nepovolili kvůli katolické víře rodičů

• v roce 1962 se oženil

• do roku 1966 studoval večerní průmyslovou školu

• živil se jako řidič nákladních aut

• po maturitě nastoupil ke Stavbám silnic a železnic, kde se stal stavbyvedoucím

• účastnil se protestů za okupace v srpnu 1968 a fotografoval je

• odmítl podepsat souhlas se vstupem sovětských vojsk

• od roku 1990 podnikal ve stavebnictví a vrátil se ke skautingu

Nacisté v noci z 2. na 3. června 1942 pozatýkali v pražské Libni přibližně 260 dívek. Hledali tu, která několik dní předtím schovala kolo jednoho z atentátníků na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Probudil nás hukot nákladních aut, což bylo nevídané, protože aut jezdilo málo. Byly slyšet hlasité německé povely. Rodiče odhrnuli zatemnění a měli jsme celý prostor jako na dlani. Viděli jsme, jak němečtí vojáci stáli vždy tak dvacet metrů od sebe a když spatřili, jak se někdo díval z okna, hrozili mu puškou. A z každého domu vyváděli mladá děvčata. Matku napadlo, že by je odváželi k obveselení vojáků,“ vzpomíná Josef Tomášek, který tehdy bydlel nedaleko místa likvidace nejvýše postaveného nacisty v protektorátu.

Josef Tomášek se narodil v Praze na Štvanici 7. ledna 1936 jako druhorozený syn Josefa Tomáška staršího. Jeho otec pracoval jako technický úředník u dopravních podniků, matka byla v domácnosti. S rodiči a oběma bratry bydlel v pražské Libni v tehdejší Blanické ulici, na dnešním náměstí Dr. Václava Holého. Do školy začal chodit v Ledči nad Sázavou, kam s rodinou jezdili na letní byt do vlastní chaty. V Libni postupně navštěvoval obecnou školu na Palmovce, měšťanku u libeňského zámku a školu „Na Libušáku“.

Zatýkání a domovní prohlídky po atentátu

Českoslovenští parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš zaútočili v rámci operace Anthropoid na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942. Stalo se tak v zatáčce mezi tehdejší Kirchmayerovou třídou a ulicí V Holešovičkách. Heydrich na následky zranění o několik dní později zemřel, v tu dobu už probíhal hon na atentátníky a jejich spolupracovníky.

Právě na Libeň, kde tehdy šestiletý Josef Tomášek bydlel, se nacisté v počátku zaměřili. „Prohlíželi každý byt v Libni. Chodili vždy dva příslušníci SA, hnědokošiláci. Přišli i k nám. V pokoji, kde jsme spali se starším bratrem, nad námi stál jeden. Otec musel druhého provést po bytě, jestli se tam někdo neskrývá. Pamatuji si, že ten SA man, co nás hlídal, se choval slušně. Dělal na nás grimasy, měl brýle, mrkal na nás. Tak nás uklidňoval, byl to zřejmě slušný člověk, i když byl příslušník toho úderného oddílu,“ tvrdí pamětník.

Kromě samotných atentátníků se pozornost nacistů soustředila také na dívku, kterou spatřily dvě svědkyně, jak odvádí kolo Jana Kubiše z rohu Slavatovy a Primátorské ulice, kde ho zraněný voják zanechal. Byla to dcera místního sokolského odbojáře Václava Nováka, Jindřiška, u nichž doma se Kubiš krátce po atentátu ukrýval.

Podle pamětníka dívky němečtí vojáci odváželi do libeňské sokolovny, kde měla jedna ze svědkyň Jindřišku Novákovou poznat. Ve skutečnosti je však shromažďovali v sídle pražského gestapa, v Petschkově paláci. A Jindřišku spolu s její rodinou nacisté zatkli až o několik týdnů později, kvůli zradě parašutisty Karla Čurdy. Čtrnáctiletá dívka chodila do měšťanky u libeňského zámku, kterou o něco později navštěvoval i Josef Tomášek. „Na Jindřišku Novákovou si nepamatuji, vůbec jsem ji neznal. Až později skrze ten čin. Byla to událost, která se mi vryla do paměti,“ dodává pamětník.

