Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Tobková (* 1929)

• narodila se 15. dubna 1929 ve vesnici Olšany manželům Košnarovým

• v roce 1955 se vdala za Josefa Tobka na 300 let starý statek do Lažan

• v roce 1956 je vystěhovali do vesnice Vlkov

• po čtyřech letech se vrátili do Lažan do domku pro čeledíny

• v restitucích získali zpět díl zničených nemovitostí a 40 ha polí

• roku 2017 ovdověla

• v roce 2023 žila v Lažanech

Seznámili se na vesnickém divadle, v radostné době, dva roky po válce. Čekala na něj dlouho, než dostuduje, než si odslouží vojnu a až potom byla svatba. Chalupníkova dcera Jaroslava Košnarová se vdala za Josefa Tobka v roce 1955. Přestože Tobkovi patřili k největším statkářům v Lažanech, Josefovu Jarušku přijali s láskou. Na ves ale přišly těžké časy. Tobkovi byli prohlášeni za kulaky a jejich majetek přešel do družstva. „Estébáci manželovi při výslechu říkali: ‚Ty jsi myslel, že tě zachrání, když si vezmeš chudou holku?‘“ vzpomíná na manželovo vyprávění Jaroslava Tobková. Nepomohlo. Vystěhovali je ze statku, na kterém Tobkovi hospodařili přes 300 let, a se skříněmi na voze je poslali do státního statku ve Vlkově. „Ale tam nás přijali hezky. Jedna paní přitom lomila rukama: ‚Vždyť nám říkali, že přijdou kulaci. A ony přišly děti!‘“ vzpomíná Jaroslava Tobková.

Po vystěhování sedláka Tobka se ostatní hospodáři v Lažanech lekli a vstoupili do družstva. „Říkali tehdy: ‚Pole vám dáme, ale děti ne!‘ a pravdou je, že když jdu dnes po Lažanech, lidi, co potkám, neznám. Děti sedláků odsud odešly,“ konstatuje. Lažany jsou ukázkovým příkladem české vesnice, kterou kolektivizace připravila o kontinuitu.

Tobkovi se do Lažan vrátili už po čtyřech letech. Nepustili je sice do „čtrnáctky“, jak říkali rodnému statku Josefa Tobka, ale nechali je bydlet přes ulici v  domku pro čeledíny. „Nebylo tam skoro nic, voda ani záchod, museli jsme to přestavět, a protože nebyl materiál, chodila jsem na brigády do cihelny, abychom vůbec nějaké cihly měli,“ vysvětluje Jaroslava Tobková. Přestavovali domek a z oken se dívali na statek, do kterého nesměli a který družstvo plundrovalo, ačkoliv ho nikdy zcela nezískalo, neboť na statku Tobkových nebylo vyřešené majetkové vyrovnání sourozenců. Tobkovým přesto návrat do statku nedovolili, z chlévů udělali kravín a v obytných místnostech chovali drůbež a králíky. A protože se o technický stav nikdo nestaral, statek nezadržitelně chátral.

V roce 1991 získali Tobkovi většinu majetku v restitucích zpátky – čtyřicet hektarů pole, les a další nemovitosti. Ale „čtrnáctku“ v Lažanech, na které Tobkovi hospodařili deset generací, tu se už zachránit nepodařilo.

Do školy nás vyprovázeli s lucernou

Jaroslava Tobková se narodila 15. dubna 1929 manželům Košnarovým na Olšanech, což byla malá ves nedaleko Nových Hradů. Tam také chodila do školy, každý den šest kilometrů tam a šest zpátky, v letním žáru i v závějích. „V zimě nás chodili rodiče vyprovázet s lucernou na rozcestí, abychom zahnuli na Voštici, tenkrát ještě bývaly zimy a sněhu bylo. Museli jsme vyjít v půl sedmé, abychom byli na osmou ve škole. Ráno nám maminka vařila mléčnou polévku s nudlemi, abychom se na cestu posilnili. Obědy žádné nebyly, to jsme si sebou nosili chleba a ten nám kolikrát cestou zmrzl,“ vzpomíná na dětství.

