Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Abychom vyrůstali ve svobodném světě, kde necpou do hlav Lenina
narozena 6. června 1978 v Mladé Boleslavi
její otec, Jan Mařík, byl signatář Charty 77
v roce 1980 emigrovala s rodinou do Vídně
v začátcích emigrace pomáhal rodině novinář Ivan Medek
otec v Rakousku vydával časopis
roku 1992 se rodina vrátila do Československa
v roce 2022 žila v Poděbradech
Když v roce 1968 Jan Mařík v hospodě zavtipkoval na adresu nové vlády, netušil, že ho těch pár vět ovlivní na celý život. O tři roky později ho pro nevinný žert někdo udal a Jan stanul před soudem. Rozsudek zněl: ,,Deset měsíců podmíněně za hanobení státu“. Tím to ale neskončilo a režim Jana perzekvoval nadále. V roce 1980 se tak s manželkou rozhodli, že emigrují se svými třemi dětmi do sousedního Rakouska a začnou nový život. Jedním z dětí byla tehdy dvouletá Linda.
Linda Tomaščik se narodila 6. června roku 1978 v Mladé Boleslavi jako třetí dítě Jana a Hany Maříkových. Na rané dětství v Československu nemá téměř žádné vzpomínky, protože už ve dvou letech s rodinou odjížděla vlakem do Rakouska, které se mělo stát jejich novým domovem. Důvodů k emigraci měli její rodiče více, ale dohromady je spojovalo jedno – perzekuce režimem.
Všechno to začalo v roce 1968. Tehdy Jan Mařík pronesl v hospodě vtip na adresu nové vlády. To se mu stalo osudným o tři roky později, v době tvrdé normalizace, kdy se téměř jakákoliv kritika režimu tvrdě trestala. Někdo ho totiž za jeho nevinný žert udal a Jan byl odsouzen na 10 měsíců podmíněně. V té době byl studentem druhého ročníku geologie a mineralogie na vysoké škole, kde mu „doporučili“, aby studium ukončil. Začal si tak hledat práci, jenže problémy ho provázely dál, a nakonec ho zaměstnali až v uranových dolech u technických služeb.
Svůj nesouhlas s režimem ale projevovat nepřestal a pár let poté podepsal Chartu 77. Perzekuce signatářů nakonec byla tou poslední kapkou, která Jana a jeho manželku přiměla uvažovat o emigraci. ,,Když viděli, že postupně pozavírávají lidi, který tu Chartu podepsali, tak zažádali o vystěhování. Museli zaplatit nějaký pětitisícový kolky a odevzdat český občanství. Sbalili svoje malý tři děti, nasedli na vlak a odjeli do Vídně,“ vypráví Linda Tomaščik . Jejich žádost o emigraci byla schválena proto, že se režim těchto nepohodlných osob zbavovat chtěl. Signatáři Charty 77, kteří neskončili ve vězení, byli k opuštění Československa často přinuceni Státní bezpečností, která v tomto směru zahájila operaci s krycím názvem Akce Asanace. Když tedy Jan Mařík sám přišel s tím, že chce zemi s rodinou opustit, neměli důvod mu nevyhovět.
Ve Vídni se jich ujal novinář a disident Ivan Medek. Ten po nátlaku režimu emigroval do Rakouska už v roce 1978 a v rakouském hlavním městě spolu se svojí manželkou pomáhal „začít“ mnohým československým uprchlíkům. Mezi nimi byli i Maříkovi, které nasměroval do penzionu u Naschmarktu. Tam strávili tři měsíce a díky rakouské otevřenosti získali status uprchlíků. Jan Mařík začal pracovat na vídeňské univerzitě a Lindini sourozenci brzy nastoupili do školy. Přestože otec chtěl v Rakousku původně jen přestoupit a pokračovat do Ameriky nebo Austrálie, rodině se ve Vídni zalíbilo. Postupně se zabydleli a po pěti letech jim bylo uděleno rakouské státní občanství. ,,Já jsem se tam cítila jako doma, cítila jsem naprostý bezpečí, to byl prostě můj svět, můj domov. Byla jsem obklopená lidmi, kteří byli z multikulturního prostředí,“ říká pamětnice. Ve Vídni začala chodit do české školy, kde potkávala děti s podobným osudem, jaký měla ona. Poté nastoupila na rakouské gymnázium. Otec ve Vídni dokonce začal vydávat časopis, který rozdával Čechům, které potkávali na dovolené v Jugoslávii.
Jak Linda Tomaščik dospívala, začala se postupně ptát po důvodech emigrace. Rodiče totiž o těchto věcech sami od sebe nemluvili. ,,Pak jsem se jako oficiální důvod dozvěděla, že chtěli, aby jejich děti vyrůstaly ve svobodném světě, kde jim ve škole nebudou cpát do hlav Lenina.“
Zanedlouho přišla do Československa revoluce a Lindini rodiče se se změnou režimu chtěli vrátit domů. Linda Tomaščik s tím nesouhlasila, doma se cítila v Rakousku, ale rozhodnutí rodičů zvrátit nemohla. V roce 1992 se tak přestěhovali zpátky do Čech a Linda ze dne na den nastoupila na Gymnázium Josefa Pekaře v Mladé Boleslavi. Ze začátku byla z nové školy v šoku, hlavně z odlišného přístupu ve výuce. Na vídeňském gymnáziu byla zvyklá, že s učitelem diskutovali a že se kladl důraz na samostatnost a kritické uvažování. Naproti tomu v českém gymnáziu byla důležitá disciplína a podle Lindy šlo hlavně o biflování. Zároveň ji děsilo, že nikdo nesměl vybočovat z davu, což zrovna ona dělala. Odlišovala se stylem oblékání, nosila kalhoty do zvonu, košile se širokými rukávy a poslouchala úplně jinou hudbu než její spolužáci. ,,Cítila jsem se tam trochu jako mimozemšťan,“ říká Linda.
Všechno se ale usadilo, Linda Tomaščik si v Čechách nakonec dokázala vytvořit domov a zpětně je ráda, že se do své rodné země vrátila. Po maturitě se vydala studovat malbu do Bratislavy na Vysokou školu výtvarných umění, tam ale přerušila studium v druhém ročníku a pokračovala na ekonomii a managementu v Mladé Boleslavi. Během svého pobytu na Slovensku se seznámila se svým budoucím manželem, se kterým se jim narodily dvě dcery. S vídeňskými přáteli udržuje kontakt dodnes a do svého druhého domova se pořád ráda vrací. V době natáčení v roce 2022 žila Linda Tomaščik v Poděbradech.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Anna Kuchařová)