S Libní za druhé světové války má Josef Tomášek spojenou ještě jednu vzpomínku. „Vzpomínám na paní Reimonovou. Byla to Židovka, taková velká žena. Nosila hnědý kabát a na něm měla přišitou žlutou hvězdu. Do transportu do Terezína nešla, protože údajně její manžel měl výrobu, kterou nacisté nebo protektorátní vláda potřebovali. Pamatuji si, jak chodila po Libni, s jejími dvěma staršími syny jsme kamarádili,“ říká.

Předčasná oslava konce války

Během druhé světové války trávila rodina Tomáškových prázdniny na chatě v Ledči na Sázavou, kterou zde otec pamětníka postavil. Německá posádka podle Josefa Tomáška ve městě sídlila v hotelu s restaurací Koželužna, kde se dříve konaly taneční zábavy. Když se v květnu 1945 blížil konec války, tak se tu mezi lidmi předčasně rozšířila zpráva, že je nacistické Německo definitivně poraženo.

„Všichni se radovali, vytahovali vlajky, hrála hudba. Němci byli schovaní, až přišla zpráva, že konec války ještě oficiálně není a že se z Humpolce blíží německá posádka, aby zjednala pořádek. Všichni se zase rozešli a němečtí vojáci už zase stáli před restaurací a vítězně se na nás dívali,“ vybavuje si s tím, že posily skutečně dorazily. Záhy se však německá armáda ze strachu před blížící se Rudou armádou z města stáhla. Do Ledče pak dorazili nejen sovětští vojáci, ale podle Josefa Tomáška také osvobození zajatci, repatrianti, kteří měli u Sázavy stanové městečko.

„To byly stovky povozů tažených koňmi, tak jsme jim mávali. Poté přijely také tanky. Byli tam s nimi repatrianti, osvobození zajatci z Ruska, pokud se nemýlím. U Sázavy měli stanové městečko, ve kterém pobývali několik měsíců. Chytali tam ryby, třeba i odjištěným granátem, což se nám nelíbilo. Ruští vojáci i ti repatrianti se k nám chovali přátelsky, když jsme jako kluci mezi ně chodili. Posílali nás kupovat třeba háčky na ryby,“ vybavuje si.

Skautskou klubovnu jim zabrali

Krátce po skončení druhé války vstoupil mladý Josef Tomášek do československé skautské organizace Junák. Pod vedením Miloše Vlka a jeho manželky přezdívané Rakša navštěvoval 253. oddíl, který měl klubovnu na Libeňském ostrově. Se skautem zažil dva tábory a vzpomíná, jak na nich měli mladíci k dispozici potraviny z poválečné mezinárodní pomoci UNRRA. „Dostali jsme balíčky ve voskovaných papírech. Byla tam přesnídávka, čokoláda, žvýkačky i zelený prášek do vody, který měl ničit bakterie. Šunka s vejci v plechovkách, tím jsme se ládovali. Byl tam přístřešek, kde nám vařila matka jednoho skauta. Brali jsme vodu z potoka, myli jsme se v něm. Nevím proč, dnes se na táborech často šíří nějaké nákazy, za nás tam nikdy nikdo neonemocněl...,“ podotýká pamětník.

Ve skautu v té době vydávali vlastní časopis nazvaný Řetěz a každá družina měla také svůj pokřik. Ten 253. libeňského oddílu zněl: „Jako řetěz buďme spjati, druh za druhem musí státi. To je náš cíl, naše snaha, dvě stě padesát tři Praha.“ Skautský slib složil Josef Tomášek v září 1948, tedy již v době, kdy byl Junák součástí Svazu české mládeže a komunisté připravovali jeho sloučení s organizací Pionýr. K likvidaci došlo 13. září 1950. „Svaz české mládeže nám zabral klubovnu. V noci jsme tam na ně bouchali a řvali, ať odtamtud táhnou, že to není jejich. Ale pak jsme museli utíkat,“ dodává dnešní old skaut, který po zániku Junáka v Pionýru nepůsobil.