Do školy chodila za války a němčinu se v těch letech učili na zámku v Nových Hradech. Jaroslava Tobková vzpomíná na těhotné německé dívky, které tenkrát na zámku bydlely: „Bály jsme se jich, pochodovaly po silnici a zpívaly a my se před nimi schovávaly za domy.“

Osvoboditelé připravili souseda o kolo a hodinky

Když skončila válka, jela šestnáctiletá Jaroslava s tatínkem na kole vítat osvoboditele až k hlavní silnici do Litomyšle. Překypující nadšením ze znovunabyté svobody se pak vraceli zpátky domů a na kraji vesnice potkali naštvaného souseda. „A soused Síla říkal: ‚Už mám osvoboditelů dost. Už jsem přišel o kolo a o hodinky!‘“ vypráví.

V roce 1945 skončila školu a dál studovat nešla, měla převzít malé hospodářství po rodičích. Se studiem se počítalo u její mladší sestry Růženy. „Ty dva roky po válce byly nejkrásnější, jaké kdy byly. Chodili jsme tancovat, bavili se, užili jsme si to, ale pak už přišla politika a už to nebylo ono, už to nebylo tak přátelské a veselé. Už se ta politika odrážela i v tom tancování. Už nešel tancovat každý s každým,“ vzpomíná. 

Tobkovi měli dva statky v Lažanech

Když se osmnáctiletá Jaroslava Košňarová  seznámila s Josefem Tobkem z Lažan, její o tři roky starší milý studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze. Ke komunistickému převratu došlo během jeho studií. Nové vedení školy ho sice nechalo dostudovat, ale nepřipustilo ho ke státní závěrečné zkoušce. Navíc kulackého synka čekaly dva roky povinné vojenské služby. Natrvalo se domů vrátil až v roce 1955.  

Tobkovi vlastnili v Lažanech dva velké statky, vedle „čtrnáctky“ také ještě usedlost po Josefově strýci Františkovi, který zahynul na italské frontě měsíc před  koncem první světové války. Pro rodinu to tehdy byla obrovská rána, protože po milovaném synovi jim zůstal jen štůsek dopisů a grunt bez hospodáře.

Do družstva ani statku vstoupit nesměli

Po základní vojenské službě se Josef Tobek ujal hospodářství v Lažanech. Práce to byla nelehká, už nesměli zaměstnávat takzvané deputátníky (nájemné dělníky) a všechnu práci tak museli zvládnout sami. Okolní vesnice už měly svá družstva, ale sedláci z Lažan vytrvale vzdorovali. V této vypjaté době uspořádali Tobkovi svatbu a Jaroslava s Josefem se po osmileté známosti vzali. „Manžel chodil do vesnice na schůze a říkal, že my ani do družstva nesmíme. A pak přišel s tím, že nás označili za kulaky. Byl tehdy nezvykle zaražený. Nevěděli jsme, co se bude dít. Ale všichni se k nám nadále chovali slušně, tak jsme doufali, že se to nějak přežije,“ vzpomíná Jaroslava Tobková. Místní komunisté ale rozhodli jinak. Většinu majetku jim zabavili a Tobkovy z Lažan vystěhovali. „Přišli tři pánové, Nepraš z Osíku, Strachota a ještě nějaký Loskot, postavili se do dveří a řekli nám, že máme čtrnáct dní na vystěhování,“ vzpomíná.

Tobkovi byli vysídleni do Státního statku ve Vlkově, který byl od Lažan vzdálen jen asi osm kilometrů. Pracovali na poli a Jaroslava po čtyřech měsících porodila. „Nedostala jsem ani porodné, ani žádný příspěvek, protože jsem údajně odpracovala málo měsíců a málo jsem tak udělala pro socialismus,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Jaroslava Tobková.

Rodina se ocitla pod dohledem StB a Josefa Tobka vozili k výslechům často přímo z pole. „Manžel třeba jezdil s traktorem nad Litomyšlí u Černé hory, přišel k němu nějaký chlapík a pozval si ho do města k výslechu. Traktor musel vypnout a jít s ním. A byl tam třeba celé odpoledne. Manžel říkal, že nejhorší bylo, když ho posadili tak, aby viděl na hodiny. Hodiny utíkaly a oni ho pořád vyslýchali,“ vypráví.

Ve vyhnanství, ale beze smutku

Přestože byli nuceně přesídlení, Jaroslava Tobková vzpomíná na Vlkov jako na hezkou část života. Bydleli v chalupě kousek za dvorem, mezi hodnými lidmi, a navíc se jim ve Vlkově narodily dvě krásné dcery. Časem k nim přibyl další vyhnanec – pan Matějka ze sousedních Morašic. Ten se ve Vlkově objevil kvůli svému synovi Miroslavovi Matějkovi, kterého soud ve vykonstruovaném tzv. Stříteského procesu poslal na tři roky do vězení. „S Matějkou bylo veselo. Manžel hrál na housle, Matějka na harmoniku. Scházeli se u nás lidi ze dvora a já smažila bramboráky,“ vzpomíná.