Hlídal hranici s Rakouskem

Po absolvování základní školy se Josef Tomášek vyučil tesařem a jeho život nabral po skautu opačný směr. Přestože pocházel z katolické rodiny a rodiče volili lidovce, poslala ho vojenská správa v roce 1956 k Pohraniční stráži, což si dodnes neumí vysvětlit. Zvláštní ozbrojená složka armády především bránila lidem z Československa emigrovat do Rakouska a západního Německa. Přijímač Pohraniční stráže byl v zabraném klášteře ve Vyšším Brodě, kde budoucí pohraničníci vyfasovali uniformy a absolvovali zdravotní prohlídku.

Josefa Tomáška ještě čekal tříměsíční výcvik pro psovody a pak se přesunul k praporu v jihočeské Kaplici. „Sloužil jsem u roty v Cetvinách přímo na hranicích s Rakouskem, kde tehdy byl větší ‚provoz‘ než na hranicích s Německem. Ta už byla tak důkladně hlídaná, že se tam nikdo neodvážil,“ říká s tím, že celou dobu služby doufal, že nebude moci zasahovat. Stalo se to prý jen jednou.

„Jako poplachovka jsme běželi podle drátů, protože byl hlášený zkrat. Naštěstí ten výboj odhodil pána s paní mimo dráty, mimo vodič. Mluvil jsem s nimi, pocházeli z Ostravy, poté je odvezli k výslechu. U roty sloužili i takoví, kteří chtěli získat vyšší hodnost. Když jsem šel s nimi jako psovod, tak jsem nebyl rád. Mohlo se stát, že bychom na někoho narazili, ale naštěstí se to nestalo,“ dodává Josef Tomášek.

Vzpomíná, že na hlídkách, které trvaly čtyři hodiny, občas usnul. Mohl se přitom spolehnout na svého psa, který ho při důstojnické kontrole spolehlivě budil. „Řekl jsem stůj, heslo, a byl jsem za bdělého. Také jsme se tam koupali v Malši na hranicích. Jednou mi dokonce utekl pes za hranice, ale naštěstí jsem ho přivolal zpět,“ uvedl pamětník, jehož rota byla oproti ostatním útvarům v okolí jako jediná umístěna až za oplocením hranice.

Zhruba před deseti lety se byl v bývalé obci Cetviny znovu podívat. Zničený kostel, v jehož věži měli vojáci pozorovatelnu, se spolu se hřbitovem podařilo díky podpoře bývalých obyvatel, sudetských Němců, pěkně opravit.

Josef Tomášek si vybavuje, že mu u Pohraniční stráže, kde většinou působili prověření příslušníci a členové KSČ, nabízeli spolupráci se Státní bezpečností, ale odmítl. „Říkali jsme jim dvojkaři, političtí pracovníci, ti mého dobrého kamaráda přesvědčili. Ten spolupráci podepsal už na vojně,“ říká. Druhý kontakt se Státní bezpečností zažil už coby stavbyvedoucí v době normalizace: „Přišel za mnou pán. Ne, že bych mu hned řekl, že ten příšerný režim nebudu podporovat. Ale řekl jsem, že nejsem ten správný člověk, který by pro ně měl pracovat.“

Na námořní loď nesměl kvůli víře

Po 27 měsících se Josef Tomášek vrátil z vojny do civilu. Počítal, že jako vyučený tesař by se mohl uplatnit u některé z československých námořních lodí, jejichž flotila se postupně rozrůstala. Doporučení měl i od pohraniční stráže, přesto na loď nakonec nenastoupil. „Nebudu jmenovat paní, která udala, že maminka byla silně věřící katolička, že chodí hodně do kostela. Tedy že není vhodné, aby mi umožnili jít na loď. V roce 1968, když zpřístupnili kádrové materiály, jsem se byl podívat v Čechofrachtu, a bylo to tam uvedeno,“ vybavuje si.

Namísto námořního dobrodružství se Josef Tomášek tedy přihlásil na večerní školu, stavební střední školu v Dušní ulici. Během studia se v roce 1962 oženil na Novoměstské radnici s přítelkyní Zdeňkou a zanedlouho se jim narodil syn Filip. Aby uživil rodinu, se kterou žil v bytě rodičů manželky na Žižkově, nastoupil jako řidič nákladního auta do tehdejšího ČSAD v Holešovicích.

„Rozvážel jsem kyslík a plyn po různých provozech, jezdili jsme do Hlubočep, tam se plnily lahve. Po pár dnech jsem myslel, že to budu muset vzdát, protože práce byla velmi náročná, ale zvykl jsem si. Kvůli škole mi ředitel nabídl, abych šel dělat vedoucího skladu. Vydávali jsme tam součástky a náhradní díly, jezdili na nákupy. Mohl jsem tak chodit vždy do školy a být tam včas,“ říká pamětník.

U ČSAD působil Josef Tomášek do roku 1966, kdy ve škole odmaturoval. Jako stavař nastoupil do Staveb silnic a železnic, vypracoval se tam na stavbyvedoucího a v podniku pracoval až do sametové revoluce. Podílel se na stavbě výpadovky z Dolních Chaber do Zdib, měl také na starost přesunutí silnic při stavbě vodní nádrže Želivka mimo zatopenou oblast nebo se podílel na budování dálnice mezi Prahou a Plzní.

Sověti ho donutili vyhodit film

Okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožíval Josef Tomášek už coby stavař. „Probudila nás ráno příbuzná a řekla nám, co se stalo. Slyšeli jsme hřmění letadel, co přivážely vojenskou techniku na Ruzyň. Ty dny jsme vůbec nepracovali, měl jsem Flexaretu a šel jsem fotografovat. Fotografoval jsem vojáka na Hlávkově mostě. Přišel ke mně a řekl, že film musím vyndat. Odmítl jsem, tak zavolal důstojníka. Pod pohrůžkou zbraní jsem musel film hodit do řeky,“ vzpomíná na srpnové dny.

Z bytu na Žižkově to neměl daleko k budově Československého rozhlasu na Vinohradech, kde se odehrávaly největší střety mezi protestujícími a okupanty. I tam fotografoval. „V jedné boční ulici u Vinohradské začalo hořet ruské vojenské auto s municí. Obdivoval jsem, jak mladí skákali na tanky a zapalovali přídavné nádrže. Vždycky jsme se schovali za roh, když to bouchlo. Říkal jsem, nechoďte tam, ale měli v sobě obrovskou odvahu a zlobu. Tehdy tam hořel i celý dům, okna byla v plamenech,“ líčí pamětník s tím, že kvůli okupaci asi týden nechodil do zaměstnání.

„Celá Vinohradská třída byla plná protestujících a dav šel směrem dolů, kde stála rojnice ruských vojáků se samopaly. Šli jsme proti nim, začali střílet do vzduchu a jak stříleli, tak začaly padat troleje tramvají. Naštěstí tam nikdo nezůstal ležet, ale museli jsme utéct. Tam šlo o život,“ vybavuje si Josef Tomášek.

Nepodepsal jsem a nic se nestalo

O něco později právě u Staveb silnic a železnic ho čekala ještě jedna nepříjemnost. Jako vedoucího pracovníka ho vyzvali, aby podepsal souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. „Ještě s některými jsem to odmítl. Měli jsme velmi rozumného ředitele, říkal: ‚Prosím vás, kluci, neblbněte. To je jen, abyste mohli pracovat.‘ My jsme řekli, že ne. A hádejte, co se stalo? Vůbec nic. Nepodepsali jsme a nic se nestalo,“ dodává Josef Tomášek, který měl zřejmě oproti mnohým jiným štěstí.