Navzdory přátelskému prostředí ve Vlkově doprovázela Tobkovy trvalá nejistota. „Jednou v noci mne probudilo světlo a z okna jsem viděla, že hoří stodola. Vzbudila jsem manžela a pak pana Matějku. Čekali jsme, co bude. Chodili tam policajti a vyšetřovali a my se báli, aby z toho neudělali sabotáž. To by pro ně byla maličkost. A tak jsme celou noc seděli a čekali, jak to dopadne. Ale lidi nakonec odhlasovali, že to Matějka s manželem udělat nemohli. Že se samo vznítilo málo usušené seno,“ vypráví.

Matějka domů nesměl, mohl jen ke křížku

Z lažanské „čtrnáctky“ komunisté vyhnali i maminku Josefa Tobka. Nemusela sice odejít z vesnice, ale nastěhovali ji do usedlosti po strýci Františkovi. „Tchýně žila v přízemí a do patra jí nastěhovali Drymlovy, aby na ni dohlíželi. On ten Dryml byl šéfem místní komunistické buňky,“ dodává. Za babičkou do Lažan jezdit mohli, na rozdíl od pana Matějky, který k rodině do sousedních Morašic nesměl. „Tak jezdil Matějka s námi a jeho žena ho navštěvovala u nás v Lažanech. Chodil ji pak vyprovázet, ale jen ke křížku, protože dál nesměl,“ říká.

Tobkovi usilovali o návrat do Lažan, ale vedení družstva, které na jejich statku hospodařilo, jim na žádosti neodpovídalo. Z bývalého domku pro čeledíny se vystěhoval národní výbor a objekt zůstal prázdný. A tak se po čtyřech letech vyhnanství Tobkovi vrátili zpět. „Místní lidé z toho byli ve stresu. Nevěděli, jestli s námi můžou mluvit, protože nás pořád někdo pozoroval. Nevěděli, jestli nás můžou pozdravit. Nebylo to tady tenkrát hezký,“ vzpomíná. Rodinu nadále sledovala StB, ale šedesátá léta přece jen přinesla úlevu celé tehdejší společnosti. Josef Tobek získal lepší práci v opravárenských dílnách, odkud později přešel do litomyšlské Osevy (semenářský podnik), kde zůstal až do důchodu.

Nakonec dostudovali dcery i otec

Pověst kulaků visela i nad oběma dcerami Tobkovými. Když vycházela ze základní školy starší Jaroslava, učitel Sejkora z Morašic jí napsal tak špatný kádrový posudek, že ji ani přes výborný prospěch nechtěli přijmout na žádnou střední školu. Nakonec se ozval ředitel litomyšlského gymnázia Kovář, že z posudku je jasné, že jí chtěl někdo ublížit, a Jaroslavu přijal. Po gymnáziu vystudovala chemii a její mladší sestra Jitka medicínu.

Vysokoškolský diplom získal nakonec i Josef Tobek. V roce 1992 byl spolu s dalšími podobně postiženými studenty rehabilitován a Vysoká škola zemědělská mu udělila vysokoškolský titul. „Byli jsme pak všichni v Praze na promoci a prožívali to s ním,“ vzpomíná s dojetím Jaroslava Tobková.  

Tobkovi se restitucí dožili, na záchranu domu už bylo pozdě

Sametovou revoluci a změnu režimu uvítali Tobkovi s nadšením. Když se začalo mluvit o restitucích, byl Josef Tobek už v důchodu, chodil po úřadech a archivech a sháněl materiály potřebné pro navrácení majetku. Jeho rodný dům se nalézal v tak špatném technickém stavu, že se rozhodli ho nepřevzít. Za vyvlastněný majetek získali finanční odškodnění. Vrátila se jim usedlost po strýci Františkovi, pole a původní domek pro čeledíny, který si v šedesátých letech pracně přestavěli. V něm sedlák Josef Tobek nakonec i dožil, zemřel na sklonku roku 2017.

V roce 2023 žila Jaroslava Tobková v Lažanech. Na závěr svého vyprávění pro Paměť národa vyjádřila pamětnice přání, aby mladí lidé nezapomínali. Aby netoužili po ničem velikém, ale aby si vážili toho, co mají, byli spokojení v rodině a vážili si dobrého bydla.