V té době těžce prožíval obrat některých představitelů pražského jara v čele s Alexandrem Dubčekem, kteří nakonec podepsali souhlas s dočasným pobytem okupantů a podíleli se na zavádění normalizace, s výjimkou Františka Kriegela. Otěže tehdy převzali spolehlivější soudruzi v čele s Gustávem Husákem. „Husák vykřikoval, že to vše bylo oportunistické. Líbal se s Brežněvem, z čehož se mi dodnes zvedá žaludek. Museli jsme žít, dá se říct, že jsme vlastně všichni kolaborovali, protože jsme pracovali. Nemohli jsme všichni emigrovat,“ domnívá se Josef Tomášek.

Ve vzpomínkách se také vrací k vykonstruovaným procesům v 50. letech, především poprava Milady Horákové, i vzájemné vraždění mezi komunisty, kterému padl za oběť například Rudolf Slánský. „Ti pánové, kteří sepisovali všelijaké záležitosti, spisovatelé, ti v těch nejhnusnějších dobách byli ve straně. Tohle mi nikdo nevysvětlil, jak je to možné. Že to nevěděli? Jak to, že to věděl můj táta, který byl řadový úředník, a tihle pánové to nevěděli? A po revoluci se chlubili a ještě se chlubí,“ rozčiluje se.

Návrat ke skautu a Sluneční zátoka

Po sametové revoluci v listopadu 1989 začal Josef Tomášek pracovat na živnostenský list. Ještě s několika kolegy prováděl drobné opravy silnic v Praze pro Technickou správu komunikací. V té době se také vrátil ke skautingu. Znovu se sešel s bývalými vedoucími z libeňského oddílu a začal jezdit opět na výpravy. „Začali jsme se scházet jako old skauti, například s bratry Šálkovými, sportovními redaktory. Jeden z nich kreslil mapky tras na výpravy. Chodíváme pořád na procházky, poobědváme. Scházíme se každý měsíc, jenom nás pořád ubývá... Je to tak dobře, že jsme mezi lidmi. Neumím si představit, že bych byl samotář,“ doplňuje.

Kromě toho se až do přestávky způsobené pandemií koronaviru pravidelně účastnil setkání ve Sluneční zátoce. Právě tam kdysi pořádal tábory autor Rychlých šípů či Hochů od Bobří řeky, legendární Jaroslav Foglar. „Každý rok se tam konalo setkání skautů i neskautů, jezdil tam také Jindra Hojer, podle nějž vytvořil Jaroslav Foglar jednu z postav Rychlých šípů,“ vysvětluje Josef Tomášek.

Obnovili kříž v Libni

Když mu v létě roku 1995 zemřela manželka, odešel pamětník do důchodu. Dál se staral o společného psa i chalupu nedaleko Tachova. Kromě skautingu zůstal celý život věrný i katolické církvi. Tvrdí, že až na epizodu s prací u námořní plavby kvůli víře nikdy problémy neměl. Každou neděli tedy chodí na mše a s mladším bratrem Václavem také před několika lety obnovili kříž v rodné Libni.

„Je tam zastávka U Kříže. A kdysi tam kříž byl, zůstal tam jen jeho podstavec. Bratr, který je silně věřící, vymyslel, že ten kříž obnovíme. Nechal ho vyrobit, opravit podstavec a kříž jsme tam připevnili. Dával jsem tomu kříži čtrnáct dní, že pak ho někdo zbourá. Lidé tam nosí květiny, zapálí tam svíčku. Když jedu kolem tramvají na Admiru, za kterou jsem kdysi hrával, podívám se, jestli tam ještě kříž je. A je tam...,“ dodává Josef Tomášek.